Ut ameris, ama

Snad tisíckrát jsem začínal podobný dopis a nikdy jsem ho nedopsal.

Každý chlap je v podstatě slaboch.

„Bojovník s temnou duší a alibismem na jazyku,“ tak jsi to říkávala.

Právě proto jsem vzal papír, tužku a snažil jsem se vcítit, tedy „projít se ve tvých botách“. Týdny jsem skládal slova, zdálo se mi o tom, a jsem je zase mazal. Stín pochybnosti, plochost i neschopnost se vyjádřit... Víš, že psát dopisy opravdu neumím..

Stejně jsem se těšil na to, až ho budeš číst. Vídával jsem tě v představách. Tvé velké oči kloužou po bílém papíře a já nervózní stojím za dveřmi a čekám první reakci.

Pak se dlouze na mne podíváš, a já ucítím na zádech studený čůrek potu.

Pak uděláš krok a ten rozhodne.

Buď mne políbíš nebo projdeš okolo a necháš mne stojícího v prázdné ulici.

Bojím se toho okamžiku a přitom si přeji, aby už byl za mnou. Kdo se bojí nesmí do lesa. A já se bojím toho okamžiku, kdy mi zmizíš za nejbližším rohem nebo prostě odejdeš, tedy tak jak jsi odešla v pátek.

Klidně a rozhodně.

Tehdy jsi mne poprvé políbila a věděla jsi, že o tom okamžiku sním a budu snít snad celý život.

Říkáš si, že dopis píše jen blázen, který byl soudy prohlášen nesvéprávným šílencem, který si nabíhá na ostrou dýku tvého pohledu a vůbec mu to nevadí!

Ty mihotavé okamžiky pochybností a hledání sebe sama ve světě plném samoty.

Absurdita osudu.

Myslíš si, že se rád vzdávám, že nebojuji...

Možná si myslíš, že jsem bytostný romantik, který věří jen v lásku.

Ano, jsem bytostný romantik a lásku nechám, ať mne přesvědčí sama. Já jen urovnávám podmínky, vyrovnávám bagrem povrch a pak budu čekat na to, co láska sama postaví.

Každý vztah je složitý, ale upřímnost a čistota jsou zárukou kvality. I když je pravdou to, že moje i tvoje upřímnost a čistota je relativní pojem, který se nejen mění sám, ale měníme se i my a pak se z milovníků stávají utečenci a milovaných přístavy púro jiné bárky, které plují okolo a vyzařují pocity sounáležitosti.

Takových ztracených přístavů i lodí jsem už viděl...

Já tebe, tvou přítomnost prožívám a cítím, kdy láska začíná, i kdy láska končí. V našem případě je to opravdu složité.

Dva bytostní tuláci, oba máme problémy s alkoholem a oba dva si projdeme léčením. Tedy pokud se štěstím léčbu dokončím.

To víš mám už šest bodů a vypadám jako nenapravitelný kverulant.

A samozřejmě musíš ještě i ty nějakou léčbu nastoupit.

Věřím, že ji nejen nastoupíš, ale i dokončíš.

Podmínky máme dnes opravdu mizerné, oba dva bojujeme se stejným nepřítelem a oba dva si procházíme krizí sebevědomí i krizí naprosto nových emocí.

Já sice podléhám něžným úkazům lásky, ale neumím tě sbalit, jako housky na krámě a obluzovat tě podivnými sliby. Vím a umím jen jedno - tedy projít s tebou bouřlivým počasím a bez ohledu na hromy, blesky, prožít s tebou smysluplný čas, který je vymezený naší touhou.

Je to komplikované, ale jde to.

Zavři oči a nech mne ať hladím i skrytá místa.

Ucítíš podivný klid i tajemné vzrušení a to je Lauro „láska“.

Taková, která má smysl pro nás oba.

Vím, že dokážeme žít vedle sebe, respektovat se, milovat se... pohádat se a přesto k sobě najdeme cestu.

Mám rád tvůj klid i úsměv. Když se na mne podíváš, usměješ se a zamrkáš očima, tak jsem ztracený a zoufale už nechci být sám.

Výchozí podmínky máme stejné.

Nicméně já vnímám, že oba máme za sebou komplikované vztahy i komplikované životy. Oba jsme zranění minulostí a oba se s tím musíme vypořádat. Na cestě nebude rozhodovat o naší budoucnosti okolí, ale rozhodovat budeme my.

Vlastně ty, protože já jsem submisivní LEV. Vidíš, že jsi stejné znamení jako má matka a to byla panovačná PANNA. Myslím, že ty mi každé své rozhodnutí vysvětlíš.

Ale je to pár dní, kdy jsem tě už nechtěl vidět.

Byl jsem zmatený, raněný a sám.

Pro mne je důležitá důvěra a cit. Doufám, že to máš stejné. Také jsem si nevybral vztah v situaci, kdy se léčím a slyším negativní ohlasy, abych se citově neangažoval. Rozumím těm hlasům, rozumím skeptikům, kteří vynáší soudy bez průzkumu terénu.

Na druhou stranu je dost lásek, které tady vznikají a nejde ty vztahy jednoduše odsoudit. A víš co jim na ty hlasy a soudy řeknu: "Kdyby jste ji (myslím tebe) znali, pak pochopíte...! Ztratil jsem v minulosti hodně krve, ale všechny rány jsem si sám sešil, všechny jsou zacelené a já jsem tak otevřený nové lásce. Klidně projdu se svou průvodkyní tu nejdivočejší cestu, kterou nám osud připraví. "

Já se nebojím.

Srdce rozhodlo za mne a já musím jít tou cestou, která připomíná horský výstup na osmitisícovku.

Ano, vím, že ten souboj budu svádět i s tebou samotnou, s tvým strachem, který cítíš uvnitř. Často na něj myslím a víš proč. Je to jasné, já cítím ten strach podobně.

Pokud máš strachy a nezacelené rány, pak je dokážu vyléčit. Nejsem sice ranhojič, jsem jen obyčejný chlap plný citu, ale do boje s tvými větrnými mlýny jdu s hlavou nahoře.

Víš lásko, a promiň, že tě tak oslovuji. Cítím to tak a nechci se schovávat za formality, jsem prostě otevřený a vždy se k tobě budu chovat zamilovaně. Až se přestanu tak chovat, budu už mrtvý.

Víš lásko, já nejsem hazardér, ale v našem případě neudržím své emoce. Neumím žít pragmaticky, nemám spočítané plusy a mínusy.

Víš lásko, já vím jen, že jsem se zamiloval a není to poblouznění. Nejsou to rozdivočelé emoce. Dáváš mi smysl a proto budu bojovat až do konce.

Ano, vidím tě s dlouhým oštěpem stojící na bitevním poli, vidím své znavené tělo i ránu v boku, ale budu ještě dýchat.

