Scénář: Nejasná sebevražda osmileté dívky - Mutějovice

Reportáž ČT - pořad Reportéři ČT

Poslední prázdninový den si malá Soňa a její dvě sestry udělaly s babičkou výlet do Rakovníka. Chtěly si užít poslední volný den a nakoupit pomůcky do školy. Odpoledne se vrátily spokojené a šťastné. Společný den se vydařil. Jenže o pár hodin později našla čtrnáctiletá Zuzana svou mladší sestru oběšenou na zahradě na ocelovém lanku. Přes nesčetné podivné okolnosti případu si policie udělala bleskový závěr - sebevražda.

Tomuto závěru ale nevěří ani rodina malé Soni, ani námi oslovení odborníci. Jak policie v tomto případě pracovala, to vám poví reportáž Radka Hromuška.

__________

Zde by měl být link na on line vysílání pořadu, ale ten se nějak v archivech ČT a  Reportérů ČT ztratil... (hledají ho)

__________

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Těch nejhorších zážitků je víc. Jít na tu patologii a nechat si ji ukázat. To bylo vlastně v době, kdy ostatní matky nakupovaly dětem do školy a já jsem musela nakupovat věci do rakve.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Jedenáctiletá Soňa Krupková byla šikovná a talentovaná dívka. Milovala svou rodinu, měla spoustu kamarádů a jejím snem bylo jezdit na novém koni, kterého jí maminka slíbila. Chtěla se konečně stát správným jezdcem. Milovala cvičení na neosedlaném koni zvaném Voltýš. Jenže poslední prázdninový den letošního roku všechno změnil. Soňu našla její sestra oběšenou ocelovým lankem na dvoře jejich vlastního domu. Její oblíbený kůň byl jediným svědkem záhadné smrti.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Dozvěděla jsem se to cestou vlastně z práce, když jsem na benzince brala benzin a dcera mně křičela hystericky do telefonu, že "mami, honem přijeď domů, Soňa se oběsila". Já jsem to teda nebrala původně vážně, myslela jsem, že je to jedna z jejích zase legrací a ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: Jak ti bylo v ten moment?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: No, hrozně, no. To se nedá ani říct, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Křičela jsi?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: Já jsem volala o pomoc a potom přiběhli sousedi, no.

Svědek: Manželka začala řvát, ať utíkáme vedle, že zaslechla, že se malinká Soňa oběsila. Tak jsme sem rychle běželi, ona vlastně ležela v kufru a my jsme ji vlastně hnedka vytáhli a zkoušeli jsme jí dávat první pomoc.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Kdy jste viděla malou? Už tady vodtud?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Ne, ne, ne, ona byla tma. Malá tam ležela na zemi, u ní byli sousedi teda, který se jí snažili oživit a zrovna jí dávali masáž srdce, umělý dýchání. Volali záchranku, tak ta je nějak navigovala, co mají dělat. No, ale podle toho, že měla uvázanej ocelovej drát na krku, jsem zjistila, že to asi prostě je málo platný, no. 

Radek HROMUŠKO, redaktor: V jaký poloze byla Soňa? Byla čelem k tý zdi, když si na to vzpomeneš?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: Ona byla takhle ..., no, čelem ke zdi vod auta jako.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A ty jsi byla ta, která jí sundala z toho ...?

Malá Soňa ještě půl hodiny před svou smrtí připravovala ustájení pro svého oblíbeného koně Galéna. Sestra Zuzka ji slyšela půl hodiny před smrtí, jak práská bičem a chodí po zahradě. Jenže když se Zuzka vrátila na dvůr, tak Soňa nikde nebyla. V domě Zuzka zjistila, že se zároveň ztratila i domácí ochočená straka, a tak se rozhodla ji najít.


Soňa KRUPKOVÁ, matka: Prošla to tamhle ve stodole a vracela se tady tudy zpátky. No, a když došla sem k tomu autu, pod kterým ta straka se někdy schovávala, tak vlastně zjistila, že tam Soňa klečí a nehýbe se.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A jak to vypadalo? Jak vám to popsala?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: No, že Soňa vlastně klečela. No, a ten drát vlastně napřed neviděla, až když se s ní snažila teprve pohnout, tak zjistila, že tam visí za ten krk a že se nehýbe.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A vlastně malá visela tady nad tím prázdným kufrem?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Nad tím kufrem.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Tady ten dekl tady tehdy nebyl?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Ne, my jsme to zakryli kvůli stopám, no ale ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: A jsou tam nějaký stopy?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Nikdo se tím nezabýval.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Tak se podíváme.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Ona měla nohy pokrčený a špičky měla jako nějak dozadu.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Takže takhle někde tady mohla mít nohy.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Nějak takhle.

Radek HROMUŠKO, redaktor: 

Zvláštní poloha těla a způsob oběšení zarazil nejen matku, ale i svědky. Všichni včetně policie, která přijela na místo činu, začala hledat Sonin dopis na rozloučenou. Marně. 

Myslíš si, že Soňa měla důvod k tomu, aby spáchala sebevraždu?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: Já si myslím, že ne, protože, ty jo, opravdu ani v tý době žádný problémy neměla, na všechno se těšila, na školu, na kamarádky, na všechno no.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: My jsme spolu prostě komunikovali úplně v pohodě. Já nevím, třeba ten den před smrtí jsme byly spolu na louce a tam se mi svěřovala s velice svejma intimníma věcma, třeba zrovna kterej kluk se jí líbí nebo kterýmu klukovi se zase líbí ona. Jo, říkala mi, že je prostě šťastná, že je nejvíce holek nejlepší kamarádka.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Jak byste popsal Soňu? Jaká byla holka?

Petr HROMADA, trenér: Velmi živá. Velmi živé dítě to bylo, ale nechalo se ukočírovat. I teda už kolikrát jsem jí řek, když jsme tady něco dělali, říkám: "Hele, Soňo, nech toho a mazej." Tak se sebrala a šla. To bylo v pohodě.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Soňa chtěla jezdit. I vlastně ten den před smrtí mi říkala, kdy už bude chovatelskej den v Rakovníku, že už zase chce nacvičovat Voltyš, protože už se těšila na to svoje veřejný vystoupení. A ona měla ráda popularitu, že zase bude v novinách. Říkala mi, že málokterá její vrstevnice je prostě tak často v novinách, že jako jí to těší, ta popularita a že už bysme měli začít trénovat, abysme to všechno stihli.

Malvína MELČOVÁ, babička: Pořád byla v budoucnosti. Vždyť ji čekaly samý pěkný věci a vo těch ona mluvila. To byly věci, který, kterýma žila. Takže naprosto nechápu, že by všecko najednou odvrhla, nechala tam stát kolečko na dvoře a běžela se rychle oběsit lankem, který nevím, kde by byla sebrala.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Ocelovým.

Malvína MELČOVÁ, babička: Ocelovým lankem ještě ke všemu. Takovým nástrojem profesionálního zabíječe, že?

Radek HROMUŠKO, redaktor: Je na jedenáctiletém dítěti to trauma, které vede k sebevraždě, která se má stát nebo stane se, je to rozpoznatelné? Je to markantní?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog: No, měly by tam být varovné známky. Například to dítě by mělo být pomlklé nebo smutné nebo nápadně nějaká změna chování. A samozřejmě ten čin, i když by to byla impulzivní sebevražda, tak vyžaduje nějakou přípravu. To dítě se musí někde inspirovat, musí najít návod k tomu chování.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Pane Hromada, vy jste byl poslední, kdo mluvil s malou Soňou. Je to tak?

Petr HROMADA, trenér: No, dá se to tak říct, že jsem byl poslední. Tady jsme jako se bavili spolu, ještě mně Soňa říkala, že jí máma obstará jinýho koně, abysme mohli na jaře fest trénovat, protože chtěla začít ve stopách svý matky jezdit military. No, a byla taková veselá, jo, normální jako. Nebylo na ní vidět nic, že by chtěla dělat nějaký alutrie.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Nenechala žádný dopis na rozloučenou, což je u ní hodně divný. Ona veškerý věci prostě, který nám chtěla sdělit, psala na kousky papíru nebo prostě i když jenom odbíhala do školy, tak se loučila aspoň třikrát. Jo, ještě u dveří vždycky volala "mami, ahoj". Kteroukoli prostě hloupost, všecko mi napsala. Nemám důvod si myslet, že ona by to udělala dobrovolně a schválně, že by prostě měla takový problém, s kterým by se nám nejbližším vlastně svým nesvěřila a že by to vyřešila tímhle stylem.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog: Ta holčička by už mnohokrát měla v anamnéze nebo několikrát by se tam muselo objevit, že si s touhletou myšlenkou zahrávala, že by měla věty třeba, jako je "já asi tady nemám být" nebo "nikdo o mě nestojí" nebo nějaký takovýhle výroky, které by nasvědčovaly o tom, že uvažuje o té vlastní smrti.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Indicií, že se nejedná o sebevraždu, je celá řada, ale policie se podle všeho držela své původní vyšetřovací verze, tedy sebevraždy.


René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Na základě jednak tedy prvotního ohledání těla zemřelé Soničky, na základě teda provedené soudní pitvy a vyjádření teda znalců z oboru soudního lékařství zatím nemáme jedinou indicii, která by nasvědčovala tomu, že by tam byla na té její smrti účast jiné osoby. Nicméně neříkáme, že je toto stoprocentní závěr, a znovu zdůrazňuji, že vlastně to šetření probíhá.

