Prohledat tento blog

pondělí 27. dubna 2026

Muž v osidlech - ukázka z knihy "Dvě tváře měsíce"

Kamarád mi zavolal v půl jedenácté v noci. Značně rozmrzelý jsem se přestal věnovat erotickým hrátkám a byl zatažen do psychologického poradenství.

https://radekhromusko.cz/produkt/dve-tvare-mesice/

„Karle, já jsem na infarkt, vážně, mám toho dost…“, prohlásil a znělo to děsuplně. Pepu jsem neviděl víc než deset let a ani vlastně nevím, kde vzal moje telefonní číslo.

„Počkej, Pepo, nevím, o čem mluvíš, ale tak horký to zcela jistě asi nebude, ne?“

„No jó, ty ani nevíš, že jsem se před třemi lety oženil. Krásná holka, Ilonka. Byla v jiném stavu a nádherná. Hned jsem se zamiloval, nastěhovala se ke mně.“

„Tak to je báječný přece, tak proč ten dramatický hlas?“

Na televizní obrazovce se roztančily nahé dívky v Playboy Late Nights.

Kouzelné!

„Zvrtlo se to a já nějak nemůžu dál, je mi nevěrná.“, oznámil lakonicky bez jakékoliv známky nejistoty.

„Seš si nějak jistej! Nemáš náhodou stihomam?“, znával jsem ty stavy z vlastní zkušenosti.

„Ne, fakt ne, týden chodí domů po půlnoci, ani nevím, kde je. Hanička onemocněla, tak lítám po doktorech, a Pepa si včera rozbil hlavu. Ilonka přijde domů v jednu ráno a rovnou zalehne, ani se nepodívá na děti.“

„A nejste pohádaní? Neublížils jí?“, Pepu jsem znal jako lva salónů, nenechal jedinou sukni na pokoji a změna v tatínkovský typ se zástěrou mi nějak neseděla.

„Nééé, vůbec ne, naopak. Chlape, já doma vařím, peru, žehlím, uklízím. Jsem tak hodnej, že by ses divil. Do hospody nechodím, ale po porodu Haničky se Ilonka nějak změnila.“

„Počkej, ale to se něco muselo stát, ne?“

„Nic se nestalo, jen přijela tchyně. Týden u nás byla a Ilonka se najednou utrhla a odjela. Vrátila se za tři dny s tím, že ji eroticky nepřitahuju, že je zvyklá na pořádný chlapy a že já jsem bačkora. Nakonec jsem nevěděl, co mám dělat, a tak, když navrhla swingers párty, tak jsem kývl.“

„Hele, neblbni, a tys tam fakt šel?“

„Nóóó, šel, chtěl jsem být s ní a dokázat, že za něco stojím. Jenže den před tím swingers jsem našel rodný list Haničky, a představ si, že jako otec tam byl napsanej její bejvalej kolega z práce!“

„To už je vtip nebo sis četl Cimrmana...“

„Volal jsem Frantu a on se mi přiznal, že na nějakým večírku ho Ilonka svedla. Jenže já nevěřím, že ho svedla. Spíš si myslím, že jí to provedl on.“

„Výsledek je, Pepo, stejný!“

„Tak jsem šel na tu swingers párty. Jenže když se těch pět párů sešlo v jednom pokoji, tak jsem Ilonku ani vlastně neviděl, každej mi ji bral, a nakonec se ke mně přitočil takovej tlustej blonďák, otřel se o mě pinďourem a prej, jestli si nechci užít. Dal jsem mu ránu a odešel. Ilonka přišla až ráno. Vynadala mi, že jsem trapnej impotent, a šla spát. Když ve tři odpoledne vstala, tak jsem jí ukázal ten rodnej list Haničky, a vybuchla bomba...“

„Jaká bomba? Práskl si dveřma, utekl, nebo co?“

„Nééé, přijela tchyně, Ilonka křičela a tchyně mi jasně řekla, že když se o něco pokusím, skončím na Hlavním nádraží, kde je hrdinů až běda. A Ilonka mi řekla, že takovej chudák, co nezvládne blbý swingers, se nemůže divit, že není otcem Haničky, protože manžel je jen přívěšek, ale milenec je vyznamenání.“