Pak je jen na tobě, jestli mne necháš krvácet a zmizíš a nebo se ke mně skloníš a dáš mému životu smysl.

„Ut ameris, ama.“

Andělé samoty a Kosmas

O víkendu jsem viděl dokument o „Kosmově kronice“ a je vidět, že beletrie stará 900 let a pořád „jede“. 

Zcela jistě Kosmas, v době "tvorby" už opravdu „starý“ člověk netušil, že jeho kroniku bude někdo číst za stovky let. Nemyslel na marketing , distribuci, slávu, postavení nebo státní vyznamenání... a přesto jsou s námi jeho slova ještě dnes..

Každý, kdo něco píše , zaznamenává, vytváří, tak v první řadě zcela jistě nemyslí na zisk nebo slávu. Píšící buď z nadhledu zaznamenává nebo se dokonce stává součástí příběhu. 

Všechno je to o emocích , osobním pocitu a puzení, které vás vede k zaznamenání čehosi, o čem si myslíte vy, jako autor, že to má smysl, význam nebo přesah. 

Všechno je o emocích , osobním pocitu a puzení, které vás vede k zaznamenání čehosi, o čem si myslíte vy, jako autor, že to má smysl, význam nebo přesah. To je vaše odpovědnost, co chcete říct, vyprávět a koho tím chcete oslovit.

Platí to i dnes i když, reklama, marketing nebo vyšší zájem rozhoduje o úspěchu.

O krátkodobém úspěchu!

__________

Měl jsem ve dvanácti letech sen... „Napsat knihu, vydat ji a i kdyby si ji koupilo jen sto lidí a deset z nich ji otevřelo, tři si ji přečetli a jeden ji ji s hnusem odhodil, jako blbost, škvár, hnus a jednoduše na ni zapomněl... Bylo by pak zajímavé, kdyby ji (tu knihu) po letech našel, otevřel ji a dočetl ji...“

Bylo mi dvanáct a moje třídní učitelka mne poslouchala jako kdybych přiletěl z jiné planety, ale já jí důvěřoval a tak jsem se svěřil. 

Teď se cítím jako ten človíček v tom snu jen s tím rozdílem, že jsem sice nějaké příběhy napsal, stal jsem se v řadě případů „součástí“ děje a dokonce jsem byl sám sebou znechucený, že jsem nedokázal napravit "nespravedlnosti" SVĚTA... 

Ale po letech nacházím nejen uvnitř sebe, ale i ve virtuálním světě, příběhy, které se mne stále dotýkají a já jsem nikdy neměl a ani nemohl vliv na jejich průběh.

Jen cítím, že se mé pohledy na děj i příběhy samotné v čase opravdu mění. Jako depresivní „novoromantik“ jsem cítil Rimbauda nebo Danteho zcela jinak než ho cítím dnes. 

Není to o moudrosti, není to o hloubce, ale je to o jiném úhlu pohledu, vnímání, pocitu a samozřejmě i závěru.

Jako hloupý mladík jsem chtěl „zachránit“ svět. Poslouchal jsem desítky příběhů a v desítkách jiných jsem figuroval. 

Cestu jsem si nikdy nevybíral, ale faktem je, že ve dvaceti jsem chtěl přivádět „padlé“ na „správnou“ cestu. 

Samozřejmě, jsem je neviděl jako „padlé“ a o “správné“ cestě nevím nic ani dnes...

Ještě dnes občas cítím to neuchopitelné „nadšení“, ale už jsem starší ročník a tak ta oblaka raději obcházím...

Stal jsem se pouhým diktafonem to, co se děje kolem mne a nemám vliv ani sílu něco měnit. Jen vnímám, cítím, zaznamenávám a píšu. Zatímco svět se potácí v nadšení potlesků, ocenění, estrád a předepsané „veselosti“, já přemýšlím o tom co mi „diktafon“ zachytí.

Někdy zuřivě bouchám hlavou do zdi, někdy pláču a někdy se „jakoby“ vznáším nad realitou. 

Ano, to zní celkem přesně. 

Jestliže chci dnes být součástí jakékoli „skupiny“ lidiček kolem sebe, tak musím o spoustě věcí mlčet a jen kývat hlavou. 

Zjistil jsem, že musím své „CV“ upravovat tak, aby byl nějak uchopitelný pro svého čtenáře. A pro každého jinak, takže v podstatě vytvářím alternace sama sebe... 

Kdybych totiž vyprávěl reálný příběh, tak už dávno jsem internovaný na nějakém oddělení, kde by mi určil „hodný“ lékař určil diagnózu a já bych přes pletivem chráněné okno pozoroval park, který by pravidelně měnil barvy.

Vzpomínám si na jeden příběh Carla Gustava Junga o kterém psal. Jednou vešel do pokoje k pacientovi, který stál za výše zmíněným oknem a kýval se pomalu ze strany na stranu. 

Klidně a tiše se spojenými rukami před sebou a Jung tem stál a pozoroval svého klienta.

Ten po chvíli vycítil, že není sám a bez toho, že by se ohlédl se tiše doktora zeptal jestli ví co dělá...

Jung se přiznal že neví a pacient jen namířil ukazováček k výhledu z okna. Jung se vedle něj postavil a snažil se poznat co mladík se schizofreniíí za zamřížovaným oknem vidí.

„Vidíte Slunce... a dole z něj vyzařuje takový malý ocásek. Vidíte to?“

Jung přikývl i když viděl jen letní kotouč Slunce.

„No a ten ocásek je sluneční vítr a já se pohybuji jako on a cítím ho...“

Ještě pár minut s pacientem pozoroval sluneční kotouč a pak v tichosti odešel a v ordinaci si ten zážitek zapsal.

Byl rok 1913 a v někdy v polovině třicátých let se v Egyptě našla tabulka s hieroglyfy, kdy bylo popsáno jak se „přivolává“ sluneční vítr.

__________

Ne, nejsem Jung i když být o sto let starší tak bych patrně byl jeho pacientem.

Faktem ovšem je, že „moderní“ společnost dneška není o otevřenosti, ale o skrývání.

Absurdita současnosti!

Všechno je otevřené. Na všechno jsou rešerše, gůglování, umělá inteligence a „rádoby“ otevřený přístup k informacím, ale výsledkem je opak. 

Mám za to, že nás dnes neformuje „otevřenost“, ale naopak skrývání a předem připravené odpovědi. Když mluvíte s jakýmkoli personalistou, poradcem, pojiśťovákem, bankéřem – tak jsou věci o kterých jednoduše nemluvíte.

Dříve se tomu říkalo „bonton“, dnes se tomu říká „kaučink“. Tedy všichni vás připraví na realitu, ale vy musíte svou osobnost skrývat protože se jednoduše „nevejde“ do kolonek dotazníku a pokud se do těch „kolonek nevejdete“ ani vy, tak vám ani "Víra" nepomůže. 