Malvína MELČOVÁ, babička: Nevěřím, naprosto nevěřím ve variantu sebevraždy. Musela by to bejt nějaká snad okamžitá nějaká momentální intuice nebo inspirace, která by ji k tomu přivedla, ale nikdy takovýho nic podobnýho se nedělo u ní. Nikdy ne. Nevím, co by to bylo za případ, který by ji k takovýhle věci přinutil a ještě tím způsobem, jak se to stalo.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Hrála si, hrála si prostě různejma způsobama, jo, vymejšleli x nesmyslnejch prostě her, jo, ale že by to dělala takhle nebezpečně, když vedle tam vlastně kousek v tý dílně visel provaz ... Takovejhle provaz si myslím, že na demonstraci sebevraždy by byl mnohem určitě účinnější, kdyby chtěla třeba tu sestru vystrašit nějak. 

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Na základě tedy vyjádření soudních znalců máme k dispozici to, že příčina smrti, udušení tedy z oběšení a strangulační rýha, její umístění na krku odpovídá tomu, že to udušení bylo způsobeno váhou vlastního těla zemřelé Soničky. Z rozborů vlastně mikročástic, které měla na dlaních a na rukou, jednoznačně je potvrzeno, že s tím lankem, které měla okolo krku uvázané, tak i manipulovala.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog: Děti dlouho v sobě konflikty nenosí. To znamená, že tady chybí tohleto zvláštní chování nebo důvody, které by vedly k tomu činu, jsou jednou z nejvíce varovných známek, které by nasvědčovaly, že šlo spíš o násilný čin než o sebevraždu. V Čechách se často označují za sebevraždy činy, pro které jenom nemáme vysvětlení, bez ohledu na to, jestli psychologická fakta nasvědčujou pro sebevraždu. 

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Mně to přijde, že ta dívenka měla prostě zemřít. 

Radek HROMUŠKO, redaktor: Ohledání místa činu proběhlo přinejmenším zvláštně, a to i přesto, že i policejní prezident po případu manželů Stodolových důrazně upozornil na to, že každý případ sebevraždy se řeší stejně jako případ vraždy. Právě proto jsme se rozhodli provést malou rekonstrukci.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Ten den jí dopoledně sundávali sádru, kde měla naštíplej tenhle článek prstu. Ale poněvadž jí ta ruka pořád bolela, tak si ji zavázala obvazem. Měla takhle ty prsty stažený obvazem a tady to měla upevněný kolem zápěstí.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Levou ruku?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Levou ruku.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A ty prsty jí tedy bolely?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Stěžovala si kamarádkám, že ty prsty jí bolí, proto si to zavázala. 

Radek HROMUŠKO, redaktor: Takže jeden konec toho lanka musela vzít, dvakrát ovázat ...

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Musela to vzít, ale zavázanou rukou. 

Radek HROMUŠKO, redaktor: Zavázanou rukou ...

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Což šlo docela špatně.

Radek HROMUŠKO, redaktor: To z tý levý jde špatně, no. Tak, pak si musela kleknout v podstatě takhle. Je to tak?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Takhle nějak, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A ovázat si lanko ...

Soňa KRUPKOVÁ, matka: A zavázat. A ještě, čeho jsme si všimli teda, že měla tady odřený čelo čerstvě. Prostě jako kdyby ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: Jako kdyby ... Jako /nesrozumitelné/ lanka nejde dvakrát, ale opravdu pokud by mě bolely prsty levý ruky, to bych v životě nemohl uvázat. 

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: My jsme to zkoušeli taky a je to velice, velice těžko proveditelný. 

Radek HROMUŠKO, redaktor: To lanko je nepoddajný, takže ... A takhle musela zatáhnout. A teď v tenhle moment se musela spustit ...

Soňa KRUPKOVÁ, matka: No, nebo jí podjely nohy nebo prostě neumíme si to vysvětlit, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Dobře, ale proč by to zkoušela, zvlášť když jí bolela levá ruka?

Soňa KRUPKOVÁ, matka:To nevíme, to prostě nikdo neví. Máte znehybněný tyhle tři prsty, obvaz se vám motá do lanka prostě, jsou s tím docela problémy si to takhle uvázat. 

Radek HROMUŠKO, redaktorNašly se na lanku stopy toho obvazu, který měla v ten moment na sobě?

Radek HROMUŠKO, redaktor: Nepřipadá vám to zvláštní? 

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Zvláštní to je, ale samozřejmě musíme vycházet z toho, že teda manipulovala dlaněmi, že jo. Ten obvaz v podstatě byl výš, až na zápěstí. Je otázka, na kolik ty mikročástice dokáží ulpět, nedokáží ulpět, že jo, pod jakým úhlem, jak byla prováděna manipulace, jaké bylo sevření.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Právě naše rekonstrukce nám ukázala, jak nepravděpodobná byla verze sebevraždy. Zaprvé Soňa neměla žádné dlouhodobé nebo bezprostřední trauma, které by na nápad, že spáchá sebevraždu, přivedlo. Za druhé, proč použila Soňa ocelové lanko? Na dvoře a ve stáji jsou daleko vhodnější pomůcky. Za třetí, kdyby si Soňa sama vázala uzel na lanku, pak by zcela jistě byly na lanku stopy obvazu, kterým měla stažené tři prsty levé ruky. Za čtvrté, chybí zpráva od Soni. Za páté, objevily se zprávy o podivných zraněních malé Soni. 

Vladimír MELČ, dědeček: Já jsem si všimnul, že měla na čele škrábanec a měla i ucho mordovaný a modrý ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: Jak mordovaný? Jak byste mi to popsal?

Vladimír MELČ, dědeček: No, já to osobně neviděl, já to mám jenom když, než ji odvezli. A dozvěděl jsem se to až druhý den ráno, takže přesně nevím, jak to vypadalo. Ale všiml jsem si, když nám ji ukazovali ještě před tím aktem, že byla prostě napudrovaná a všiml jsem si toho na tom čele. Tak jsem se na to ptal.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Pitevní zpráva, co se týká vlastně uší zemřelé Soničky, tak hovoří pouze o otvorech na náušničky. Na jednom uchu teda jedna, na druhém dvě. A samozřejmě teda hovoří o nějaké starší rance na čele. Ranka staršího data. Jinak prostě jiné zevní nějaké oděrky, hematomy a tak dále, nic takového tam nebylo.

Radek HROMUŠKO, redaktor: To znamená, tam jakoby žádný hematomy v oblasti uší, že by pachatel přetahoval, tam nic nebylo?

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Pitevní zpráva o tom, o tom nehovoří.

Vladimír MELČ, dědeček: On nebyl velkej, byl to takovej škrábanec drátem nebo ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: Nebo lankem.

Vladimír MELČ, dědeček: Co? 

Radek HROMUŠKO, redaktor: Nebo lankem.

Vladimír MELČ, dědeček: Nebo lankem. Spíš na to lanko to vypadalo. A tak jsem si říkal, to nebylo žádný starý, protože ten den, ještě co se to stalo, byla u nás, seděla proti mně u stolu a neviděl jsem na ní nějaký zranění nebo něco takovýho.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Mělo smysl při ohledání místa činu zajišťovat, dejme tomu, otisky prstů z toho vozu nebo z toho vraku, z houpačky a podobně?

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Samozřejmě to, ten vrak toho vozu, kterej je odstavenej na dvoře, tak vlastně obsahuje na sobě otisky osob, které se pohybovaly na tom dvoře, ale víceméně expertiza z oboru daktyloskopie v podstatě zatím nebyla, nebyla prostě vyžadována.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Policie se tedy ani neobtěžovala vzít otisky prstů z vraku auta a stejně tak nezajistila ani další stopy z místa činu. Přitom matka malé Soni se na ně snažila policie upozorňovat. Marně. Policie dál šetřila smrt Soni jako případ sebevraždy. Podle svědectví Soniny sestry Zuzky bylo slyšet podivné šelesty z koruny stromu nedaleko místa činu přesně v momentu, kdy Zuzka Soňu našla oběšenou na houpačce.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Jak jsme to tady tak prohlíželi všemožně, tak jsem vlastně zjistili, že na týhle větvi sousedící se sousedním pozemkem je ulomená tadyta jedna větvička, jo, tak jsme přemejšleli, jestli by nebylo možný, aby tudy prostě někdo skočil k sousedům dolů. No, a když jsme se dívali do trávy na tý druhý straně, tak jsme opravdu tam viděli jakoby samostatnou stopu nikde nenavazující a vedoucí odsud jako směrem pryč.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A vy jste na to upozornila policii?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Upozorňovala jsem na to policii.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Policie přišla udělat otisk nebo něco?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Ne, nic.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Objevilo se tam nějaké šustění větviček a tak podobně, ale samozřejmě to je otázka. V té tmě to může způsobit cokoli.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Která ta větvička měla být ulomená?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Tady od vás vlevo.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Tady ta?

oňa KRUPKOVÁ, matka: Ne ... No, držel jste ji správně v ruce, tamtu, a ten konec jako tý malý. To je čerstvě ulomený.

Radek HROMUŠKO, redaktor: To vypadá jako čerstvě ulomená větev. Tady nikdo opravdu mohl sedět a měl výhled na místo činu. Když to řeknu tak, pokud někdo skočil, tak mohl tuhle větev, když se vo ni opře, využít jenom jako opěrku a ta se pod ním prolomila. Ta větev leží dole. A pak mohl skočit jedině na to jedno místo, jak jste udávala, kde, kde byla ta stopa.

