Modré stíny na zdi

David byl vysněné dítě. Jenže zasáhl osud a přišel okamžik, kdy člověk ztratí pevné, opěrné body v životě...

Nenávidím noční ticho, a přece ho miluju. Noční program už dávno skončil a sledovat vysílání TV shop mě opravdu nebaví. Vodka ve skleničce se koketně perlí a já vím, že bez jemné opilosti vlastně ani neusnu. Vypnul jsem televizi, protože nesnáším blikání modrých stínů na stěnách.

Už je to dávno, a pořád mám ty své noční můry. Když mi bylo dvacet, usínal jsem taky hodně pozdě a sám.

Zákonitosti kruhu. Došel jsem po kružnici k výchozímu bodu. Bohatší o zkušenost a kupu vlastních chyb, které jsou najednou daleko patrnější. Nejhorší pro chlapa, vlastně v každém věku, je přiznání, že si nechává proklouznout život mezi prsty. Vodka příjemně uklidňovala a hlava se tiše kolébala v rytmu nočního koncertu.

Nechávám lidi odejít, protože sám nemám sílu to dokázat. Stávám se sám sobě obtížným hmyzem, který utekl zpod staré kuchyňské linky. Cupitající nožičky tancují na dlaždičkách a já se tiše usmívám.

Vlastně je to krásná symbióza. Já a hmyz!

Pořád si v duchu opakuji desítky jednoduchých otázek. 

Proč? Jak? Kdy? Naprosto zbytečně, protože jsem všechny odpovědi.

Když odešla, plakala a já hledal odvahu ji zadržet, a nedokázal jsem to.

Já nikdy neuměl dát najevo lidem kolem sebe, co cítím.... 

Vlastně to byl respekt, možná strach, ale zcela jistě obrana před sebou i celým světem.

Karolína tehdy ještě ležela na sále a plakala. Já jsem stál ve dveřích a sestra odvážela mrtvého Davida ze sálu.

Vzlyká a slzy jí tečou po tváři. Ještě dnes to vidím a nevím, proč jsem nedokázal ji utěšit. Jen jsem ji hladil po tváři, ale nedokázal jsem nic říct.

V obličeji mi škubalo a brečel jsem jako malý kluk, který má rozbité koleno. Pak mi ji nějaký zřízenec odvezl a Karolína mi zmizela ze života. 

Když se vrátila, tak byla pro mě jenom stínem. Stejným, jako jsem byl já pro ni.

Nic není horšího pro chlapa, než že zůstane v noční nemocniční chodbě sám po smrti někoho blízkého. Automat na kávu modře blikotá do tmy. Na stěně odměřují hodiny naprosto zbytečné minuty.

Z kapsy jsem vytáhl láhev vodky a tiše upíjel. Láhev na oslavu narození, docela dobře posloužila i na zapíjení smutku. V patře nad porodnicí bylo prázdné oddělení. Schoval jsem se do rohu jedné z místností a popíjel. Hlavou jsem v opilosti bouchal do stěny a pak jsem usnul na podlaze.

Bylo to hrozně zvláštní ráno. Cítil jsem, že jsem se probudil do světa, do kterého nepatřím, ve kterém umírám, a vůbec jsem nechápal, proč se mám tím ránem brodit, když Davídek neměl šanci se to ráno nadechnout.

V prázdném bytě mi ještě dnes visí na stěně rámeček se zaskleným parte. Nesnáším ty artefakty starých bolestí, ale Karolína na nich lpěla.

Pohřeb byl nejhnusnější zážitek. Nenávidím zástupy kondolujících, ale tehdy jsem stejně nikoho nevnímal. 

Jen jsem si v duchu představoval, že v té truhle sjíždím do pece já místo Davídka...

Karolína do ticha hledala moji dlaň, aby ji sevřela. Bylo jí pořád hrozně zle, ale trvala na tom, že na pohřeb musí jít. 

Nenáviděl jsem ji za to!

Vím, zní to velice podivně, ale nechápal jsem, proč se celý svět kolem mě nezměnil, když nám umřel jediný syn. Nechápal, proč chce Karolína být na pohřbu. Plakala tehdy.

Vlastně od té doby plakala pořád, a já to nevěděl. Zestárl jsem já i celý svět kolem mě.