Získáte profil, který se s vámi nese stejně jako rodné číslo a každý to o vás ví...

„Viděla si ho? No to je ten o kterym se to ví...“, přičemž „to“ může být naprosto cokoli, co si vymyslí kdokoli, kdykoli a za jakýchkoli okolností a vy se “to“ ani nedozvíte.

Jen najednou cítíte, že už nejste součástí „sociální“ a tak musíte většinou „něco“ změnit. A tím „něco“ nemyslím „sebe“, ale svůj „profil“, „status“ nebo registr.

Většina lidí v té situaci hledá jakoukoli formu úniku... Zmizí, odjedou, přestěhují se, utečou, spálí za sebou mosty a pak někteří hledají sociální „skupinu“, kde mohou žít. 

Asi jsem to měl udělat i já!

Slovo „někteří“ jsem zvolil záměrně, protože „někteří“ už nehledají NIC!

_________

Minulý čtvrtek jsem „kochal“ fotbalem v televizi a telefon mi vyzváněl. Po osmé večerní mívám vypnutý zvuk a telefon nekontroluji.

Fotbal skončil a já byl spokojený, že Plzeň ukradla v Římě tři body místnímu AS a jen tak mimochodem jsem zkontroloval telefon. 

Bylo asi 22:30.

Okolo 23:00 jsem se pokoušel dovolat, ale nedařilo se.

Na začátku října bylo dámě 78 let.

Ano, je to takový emotivní vysavač, který umí lidi kolem sebe nejen vysávat, ale i využívat. Často jsem míval pocit, že žije ve světě, kde se dá koupit úplně všechno...

Ale nedá...

Osm volání během deseti minut už bylo dost i na mou maličkost, která se snaží být užitečná každému s výjimkou sebe samotného.

Zkusil jsem volat. Opakovaně. Nezvedala.

Pak najednou zvedla mé volání a poprosila mne, abych přišel, že mi chce něco říct... 

Bylo 23:10.

A já šel. 

Čekal jsem dlouho, ale nakonec otevřela dveře a pak se odšourala na své „kanape“ v kuchyni. Lehla si...

Snažil jsem se z ní dostat, co se vlastně děje, že už je po jedenácté večer.

Samozřejmě už nějakou drobnou životní zkušenost mám a tak jsem nijak „netlačil“ a trpělivě jsem čekal na odpověď. V hlavě se mi mihotala slova faráře o tom, že každý máme svého anděla...

„Víš, už se mi nechce žít... nechci být nikomu na obtíž... chci umřít...“

Ty tři věty se zařízly do tmy a já je cítil hluboko v podvědomí.

„Ale to já taky...“, vypustil jsem první emoci, kterou jsem cítil, ale v realitě už neodpovídala a asi minutu seděl, koukal na telefon, klepal na rameno paní sousedce a rozhodoval se co udělám.

Varianta, že zmizím domu a pustím si záznam dalšího fotbalu byla vyloučená. 

Viděl jsem ji jak bezmocně leží a viděl svou maminku. Viděl jsem v ní i sebe. Viděl jsem osamocení, vyhnanství, úzkost strach, bolest a beznaděj.

Beznaděj, ano, to je to správné slovo.

Ona mi volala v zoufalství o pomoc a já cítil, že ji chce. A anděl asi nikde nebyl. Jen tlumené světlo v garsonce, běhající pes a ticho.

Nevím, já sám bych asi nikoho v té situaci nevolal, jenže nikdo, nikdy nemůže vědět, jak se zachová ve vrcholném osamocení, bolesti a úzkosti. 

Ta situace, ty emoce se nedají předvídat! 

Jenže, dáma těžce oddechující volala mne a já tím, že jsem zvedl telefon se stal součástí rozhodování! Aniž bych chtěl, věděl "PROČ", přebíral jsem odpovědnost a i tu nedefinovatelnou bolest!

Pokora, to jsem v tu chvíli cítil.

Ta minuta v hlavě mi spustila spoustu hodin záznamu Vzpomínky, myšlenky a pocity viny se mi míhaly hlavou a já "jen tak" mimoděk zavolal záchranku, vysvětlil situaci a otočil dámu na bok, abych jí ulevil v dýchání a pozoroval mihotající světlo nad kuchyňskou linkou.

Kolem mne pobíhal její malý pejsek, který měl prázdné misky a tak jsem i jeho obsloužil a záchranářům, kteří už stáli u dveří, jsem vysvětlil situaci...

Dáma byla odvezena záchranáři, já bezmyšlenkovitě zajistil pelíšek pejskovi a zamknul jsem její byt.

Musím se přiznat, že když jsem si konečně lehnul do postele, tak jsem se cítil jako voják po bitvě s obrovskou ranou na hrudníku, krvácel jsem a hlava byla v jednom ohni.

Ten pocit mne pohlcoval, ale rval jsem se s tím i když jsem nemohoucně zíral do tmy.

Ještě v noci mi volala paní doktorka z nemocnice, že paní je v tuto chvíli „zabezpečená“, ale ráno ji čeká převoz na další léčbu.

Poděkoval jsem a myslel jsem to více než vážně, protože nejistota mne ubíjela...

Myšlenky, vzpomínky i úporná snaha neudělat chybu mne pronásledovala celou noc.

Navenek jsem asi vypadal klidně, protože ráno, i když moje hlava „nezabrala“ ani na minutu, jsem předal klíče od bytu a situaci vysvětlil paní vedoucí z pečovatelské služby

 Pak jsem se doma zavřel na celé dva dny a nevycházel...

Paní mi nakonec volala a z nemocnice... 

V podstatě řekne jen slovo a pak mlčí, ale já vím, že je na druhém konci a … žije?!

Člověk je tvor společenský, sám ztrácí sílu a nemůže přežít. Takový je zákon Homo Sapiens...

Vnitřně cítím a jsem o tom přesvědčený, že největším nepřítelem člověka je osamocení, ztráta kontaktu a neschopnost komunikace...

Ano, samota má na svědomí nejvíc lidských životů, i když o tom neexistuje a ani nemůže existovat žádná statistika.

Osamoceného člověka se nikdo nemůže ani nebude ptát na to, jestli cítí samotu. 

Samota nemá stupnici, nedá se změřit, není na ní léčba a neexistují na ní ani odborníci nebo „uchopitelné“ studie.

Občas to s námi vypadá tak, že přestaneme listovat kontakty v telefonu, kytky za okny uschnou, okno se zavře, člověk se zamkne a vypne i zvonek u dveří... 

Je to podobné, jako když domácí miláček ztratí pána smutně leží na rohožce. Jenže člověk za těmi dveřmi zůstane sám a samota ho pohltí...

Jsem rád, že mi paní z nemocnice telefonuje...