Soňa KRUPKOVÁ, matkaTa byla přesně pod tou větví.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Přesně pod tou větví, no.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Během toho ohledání vlastně nebyly zajištěny žádné trasologické stopy, že by se tam pohybovala prostě jiná osoba než ty domácí osoby. Zatím není tam prostě indicie k tomu, že by, že by ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: To bylo jenom svědectví o tom, že tam stopa za tím plotem byla. Druhý den ta stopa nebyla zajištěna. Já jsem si na ten strom vylezl, díval jsem se v podstatě na to místo činu. Pravdou pro mě je, že to je jedno z míst, kudy by pachatel mohl utéct. A pravdou taky je, že tam opravdu je čerstvý zlom.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: My tady zase, stejně jako kdybychom hledali motiv té sebevraždy, tak ještě hůře se nám bude hledat motiv, kdo by měl zájem prostě vlastně spáchat takovýto čin.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Máte nějaké konkrétní podezření?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Konkrétní podezření ... Je to jako velice vážná věc někoho obvinit, ale myslím si, že by to musel udělat jedině někdo, kdo to tu perfektně zná a kdo zná nebo koho perfektně znala malá Soňa.

Radek HROMUŠKO, redaktor: 
Policie těžko vysvětlí, proč nezajistila všechny stopy z místa činu, tedy otisky prstů, otisky stop, na které upozornila matka, a proč nevyžádala znalecké posudky, které by mohly vnést světlo do celého případu. Právě proto je možné, že už nikdy nezjistíme, jak malá Soňa zemřela. Není možné vyloučit ani jednu variantu, ale sebevražda nebo dětská hra jsou verze, které vypadají jako velmi nepravděpodobné.

Vy teď děláte pro malou Soňu tu poslední službu, křížek na hrob.

Vladimír MELČ, dědeček: No, nikdy jsem se toho nenadál, že to bude ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: Chybí ti Soňa dneska?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: Hrozně moc úplně. Prostě, ty jo, na všechno, co jste spolu, co jsme spolu dělaly, tak vždycky, ty jo, pořád na ni vzpomínám, no. Všude prostě ji furt vidím úplně všude a ...

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Já jsem se s ní v podstatě nerozloučila doteďka. Já mám pořád tři děti, akorát to jedno je mrtvý.

Andělé samoty a Kosmas

O víkendu jsem viděl dokument o „Kosmově kronice“ a je vidět, že beletrie stará 900 let a pořád „jede“. 

Zcela jistě Kosmas, v době "tvorby" už opravdu „starý“ člověk netušil, že jeho kroniku bude někdo číst za stovky let. Nemyslel na marketing , distribuci, slávu, postavení nebo státní vyznamenání... a přesto jsou s námi jeho slova ještě dnes..

Každý, kdo něco píše , zaznamenává, vytváří, tak v první řadě zcela jistě nemyslí na zisk nebo slávu. Píšící buď z nadhledu zaznamenává nebo se dokonce stává součástí příběhu. 

Všechno je to o emocích , osobním pocitu a puzení, které vás vede k zaznamenání čehosi, o čem si myslíte vy, jako autor, že to má smysl, význam nebo přesah. 

Všechno je o emocích , osobním pocitu a puzení, které vás vede k zaznamenání čehosi, o čem si myslíte vy, jako autor, že to má smysl, význam nebo přesah. To je vaše odpovědnost, co chcete říct, vyprávět a koho tím chcete oslovit.

Platí to i dnes i když, reklama, marketing nebo vyšší zájem rozhoduje o úspěchu.

O krátkodobém úspěchu!

__________

Měl jsem ve dvanácti letech sen... „Napsat knihu, vydat ji a i kdyby si ji koupilo jen sto lidí a deset z nich ji otevřelo, tři si ji přečetli a jeden ji ji s hnusem odhodil, jako blbost, škvár, hnus a jednoduše na ni zapomněl... Bylo by pak zajímavé, kdyby ji (tu knihu) po letech našel, otevřel ji a dočetl ji...“

Bylo mi dvanáct a moje třídní učitelka mne poslouchala jako kdybych přiletěl z jiné planety, ale já jí důvěřoval a tak jsem se svěřil. 

Teď se cítím jako ten človíček v tom snu jen s tím rozdílem, že jsem sice nějaké příběhy napsal, stal jsem se v řadě případů „součástí“ děje a dokonce jsem byl sám sebou znechucený, že jsem nedokázal napravit "nespravedlnosti" SVĚTA... 

Ale po letech nacházím nejen uvnitř sebe, ale i ve virtuálním světě, příběhy, které se mne stále dotýkají a já jsem nikdy neměl a ani nemohl vliv na jejich průběh.

Jen cítím, že se mé pohledy na děj i příběhy samotné v čase opravdu mění. Jako depresivní „novoromantik“ jsem cítil Rimbauda nebo Danteho zcela jinak než ho cítím dnes. 

Není to o moudrosti, není to o hloubce, ale je to o jiném úhlu pohledu, vnímání, pocitu a samozřejmě i závěru.

Jako hloupý mladík jsem chtěl „zachránit“ svět. Poslouchal jsem desítky příběhů a v desítkách jiných jsem figuroval. 

Cestu jsem si nikdy nevybíral, ale faktem je, že ve dvaceti jsem chtěl přivádět „padlé“ na „správnou“ cestu. 

Samozřejmě, jsem je neviděl jako „padlé“ a o “správné“ cestě nevím nic ani dnes...

Ještě dnes občas cítím to neuchopitelné „nadšení“, ale už jsem starší ročník a tak ta oblaka raději obcházím...

Stal jsem se pouhým diktafonem to, co se děje kolem mne a nemám vliv ani sílu něco měnit. Jen vnímám, cítím, zaznamenávám a píšu. Zatímco svět se potácí v nadšení potlesků, ocenění, estrád a předepsané „veselosti“, já přemýšlím o tom co mi „diktafon“ zachytí.

Někdy zuřivě bouchám hlavou do zdi, někdy pláču a někdy se „jakoby“ vznáším nad realitou. 

Ano, to zní celkem přesně. 

Jestliže chci dnes být součástí jakékoli „skupiny“ lidiček kolem sebe, tak musím o spoustě věcí mlčet a jen kývat hlavou. 

Zjistil jsem, že musím své „CV“ upravovat tak, aby byl nějak uchopitelný pro svého čtenáře. A pro každého jinak, takže v podstatě vytvářím alternace sama sebe... 

Kdybych totiž vyprávěl reálný příběh, tak už dávno jsem internovaný na nějakém oddělení, kde by mi určil „hodný“ lékař určil diagnózu a já bych přes pletivem chráněné okno pozoroval park, který by pravidelně měnil barvy.

Vzpomínám si na jeden příběh Carla Gustava Junga o kterém psal. Jednou vešel do pokoje k pacientovi, který stál za výše zmíněným oknem a kýval se pomalu ze strany na stranu. 

Klidně a tiše se spojenými rukami před sebou a Jung tem stál a pozoroval svého klienta.

Ten po chvíli vycítil, že není sám a bez toho, že by se ohlédl se tiše doktora zeptal jestli ví co dělá...

Jung se přiznal že neví a pacient jen namířil ukazováček k výhledu z okna. Jung se vedle něj postavil a snažil se poznat co mladík se schizofreniíí za zamřížovaným oknem vidí.

„Vidíte Slunce... a dole z něj vyzařuje takový malý ocásek. Vidíte to?“

Jung přikývl i když viděl jen letní kotouč Slunce.

„No a ten ocásek je sluneční vítr a já se pohybuji jako on a cítím ho...“

Ještě pár minut s pacientem pozoroval sluneční kotouč a pak v tichosti odešel a v ordinaci si ten zážitek zapsal.

Byl rok 1913 a v někdy v polovině třicátých let se v Egyptě našla tabulka s hieroglyfy, kdy bylo popsáno jak se „přivolává“ sluneční vítr.

__________

Ne, nejsem Jung i když být o sto let starší tak bych patrně byl jeho pacientem.

Faktem ovšem je, že „moderní“ společnost dneška není o otevřenosti, ale o skrývání.

Absurdita současnosti!

Všechno je otevřené. Na všechno jsou rešerše, gůglování, umělá inteligence a „rádoby“ otevřený přístup k informacím, ale výsledkem je opak. 

Mám za to, že nás dnes neformuje „otevřenost“, ale naopak skrývání a předem připravené odpovědi. Když mluvíte s jakýmkoli personalistou, poradcem, pojiśťovákem, bankéřem – tak jsou věci o kterých jednoduše nemluvíte.

Dříve se tomu říkalo „bonton“, dnes se tomu říká „kaučink“. Tedy všichni vás připraví na realitu, ale vy musíte svou osobnost skrývat protože se jednoduše „nevejde“ do kolonek dotazníku a pokud se do těch „kolonek nevejdete“ ani vy, tak vám ani "Víra" nepomůže. 

Získáte profil, který se s vámi nese stejně jako rodné číslo a každý to o vás ví...

„Viděla si ho? No to je ten o kterym se to ví...“, přičemž „to“ může být naprosto cokoli, co si vymyslí kdokoli, kdykoli a za jakýchkoli okolností a vy se “to“ ani nedozvíte.