Usínala vedle mě a probouzela se. Nic víc. Bála se žít se mnou a bála se odejít. Měla chuť se se mnou milovat, ale bála se.

Jednou se mě dotkla, pohladila mě na zádech a svlékla mi spodní prádlo. 

Cítila ona i já, že už se nechceme milovat. 

Nebyla v tom žádná bolest, jen prostě ani jeden z nás nepotřeboval milování.

A jedno ráno ,odešla a na stěnách se objevují její stíny v modrém.

Víš lásko, pomalu svítá 3. díl

 Lásko, když se narodíš, jsi čistá a geniální ve své prostotě, a s prvním hříškem, který spácháš, dostaneš do vínku ten biblický pocit viny. Někdo tomu říká emoce, někdo hřích, ale já tomu říkám strach ze života, z věcí příštích.

Víš, lásko, pomalu svítá - 1. díl

Víš, lásko, pomalu svítá - 2. díl

Je to už dlouhá doba, co jsem byl s tebou, moje malá, éterická, něžná, ale já se přesto zabývám jen tebou.

Nezlob se, prosím, na jednoho ztraceného dobrodruha, co nemá moc odvahy vzít svůj život do vlastních rukou.

Je nás víc, viď, lásko.

Toulal jsem se často a všude jsem viděl spoustu zbytečného strachu. Dokonce i holub, kterému se zalíbil zbytek housky na nástupišti, se bál jít k němu blíž a ukrást ho svým soupeřům.

Usmíval jsem se, lásko, ale sám jsem byl plný stejných pocitů, když přijel vlak, který mne vracel do nesmyslného pekla, které jsem si sám připravil. Zní to hloupě, ale tak to je.

Žádný soud, žádný člověk netrestá tak, jak trestáme my sami sebe.

Vlak drnčivě a se skřípěním přijel na nástupiště, dveře se otevírají a lidé plni nedočkavosti nastupují do špinavých otevřených dveří místní lokálky, a já nechápu, kam že to mám jet.

Stejně jako před lety, lásko. Moje malinká zůstává a já mizím.

Já přece vím, na co se mne ptáš.

Mám strach z pravdy, vlastně jsem si ji nikdy nepřiznal.

Jsi první a určitě poslední, i já se budu snažit zamést stopy vlastních provinění.

Dlouho jsem byl sám, ale před potopou byla v mém životě žena, tobě tak podobná. Něžná, sladká, hodná, hysterická, umíněná i panovačná, prostě stejná jako ty.

Miloval jsem ji.

Nevzpomínám si jak, ale miloval.

Možná víc, možná méně než tebe.

Odešla a já mám strach rozhrnout mlhu vlastních vzpomínek a pocitů.

Je to bolestné tou syrovostí a bolestí, kterou cítím kdesi v podvědomí.

Vlastně si vzpomínám na útržky prožitků.

První jasný pohled mám na procházející se lidi kolem mne. Bylo to stejné jako v den, kdy jsem odjížděl od tebe, lásko.

Nádraží, nástupiště a křik z tlampače. Podivuhodný pach, co všechny stíny objímá a já sedící s cigaretou na kovovém zábradlí před deskou s odjezdy vlaků. Byť tehdy byla noc, lidé korzují a sledují, kdy to odjíždí.

Já věděl, že nikam už nikdo nejede, všechno jsou jen stíny.

Tiše jsem se zvedl a procházel s hořící cigaretou po hale. V hlavě mi straší milióny obrazů té jediné. Nedopalek přistál u koše a něčí ruce rozechvěle děkují té šanci, bez strachu okřídlených.

Koutky mi pohrává úsměv, přestože se smát nechci.

Spíš tichou bolestí opilý usrkávám u pokladny vlažný grog a vím, že tam půjdu.

Půjdu se přiznat!

Dívka, co přisedla vedle, prosí tichým žebravým hlasem o cigaretu a já, protože vím, že u toho nezůstane, podávám celou krabičku. Sama se zalekla svého úspěchu a tiše mizí mezi stíny.

Už vím, že to musím udělat.

Zvedám se a snad popadesáté procházím halou a jdu tam, kde se nechápavé unuděně přísné obličeje změní v překvapený výraz. Přiznal jsem se...

Stejně jako dnes!

_____________

Další díl...