„Ty vole, si fakt děláš srandu, viď.“

„Nedělám, tchyně odjela a já zašel na úřady, sociálka ani soud mi asi nepomůže. Koupil jsem byt za jeden a půl miliónu a kdybych něco podnikl, tak o něj přijdu, a hlavně, já mám Haničku a Pepíčka rád. Každý den ráno vstanu, Pepíka odvedu do školy, a pak si s Haničkou hrajeme, povídáme, a když přijde Ilonka domů, tak jí podáváme večeři. Vždycky mi vynadá. Teď před půlhodinou přišla domů s kamarádkou a kamarádem a jsou v ložnici. Dělají děsný brajgl. Mám depku, a tak popíjím. Vím, že mi nemůžeš pomoct, Karle... Fajn večer...“

„Krásný večer, Pepo...“

A na druhém konci znělo jen to monotónní tú tú tú.

Zvedl jsem se, manželka v ložnici spala, syn klidně oddychoval a já sundal ze skříně letitý kufr a naskládal tam nejnutnější věci. Potom jsem ještě zkontroloval rodný list syna.

Jistota je jistota, co kdyby náhodou přijela tchyně.

https://radekhromusko.cz/produkt/dve-tvare-mesice/

neděle 12. dubna 2026

Pořád nevím, kde má tchýně bod G

Život přináší různá překvapení i situace. Člověk musí mít jen odvahu jim čelit! Takže si dnes odpočineme od Stratovače i knihy "Dvě tváře měsíce".

___________________________________________________________________

„Ano, jasně, večer se stavím, ale pak musím na ten sraz kámošů. Jasně v sedm, budu tam.“

Sakra, nechápal jsem proč, ale musím dneska ještě k tchyni. Tedy k budoucí tchyni; ta moje boubelka vysvětlila mé maličkosti po třech letech odolávání, že jestli si ji nechci vzít, tak to mám prostě marný.

A marný to já mít nechci, a tak jsem požádal boubelku o ruku. Pak, když mi ji dala, jsem žádal její rodiče, Františka a Ivanku. František se tvářil jako boxer a Ivanka jako prodavačka z cukrárny. Možná to bylo tím, že Franta boxer doopravdy byl, boxoval v Ústí první ligu. Ivanka se chovala až moc přeslazeně, ale krásná ženská to teda je.

První zjihnul po dvou hodinách František a s velkou dávkou hereckého talentu předváděl, jak ho moje princezna ve dvou letech počůrala a pokakala, a pak přidal zaujatou přednášku na téma, jak ji přísnou výchovou vedl k pořádku a zodpovědnosti. Prostě roztomilý večírek.

„Ahoj, Filipe, jsem ráda, že jsi tady.“ Úsměv, a vypadal pořád hodně sladce.

Něco mi říkalo, že je průšvih na cestě. Ivoire de Balmain ve vzduchu a klidné přítmí pokoje dávaly jasně najevo, že něco přijde. Hlavou mi probíhaly myšlenky na odložené děti v dětském domově nebo nabídku, ať obydlíme kamrlíky v podkroví rodinného domu. Ta první alternativa nebyla tak hrozná jako ta druhá.

„Martini?“ probral mě závan aperitivu z lehce hypnoticky přemýšlivého stavu.

„Jasně, díky,“ usmíval jsem se a musel jsem vypadat jako mentálně zaostalý.

U tchánovců mají pohodlné sedačky, ostatně při akci žádost o ruku jsem viděl, jak rozvášněný tchán předvádí let plavmo právě přes tenhle luxusní kousek starožitného nábytku.

„Filipe, jsi si jistý, že vyměníš staromládenecký život za manželství?“ začalo bombardování, oběti vybíhají z krytů a Ivanka je roztomilou municí odstřeluje.