Jen najednou cítíte, že už nejste součástí „sociální“ a tak musíte většinou „něco“ změnit. A tím „něco“ nemyslím „sebe“, ale svůj „profil“, „status“ nebo registr.

Většina lidí v té situaci hledá jakoukoli formu úniku... Zmizí, odjedou, přestěhují se, utečou, spálí za sebou mosty a pak někteří hledají sociální „skupinu“, kde mohou žít. 

Asi jsem to měl udělat i já!

Slovo „někteří“ jsem zvolil záměrně, protože „někteří“ už nehledají NIC!

_________

Minulý čtvrtek jsem „kochal“ fotbalem v televizi a telefon mi vyzváněl. Po osmé večerní mívám vypnutý zvuk a telefon nekontroluji.

Fotbal skončil a já byl spokojený, že Plzeň ukradla v Římě tři body místnímu AS a jen tak mimochodem jsem zkontroloval telefon. 

Bylo asi 22:30.

Okolo 23:00 jsem se pokoušel dovolat, ale nedařilo se.

Na začátku října bylo dámě 78 let.

Ano, je to takový emotivní vysavač, který umí lidi kolem sebe nejen vysávat, ale i využívat. Často jsem míval pocit, že žije ve světě, kde se dá koupit úplně všechno...

Ale nedá...

Osm volání během deseti minut už bylo dost i na mou maličkost, která se snaží být užitečná každému s výjimkou sebe samotného.

Zkusil jsem volat. Opakovaně. Nezvedala.

Pak najednou zvedla mé volání a poprosila mne, abych přišel, že mi chce něco říct... 

Bylo 23:10.

A já šel. 

Čekal jsem dlouho, ale nakonec otevřela dveře a pak se odšourala na své „kanape“ v kuchyni. Lehla si...

Snažil jsem se z ní dostat, co se vlastně děje, že už je po jedenácté večer.

Samozřejmě už nějakou drobnou životní zkušenost mám a tak jsem nijak „netlačil“ a trpělivě jsem čekal na odpověď. V hlavě se mi mihotala slova faráře o tom, že každý máme svého anděla...

„Víš, už se mi nechce žít... nechci být nikomu na obtíž... chci umřít...“

Ty tři věty se zařízly do tmy a já je cítil hluboko v podvědomí.

„Ale to já taky...“, vypustil jsem první emoci, kterou jsem cítil, ale v realitě už neodpovídala a asi minutu seděl, koukal na telefon, klepal na rameno paní sousedce a rozhodoval se co udělám.

Varianta, že zmizím domu a pustím si záznam dalšího fotbalu byla vyloučená. 

Viděl jsem ji jak bezmocně leží a viděl svou maminku. Viděl jsem v ní i sebe. Viděl jsem osamocení, vyhnanství, úzkost strach, bolest a beznaděj.

Beznaděj, ano, to je to správné slovo.

Ona mi volala v zoufalství o pomoc a já cítil, že ji chce. A anděl asi nikde nebyl. Jen tlumené světlo v garsonce, běhající pes a ticho.

Nevím, já sám bych asi nikoho v té situaci nevolal, jenže nikdo, nikdy nemůže vědět, jak se zachová ve vrcholném osamocení, bolesti a úzkosti. 

Ta situace, ty emoce se nedají předvídat! 

Jenže, dáma těžce oddechující volala mne a já tím, že jsem zvedl telefon se stal součástí rozhodování! Aniž bych chtěl, věděl "PROČ", přebíral jsem odpovědnost a i tu nedefinovatelnou bolest!

Pokora, to jsem v tu chvíli cítil.

Ta minuta v hlavě mi spustila spoustu hodin záznamu Vzpomínky, myšlenky a pocity viny se mi míhaly hlavou a já "jen tak" mimoděk zavolal záchranku, vysvětlil situaci a otočil dámu na bok, abych jí ulevil v dýchání a pozoroval mihotající světlo nad kuchyňskou linkou.

Kolem mne pobíhal její malý pejsek, který měl prázdné misky a tak jsem i jeho obsloužil a záchranářům, kteří už stáli u dveří, jsem vysvětlil situaci...

Dáma byla odvezena záchranáři, já bezmyšlenkovitě zajistil pelíšek pejskovi a zamknul jsem její byt.

Musím se přiznat, že když jsem si konečně lehnul do postele, tak jsem se cítil jako voják po bitvě s obrovskou ranou na hrudníku, krvácel jsem a hlava byla v jednom ohni.

Ten pocit mne pohlcoval, ale rval jsem se s tím i když jsem nemohoucně zíral do tmy.

Ještě v noci mi volala paní doktorka z nemocnice, že paní je v tuto chvíli „zabezpečená“, ale ráno ji čeká převoz na další léčbu.

Poděkoval jsem a myslel jsem to více než vážně, protože nejistota mne ubíjela...

Myšlenky, vzpomínky i úporná snaha neudělat chybu mne pronásledovala celou noc.

Navenek jsem asi vypadal klidně, protože ráno, i když moje hlava „nezabrala“ ani na minutu, jsem předal klíče od bytu a situaci vysvětlil paní vedoucí z pečovatelské služby

 Pak jsem se doma zavřel na celé dva dny a nevycházel...

Paní mi nakonec volala a z nemocnice... 

V podstatě řekne jen slovo a pak mlčí, ale já vím, že je na druhém konci a … žije?!

Člověk je tvor společenský, sám ztrácí sílu a nemůže přežít. Takový je zákon Homo Sapiens...

Vnitřně cítím a jsem o tom přesvědčený, že největším nepřítelem člověka je osamocení, ztráta kontaktu a neschopnost komunikace...

Ano, samota má na svědomí nejvíc lidských životů, i když o tom neexistuje a ani nemůže existovat žádná statistika.

Osamoceného člověka se nikdo nemůže ani nebude ptát na to, jestli cítí samotu. 

Samota nemá stupnici, nedá se změřit, není na ní léčba a neexistují na ní ani odborníci nebo „uchopitelné“ studie.

Občas to s námi vypadá tak, že přestaneme listovat kontakty v telefonu, kytky za okny uschnou, okno se zavře, člověk se zamkne a vypne i zvonek u dveří... 

Je to podobné, jako když domácí miláček ztratí pána smutně leží na rohožce. Jenže člověk za těmi dveřmi zůstane sám a samota ho pohltí...

Jsem rád, že mi paní z nemocnice telefonuje...

A do svého „CV“ to napsat samozřejmě nemohu a celý příběh o osamocení zůstane jen v mé hlavě. Časem zapadne prachem, květiny za oknem uschnou, dveře se neotevřou, telefon se vybije a zvonek nezazvoní...

A Kosmas? Ten si zcela jistě našel svého anděla, který vedl jeho ruku, já jsem svou knihu odhodil za postel, zhasnul jsem světlo a v duchu listoval svými kontakty.

Možná jsem hledal a hledám „svého“ anděla, ale cítím, že jsem ho musel hodně urazit a on to se mnou prostě vzdal...

Ale do nočního ticha mi zazvonil nečekaně telefon...

Terezko, já jsem nechtěla! - 1.díl

Seděla na bobku a plakala. Dlažba na chodbě přijímala vlhké doteky slz. Klidně a vyrovnaně. Alespoň ta podlaha je dokázala přijímat. V ústech pach rumu od včerejška. Kolena nesla stopy obtisknutých zubů a bílá místa vytlačených obdélníků už začala červenat.

„Jsem kráva!“ zařvala a v kruzích obcházela těsnou chodbou.

Zmatená zamířila do kuchyně. Z poloprázdné láhve odlila další dávku. Vnímala mlhavě, jak se jí motá hlava, jak si další kapky opileckých slz prorážejí cestu rozmazaným líčidlem. Dlaní si opřela čelo a s bolestnými vzlyky zvracela na špinavou podlahu. 

Hrudník vzdouvající se zoufalou nevolností se najednou uvolnil a nechal ji usnout.

Probudila se, když slunce vtíravě prosilo o pozornost.

Smrad zvratků a nepořádek na stole s propáleným ubrusem od zapomenuté cigarety jí v paměti přehrál včerejší zoufalství. Žaludek se obracel z pachů, hladu a strachu. Cítila strach a bála se jako každý den. Bála se usínat sama, bála se probuzení, bála se lidí, bála se světa, který ji neuměl a nechtěl přijmout. Opilá se často brouzdala špinavým bytem s pocitem viny. Neuměla pochopit, proč ty pocity mívá, ale s každým úsvitem přicházely.

Nenechávala nikoho zůstat do rána. Sama se cítila jako děvka a podle všech morálních a etických pravidel prostě děvkou byla.

Pohledem do zrcadla se už dávno nezabývala. Sedla si na zem a otřela si obličej špinavým ručníkem.

Už neměla sílu ani brečet, neměla sílu se zvednout a cítila, jak neudrží moč. Čůrek jí stékal po stehnech a rozléval osvobozující teplo. 

Bylo jí příjemně, cítila, že teď zase usne.

Oční víčka se ztěžka otevřela. V hlavě jí probíhaly obrázky včerejší noci. Všechny podobné večery jí splývají. Do pomalých žaludečních křečí problikávají obličeje a jejich smích a alkohol ve špinavých skleničkách.

Ještě teď cítí, jak se jí rum lepí v záhybech kůže. 