Víš, lásko, pomalu svítá 4. díl

Zrcadlo přání

 „Tak poď, ty krávo, za chvilku sou tady policajti,“ chytil ji za ruku a vyběhl z domu. Nůž s krvácející střenkou nechal za běhu vyklouznout z ruky.

„Kurva poď, za chvilku tu budou policajti!“ křičel a utíkal ztemnělou ulicí. Pustil její ruku v momentě, kdy upadla.

„Aleno, do prdele, vstávej!“ křičel na ni. Věděl, že oba musí zmizet, věděl, že mají málo času, věděl, že se to posralo a musí zmizet.

„Co asi dělám, debile,“ klela na posranej svět, na divnou náhodu.

Utíkali se schovat do opuštěnýho baráku na konci ulice. Do pokoje, který byl osvětlený pouliční lampou. Prošli zadním vchodem, prorazili puch přízemní vlhkosti a utíkali se schovat do svého pokoje v patře.

Seděli u stěny pod oknem schovaní před blikavým světlem lampy.

Petr si stíral z dlaní zasychající krev. Temné stopy krve mu vytvářely na dlaních temné obrazce.

Ještě oddechovala po dlouhém běhu. Prožívala ty poslední vteřiny u ní doma. Petr to chtěl udělat dneska. Nebránila mu. Chtěla odjet a zmizet. Už dávno si oba přejí jet tím ranním spojem do Londýna a zmizet ve světě.

Když s tím Petr přišel, nevěřila mu.

Vlastně předpokládala, že kecá, vlastně věřila tomu, že mu jen roztáhne nohy a on zmizí, tak jako zmizel každý. Jenže Petr nezmizel ani po dalších momentech upoceného sexu.

Scházeli se často, cítili se spolu v bezpečí, až nakonec spolu zůstali napořád.

Měla ho ráda, byl to její úplně zbytečný rytíř.

„Zkurvená krev, do prdele!“ pořád si drhnul temné skvrny na dlaních.

„Kurva, Aleno, teď tady vydržíme, než vypnou lampy, a máme to akorát na Florenc. Lístek koupíme těsně před odjezdem, jo?“ usmál se jen tak mimoděk.

Do prdele, uvědomil si, že musí vyhodit bundu. Byla celá od krve. Ze starýho kusu oblečení cákala krev jak z fontány na náměstí.

Napadlo ho, že to odnesly i kalhoty.

„Aleno, musíme ven. Jsem kráva, mám zasraný hadry.“

„Jaký hadry, vole...“

„Do prdele, nevidíš? Mám je vod krve, ty tvý starouškové krváceli jak podsvinčata.“

„Drž hubu, kreténe, byl to táta s mámou!“

„Jasně, fotřík, co tě třikrát týdně vojížděl... hm, to si nechám líbit. Teď zvedni prdel, musíme sehnat čistý hadry.“

Chodil k ní často. Fotr, táta, otec, bůhví jak to bylo... Chodil za ní každej večer. Zařádil si a odešel. Jen pach zkažených zubů a levnýho chlastu zůstával u ní v pokoji, ještě když ve spánku klidně oddechovala.

Vlastně si ani nepamatoval, kdy k ní přišel poprvé. Vytěsnila tu vzpomínku z hlavy. Když od něj poprvé chytila kapavku, brečela ještě na kožním jako malá holka.

Styděla se a cítila se jako děvka.

Pak už jí to ani nepřišlo. Sehnala tubu antibiotik a měla klid.

Nemyslela na to.

Jen občas otevřela starou zapomenutou knížku s obrázky z nějaké safari a snila o tom, že žije v jiném světě.

Ospalá nádražní hala přikrývala svou unavenou atmosférou, jen pár bezdomovců a Petr to už tady znal jako svý boty. Klidně se posadil na lavičku, v kapse sevřel čtyři tisícovky a padesát amerických dolarů.

Čekal.

Věděl, že se dočká.

Sundal zakrvácenou bundu a zakryl fleky na kalhotách. Za půl hodiny přijede poslední noční rychlík a přiveze lidičky s kuframa.

Nechtěl myslet na ty dva, ale musel.

Ještě nikdy nikoho nezabil.

Občas někomu rozbil hubu, občas někoho zkopal nebo prostě jen okradl. Jenže ještě nikdy nikoho neubodal.