Samozřejmě jsem si jistý nebyl, ale řekněte to tchyni: „Mám ji rád, Ivanko.“

„Já vím, Filipe, ale ty jsi nezávislý chlap, neodolatelný lev, víš, já nechci, aby naše malá trpěla, rozumíš mi...“

Rozuměl jsem docela dobře, ale nechápal jsem, proč chce odstřelit i mě.

„Víš, Filipe, když jsem tě potkala poprvé, hned jsem věděla, že se kolem tebe vznáší zvláštní aura démonického chlapa!“

Teď lhala, poprvé mě potkala, když jsem dokončoval první pátrání po bodu G mé princezny. Docela hloupá poloha, princezna nahá, já napůl svlečený, ale v pozoru, a budoucí tchyně nad svíjejícím se párkem křičí: Franto, skoč do auta pro ty lahve s pitím!

„Ivanko, přeháníte, jsem normální chlap.“

„No právě, Filipe, jsi samec... a moje malinká je tak něžná, nechci, abys jí ublížil.“

Něco mi asi nedochází. Ivanka se usadila do polohy, která nebyla nepodobná fotografické gymnastice Kateřiny Kornové ze starého výtisku Lea.

„Počkejte, to je vtip? Skrytá kamera, nebo co?“ snažil jsem se z té situace dostat, ale marně.

Ivanka přešla od Kornové k Pergnerové, odmotala si zavinovačku a předvedla mi nejelegantnější a nejrychlejší strip, jaký jsem kdy viděl.

Let plavmo přes kanape by mohl být jedinou formou úniku, ale Ivanka se nedala.

„Ale broučku, ty jsi roztomilej medvídek. Líbil ses mi vždycky a chci tě!“

Zcela jistě byla zvyklá brát si to, co chtěla, a chápu Františka, že kaskadérská průprava byla nutná!

Než jsem se vzpamatoval, košile letěla do rohu a kalhoty se seznamovaly s peršanem.

Sakra, jak z toho ven!

Chytil jsem ji kolem pasu a stiskl. Rozpustila se mi v náruči jako levný nanuk. Obklíčila mě jako Tarzana liány v pralese a z koketní podprsenky vyskočily nádherné prsní dvorce s bradavkama postavenýma do pozoru.

Ještě jsem si ji rozpálil v náruči a pak řekl: „Ivanko, skoč se osprchovat, a já tě chci celou...“

Poslušná jako velikonoční zajíček odcupitala do patra. Na schodech se ještě koketně otočila, všimla si mého mužství, které hlásilo poplach nejvyšší kategorie a poslala mu koketní vzdušný polibek. Sakra...

Zmizela za ohybem... rychle košile... kalhoty... rychlé dopnutí a pálím ven. Jedním rázem rozrážím venkovní dveře a... prásk!

Probral jsem se ležící na schodech a nade mnou stál František: „Filipe, Filípku, chlape, já nerad, narazil si do mě. Jsi vzhůru?“

„Jó jsem, dík.“ Boule na hlavě byla děsná.

„Filipe, víš, prošel jsi zkouškou. S Ivankou jsem na tebe přichystal past, víš, já mám kus i manželku, nejen dceru.“

Mrkal jsem jako zájezd blondýnek před orlojem na Staroměstském náměstí.

„Promiň, chtěl jsem vědět, komu dávám dceru. Nechci do rodiny žádnýho kurevníka, víš, chápeš.“

„Františku, jasně.“ Dlaní jsem si masíroval vyrůstající parůžek a František si mě odváděl k mému autu.

„Nesmíš se mi divit, tvoje pověst a moje princezna, to byla nejdřív šílená kombinace, ale teď vím, že jsi charakter, dík, Filipe, a promiň,“ objal mě a políbil. Na rameni mi přistála dokonce slza.

Usadil mě do auta, jako bych byl miminko. Chlapsky plácnul do střechy, zamával a stál, dokud jsem neodbočil za roh.

V hlavě jsem měl milióny zmatených myšlenek, ale pak jsem si uvědomil, co jsem to vlastně v autě chtěl, otevřel dvířka přístrojové desky a vylovil balíček prezervativů.