Rozléval ho někdo na ni, když ležela na zemi nahá, jasně, byla nahá. Ještě teď cítí drzé jazyky, jak loví kapky alkoholu v jejím pupíku. Hodinu ji olizovali a ona se nebránila. Trpce se usmála, vlastně ani neví, jestli to byla nepříjemná vzpomínka. 

Byla ráda, že je to vzpomínka, něco, na co si dokázala vzpomenout.

Ticho ji konečně probralo. Prošla zpátky do kuchyně a pomalu otevírala všechny skříňky kuchyňské linky. Našla jen otevřenou krabičku sardinek. Špinavou vidličkou brouzdala bezcílně v rozsekané rybině.

„Sakra, kde je malá?“ pomyslela si. Ranní bolesti hlavy jsou nesnesitelné a malá vždycky hrozně křičí. Asi ji vzala máma do školky. Máma ráno chodívá, a když ji vidí opilou, bere malou k sobě.

Asi ji opravdu vzala máma. Rybičky ležely na kuchyňské lince od minulého víkendu a pach už ztratil nádech olejovek. Udělalo se jí zase špatně.

Pažemi objala mísu a zvracela. Žaludeční šťávy zbarvily mísu do zelenožluta a ona padla skoro do bezvědomí. Těžce nabírala dech, ale žaludek se uklidnil. Opláchla se a lízla si rumu ze skleničky zapomenuté na umyvadle. Zrcadlo odhalilo zarudlá bělma a šedavou unavenou pleť po včerejším mejdanu.

Dveře do dětského pokoje byly zavřené, přesto vešla. Potichu a pomalu došla až k postýlce.

Malá spinkala tiše a klidně. V noci se počůrala a moč na matraci vykreslila obrys jako z dětské knížky. Vypadal jako krteček. Usmála se, ale zároveň jí projela zlost. Už je jí pět let a pořád se počurává. Hrůza, to se nedá vydržet.

„Vstávej, nespi už! Už je ráno!“

Malá nereagovala, spala tvrdě.

„Sakra, vstávej, musím tě převlíknout. Pochcala ses. Já nevím, co s tebou mám dělat. To se opravdu nemůžeš vyčurat?“

Malá dál ležela na mapě vlastní moči v mokré noční košilce, která obepínala její boky. Na kůži pod mokrou košilkou byla patrná husí kůže.

„Holka jedna, neser mě a vstávej!“

Marně třepal a povadlými ramínky holčičky. 

Je mrtvá, nežije, nedýchá...

_______________________________________

Pokračování:

Terezko, já jsem nechtěla 2.díl

Ztracené milenky 2. Nikdy tě nepustím

Denně si představuji, jak se s tebou miluji. 

Denně...

Chybíš mi, já přece nechtěl vidět ten tvůj nepřirozeně bledý obličej. Vlastně mám z něho pořád strach. Tady mne strašíš, i když už nejsi. Já nechtěl, ale mám prostě takovou sílu. 

Odpusť lásko. 

Ani nevíš kolikrát jsem jen viděl zatmění a pak jednal.

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

Vzpomínám si na týpka, který tě šťouchal tam, kam jsem mohl jedině já. Vlastně jsem neztratil nervy, ale jedno bylo jasné: musel jsem ho zneškodnit. Bylo mi jedno, že mi nadáváš a škrábeš na zádech. Ten hysterický křik mne pronásleduje každou noc ve snech.

Nevím proč jsi tak křičela, mám strach z toho křiku.

Nikdy bych ti neublížil, ale asi jsem to udělal, když ležím tady na pryčně. Já tě v představách vidím, je to jako tehdy v noci, kdy jsi mne poprvé objala a já chtěl odejít. Měl jsem strach z tvé síly a tvé polibky jsem už ani nevnímal. 

Byla jsi moje a já tvůj. 

Já tvůj, vlastně víc než si dokážu přiznat.

Podléhám ženám, mám z nich strach. 

Mám strach i ze samoty jako tehdy, když přijela máma a najednou byla pryč. Nechápal jsem proč mne v noci objímá teta. Ztratil jsem se ve vlastním strachu. Vlastně ani nevím, jak máma vypadá, ale každý kolem mne říkal, že se vrátí. 

A nevrátila!

Měl jsem tě rád, byla jsi v pohodě. Všechno kolem nás bylo jednoduché. 

Miloval jsem tě a ty jsi mne ovládala. Podléhal jsem ti každou noc. Hledal jsem tě na cestách, kterými jsem chodil s tebou. Tehdy to ještě nebyly cesty bolesti. 

Tu jsi tam přinesla až ty. 

Nenávidím tvé úsměvy, které znějí jako výsměch. Jsem slaboduchý a ty jsi děvka, co mne chtěla jen ovládat. Nemám rád silná slova, ale já nejsem ztracený v podivuhodném lese myšlenek.

To nebyla sebevražda, byla to rituální vražda a ty jsi držela krvavý nůž ve svých rukou.

Myslím, že jsi ani nevnímala, jak hluboko vniká nůž do mého těla. Bylo a je ti to celkem jedno. Jen ten tvůj úsměv zářil do deštivé noci. 

A každou noc jsi mne zabíjela.

A přitom jsi byla jedinou, která mi mohla beztrestně ubližovat. 

Ovládala jsi mě a já ti podlehl. Nikdy mně nikdo tak neovládal. Jsi moje bohyně a já jen toužil tě líbat a hladit tvé obrysy. Unikala jsi a já se vracel temnou cestou beznaděje. 

Hledal jsem tě.

Přinesla jsi do našich životů vášeň i samotu. Opíjím se láskou a samota mne svírá. 

Kde jsi, ty má mazlivá. 

Já jsem se bál ti přiznat, že s tebou získávám a bez tebe ztrácím. Nikdy jsem s tebou nesoupeřil a z nás dvou jsi to byla ty, která mne dokázala hladit a přitom sama spokojeně vrnět. Mám tvé fotky nalepené na stěně. 

V myšlenkách se k tobě často toulám. 

Ne, já nejsem vrah. Možná mám na rukou tvou krev a tvé slzy mi stékají mezi prsty.

Proč jsem tě vlastně zabil. 

Vlastně ani nevím, jen cítím tvůj puls v dlaních. 

Sevřel jsem tě a ty jsi nemohla ani hlesnout, i když si myslím, že kdybys na mne promluvila, tak se pomilujeme a všechno by bylo v pořádku. Chodil jsem kolem postele, kde jsi bezvládně ležela a já tě každé ráno přikrýval. 

Schovával jsem si tě pod deku. Na ulicích na mne číhal strach. Nikoho jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jen jsem se v tichosti modlil.

Možná jsem se bál si přiznat, že už se na mne nikdy neusměješ. Kdyby nepřišla moje teta, tak tam jsme oba dva spolu. 

Ona přerušila naší vysněnou harmonii. 

Ne já tě nezabil, ty jsi mne zabíjela každou noc.

Jsem ztracený a sám, lásko. 

Nerozumím té bolesti, kterou cítím. 

Ze tmy se vynořila postava mé matky. Najednou se usmívá tiše na mne mluví. Ona mluví a já slyším tvůj hlas, lásko. 

Natahuješ ke mně svou ruku, tu hebkou nádheru, kterou jsem tolik miloval.

Lásko odpusť...

__________________

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

Without Mercy – Synopsis

 O filmu, který se asi nikdy nenatočí. Proč, asi neschopnost nebo nechuť a nebo jsem problém já a moje vidění světa...

New Czech movie “Nelitostne” by director and screenwriters Radek Hromuško and Tomáš Hanák is a movie about dark, hidden sides of our souls. “Nelítostně” is a movie about the fear inside us, agony of losses and hidden brutality that is quietly passing by but is accompanying every single step of ours.

Očima vraha I.

Očima vraha II. - Reminiscence

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

An ordinary Saturday night ends up with images of a dreadful violence. At the end of the night there is brutally murdered 17-year old girl lying in the snow. It is not complicated to find murderers who confess to the homicide immediately after being arrested. Although it looks like a common case of a crime passionel, after few days a TV reporter Richard arrives to cover the story. Even he himself doesn’t really know why it cought his eye. It should be yet another ordinary homicide and he reported on so many! He senses, though, that this time it is ”a different” case. He is wondering about the symbology of the death of a teenage girl who was stabbed and beaten to death by her ex-boyfriend and his friends right in front of her parent’s windows.

A routine of working on a coverage is slowly turning into a dramatic and dark story full of pain and brutality. Richard with his staff untwists thin fibres of relationships within the families of both the victim and her murderers, and their friends. Single parts of the mosaic slowly fit into the frame and create a curious and obscure picture that no one wants to believe to. Reporter’s fatal Capote-like doggedness is carrying him away.

We fear the most of the pictures inside us and for that Richard becomes part of an strange deformed reality of an odd gang of the young. First time in his life he becomes scared but still he can’t stop himself. He passed the last reentry point and so there is no way back and the truth will get him itself (herself?)...

Murderers are in prison, the cover story is finished, life is returning back to normal and somewhere in the streets…

Does anyone really want to know the truth, when even sensing the truth evokes the fear/is alarming/is frightening?

_______________ 

A kdo bude reagovat dostane knihu Nelítostně v pdf zdarma.

Očima vraha II. - REMINISCENCE

Nevím proč vám vlastně píšu tento dopis. Myslím, že nikoho nezajímá pravda a ani já ji vlastně neznám.