Byl to kurevsky zasranej pocit.

Tomu starýmu narazil nůž na nějaký žebro a musel bodnout znova. Starej kopal, ale on už to chtěl mít za sebou.

Bodal nožem jako šílenej.

Snad desetkrát za sebou.

„Ty svině, kurvo zasraná!“ řval jako pominutý před vyděšenou starou, která ani nemukla.

Pak přišlo těch pár vteřin, kdy se všechno zastavilo. Byl zadělanej od krve, jako řezník. Stál rozkročený nad mrtvým tělem starého chlapa a koukal do stropu. Alena seděla v klidu na křesle a kývala nohou.

Její matka ho jen vyděšeně pozorovala. Pak se pohybem rozhodl. Musel ji zabít!

Když nechal ostří nože proříznout hrdlo tý starý, tak si prokousl ret. Ještě teď cítil tu sladkou chuť v puse. Vlastně to byla stejná pachuť, jakou musela v tu chvíli cítit i ona.

„Aleno, jdi koupit chlast...“, těžce oddechoval a vytáhl zmuchlaný pětikilo. Dal jí ho do ruky.

Unaveně se zvedla, schovala peníze do kapsy. Koupila raději dvě flašky, schovala je pod bundu a přejela pohledem reklamní panel.

Benátky, nikdy nebyla v Benátkách. Snila o plážích a modravém moři. Kolikrát snila i s Petrem.

Ležela vedle něj nahá a čistá.

Patřila mu a cítila se bezpečně. Schovala se mu do náruče a poprvé se odevzdala. Na stropě tancovaly stíny a ona mu dlouhé hodiny vyprávěla o slané vodě a zlatavých západech slunce. Konečně jí někdo opravdu naslouchal a ona vnímala ty chvilky víc než vlastní orgasmy.

Orgasmy měla, i když si je nepřála, ale bloudit prsty na stínech stropu mohla jen s Petrem.

Jednou k nim do pokoje vrazil fotr a vrhl se na ni. Petr vyskočil a zmlátil ho. Řval na něj tehdy něco o zmrdech, který zabije.

Věděla, že se tehdy Petr rozhodl, a ona vlastně také!

Kurva, jak ta máma chroptěla, na to fakt nikdy nezapomene. Chrčela jak tuberák a krev se jí řinula z rozříznutýho krku.

Byl to děs.

Do fotra si ještě kopla, ale máma nebyla zlá. Jen když se napila, tak brečela, ale spíš sama nad sebou.

Jindy ji přivinula a mazlila se s ní. Jenže když máma zjistila, že ji fotr ojíždí, děsně vyváděla. Najednou se všechno zlomilo. Dokonce ji vyhodila z baráku, ale nevydržela to a přišla si pro ni na Hlavák, kde přespávala.

Ležela tehdy opilá na schodišti. Máma jí nafackovala před lidma a vytáhla ji do parku. Křičela na ni a mlátila ji pěstmi do zad.

 „Drž hubu, ty stará krávo!“

„Aleno, švihej domů. Táta si to s tebou vyřídí... uvidíš.“

„Jasně, vojede mě a bude klid...“

Stály tehdy proti sobě a mlčely.

Petr si vzal láhev do ruky a nalil si do kelímku tuplák. Lačně se napil a kolem procházeli lidé z nočního rychlíku. Zkušeným pohledem si vybral oběť a vyrazil za mladým studentem s báglem.

„Do prdele, proč ho mlátíš?“ stála rozkročená nad studentem a Petr jen nepříčetně mával pěstí do vzduchu. Nevnímal ani rozpraskanou kůži na prstech.

„Hajzl, kurva, byl sprostej...“

Vstal a hodil si studentíkův bágl na záda. Ještě se otočil a kopl ho do břicha.

„Kurva, chceš ho zabít?“

Nechtěl ho zabít. Chtěl ho jen uzemnit. Získat tu minutu, kterou potřeboval k útěku. Věděl, že teď se ten smrad nezvedne, a on má šanci zmizet.

Už dvakrát ho policajti chytili a pokaždý dostal do držky. „Kurva, smrade, stůj!“ řval na něj jeden policajt a když ho chytil, tak dostal takovou nakládačku, že se probral až na Bulovce.