A do svého „CV“ to napsat samozřejmě nemohu a celý příběh o osamocení zůstane jen v mé hlavě. Časem zapadne prachem, květiny za oknem uschnou, dveře se neotevřou, telefon se vybije a zvonek nezazvoní...

A Kosmas? Ten si zcela jistě našel svého anděla, který vedl jeho ruku, já jsem svou knihu odhodil za postel, zhasnul jsem světlo a v duchu listoval svými kontakty.

Možná jsem hledal a hledám „svého“ anděla, ale cítím, že jsem ho musel hodně urazit a on to se mnou prostě vzdal...

Ale do nočního ticha mi zazvonil nečekaně telefon...

Terezko, já jsem nechtěla! - 1.díl

Seděla na bobku a plakala. Dlažba na chodbě přijímala vlhké doteky slz. Klidně a vyrovnaně. Alespoň ta podlaha je dokázala přijímat. V ústech pach rumu od včerejška. Kolena nesla stopy obtisknutých zubů a bílá místa vytlačených obdélníků už začala červenat.

„Jsem kráva!“ zařvala a v kruzích obcházela těsnou chodbou.

Zmatená zamířila do kuchyně. Z poloprázdné láhve odlila další dávku. Vnímala mlhavě, jak se jí motá hlava, jak si další kapky opileckých slz prorážejí cestu rozmazaným líčidlem. Dlaní si opřela čelo a s bolestnými vzlyky zvracela na špinavou podlahu. 

Hrudník vzdouvající se zoufalou nevolností se najednou uvolnil a nechal ji usnout.

Probudila se, když slunce vtíravě prosilo o pozornost.

Smrad zvratků a nepořádek na stole s propáleným ubrusem od zapomenuté cigarety jí v paměti přehrál včerejší zoufalství. Žaludek se obracel z pachů, hladu a strachu. Cítila strach a bála se jako každý den. Bála se usínat sama, bála se probuzení, bála se lidí, bála se světa, který ji neuměl a nechtěl přijmout. Opilá se často brouzdala špinavým bytem s pocitem viny. Neuměla pochopit, proč ty pocity mívá, ale s každým úsvitem přicházely.

Nenechávala nikoho zůstat do rána. Sama se cítila jako děvka a podle všech morálních a etických pravidel prostě děvkou byla.

Pohledem do zrcadla se už dávno nezabývala. Sedla si na zem a otřela si obličej špinavým ručníkem.

Už neměla sílu ani brečet, neměla sílu se zvednout a cítila, jak neudrží moč. Čůrek jí stékal po stehnech a rozléval osvobozující teplo. 

Bylo jí příjemně, cítila, že teď zase usne.

Oční víčka se ztěžka otevřela. V hlavě jí probíhaly obrázky včerejší noci. Všechny podobné večery jí splývají. Do pomalých žaludečních křečí problikávají obličeje a jejich smích a alkohol ve špinavých skleničkách.

Ještě teď cítí, jak se jí rum lepí v záhybech kůže. 

Rozléval ho někdo na ni, když ležela na zemi nahá, jasně, byla nahá. Ještě teď cítí drzé jazyky, jak loví kapky alkoholu v jejím pupíku. Hodinu ji olizovali a ona se nebránila. Trpce se usmála, vlastně ani neví, jestli to byla nepříjemná vzpomínka. 

Byla ráda, že je to vzpomínka, něco, na co si dokázala vzpomenout.

Ticho ji konečně probralo. Prošla zpátky do kuchyně a pomalu otevírala všechny skříňky kuchyňské linky. Našla jen otevřenou krabičku sardinek. Špinavou vidličkou brouzdala bezcílně v rozsekané rybině.

„Sakra, kde je malá?“ pomyslela si. Ranní bolesti hlavy jsou nesnesitelné a malá vždycky hrozně křičí. Asi ji vzala máma do školky. Máma ráno chodívá, a když ji vidí opilou, bere malou k sobě.

Asi ji opravdu vzala máma. Rybičky ležely na kuchyňské lince od minulého víkendu a pach už ztratil nádech olejovek. Udělalo se jí zase špatně.

Pažemi objala mísu a zvracela. Žaludeční šťávy zbarvily mísu do zelenožluta a ona padla skoro do bezvědomí. Těžce nabírala dech, ale žaludek se uklidnil. Opláchla se a lízla si rumu ze skleničky zapomenuté na umyvadle. Zrcadlo odhalilo zarudlá bělma a šedavou unavenou pleť po včerejším mejdanu.

Dveře do dětského pokoje byly zavřené, přesto vešla. Potichu a pomalu došla až k postýlce.

Malá spinkala tiše a klidně. V noci se počůrala a moč na matraci vykreslila obrys jako z dětské knížky. Vypadal jako krteček. Usmála se, ale zároveň jí projela zlost. Už je jí pět let a pořád se počurává. Hrůza, to se nedá vydržet.

„Vstávej, nespi už! Už je ráno!“

Malá nereagovala, spala tvrdě.

„Sakra, vstávej, musím tě převlíknout. Pochcala ses. Já nevím, co s tebou mám dělat. To se opravdu nemůžeš vyčurat?“

Malá dál ležela na mapě vlastní moči v mokré noční košilce, která obepínala její boky. Na kůži pod mokrou košilkou byla patrná husí kůže.

„Holka jedna, neser mě a vstávej!“

Marně třepal a povadlými ramínky holčičky. 

Je mrtvá, nežije, nedýchá...

_______________________________________

Pokračování:

Terezko, já jsem nechtěla 2.díl

Ztracené milenky 2. Nikdy tě nepustím

Denně si představuji, jak se s tebou miluji. 

Denně...

Chybíš mi, já přece nechtěl vidět ten tvůj nepřirozeně bledý obličej. Vlastně mám z něho pořád strach. Tady mne strašíš, i když už nejsi. Já nechtěl, ale mám prostě takovou sílu. 

Odpusť lásko. 

Ani nevíš kolikrát jsem jen viděl zatmění a pak jednal.

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

Vzpomínám si na týpka, který tě šťouchal tam, kam jsem mohl jedině já. Vlastně jsem neztratil nervy, ale jedno bylo jasné: musel jsem ho zneškodnit. Bylo mi jedno, že mi nadáváš a škrábeš na zádech. Ten hysterický křik mne pronásleduje každou noc ve snech.

Nevím proč jsi tak křičela, mám strach z toho křiku.

Nikdy bych ti neublížil, ale asi jsem to udělal, když ležím tady na pryčně. Já tě v představách vidím, je to jako tehdy v noci, kdy jsi mne poprvé objala a já chtěl odejít. Měl jsem strach z tvé síly a tvé polibky jsem už ani nevnímal. 

Byla jsi moje a já tvůj. 

Já tvůj, vlastně víc než si dokážu přiznat.

Podléhám ženám, mám z nich strach. 