Kolikrát, když večer usínám, přemýšlím nad tím, co stalo a doufám, že až se ráno probudím, nic z toho o čem vím, že se stalo, nebude pravda.

Očima vraha I.

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

Jak podivně mi zní to slovo "pravda". Vím, jen, že jsem způsobil bolest těm, kteří si to nezasloužili. Nejsem necitelná bestie. Cítím bolest, pokud tak budeme říkat té podivné směsici samoty a strachu.

Myslíte, že necítím strach? 

Ale ano, já jsem cítil strach celý život. Tušil jsem, že jsem jiný, ale nevěděl jsem, že jsem na světě jen proto, abych způsobil tolik bolesti.

Vím, že se mnou chcete mluvit a já nevím, co bych vám říkal. Neumím ještě o tom mluvit. Dokonce na to neumím ani myslet. 

Snad jen, když si prohlížím Kamilčiny fotky, tak si uvědomuji tu noc. Je to takový černobílý film plný absurdních obrazů, kterým nemohu uvěřit. 

Ještě teď vidím rozběsněného Tondu, jak se žene proti mně. Vidím Petra, jak se tváří záhadně. Nerozumím těm obrázkům, ale když sedím tady na pelesti a kolem chodí bachaři, tak to asi musí být pravda.

Prý mne čeká soud. Je mi to jedno, protože jestli jsem to udělal, tak soud není pro mne. Ten je pro ty ostatní. Trest, který ten soud vynese je trestem pro všechny, kteří mne měli rádi. Asi jich moc nezbylo, ale nevím, asi se nedokážu podívat nikomu do očí.

Já vím, zeptáte se mě, jak to vlastně začalo? Byla to hra, ano hra na dokonalou vraždu. Vlastně v tom bylo i cosi navíc. Jenže to má ještě čas. Teď, byste to ještě nepochopil, pokud ovšem pochopíte to, čemu já nerozumím.

Začalo to už hodně dávno. Když si to uvědomím, tak na začátku byl můj přechod do Prahy. Chtěl jsem dodělat potravinářskou školu a dělat sládka v pivovaru. Klukovský sen. 

Znáte ty pocity, když po něčem toužíte a přitom víte, že se to stejně nepodaří. 

Rád s klukama pařím, rád pivo ochutnávám a tak jsem se ve třeťáku vykašlal na gympl a přešel do Prahy. Je to úplně jiný svět než u nás v Bílině. To víte, malé město. 

Nesnáším Bílinu, nesnáším maloměšťáky a Praha to byl balzám. Když nad tím přemýšlím, bylo to i prokletí. 

Cítil jsem se hrozně obyčejný a sám. Ve třídě to bylo v pohodě. Potkal jsem tam spoustu kámošů. Nejvíc jsem pařil s Vojtou. To je syn naší profesorky. Je to takový vědátor a hodně chytrý kluk. Nikdy nezkazí žádnou srandou. S Vojtou jsem se začal bavit hned po nástupu do školy. Taky si rád zašel na pivo a tak jsem měl k němu blízko.

David to byl zase třídní filosof. Svoje úvahy prokládal chlastem a hraním na automatech. Nebyl na něj spoleh, ale prostě patřil mezi nás.

Jirka a Pepa jsou jen kámoši na pokec. 

Holky se u našeho stolu střídaly. Jana chodila s Davidem a Věra s Vojtou. 

Byly jsme taková normální partička, která si občas dala nějaké to pivo. Byly a jsou to fajn lidi. 

Možná už nikoho z nich neuvidím.

Vidíte, vlastně mne ani nikdy nenapadlo, že jednou přijde chvilka, kdy někoho už nikdy neuvidím. Až loni mi došlo, že lidé z života jednoduše odcházejí. 

Když mi loni umřel děda, tak jsem to cítil. Najednou jsem vnímal to prázdno. Od toho momentu byl děda jen vzpomínka. Už nikdy nenavléknu na šňůrku ani jeden zážitek s dědou. Hodně mne to bolelo. Nerozuměl jsem pláči na pohřbu, ale cítil jsem samotu a smutek. 

Ještě jsem mu toho chtěl tolik říct.

Jenže stejně tak hodně jsem toho chtěl říct Kamče.

Na intru jsem moc přátel neměl. Docela mne iritovali ti zabednění vesničani, kteří si tam léčily mindráky. V Dejvicích bylo fajn, ale já miloval hospody kolem školy, takže jsem často v Suché dásni trávil čas i přes večerku.

Kluky na intru jsem nikdy nebral vážně. Oni měli ze mě strach a mě to opravdu bavilo. Líbilo se mi, že měli strach z kluka, který chodí na chemicko-potravinářskou školu.

Víte já měl opravdu rád krutou srandu. Vymýšlel jsem vtípky o salmonelách v polštářích svých spolunocležníků. 

Oni opravdu měli strach a to mne fakt bavilo.

Já vím na co se mne chcete zeptat. Na Kamču... 

Nevím, pořád cítím bolest, když si na ní vzpomenu. Patřila ke mně, i když se mi snažila uniknout. Dost mne bolí náš prosincový rozchod. Víte, já se nikdy rozejít nechtěl. Já cítil, že bez ní budu poloviční.

Dokonce jsem si poslední rok začal psát deník. Vědecký deník. Zachytával jsem své pocity, její nálady, bolesti i vrtochy. Naprosto přesně jsem i zachytával intenzitu našich sexuálních styků. 

Proč? 

Já vím, myslíte si, že jsem zvrácená zrůda. Jenže vy víte co se stalo, ale já to na začátku nevěděl. Netušil jsem co se stane. Možná jsem z toho měl strach. Ano, měl jsem strach z toho, že jednou zabiju, ale netušil jsem, že bych dokázal zavraždit Kamču.

Zavraždil jsem ji? 

Sám nevím! 

Hledám v těch obrazech nějakou souvislost s realitou.

Mám strach, ale nechci lhát. 

Chci se v tom vyznat. Pochopit to. Víte, možná jsem to měl opravdu v osudu – stát se vrahem, ale pořád tomu nevěřím. 

Stírají se mi rozdíly mezi realitou a snem. Teď už šest měsíců nevím kde jsem. 

Hledám cestu. 

Možná to ani pochopit nejde to je to co mne děsí.

Víte přehrabuji se v odpadu svých emocí a ani nevím jestli to má smysl. 

Nevím jestli bych se dokázal podívat do očí Kamčinýmu tatínkovi. Byl, vlastně pořád je to super chlap. Mám ho moc rád.

Hrával jsem s ním badbinton na ulici před jejich domem. 

Nějak se bojím té pravdy. 

Bojím se toho, že jsem opravdu zavraždil jeho dceru.

_____________________

Očima vraha I.

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

Další díl bude následovat. Toto je reálný opisu dopisu vraha!

Modré stíny na zdi

David byl vysněné dítě. Jenže zasáhl osud a přišel okamžik, kdy člověk ztratí pevné, opěrné body v životě...

Nenávidím noční ticho, a přece ho miluju. Noční program už dávno skončil a sledovat vysílání TV shop mě opravdu nebaví. Vodka ve skleničce se koketně perlí a já vím, že bez jemné opilosti vlastně ani neusnu. Vypnul jsem televizi, protože nesnáším blikání modrých stínů na stěnách.

Už je to dávno, a pořád mám ty své noční můry. Když mi bylo dvacet, usínal jsem taky hodně pozdě a sám.

Zákonitosti kruhu. Došel jsem po kružnici k výchozímu bodu. Bohatší o zkušenost a kupu vlastních chyb, které jsou najednou daleko patrnější. Nejhorší pro chlapa, vlastně v každém věku, je přiznání, že si nechává proklouznout život mezi prsty. Vodka příjemně uklidňovala a hlava se tiše kolébala v rytmu nočního koncertu.

Nechávám lidi odejít, protože sám nemám sílu to dokázat. Stávám se sám sobě obtížným hmyzem, který utekl zpod staré kuchyňské linky. Cupitající nožičky tancují na dlaždičkách a já se tiše usmívám.

Vlastně je to krásná symbióza. Já a hmyz!

Pořád si v duchu opakuji desítky jednoduchých otázek. 

Proč? Jak? Kdy? Naprosto zbytečně, protože jsem všechny odpovědi.

Když odešla, plakala a já hledal odvahu ji zadržet, a nedokázal jsem to.

Já nikdy neuměl dát najevo lidem kolem sebe, co cítím.... 

Vlastně to byl respekt, možná strach, ale zcela jistě obrana před sebou i celým světem.

Karolína tehdy ještě ležela na sále a plakala. Já jsem stál ve dveřích a sestra odvážela mrtvého Davida ze sálu.

Vzlyká a slzy jí tečou po tváři. Ještě dnes to vidím a nevím, proč jsem nedokázal ji utěšit. Jen jsem ji hladil po tváři, ale nedokázal jsem nic říct.

V obličeji mi škubalo a brečel jsem jako malý kluk, který má rozbité koleno. Pak mi ji nějaký zřízenec odvezl a Karolína mi zmizela ze života. 

Když se vrátila, tak byla pro mě jenom stínem. Stejným, jako jsem byl já pro ni.

Nic není horšího pro chlapa, než že zůstane v noční nemocniční chodbě sám po smrti někoho blízkého. Automat na kávu modře blikotá do tmy. Na stěně odměřují hodiny naprosto zbytečné minuty.