Bude bezpečnější, když je budu nechávat v autě, přece jen.

_______________________________________________________________________

Ale přeci jenom: https://www.startovac.cz/projekty/dve-tvare-mesice

Nový úvod a nahrávky Soundcloud

 „Odvrácená strana života, o které se v edičních plánech mlčí.“

"Dvě tváře měsíce" jsou příběhem balancujícím na hraně mezi světlem a stínem, který odkrývá dvojakost našich životů. Sleduje hrdinu v okamžiku, kdy se jeho vnější, zdánlivě uspořádaný svět střetává s odvrácenou stranou jeho vlastní minulosti a osudu.

Rádie Reflection:
MOŽNÁ PŘIJDE I KONEC
 
​„Svět kolem mě je roztříštěný na miliony digitálních pixelů a já v něm nepasuju do žádného rámečku. Nehodím se do edičních plánů, nehodím se k ostraze kanceláří. Hodím se jen k tomu, abych odvyprávěl, co jsem viděl.“
 
​Mým, ale to je špatné slovo má být: Naším primárním cílem je vydat špičkovou multimediální e-knihu s uměleckým překladem do znakového jazyka a vytvořit i namluvené povídky. Pokud se nám ale podaří vybrat cílovou částku 70 000 Kč, otevře se cesta i k limitované tištěné edici.

Nemůže chybět ani reportáž v České televizi, která doprovází povídku "Očima vraha" v knize.

Reflection
TRAMVAJ PLNÁ TOUHY
 
Chci, aby se příběh, o kterém se v edičních plánech mlčí, mohl nakonec objevit i v knihovnách těch, kteří mi pomohli ho prosadit.
 
A to jste vy... naši donoři!
 
Údaje o knize:
Dvě tváře měsíce
1. vydání
1 kniha v edici Radek Hromuško Reflection
webové stránky www.radekhromusko.cz - se vytváří
208 normostran
 
Tým, který projekt vytváří:
Autor: Radek Hromuško
Autor typografické úpravy: Daniela Siska
Grafika: Rasťa Chorvat
Korektura: Veronika Podhajská
 
UKÁZKA TEXTU:

PROLOG: Ostraha vlastního stínu

Sedím v čekárně firmy Shield & Safe. Na zdi visí certifikát o požární ochraně a v rohu hučí automat na kafe, co chutná jako vyjetý olej z tanku. Naproti mně sedí kluk, kterému ještě teče mlíko po bradě, a hraje na mobilu hru o stavění impérií. Já svá impéria už postavil a zase je zboural.

Je mi osmapadesát. V kapse mám průkaz invalidního důchodce a v hlavě archiv, za který by v ČT kdysi platili zlatem. Ale tady jsem jen „uchazeč o pozici strážný – noční směny“.

Nedávno mi v jednom nakladatelství řekli, že se „nehodím do jejich edičního plánu“. Prý jsem příliš mimo formát. Nechtěli můj archiv, nechtěli mou pravdu. Chtěli produkt. A já nejsem produkt. Jednoduše se do moderní doby nehodím.

​„Pane... eh... Hromuško?“ vyštěkne personalistka, která vypadá, že ji život nebaví víc než mě.

Ano,“ odpovím tiše. „Radek Hromuško.“

Sjede mě pohledem od levných bot až po vrásky kolem očí. „Máte zkušenost s ostrahou majetku?“

Málem jsem se rozesmál. Měl jsem chuť jí říct, že jsem jako šéf majetku spravoval celé Karlovy Vary. Že jsem jako autor dokumentarista hlídal pravdu tam, kde jiní odvraceli zrak.