Mám strach i ze samoty jako tehdy, když přijela máma a najednou byla pryč. Nechápal jsem proč mne v noci objímá teta. Ztratil jsem se ve vlastním strachu. Vlastně ani nevím, jak máma vypadá, ale každý kolem mne říkal, že se vrátí. 

A nevrátila!

Měl jsem tě rád, byla jsi v pohodě. Všechno kolem nás bylo jednoduché. 

Miloval jsem tě a ty jsi mne ovládala. Podléhal jsem ti každou noc. Hledal jsem tě na cestách, kterými jsem chodil s tebou. Tehdy to ještě nebyly cesty bolesti. 

Tu jsi tam přinesla až ty. 

Nenávidím tvé úsměvy, které znějí jako výsměch. Jsem slaboduchý a ty jsi děvka, co mne chtěla jen ovládat. Nemám rád silná slova, ale já nejsem ztracený v podivuhodném lese myšlenek.

To nebyla sebevražda, byla to rituální vražda a ty jsi držela krvavý nůž ve svých rukou.

Myslím, že jsi ani nevnímala, jak hluboko vniká nůž do mého těla. Bylo a je ti to celkem jedno. Jen ten tvůj úsměv zářil do deštivé noci. 

A každou noc jsi mne zabíjela.

A přitom jsi byla jedinou, která mi mohla beztrestně ubližovat. 

Ovládala jsi mě a já ti podlehl. Nikdy mně nikdo tak neovládal. Jsi moje bohyně a já jen toužil tě líbat a hladit tvé obrysy. Unikala jsi a já se vracel temnou cestou beznaděje. 

Hledal jsem tě.

Přinesla jsi do našich životů vášeň i samotu. Opíjím se láskou a samota mne svírá. 

Kde jsi, ty má mazlivá. 

Já jsem se bál ti přiznat, že s tebou získávám a bez tebe ztrácím. Nikdy jsem s tebou nesoupeřil a z nás dvou jsi to byla ty, která mne dokázala hladit a přitom sama spokojeně vrnět. Mám tvé fotky nalepené na stěně. 

V myšlenkách se k tobě často toulám. 

Ne, já nejsem vrah. Možná mám na rukou tvou krev a tvé slzy mi stékají mezi prsty.

Proč jsem tě vlastně zabil. 

Vlastně ani nevím, jen cítím tvůj puls v dlaních. 

Sevřel jsem tě a ty jsi nemohla ani hlesnout, i když si myslím, že kdybys na mne promluvila, tak se pomilujeme a všechno by bylo v pořádku. Chodil jsem kolem postele, kde jsi bezvládně ležela a já tě každé ráno přikrýval. 

Schovával jsem si tě pod deku. Na ulicích na mne číhal strach. Nikoho jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jen jsem se v tichosti modlil.

Možná jsem se bál si přiznat, že už se na mne nikdy neusměješ. Kdyby nepřišla moje teta, tak tam jsme oba dva spolu. 

Ona přerušila naší vysněnou harmonii. 

Ne já tě nezabil, ty jsi mne zabíjela každou noc.

Jsem ztracený a sám, lásko. 

Nerozumím té bolesti, kterou cítím. 

Ze tmy se vynořila postava mé matky. Najednou se usmívá tiše na mne mluví. Ona mluví a já slyším tvůj hlas, lásko. 

Natahuješ ke mně svou ruku, tu hebkou nádheru, kterou jsem tolik miloval.

Lásko odpusť...

__________________

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

Očima vraha II. - REMINISCENCE

Nevím proč vám vlastně píšu tento dopis. Myslím, že nikoho nezajímá pravda a ani já ji vlastně neznám.

Kolikrát, když večer usínám, přemýšlím nad tím, co stalo a doufám, že až se ráno probudím, nic z toho o čem vím, že se stalo, nebude pravda.

Očima vraha I.

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

Jak podivně mi zní to slovo "pravda". Vím, jen, že jsem způsobil bolest těm, kteří si to nezasloužili. Nejsem necitelná bestie. Cítím bolest, pokud tak budeme říkat té podivné směsici samoty a strachu.

Myslíte, že necítím strach? 

Ale ano, já jsem cítil strach celý život. Tušil jsem, že jsem jiný, ale nevěděl jsem, že jsem na světě jen proto, abych způsobil tolik bolesti.

Vím, že se mnou chcete mluvit a já nevím, co bych vám říkal. Neumím ještě o tom mluvit. Dokonce na to neumím ani myslet. 

Snad jen, když si prohlížím Kamilčiny fotky, tak si uvědomuji tu noc. Je to takový černobílý film plný absurdních obrazů, kterým nemohu uvěřit. 

Ještě teď vidím rozběsněného Tondu, jak se žene proti mně. Vidím Petra, jak se tváří záhadně. Nerozumím těm obrázkům, ale když sedím tady na pelesti a kolem chodí bachaři, tak to asi musí být pravda.

Prý mne čeká soud. Je mi to jedno, protože jestli jsem to udělal, tak soud není pro mne. Ten je pro ty ostatní. Trest, který ten soud vynese je trestem pro všechny, kteří mne měli rádi. Asi jich moc nezbylo, ale nevím, asi se nedokážu podívat nikomu do očí.

Já vím, zeptáte se mě, jak to vlastně začalo? Byla to hra, ano hra na dokonalou vraždu. Vlastně v tom bylo i cosi navíc. Jenže to má ještě čas. Teď, byste to ještě nepochopil, pokud ovšem pochopíte to, čemu já nerozumím.

Začalo to už hodně dávno. Když si to uvědomím, tak na začátku byl můj přechod do Prahy. Chtěl jsem dodělat potravinářskou školu a dělat sládka v pivovaru. Klukovský sen. 

Znáte ty pocity, když po něčem toužíte a přitom víte, že se to stejně nepodaří. 

Rád s klukama pařím, rád pivo ochutnávám a tak jsem se ve třeťáku vykašlal na gympl a přešel do Prahy. Je to úplně jiný svět než u nás v Bílině. To víte, malé město. 

Nesnáším Bílinu, nesnáším maloměšťáky a Praha to byl balzám. Když nad tím přemýšlím, bylo to i prokletí. 

Cítil jsem se hrozně obyčejný a sám. Ve třídě to bylo v pohodě. Potkal jsem tam spoustu kámošů. Nejvíc jsem pařil s Vojtou. To je syn naší profesorky. Je to takový vědátor a hodně chytrý kluk. Nikdy nezkazí žádnou srandou. S Vojtou jsem se začal bavit hned po nástupu do školy. Taky si rád zašel na pivo a tak jsem měl k němu blízko.

David to byl zase třídní filosof. Svoje úvahy prokládal chlastem a hraním na automatech. Nebyl na něj spoleh, ale prostě patřil mezi nás.