Z kapsy jsem vytáhl láhev vodky a tiše upíjel. Láhev na oslavu narození, docela dobře posloužila i na zapíjení smutku. V patře nad porodnicí bylo prázdné oddělení. Schoval jsem se do rohu jedné z místností a popíjel. Hlavou jsem v opilosti bouchal do stěny a pak jsem usnul na podlaze.

Bylo to hrozně zvláštní ráno. Cítil jsem, že jsem se probudil do světa, do kterého nepatřím, ve kterém umírám, a vůbec jsem nechápal, proč se mám tím ránem brodit, když Davídek neměl šanci se to ráno nadechnout.

V prázdném bytě mi ještě dnes visí na stěně rámeček se zaskleným parte. Nesnáším ty artefakty starých bolestí, ale Karolína na nich lpěla.

Pohřeb byl nejhnusnější zážitek. Nenávidím zástupy kondolujících, ale tehdy jsem stejně nikoho nevnímal. 

Jen jsem si v duchu představoval, že v té truhle sjíždím do pece já místo Davídka...

Karolína do ticha hledala moji dlaň, aby ji sevřela. Bylo jí pořád hrozně zle, ale trvala na tom, že na pohřeb musí jít. 

Nenáviděl jsem ji za to!

Vím, zní to velice podivně, ale nechápal jsem, proč se celý svět kolem mě nezměnil, když nám umřel jediný syn. Nechápal, proč chce Karolína být na pohřbu. Plakala tehdy.

Vlastně od té doby plakala pořád, a já to nevěděl. Zestárl jsem já i celý svět kolem mě.

Usínala vedle mě a probouzela se. Nic víc. Bála se žít se mnou a bála se odejít. Měla chuť se se mnou milovat, ale bála se.

Jednou se mě dotkla, pohladila mě na zádech a svlékla mi spodní prádlo. 

Cítila ona i já, že už se nechceme milovat. 

Nebyla v tom žádná bolest, jen prostě ani jeden z nás nepotřeboval milování.

A jedno ráno ,odešla a na stěnách se objevují její stíny v modrém.

Zrcadlo přání

 „Tak poď, ty krávo, za chvilku sou tady policajti,“ chytil ji za ruku a vyběhl z domu. Nůž s krvácející střenkou nechal za běhu vyklouznout z ruky.

„Kurva poď, za chvilku tu budou policajti!“ křičel a utíkal ztemnělou ulicí. Pustil její ruku v momentě, kdy upadla.

„Aleno, do prdele, vstávej!“ křičel na ni. Věděl, že oba musí zmizet, věděl, že mají málo času, věděl, že se to posralo a musí zmizet.

„Co asi dělám, debile,“ klela na posranej svět, na divnou náhodu.

Utíkali se schovat do opuštěnýho baráku na konci ulice. Do pokoje, který byl osvětlený pouliční lampou. Prošli zadním vchodem, prorazili puch přízemní vlhkosti a utíkali se schovat do svého pokoje v patře.

Seděli u stěny pod oknem schovaní před blikavým světlem lampy.

Petr si stíral z dlaní zasychající krev. Temné stopy krve mu vytvářely na dlaních temné obrazce.

Ještě oddechovala po dlouhém běhu. Prožívala ty poslední vteřiny u ní doma. Petr to chtěl udělat dneska. Nebránila mu. Chtěla odjet a zmizet. Už dávno si oba přejí jet tím ranním spojem do Londýna a zmizet ve světě.

Když s tím Petr přišel, nevěřila mu.

Vlastně předpokládala, že kecá, vlastně věřila tomu, že mu jen roztáhne nohy a on zmizí, tak jako zmizel každý. Jenže Petr nezmizel ani po dalších momentech upoceného sexu.

Scházeli se často, cítili se spolu v bezpečí, až nakonec spolu zůstali napořád.

Měla ho ráda, byl to její úplně zbytečný rytíř.

„Zkurvená krev, do prdele!“ pořád si drhnul temné skvrny na dlaních.

„Kurva, Aleno, teď tady vydržíme, než vypnou lampy, a máme to akorát na Florenc. Lístek koupíme těsně před odjezdem, jo?“ usmál se jen tak mimoděk.

Do prdele, uvědomil si, že musí vyhodit bundu. Byla celá od krve. Ze starýho kusu oblečení cákala krev jak z fontány na náměstí.

Napadlo ho, že to odnesly i kalhoty.

„Aleno, musíme ven. Jsem kráva, mám zasraný hadry.“

„Jaký hadry, vole...“

„Do prdele, nevidíš? Mám je vod krve, ty tvý starouškové krváceli jak podsvinčata.“

„Drž hubu, kreténe, byl to táta s mámou!“

„Jasně, fotřík, co tě třikrát týdně vojížděl... hm, to si nechám líbit. Teď zvedni prdel, musíme sehnat čistý hadry.“

Chodil k ní často. Fotr, táta, otec, bůhví jak to bylo... Chodil za ní každej večer. Zařádil si a odešel. Jen pach zkažených zubů a levnýho chlastu zůstával u ní v pokoji, ještě když ve spánku klidně oddechovala.

Vlastně si ani nepamatoval, kdy k ní přišel poprvé. Vytěsnila tu vzpomínku z hlavy. Když od něj poprvé chytila kapavku, brečela ještě na kožním jako malá holka.

Styděla se a cítila se jako děvka.

Pak už jí to ani nepřišlo. Sehnala tubu antibiotik a měla klid.

Nemyslela na to.

Jen občas otevřela starou zapomenutou knížku s obrázky z nějaké safari a snila o tom, že žije v jiném světě.

Ospalá nádražní hala přikrývala svou unavenou atmosférou, jen pár bezdomovců a Petr to už tady znal jako svý boty. Klidně se posadil na lavičku, v kapse sevřel čtyři tisícovky a padesát amerických dolarů.

Čekal.

Věděl, že se dočká.

Sundal zakrvácenou bundu a zakryl fleky na kalhotách. Za půl hodiny přijede poslední noční rychlík a přiveze lidičky s kuframa.

Nechtěl myslet na ty dva, ale musel.

Ještě nikdy nikoho nezabil.

Občas někomu rozbil hubu, občas někoho zkopal nebo prostě jen okradl. Jenže ještě nikdy nikoho neubodal.

Byl to kurevsky zasranej pocit.

Tomu starýmu narazil nůž na nějaký žebro a musel bodnout znova. Starej kopal, ale on už to chtěl mít za sebou.

Bodal nožem jako šílenej.

Snad desetkrát za sebou.

„Ty svině, kurvo zasraná!“ řval jako pominutý před vyděšenou starou, která ani nemukla.

Pak přišlo těch pár vteřin, kdy se všechno zastavilo. Byl zadělanej od krve, jako řezník. Stál rozkročený nad mrtvým tělem starého chlapa a koukal do stropu. Alena seděla v klidu na křesle a kývala nohou.

Její matka ho jen vyděšeně pozorovala. Pak se pohybem rozhodl. Musel ji zabít!

Když nechal ostří nože proříznout hrdlo tý starý, tak si prokousl ret. Ještě teď cítil tu sladkou chuť v puse. Vlastně to byla stejná pachuť, jakou musela v tu chvíli cítit i ona.

„Aleno, jdi koupit chlast...“, těžce oddechoval a vytáhl zmuchlaný pětikilo. Dal jí ho do ruky.

Unaveně se zvedla, schovala peníze do kapsy. Koupila raději dvě flašky, schovala je pod bundu a přejela pohledem reklamní panel.

Benátky, nikdy nebyla v Benátkách. Snila o plážích a modravém moři. Kolikrát snila i s Petrem.

Ležela vedle něj nahá a čistá.

Patřila mu a cítila se bezpečně. Schovala se mu do náruče a poprvé se odevzdala. Na stropě tancovaly stíny a ona mu dlouhé hodiny vyprávěla o slané vodě a zlatavých západech slunce. Konečně jí někdo opravdu naslouchal a ona vnímala ty chvilky víc než vlastní orgasmy.

Orgasmy měla, i když si je nepřála, ale bloudit prsty na stínech stropu mohla jen s Petrem.

Jednou k nim do pokoje vrazil fotr a vrhl se na ni. Petr vyskočil a zmlátil ho. Řval na něj tehdy něco o zmrdech, který zabije.

Věděla, že se tehdy Petr rozhodl, a ona vlastně také!

Kurva, jak ta máma chroptěla, na to fakt nikdy nezapomene. Chrčela jak tuberák a krev se jí řinula z rozříznutýho krku.

Byl to děs.

Do fotra si ještě kopla, ale máma nebyla zlá. Jen když se napila, tak brečela, ale spíš sama nad sebou.

Jindy ji přivinula a mazlila se s ní. Jenže když máma zjistila, že ji fotr ojíždí, děsně vyváděla. Najednou se všechno zlomilo. Dokonce ji vyhodila z baráku, ale nevydržela to a přišla si pro ni na Hlavák, kde přespávala.

Ležela tehdy opilá na schodišti. Máma jí nafackovala před lidma a vytáhla ji do parku. Křičela na ni a mlátila ji pěstmi do zad.

 „Drž hubu, ty stará krávo!“

„Aleno, švihej domů. Táta si to s tebou vyřídí... uvidíš.“

„Jasně, vojede mě a bude klid...“

Stály tehdy proti sobě a mlčely.