Reflection:

Dotýkám se (hudba zpěv: Noid)

https://soundcloud.com/radek-hromu-ko-469520261/dotykam-se-1?in=radek-hromu-ko-469520261/sets/dv-tv-e-m-s-ce&si=452095de2cd441e2ba13a5d7fea66e00&utm_source=clipboard&utm_medium=text&utm_campaign=social_sharing

Měl jsem chuť jí říct, že moje první lekce z ostrahy začala v dubnu 1989 v trhací jámě. Armáda mě sice nechtěla odvést, ale osud mě tam postavil k bednám s dynamitem. Nad jámou stál tehdy mladý elitní výsadkář, nějaký Petr Pavel, a řval na mě: „Kurva, upravte se! I v trhací jámě jste voják Lidové armády!“

O pár měsíců později mi kontrarozvědka u mapy SSSR vysvětlovala, že jestli se neupravím i v hlavě, skončím v poušti Karakum. Jenže pak přišel Havel, já ze systému vyklouzl a místo písku v Turkmenistánu jsem skončil v blátě u Bíliny.

​„Mám zkušenost s tichem a tmou. To pro ostrahu stačí, ne?“ řeknu místo toho.

Nepřijali mě.

Prý jsem „překvalifikovaný“ nebo „nedokvalifikatelný“.

Bůh ví.

To je v atomizovaném světě roku 2026 moderní výraz pro to, že se mě bojí. Bojí se člověka, který vidí skrz ty jejich korporátní masky. Bojí se někoho, kdo už nemá co ztratit, a proto je nebezpečně svobodný.

Vyšel jsem ven do ostrého březnového slunce. Svět kolem mě je roztříštěný na miliony digitálních pixelů a já v něm nepasuju do žádného rámečku. Nehodím se do edičních plánů, nehodím se k ostraze kanceláří. Hodím se jen k tomu, abych odvyprávěl, co jsem viděl.

Vytáhnu telefon a podívám se na video s kódem 1105.mp4. Hrdina tam v té bílé masce vypadá přesně jako já v té čekárně.

Člověk bez tváře, kterého systém vyhodil jako chybu v kódu.

Chápu, že nedržíte v ruce „produkt“ doby, obroušený redaktory, ohlušený marketingem a nikdo si mou knihu nevystaví do výlohy.

Někdo řekne, že kniha je syrová, takový patchwork, že potřebuje obrousit a dát tomu formát.

A to je to co nechci!

Já si nerad kupuji v obchodech předsmažené karbanátky. Raději si je dělám sám.

Pro někoho jsou „nechutné“ a někdo si je zamiluje.

A kniha „Dvě tváře měsíce“, i kdyby si ji koupilo 100 čtenářů, deset ji otevřelo a jeden by ji s odporem „hodil“ za kanape. Jenže po pár měsících, letech ji tam opět najde, začte se a najednou pochopí o čem ta slova jsou.

Jsou totiž „o nás“, ale je to jakoby jste si ve slunečném dni sundaly brýle a viděli ty postavičky z knihy kolem sebe.

Doba se mění, ale lidé a jejich osudy zůstávají stejné nebo lépe řečeno – opakující se.

Kdysi jsem psal o nelítostných zločinech druhých.

Dneska jsem k sobě nejnelítostnější já sám. Protože jediný majetek, který mi zbyl a který stojí za to hlídat, jsou tyhle texty.

Moje vzpomínky.

Moje pravda.

Ta, co přežila trhací jámy, hrozby pouští i nezájem nakladatelů.

Vítejte u „Dvou tváří měsíce“.

U příběhu o vině, která byla jen přeludem, o lásce k éterické Kláře, která byla zrcadlem, a o světě, kde i ten největší intelektuál nakonec skončí u jednoho stolu s pábitelem, co chce dvě pětky na moravského vrabce.

Jsem Radek Hromuško a tohle je moje poslední, nejdůležitější ostraha.

čtvrtek 9. dubna 2026

Pábitel za dvě pětky - audio

Ano, i povídka "Pábitel za dvě pětky" je součástí knihy "Dvě tváře měsíce" a i tentokrát se z krátkého úvodu dostaneme k nahrávce. Nejdříve trochu statistiky. Můj blog čtou a o knihu se zajímají v těchto zemích:

Spojené státy 55

Německo 52

Finsko 50

Francie 49

Česko 33


Je to zvláštní, ale je to tak. Snad to dodá impuls vám všem k podpoře na: 
https://www.startovac.cz/projekty/dve-tvare-mesice

Děkuji všem, kteří přispěli, ale do cíle nám zbývá ještě 69.151 Kč.