Jirka a Pepa jsou jen kámoši na pokec. 

Holky se u našeho stolu střídaly. Jana chodila s Davidem a Věra s Vojtou. 

Byly jsme taková normální partička, která si občas dala nějaké to pivo. Byly a jsou to fajn lidi. 

Možná už nikoho z nich neuvidím.

Vidíte, vlastně mne ani nikdy nenapadlo, že jednou přijde chvilka, kdy někoho už nikdy neuvidím. Až loni mi došlo, že lidé z života jednoduše odcházejí. 

Když mi loni umřel děda, tak jsem to cítil. Najednou jsem vnímal to prázdno. Od toho momentu byl děda jen vzpomínka. Už nikdy nenavléknu na šňůrku ani jeden zážitek s dědou. Hodně mne to bolelo. Nerozuměl jsem pláči na pohřbu, ale cítil jsem samotu a smutek. 

Ještě jsem mu toho chtěl tolik říct.

Jenže stejně tak hodně jsem toho chtěl říct Kamče.

Na intru jsem moc přátel neměl. Docela mne iritovali ti zabednění vesničani, kteří si tam léčily mindráky. V Dejvicích bylo fajn, ale já miloval hospody kolem školy, takže jsem často v Suché dásni trávil čas i přes večerku.

Kluky na intru jsem nikdy nebral vážně. Oni měli ze mě strach a mě to opravdu bavilo. Líbilo se mi, že měli strach z kluka, který chodí na chemicko-potravinářskou školu.

Víte já měl opravdu rád krutou srandu. Vymýšlel jsem vtípky o salmonelách v polštářích svých spolunocležníků. 

Oni opravdu měli strach a to mne fakt bavilo.

Já vím na co se mne chcete zeptat. Na Kamču... 

Nevím, pořád cítím bolest, když si na ní vzpomenu. Patřila ke mně, i když se mi snažila uniknout. Dost mne bolí náš prosincový rozchod. Víte, já se nikdy rozejít nechtěl. Já cítil, že bez ní budu poloviční.

Dokonce jsem si poslední rok začal psát deník. Vědecký deník. Zachytával jsem své pocity, její nálady, bolesti i vrtochy. Naprosto přesně jsem i zachytával intenzitu našich sexuálních styků. 

Proč? 

Já vím, myslíte si, že jsem zvrácená zrůda. Jenže vy víte co se stalo, ale já to na začátku nevěděl. Netušil jsem co se stane. Možná jsem z toho měl strach. Ano, měl jsem strach z toho, že jednou zabiju, ale netušil jsem, že bych dokázal zavraždit Kamču.

Zavraždil jsem ji? 

Sám nevím! 

Hledám v těch obrazech nějakou souvislost s realitou.

Mám strach, ale nechci lhát. 

Chci se v tom vyznat. Pochopit to. Víte, možná jsem to měl opravdu v osudu – stát se vrahem, ale pořád tomu nevěřím. 

Stírají se mi rozdíly mezi realitou a snem. Teď už šest měsíců nevím kde jsem. 

Hledám cestu. 

Možná to ani pochopit nejde to je to co mne děsí.

Víte přehrabuji se v odpadu svých emocí a ani nevím jestli to má smysl. 

Nevím jestli bych se dokázal podívat do očí Kamčinýmu tatínkovi. Byl, vlastně pořád je to super chlap. Mám ho moc rád.

Hrával jsem s ním badbinton na ulici před jejich domem. 

Nějak se bojím té pravdy. 

Bojím se toho, že jsem opravdu zavraždil jeho dceru.

_____________________

Očima vraha I.

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

Další díl bude následovat. Toto je reálný opisu dopisu vraha!

Zrcadlo přání

 „Tak poď, ty krávo, za chvilku sou tady policajti,“ chytil ji za ruku a vyběhl z domu. Nůž s krvácející střenkou nechal za běhu vyklouznout z ruky.

„Kurva poď, za chvilku tu budou policajti!“ křičel a utíkal ztemnělou ulicí. Pustil její ruku v momentě, kdy upadla.

„Aleno, do prdele, vstávej!“ křičel na ni. Věděl, že oba musí zmizet, věděl, že mají málo času, věděl, že se to posralo a musí zmizet.

„Co asi dělám, debile,“ klela na posranej svět, na divnou náhodu.

Utíkali se schovat do opuštěnýho baráku na konci ulice. Do pokoje, který byl osvětlený pouliční lampou. Prošli zadním vchodem, prorazili puch přízemní vlhkosti a utíkali se schovat do svého pokoje v patře.

Seděli u stěny pod oknem schovaní před blikavým světlem lampy.

Petr si stíral z dlaní zasychající krev. Temné stopy krve mu vytvářely na dlaních temné obrazce.

Ještě oddechovala po dlouhém běhu. Prožívala ty poslední vteřiny u ní doma. Petr to chtěl udělat dneska. Nebránila mu. Chtěla odjet a zmizet. Už dávno si oba přejí jet tím ranním spojem do Londýna a zmizet ve světě.

Když s tím Petr přišel, nevěřila mu.

Vlastně předpokládala, že kecá, vlastně věřila tomu, že mu jen roztáhne nohy a on zmizí, tak jako zmizel každý. Jenže Petr nezmizel ani po dalších momentech upoceného sexu.

Scházeli se často, cítili se spolu v bezpečí, až nakonec spolu zůstali napořád.

Měla ho ráda, byl to její úplně zbytečný rytíř.

„Zkurvená krev, do prdele!“ pořád si drhnul temné skvrny na dlaních.

„Kurva, Aleno, teď tady vydržíme, než vypnou lampy, a máme to akorát na Florenc. Lístek koupíme těsně před odjezdem, jo?“ usmál se jen tak mimoděk.

Do prdele, uvědomil si, že musí vyhodit bundu. Byla celá od krve. Ze starýho kusu oblečení cákala krev jak z fontány na náměstí.

Napadlo ho, že to odnesly i kalhoty.

„Aleno, musíme ven. Jsem kráva, mám zasraný hadry.“

„Jaký hadry, vole...“

„Do prdele, nevidíš? Mám je vod krve, ty tvý starouškové krváceli jak podsvinčata.“

„Drž hubu, kreténe, byl to táta s mámou!“

„Jasně, fotřík, co tě třikrát týdně vojížděl... hm, to si nechám líbit. Teď zvedni prdel, musíme sehnat čistý hadry.“

Chodil k ní často. Fotr, táta, otec, bůhví jak to bylo... Chodil za ní každej večer. Zařádil si a odešel. Jen pach zkažených zubů a levnýho chlastu zůstával u ní v pokoji, ještě když ve spánku klidně oddechovala.

Vlastně si ani nepamatoval, kdy k ní přišel poprvé. Vytěsnila tu vzpomínku z hlavy. Když od něj poprvé chytila kapavku, brečela ještě na kožním jako malá holka.