Petr si vzal láhev do ruky a nalil si do kelímku tuplák. Lačně se napil a kolem procházeli lidé z nočního rychlíku. Zkušeným pohledem si vybral oběť a vyrazil za mladým studentem s báglem.

„Do prdele, proč ho mlátíš?“ stála rozkročená nad studentem a Petr jen nepříčetně mával pěstí do vzduchu. Nevnímal ani rozpraskanou kůži na prstech.

„Hajzl, kurva, byl sprostej...“

Vstal a hodil si studentíkův bágl na záda. Ještě se otočil a kopl ho do břicha.

„Kurva, chceš ho zabít?“

Nechtěl ho zabít. Chtěl ho jen uzemnit. Získat tu minutu, kterou potřeboval k útěku. Věděl, že teď se ten smrad nezvedne, a on má šanci zmizet.

Už dvakrát ho policajti chytili a pokaždý dostal do držky. „Kurva, smrade, stůj!“ řval na něj jeden policajt a když ho chytil, tak dostal takovou nakládačku, že se probral až na Bulovce.

Dostal podmínku za napadení. Když vyšel od soudu, vydechl si. Policajt, který tam byl, taky. Jen se na něj podíval a odešel. Vzpomínal si, jak potichu zuřil.

„Je to tady samá zasraná guma!“ zařval tehdy na schodech a za pár vteřin se válel na zemi. „Ty zmrde, jednou tě dostanu a bude to naposled, rozumíš?“ polda zuřil a Petr se usmíval.

Obě běžící postavy zmizely za dalším ohybem a vběhly do nádražní umývárny. Chlápek jim dal ručníky a Petr zaplatil čtyři pětky. Sotva zaklapl druhý západ zámku, chytil ji pevně pod krkem.

„Kurva, Aleno, ještě jednou budeš bránit nějakou buznu, tak dostaneš s ní. Rozumíš?“ zasyčel s prsty zarytými do jejího hrdla. Věděla, že to myslí vážně. Slzičky bolesti jí vběhly do očí.

Tiše přikývla, bylo to bezpečnější.

Přikývla a mlčela.

Sledovala, jak mu panenky rejdují v bělmu očí. Pomalounku se ten těkavý pohyb zpomaloval a ona ho pohladila.

Kdyby byla bez něj, byla by sama. Sama na celém světě!

Opuštěná sedmnáctiletá děvka, která by skončila na ulici kdesi v Kladně na periferii. A toho se bála. Bála se orálního sexu, bála se smradu zapařeného spodního prádla, bála se zmuchlaných stovek za sex v autě s hlavou pod volantem.

Když jí bylo patnáct, tak ji táta za pětikilo prodal v hospodě cikánům. Skončila na silnici z Chebu do Aše jako poslední šlapka. Tři kila za orál a pětikilo za kompletku. Když vypadla z auta, zvracela do škarpy u patníku. Cítila se smradlavá a špinavá.

Pak ji jeden tirák vzal až do Prahy. Dala mu za to tři čísla.

Petr se uklidnil a uvolnil stisk. Cítila, jak jí buší krev v žilách. Stála a čekala. Začal si potichu umývat roztrženou kůži na kloubech pravé ruky.

Ještě chvilku čekala.

Mrzelo ho to, cítila to.

Sedla si na mísu a zapálila si.

Pozoroval chladný proud vody, jak mu stéká mezi prsty. Uklidňovalo to nejen krvácející klouby, ale i jeho samotného. Cítil, že to přehnal. Nenáviděl chvilky, kdy nekontrolovaně vybuchne.

Když ho ovládl vztek, bylo zle.

Slyšel, jak Alena za ním shazuje věci. Cítil její vůni, slyšel její dech. Chtěl na chvilku zastavit čas a chytit tu chvilinku stejně jako tehdy, když vypadl z auta a našel maminku ležící na silnici.

Krvácela z rány na hlavě a byla mrtvá.

Seděl u ní půlku noci. Po té okresce nejezdívala auta ani ve dne. Tehdy nad ránem projížděl mlíkař v avii do nedaleké Jednoty.

Halekal do ranní mlhy spolu s Gottem až do momentu, kdy se ve sloupech světla objevil klučina u ležící postavy. Zastavil a chvilinku šokovaně pozoroval tiše dřepícího Petra.

Pak zatáhl ruční brzdu, vystoupil a klekl si k Petrově mamince. Byla mrtvá a chladná.

Auto v příkopu ještě svítilo a hrálo rádio.

I z dálky bylo vidět mrtvolu muže v autě.

Petr slyšel čůrky vody, jak dopadají na její tělo. Miloval její tělo, miloval Alenu a věděl, že jí patří až do konce života.

Hrozně moc ji chtěl obejmout.

Mazlivě nechala klouzat mýdlo po alabastrové pokožce. Stál tam a švábi byli schovaní za žebrovím topení.

Stál tam a myslel na její tělo, myslel na pomíjivý moment kouzelného orgasmu.

Bývalo to tak a on cítil nenávist k těm pár vteřinám vyvrcholení.

Nenáviděl se, ale musel to mít!

Byl špína, cítíval se zbytečnější. Pořád viděl sám sebe, jak se po orgasmu odvrací a mizí z otevřených dveří.

Směšný pocit, když chlap cítí zbytečnost svého orgasmu. Jen kousek ženského křiku a pak jen pot a pocit, že jím prolétává sladké zachvění, které vlastně nechce.

S Alenou to je jiný! Miluje její tělo, miluje její klín, miluje její světlé chloupky na předloktí, miluje její horká objetí, miluje její oddanost. Objal ji a ona cítila jeho penis.

Koncert doteků, něhy a vzdechů ukončilo až bouchání na dveře. Políbila ho na krk a on jí poděkoval něžným pohlazením. Nechápal sám, kde se v ní bere tolik pozornosti.

Měl rád ty vteřiny, kdy se nemusel rvát.

Kolikrát v životě si vzpomněl na babičku, jak schoulený v jejích naducaných peřinách zkoušel zapomenout na chřipku, když mu babička hladila mozolnatými dlaněmi záda. Tiše vrněl a byl šťastný.

Po dlouhé době a na dlouho mu ten záchvěv štěstí stačil.

Alena se tiše oblékala. Kupodivu jí seděly jedny kalhoty z báglu.

Usmála se, když si zapínala podprsenku. Petr vysypal obsah báglu na zem. Vybral si černé triko „Umbro“ a khaki kapsáče.

Cítil se čistý a spokojený.

Jako za starých dob chytil Alenu za ruku a vyšli spolu ven ze sprchy.

„Proč jsi ji vlastně...“ prohodila, když seděli nad kávou a bagetou se šunkou.

Věděl, co myslí, snažil se to zapudit. Všechno zapudit.

„Neřeš to!“

„Bylo domluvený, že uděláme starýho, ale ji ne...“ pozorovala ho svým bezbranným karamelovým pohledem.

„Do prdele, Aleno, kdybysme ji tam nechali, tak máme na krku policajty, chápeš?“

Tiše se sklonila nad svou kávou a nechala umělohmotné míchátko klouzat po stěnách plastického kelímku. Už dávno přestala sama sebe soudit. Žila z podstaty a věděla to. Byla smířená s realitou.

Měla ji přece předurčenou. Neměla možnost volby. Podvědomě cítila, že kdyby překážela Petrovi v cestě, už by nežila... Proto mlčela...

„Mládeži, občanky!“ Robustní polda se zastavil nad stolem. Petr sáhl do kapsy a podal mu občanku. Policajt ji obracel.

„Petr Mareš, co děláte tady?“

„Jedu pryč, co vám je do toho?“

„Nic, jen se ptám... A vy?“ sledoval policajt Alenu klidným unaveným pohledem.

Podala mu občanku a nespustila oči z jeho špinavých prstů.

„Díky, dejte si bacha, máme tu přepadenýho nějakejma feťákama, tak pozor.“

Petr se usmál, poděkoval a polda zmizel. Alena si oddechla.

Chytil ji za ruku a zmizeli z nádraží.

Venku plakala noc a oba tiše kráčeli k nástupišti tramvají.

Zastavil až v podchodu: „Aleno, do prdele, já ji nechtěl podříznout, já nechtěl zabít ani jeho... Mně to najednou sepnulo a bylo to...“

Mlčela a stála, opřená o stěnu. V hlavě jí běžely snad tisíce myšlenek a milióny pocitů, ale jen jeden vyhrával.

Strach. Měla strach.

„Kurva, já tam stál a ten kripl mě nasral. Čuměl jak píča z ryby, vyprovokoval mě, zmrd... Já si ani nevzpomínám, že jsem do něj bodal, Aleno, kurva...“

Poprvé ho viděla zoufalého a ustrašeného.

Poprvé měla pocit, že se musí rozhodnout ona. Petr si sedl na bobek a ubalil si trávu. Mezi třesoucími prsty se mu klimbala světluška zapáleného vysvobození. Dřepla si vedle a opřela se o zeď.

„Petře, koupíme si lístky do Londýna a zmizíme. Nikdo nás hledat nebude,“ usmála se.

Teď byla silnější. Nikdy nechtěla být tou silnější. Právě proto milovala Petra. Byl na světě zbytečný stejně jako ona, ale byl silnější, o hodně silnější.

A v dálce na obloze začala blednout noc...

Policejní auta se zapnutými majáky stály od Florence až po Holešovické nádraží.

Byl konec.