Takže následuje úvod povídky:



Pábitel za dvě pětky

Pořád mi koukal do talíře a na půllitr a po sto padesáti pohledech jsem mu objednal porci moravského vrabce. Na znamení, že další somrování nemá smysl, jsem vytáhl poslední vydání Balzacových Ztracených iluzí.

"Díky, vrabce mám rád. Vidim, že jsi intelektuál. Ty já mám rád! Intelektuál je vlastně romantik. Takovej vzdělanej romantik. Švára byl inťouš. Dělal koncipienta v advokátní kanceláři a pak jednou na firemní chlastačce přefiknul šéf jeho manželku. Pepa se děsně nasral a rozmlátil mu flaškou hlavu. Flaška vydržela, ale hlava advokáta ne. A vidíš, z inťouše byl najednou basman."

...

_______________________________

A teď zvuková nahrávka v prostředí soundcloud.cz: 

https://soundcloud.com/radek-hromu-ko-469520261/pabitel?si=5e17a707f16c47ba94ce05a8318ba467&utm_source=clipboard&utm_medium=text&utm_campaign=social_sharing

__________________________________

[A brief message to my international readers]

I'm watching the map of this blog lighting up from Dublin to Texas, from Finland to South Africa. It's a strange and beautiful feeling to know that my voice travels further than I ever imagined. These stories are about the things we all share – memory, the passing of time, and the "grey guard" within us. Even if you don't understand every Czech word, I hope you can feel the rhythm of the stories. Thank you for being part of this journey.

You can support the birth of the book here: https://www.startovac.cz/projekty/dve-tvare-mesice





Tramvaj plná touhy AUDIO

Zkouším experimentovat dokonce i s audiem, ale příběh má vždy několik stran. Právě proto vám nabídnu úryvek textu a pak jeho převod do zvukové verze. Další snahou bude propojit mluvené slovo s obrazem.

JEN POZNÁMKA NA OKRAJ. PROJEKT BĚŽÍ, ALE BEZ VAŠÍ PODPORY NEVZNIKNE ANI NAMLUVENÁ VERZE POVÍDEK A DOKONCE ANI TIŠTĚNÁ KNIHA.

Proto vás všechny žádám o podporu na https://www.startovac.cz/projekty/dve-tvare-mesice

"Tramvaj plná touhy

Po ránu, kdy jsem zpracovával agendu literární soutěže, jsem se odpoledne vykoupal a zaskočil do města. Odevzdaně jsem si sedl do tramvaje a nic nečekal. Všude bylo podivné ticho a já stejně ani nechtěl vnímat hluk klokotající tramvaje.

Ostatně, co by se v městské hromadné dopravě mohlo stát výjimečného?

Nějak jsem sice nechápal, co se to venku děje, a v tramvaji jsem si četl Fernauovo pojednání o římských císařích, ale vnímal jsem kolem sebe ty malé drobnosti, které dělají život zajímavým.

Doma jsem si všiml u zrcadla, že skráně pomalinku mění barvu ve středněvěkou šeď. Pro normálního chlapa je to vyznamenání, ale pro buřiče a revolucionáře to je opravdový pád do hlubin.

Místo hrdé smrti na barikádách zestárnu jako nějaký sebestředný a myšlenkově pomalý rádoby politik z vládnoucí strany.

Pak jsem si v tramvaji uvědomil, že je krásné jaro a že mám svět rád.

Rád stojím a pozoruji lidi kolem sebe. Už nepotřebuji třást kaštanem, abych zjistil, jestli je strom plný plodů, a nepotřebuji lézt do koruny, abych si dokázal, že jsem hrdina.

Nějak jsem prodal nároky na pravdu a vyměnil je za touhu pochopit sám sebe a smysl času pro jedince.