Styděla se a cítila se jako děvka.

Pak už jí to ani nepřišlo. Sehnala tubu antibiotik a měla klid.

Nemyslela na to.

Jen občas otevřela starou zapomenutou knížku s obrázky z nějaké safari a snila o tom, že žije v jiném světě.

Ospalá nádražní hala přikrývala svou unavenou atmosférou, jen pár bezdomovců a Petr to už tady znal jako svý boty. Klidně se posadil na lavičku, v kapse sevřel čtyři tisícovky a padesát amerických dolarů.

Čekal.

Věděl, že se dočká.

Sundal zakrvácenou bundu a zakryl fleky na kalhotách. Za půl hodiny přijede poslední noční rychlík a přiveze lidičky s kuframa.

Nechtěl myslet na ty dva, ale musel.

Ještě nikdy nikoho nezabil.

Občas někomu rozbil hubu, občas někoho zkopal nebo prostě jen okradl. Jenže ještě nikdy nikoho neubodal.

Byl to kurevsky zasranej pocit.

Tomu starýmu narazil nůž na nějaký žebro a musel bodnout znova. Starej kopal, ale on už to chtěl mít za sebou.

Bodal nožem jako šílenej.

Snad desetkrát za sebou.

„Ty svině, kurvo zasraná!“ řval jako pominutý před vyděšenou starou, která ani nemukla.

Pak přišlo těch pár vteřin, kdy se všechno zastavilo. Byl zadělanej od krve, jako řezník. Stál rozkročený nad mrtvým tělem starého chlapa a koukal do stropu. Alena seděla v klidu na křesle a kývala nohou.

Její matka ho jen vyděšeně pozorovala. Pak se pohybem rozhodl. Musel ji zabít!

Když nechal ostří nože proříznout hrdlo tý starý, tak si prokousl ret. Ještě teď cítil tu sladkou chuť v puse. Vlastně to byla stejná pachuť, jakou musela v tu chvíli cítit i ona.

„Aleno, jdi koupit chlast...“, těžce oddechoval a vytáhl zmuchlaný pětikilo. Dal jí ho do ruky.

Unaveně se zvedla, schovala peníze do kapsy. Koupila raději dvě flašky, schovala je pod bundu a přejela pohledem reklamní panel.

Benátky, nikdy nebyla v Benátkách. Snila o plážích a modravém moři. Kolikrát snila i s Petrem.

Ležela vedle něj nahá a čistá.

Patřila mu a cítila se bezpečně. Schovala se mu do náruče a poprvé se odevzdala. Na stropě tancovaly stíny a ona mu dlouhé hodiny vyprávěla o slané vodě a zlatavých západech slunce. Konečně jí někdo opravdu naslouchal a ona vnímala ty chvilky víc než vlastní orgasmy.

Orgasmy měla, i když si je nepřála, ale bloudit prsty na stínech stropu mohla jen s Petrem.

Jednou k nim do pokoje vrazil fotr a vrhl se na ni. Petr vyskočil a zmlátil ho. Řval na něj tehdy něco o zmrdech, který zabije.

Věděla, že se tehdy Petr rozhodl, a ona vlastně také!

Kurva, jak ta máma chroptěla, na to fakt nikdy nezapomene. Chrčela jak tuberák a krev se jí řinula z rozříznutýho krku.

Byl to děs.

Do fotra si ještě kopla, ale máma nebyla zlá. Jen když se napila, tak brečela, ale spíš sama nad sebou.

Jindy ji přivinula a mazlila se s ní. Jenže když máma zjistila, že ji fotr ojíždí, děsně vyváděla. Najednou se všechno zlomilo. Dokonce ji vyhodila z baráku, ale nevydržela to a přišla si pro ni na Hlavák, kde přespávala.

Ležela tehdy opilá na schodišti. Máma jí nafackovala před lidma a vytáhla ji do parku. Křičela na ni a mlátila ji pěstmi do zad.

 „Drž hubu, ty stará krávo!“

„Aleno, švihej domů. Táta si to s tebou vyřídí... uvidíš.“

„Jasně, vojede mě a bude klid...“

Stály tehdy proti sobě a mlčely.

Petr si vzal láhev do ruky a nalil si do kelímku tuplák. Lačně se napil a kolem procházeli lidé z nočního rychlíku. Zkušeným pohledem si vybral oběť a vyrazil za mladým studentem s báglem.

„Do prdele, proč ho mlátíš?“ stála rozkročená nad studentem a Petr jen nepříčetně mával pěstí do vzduchu. Nevnímal ani rozpraskanou kůži na prstech.

„Hajzl, kurva, byl sprostej...“

Vstal a hodil si studentíkův bágl na záda. Ještě se otočil a kopl ho do břicha.

„Kurva, chceš ho zabít?“

Nechtěl ho zabít. Chtěl ho jen uzemnit. Získat tu minutu, kterou potřeboval k útěku. Věděl, že teď se ten smrad nezvedne, a on má šanci zmizet.

Už dvakrát ho policajti chytili a pokaždý dostal do držky. „Kurva, smrade, stůj!“ řval na něj jeden policajt a když ho chytil, tak dostal takovou nakládačku, že se probral až na Bulovce.

Dostal podmínku za napadení. Když vyšel od soudu, vydechl si. Policajt, který tam byl, taky. Jen se na něj podíval a odešel. Vzpomínal si, jak potichu zuřil.

„Je to tady samá zasraná guma!“ zařval tehdy na schodech a za pár vteřin se válel na zemi. „Ty zmrde, jednou tě dostanu a bude to naposled, rozumíš?“ polda zuřil a Petr se usmíval.

Obě běžící postavy zmizely za dalším ohybem a vběhly do nádražní umývárny. Chlápek jim dal ručníky a Petr zaplatil čtyři pětky. Sotva zaklapl druhý západ zámku, chytil ji pevně pod krkem.

„Kurva, Aleno, ještě jednou budeš bránit nějakou buznu, tak dostaneš s ní. Rozumíš?“ zasyčel s prsty zarytými do jejího hrdla. Věděla, že to myslí vážně. Slzičky bolesti jí vběhly do očí.

Tiše přikývla, bylo to bezpečnější.

Přikývla a mlčela.

Sledovala, jak mu panenky rejdují v bělmu očí. Pomalounku se ten těkavý pohyb zpomaloval a ona ho pohladila.

Kdyby byla bez něj, byla by sama. Sama na celém světě!

Opuštěná sedmnáctiletá děvka, která by skončila na ulici kdesi v Kladně na periferii. A toho se bála. Bála se orálního sexu, bála se smradu zapařeného spodního prádla, bála se zmuchlaných stovek za sex v autě s hlavou pod volantem.