Dostal podmínku za napadení. Když vyšel od soudu, vydechl si. Policajt, který tam byl, taky. Jen se na něj podíval a odešel. Vzpomínal si, jak potichu zuřil.

„Je to tady samá zasraná guma!“ zařval tehdy na schodech a za pár vteřin se válel na zemi. „Ty zmrde, jednou tě dostanu a bude to naposled, rozumíš?“ polda zuřil a Petr se usmíval.

Obě běžící postavy zmizely za dalším ohybem a vběhly do nádražní umývárny. Chlápek jim dal ručníky a Petr zaplatil čtyři pětky. Sotva zaklapl druhý západ zámku, chytil ji pevně pod krkem.

„Kurva, Aleno, ještě jednou budeš bránit nějakou buznu, tak dostaneš s ní. Rozumíš?“ zasyčel s prsty zarytými do jejího hrdla. Věděla, že to myslí vážně. Slzičky bolesti jí vběhly do očí.

Tiše přikývla, bylo to bezpečnější.

Přikývla a mlčela.

Sledovala, jak mu panenky rejdují v bělmu očí. Pomalounku se ten těkavý pohyb zpomaloval a ona ho pohladila.

Kdyby byla bez něj, byla by sama. Sama na celém světě!

Opuštěná sedmnáctiletá děvka, která by skončila na ulici kdesi v Kladně na periferii. A toho se bála. Bála se orálního sexu, bála se smradu zapařeného spodního prádla, bála se zmuchlaných stovek za sex v autě s hlavou pod volantem.

Když jí bylo patnáct, tak ji táta za pětikilo prodal v hospodě cikánům. Skončila na silnici z Chebu do Aše jako poslední šlapka. Tři kila za orál a pětikilo za kompletku. Když vypadla z auta, zvracela do škarpy u patníku. Cítila se smradlavá a špinavá.

Pak ji jeden tirák vzal až do Prahy. Dala mu za to tři čísla.

Petr se uklidnil a uvolnil stisk. Cítila, jak jí buší krev v žilách. Stála a čekala. Začal si potichu umývat roztrženou kůži na kloubech pravé ruky.

Ještě chvilku čekala.

Mrzelo ho to, cítila to.

Sedla si na mísu a zapálila si.

Pozoroval chladný proud vody, jak mu stéká mezi prsty. Uklidňovalo to nejen krvácející klouby, ale i jeho samotného. Cítil, že to přehnal. Nenáviděl chvilky, kdy nekontrolovaně vybuchne.

Když ho ovládl vztek, bylo zle.

Slyšel, jak Alena za ním shazuje věci. Cítil její vůni, slyšel její dech. Chtěl na chvilku zastavit čas a chytit tu chvilinku stejně jako tehdy, když vypadl z auta a našel maminku ležící na silnici.

Krvácela z rány na hlavě a byla mrtvá.

Seděl u ní půlku noci. Po té okresce nejezdívala auta ani ve dne. Tehdy nad ránem projížděl mlíkař v avii do nedaleké Jednoty.

Halekal do ranní mlhy spolu s Gottem až do momentu, kdy se ve sloupech světla objevil klučina u ležící postavy. Zastavil a chvilinku šokovaně pozoroval tiše dřepícího Petra.

Pak zatáhl ruční brzdu, vystoupil a klekl si k Petrově mamince. Byla mrtvá a chladná.

Auto v příkopu ještě svítilo a hrálo rádio.

I z dálky bylo vidět mrtvolu muže v autě.

Petr slyšel čůrky vody, jak dopadají na její tělo. Miloval její tělo, miloval Alenu a věděl, že jí patří až do konce života.

Hrozně moc ji chtěl obejmout.

Mazlivě nechala klouzat mýdlo po alabastrové pokožce. Stál tam a švábi byli schovaní za žebrovím topení.

Stál tam a myslel na její tělo, myslel na pomíjivý moment kouzelného orgasmu.

Bývalo to tak a on cítil nenávist k těm pár vteřinám vyvrcholení.

Nenáviděl se, ale musel to mít!

Byl špína, cítíval se zbytečnější. Pořád viděl sám sebe, jak se po orgasmu odvrací a mizí z otevřených dveří.