Seděl jsem naproti babičce v tramvaji a ona najednou vyndala fotografii z tašky. Třesoucí se rukou mi ji podala a řekla: „Byl vám celý podobný…“"

A teď zvuková verze:

Listen to Tramvaj plná touhy by Radek Hromuško on #SoundCloud

https://soundcloud.com/discover/sets/track-stations:2299023620

[EN] Without your support, this project cannot come to life. Thank you for being with me.

The dressing room smelled of stale opium and cheap calvados. In the middle of this filth stood she—the Ballerina. A fragile contrast to the brutality of the world outside. When she danced, the walls of the Paris garret disappeared, and for a moment, there was only the pure truth of movement.

👉 Support the book here: https://www.startovac.cz/projekty/dve-tvare-mesice

​[FR] Sans votre soutien, ce projet ne pourra pas voir le jour. Merci d'être à mes côtés.

La loge sentait l'opium rassis et le calvados bon marché. Au milieu de cette crasse se tenait elle — la Ballerine. Un contraste fragile avec la brutalité du monde extérieur. Lorsqu'elle dansait, les murs du grenier parisien disparaissaient et, pendant un instant, il n'y avait que la pure vérité du mouvement.

👉 Soutenez l'histoire ici : https://www.startovac.cz/projekty/dve-tvare-mesice

​[DE] Ohne Ihre Unterstützung kann dieses Projekt nicht entstehen. Vielen Dank, dass Sie an meiner Seite stehen.

In der Garderobe roch es nach abgestandenem Opium und billigem Calvados. Inmitten dieses Schmutzes stand sie – die Ballerina. Ein zerbrechlicher Kontrast zur Brutalität der Außenwelt. Wenn sie tanzte, verschwanden die Wände der Pariser Dachkammer, und für einen Moment gab es nur die reine Wahrheit der Bewegung.

👉 Unterstützen Sie das Buch hier: https://www.startovac.cz/projekty/dve-tvare-mesice

​[SE] Utan ditt stöd kan detta projekt inte förverkligas. Tack för att du står vid min sida.

Logen luktade gammalt opium och billig calvados. Mitt i denna smuts stod hon — Ballerinan. En bräcklig kontrast till omvärldens brutalitet. När hon dansade försvann väggarna i den parisiska vinden, och för ett ögonblick fanns bara rörelsens rena sanning.

👉 Stöd boken här: https://www.startovac.cz/projekty/dve-tvare-mesice

středa 8. dubna 2026

Ostraha vlastního stínu a ukázka povídky "Balerína"

​Ostraha vlastního stínu: Proč píšu pro Forest City i Luleå

​Sedím v čekárně firmy Shield & Safe. Na zdi visí certifikát o požární ochraně a v rohu hučí automat na kafe, co chutná jako vyjetý olej z tanku. Jsem Radek Hromuško. Kdysi jsem v České televizi tvořil archiv, za který by se platilo zlatem, dnes jsem tu jen „uchazeč o pozici strážný – noční směny“.  
V jednom nakladatelství mi řekli, že se nehodím do jejich edičního plánu – prý jsem příliš mimo formát. Nechtěli mou pravdu, chtěli produkt. Možná mají pravdu. Nehodím se k ostraze kanceláří, protože vidím skrz ty jejich korporátní masky. Jediný majetek, který mi zbyl a který stojí za to hlídat, jsou mé texty a vzpomínky.  

​Podpořit projekt můžete například na Startovači: Dvě tváře měsíce 

Poselství v láhvi (Věnování do zahraničí)

​Moje kniha Dvě tváře měsíce je zprávou v láhvi, která cestovala skrze desetiletí ticha. Do jejího úvodu jsem vepsal věnování, která propojují mé kořeny se světem:  

​USA, Kanada, Dublin: „Děkuji za uchování paměti našeho rodu. I když nás dělí oceán, krev Žitomíru a duch 'Tuláka po hvězdách' nás spojují navždy.“  

English (For USA, Canada, and Dublin):

​“To my readers in Forest City, Prineville, Fort Worth, Altoona, and Ashburn, and to those who find these lines in Dublin or across Canada. This book is a message in a bottle that traveled through decades of silence. Thank you for keeping the memory of our lineage alive. Even though an ocean lies between us, the blood of Zhitomir and the spirit of the 'Star Rover' connect us forever. Your interest is the greatest gift a writer could receive.”