Když jí bylo patnáct, tak ji táta za pětikilo prodal v hospodě cikánům. Skončila na silnici z Chebu do Aše jako poslední šlapka. Tři kila za orál a pětikilo za kompletku. Když vypadla z auta, zvracela do škarpy u patníku. Cítila se smradlavá a špinavá.

Pak ji jeden tirák vzal až do Prahy. Dala mu za to tři čísla.

Petr se uklidnil a uvolnil stisk. Cítila, jak jí buší krev v žilách. Stála a čekala. Začal si potichu umývat roztrženou kůži na kloubech pravé ruky.

Ještě chvilku čekala.

Mrzelo ho to, cítila to.

Sedla si na mísu a zapálila si.

Pozoroval chladný proud vody, jak mu stéká mezi prsty. Uklidňovalo to nejen krvácející klouby, ale i jeho samotného. Cítil, že to přehnal. Nenáviděl chvilky, kdy nekontrolovaně vybuchne.

Když ho ovládl vztek, bylo zle.

Slyšel, jak Alena za ním shazuje věci. Cítil její vůni, slyšel její dech. Chtěl na chvilku zastavit čas a chytit tu chvilinku stejně jako tehdy, když vypadl z auta a našel maminku ležící na silnici.

Krvácela z rány na hlavě a byla mrtvá.

Seděl u ní půlku noci. Po té okresce nejezdívala auta ani ve dne. Tehdy nad ránem projížděl mlíkař v avii do nedaleké Jednoty.

Halekal do ranní mlhy spolu s Gottem až do momentu, kdy se ve sloupech světla objevil klučina u ležící postavy. Zastavil a chvilinku šokovaně pozoroval tiše dřepícího Petra.

Pak zatáhl ruční brzdu, vystoupil a klekl si k Petrově mamince. Byla mrtvá a chladná.

Auto v příkopu ještě svítilo a hrálo rádio.

I z dálky bylo vidět mrtvolu muže v autě.

Petr slyšel čůrky vody, jak dopadají na její tělo. Miloval její tělo, miloval Alenu a věděl, že jí patří až do konce života.

Hrozně moc ji chtěl obejmout.

Mazlivě nechala klouzat mýdlo po alabastrové pokožce. Stál tam a švábi byli schovaní za žebrovím topení.

Stál tam a myslel na její tělo, myslel na pomíjivý moment kouzelného orgasmu.

Bývalo to tak a on cítil nenávist k těm pár vteřinám vyvrcholení.

Nenáviděl se, ale musel to mít!

Byl špína, cítíval se zbytečnější. Pořád viděl sám sebe, jak se po orgasmu odvrací a mizí z otevřených dveří.

Směšný pocit, když chlap cítí zbytečnost svého orgasmu. Jen kousek ženského křiku a pak jen pot a pocit, že jím prolétává sladké zachvění, které vlastně nechce.

S Alenou to je jiný! Miluje její tělo, miluje její klín, miluje její světlé chloupky na předloktí, miluje její horká objetí, miluje její oddanost. Objal ji a ona cítila jeho penis.

Koncert doteků, něhy a vzdechů ukončilo až bouchání na dveře. Políbila ho na krk a on jí poděkoval něžným pohlazením. Nechápal sám, kde se v ní bere tolik pozornosti.

Měl rád ty vteřiny, kdy se nemusel rvát.

Kolikrát v životě si vzpomněl na babičku, jak schoulený v jejích naducaných peřinách zkoušel zapomenout na chřipku, když mu babička hladila mozolnatými dlaněmi záda. Tiše vrněl a byl šťastný.

Po dlouhé době a na dlouho mu ten záchvěv štěstí stačil.

Alena se tiše oblékala. Kupodivu jí seděly jedny kalhoty z báglu.

Usmála se, když si zapínala podprsenku. Petr vysypal obsah báglu na zem. Vybral si černé triko „Umbro“ a khaki kapsáče.

Cítil se čistý a spokojený.

Jako za starých dob chytil Alenu za ruku a vyšli spolu ven ze sprchy.

„Proč jsi ji vlastně...“ prohodila, když seděli nad kávou a bagetou se šunkou.

Věděl, co myslí, snažil se to zapudit. Všechno zapudit.

„Neřeš to!“

„Bylo domluvený, že uděláme starýho, ale ji ne...“ pozorovala ho svým bezbranným karamelovým pohledem.

„Do prdele, Aleno, kdybysme ji tam nechali, tak máme na krku policajty, chápeš?“

Tiše se sklonila nad svou kávou a nechala umělohmotné míchátko klouzat po stěnách plastického kelímku. Už dávno přestala sama sebe soudit. Žila z podstaty a věděla to. Byla smířená s realitou.

Měla ji přece předurčenou. Neměla možnost volby. Podvědomě cítila, že kdyby překážela Petrovi v cestě, už by nežila... Proto mlčela...

„Mládeži, občanky!“ Robustní polda se zastavil nad stolem. Petr sáhl do kapsy a podal mu občanku. Policajt ji obracel.

„Petr Mareš, co děláte tady?“

„Jedu pryč, co vám je do toho?“

„Nic, jen se ptám... A vy?“ sledoval policajt Alenu klidným unaveným pohledem.

Podala mu občanku a nespustila oči z jeho špinavých prstů.

„Díky, dejte si bacha, máme tu přepadenýho nějakejma feťákama, tak pozor.“

Petr se usmál, poděkoval a polda zmizel. Alena si oddechla.

Chytil ji za ruku a zmizeli z nádraží.

Venku plakala noc a oba tiše kráčeli k nástupišti tramvají.

Zastavil až v podchodu: „Aleno, do prdele, já ji nechtěl podříznout, já nechtěl zabít ani jeho... Mně to najednou sepnulo a bylo to...“

Mlčela a stála, opřená o stěnu. V hlavě jí běžely snad tisíce myšlenek a milióny pocitů, ale jen jeden vyhrával.

Strach. Měla strach.

„Kurva, já tam stál a ten kripl mě nasral. Čuměl jak píča z ryby, vyprovokoval mě, zmrd... Já si ani nevzpomínám, že jsem do něj bodal, Aleno, kurva...“

Poprvé ho viděla zoufalého a ustrašeného.

Poprvé měla pocit, že se musí rozhodnout ona. Petr si sedl na bobek a ubalil si trávu. Mezi třesoucími prsty se mu klimbala světluška zapáleného vysvobození. Dřepla si vedle a opřela se o zeď.

„Petře, koupíme si lístky do Londýna a zmizíme. Nikdo nás hledat nebude,“ usmála se.

Teď byla silnější. Nikdy nechtěla být tou silnější. Právě proto milovala Petra. Byl na světě zbytečný stejně jako ona, ale byl silnější, o hodně silnější.

A v dálce na obloze začala blednout noc...

Policejní auta se zapnutými majáky stály od Florence až po Holešovické nádraží.

Byl konec.