Směšný pocit, když chlap cítí zbytečnost svého orgasmu. Jen kousek ženského křiku a pak jen pot a pocit, že jím prolétává sladké zachvění, které vlastně nechce.

S Alenou to je jiný! Miluje její tělo, miluje její klín, miluje její světlé chloupky na předloktí, miluje její horká objetí, miluje její oddanost. Objal ji a ona cítila jeho penis.

Koncert doteků, něhy a vzdechů ukončilo až bouchání na dveře. Políbila ho na krk a on jí poděkoval něžným pohlazením. Nechápal sám, kde se v ní bere tolik pozornosti.

Měl rád ty vteřiny, kdy se nemusel rvát.

Kolikrát v životě si vzpomněl na babičku, jak schoulený v jejích naducaných peřinách zkoušel zapomenout na chřipku, když mu babička hladila mozolnatými dlaněmi záda. Tiše vrněl a byl šťastný.

Po dlouhé době a na dlouho mu ten záchvěv štěstí stačil.

Alena se tiše oblékala. Kupodivu jí seděly jedny kalhoty z báglu.

Usmála se, když si zapínala podprsenku. Petr vysypal obsah báglu na zem. Vybral si černé triko „Umbro“ a khaki kapsáče.

Cítil se čistý a spokojený.

Jako za starých dob chytil Alenu za ruku a vyšli spolu ven ze sprchy.

„Proč jsi ji vlastně...“ prohodila, když seděli nad kávou a bagetou se šunkou.

Věděl, co myslí, snažil se to zapudit. Všechno zapudit.

„Neřeš to!“

„Bylo domluvený, že uděláme starýho, ale ji ne...“ pozorovala ho svým bezbranným karamelovým pohledem.

„Do prdele, Aleno, kdybysme ji tam nechali, tak máme na krku policajty, chápeš?“

Tiše se sklonila nad svou kávou a nechala umělohmotné míchátko klouzat po stěnách plastického kelímku. Už dávno přestala sama sebe soudit. Žila z podstaty a věděla to. Byla smířená s realitou.

Měla ji přece předurčenou. Neměla možnost volby. Podvědomě cítila, že kdyby překážela Petrovi v cestě, už by nežila... Proto mlčela...

„Mládeži, občanky!“ Robustní polda se zastavil nad stolem. Petr sáhl do kapsy a podal mu občanku. Policajt ji obracel.

„Petr Mareš, co děláte tady?“

„Jedu pryč, co vám je do toho?“

„Nic, jen se ptám... A vy?“ sledoval policajt Alenu klidným unaveným pohledem.

Podala mu občanku a nespustila oči z jeho špinavých prstů.

„Díky, dejte si bacha, máme tu přepadenýho nějakejma feťákama, tak pozor.“

Petr se usmál, poděkoval a polda zmizel. Alena si oddechla.

Chytil ji za ruku a zmizeli z nádraží.

Venku plakala noc a oba tiše kráčeli k nástupišti tramvají.

Zastavil až v podchodu: „Aleno, do prdele, já ji nechtěl podříznout, já nechtěl zabít ani jeho... Mně to najednou sepnulo a bylo to...“

Mlčela a stála, opřená o stěnu. V hlavě jí běžely snad tisíce myšlenek a milióny pocitů, ale jen jeden vyhrával.

Strach. Měla strach.

„Kurva, já tam stál a ten kripl mě nasral. Čuměl jak píča z ryby, vyprovokoval mě, zmrd... Já si ani nevzpomínám, že jsem do něj bodal, Aleno, kurva...“

Poprvé ho viděla zoufalého a ustrašeného.

Poprvé měla pocit, že se musí rozhodnout ona. Petr si sedl na bobek a ubalil si trávu. Mezi třesoucími prsty se mu klimbala světluška zapáleného vysvobození. Dřepla si vedle a opřela se o zeď.

„Petře, koupíme si lístky do Londýna a zmizíme. Nikdo nás hledat nebude,“ usmála se.

Teď byla silnější. Nikdy nechtěla být tou silnější. Právě proto milovala Petra. Byl na světě zbytečný stejně jako ona, ale byl silnější, o hodně silnější.

A v dálce na obloze začala blednout noc...

Policejní auta se zapnutými majáky stály od Florence až po Holešovické nádraží.

Byl konec.