Švédsko (Luleå): „Děkuji, že nasloucháte větru z východu. Příběh Olgy a Erwina je příběhem cest, které vedou skrze chlad ke svobodě.“  

Svenska (For Luleå and the North):

​“Till mina läsare i det frostiga Luleå och över hela Sverige. Tack för att ni lyssnar på vinden från öster. Berättelsen om Olga och Erwin är också en berättelse om de vägar som leder genom kylan till friheten. Att ni läser dessa ord i norr är beviset på att inga gränser kan stoppa sanningen.”


Česko: „Mým čtenářům v Karlových Varech, v Újezdě Svatého Kříže a všude v českém pohraničí. Tato kniha je pro vás, kteří víte, co znamená hlídat vlastní stín a neztratit přitom tvář.“  

​Balerína a ztracené slzy (Úryvek)
​Jako ochutnávku vybírám pasáž o Baleríně a Arthurovi – o setkání v páchnoucím stanu, kde se sny o svobodě potkávají s krutou realitou.
___________________________________

Balerína se ani nepohnula pod dekou, ale skrze díry v dece viděla mladíka jak sedí a přemýšlí.

Najednou se jejich myšlenky potkaly. On mám dvaceti frank a Ona má naději na svobodu.

Naděje a sny jsou mnohdy tak vzdálené.

Zvedla se ze svého úkrytu a posadila se.

Vím, že jsi tady…“, pronesl tiše

Tiše si obouvala svoje baletní střevíce na vystoupení.

Tady máš svou odměnu. Ten vydřiduch by tě o ni okradl.“

Mlčky na znamení odmítnutí zakývala hlavou.

Arthur držel minci ve dvou prstech a nabízel ji do tmy.

Balerína se pomalu oblékla do slavnostního úboru a postavila se před Arthura. Ten jen tiše stáhl ruku s mincí a položil ji na opěradlo.

Proč?“, tiše se zeptal.

Ony měla v hlavě obrazy Provensálska, louky plné kvítí a viděla samu sebe tančit ve svitu slunce.

Podruhé zavrtěla hlavou. Jakoby odmítala své sny.

Jsem balerína…“, povzdechla. Pochopila svůj osud plný pachu výkalů, špíny, zvratků i plesnivého kavalce.

Otočila se a ve tmě kráčela ven ze stanu, ven ke světlu.

Miluji tě Baleríno…“, zašeptal mladík a upil si doušek calvadosu a vyšel ven z páchnoucího stanu.

Venku stál impresário a řval na Balerínu, která vystoupila po žebříku na lano i se svým sněhobílým deštníkem.

Arthur na nic nečekal a srazil Slona jedno ranou k zemi.

Najednou byl všude klid. Světlo z hořících pochodní jakoby pohlcovalo prostor a čas se zastavil.

Jen Balerína tančila na laně a dojímala všechny diváky.

Jen Arthur si všiml, že se její bolavé nohy zvedají nad lano a najednou tančí ve tmě sama.

Vznášela se až vystoupala nad reliéf Notre Dame a tančí mezi hvězdami.

Jsi jen sen…“
_________________________________________________
​Tohle je moje poslední, nejdůležitější ostraha. Pokud cítíte, že tyto příběhy mají v dnešním atomizovaném světě svou hodnotu, podpořte prosím jejich vydání.
  
​Podpořit projekt můžete například na Startovači: Dvě tváře měsíce 

V příštím příspěvku vám vyprávím o tom, jak jsem v dubnu 1989 stál v trhací jámě s dynamitem a co na mě tehdy křičel jeden mladý výsadkář jménem Petr Pavel.

"Salát na scénu"

Člověk, který píše, čeká odezvu. Nečeká zisk, nepočítá objednávky neví co to je tabulka nebo graf. Jednoduše Excel“ nežere. Jediné po čem t...