Sledoval jsem "šum svistu" informací v nové době, ale protože neumím marketing, tak jsem připravil úvod nové knihy "Andělé samoty", které vzniká v mé osobní edici Reflection - https://radekhromusko.cz/
V tomto textu jsem zcela záměrně neměnil jména ani místa.
Odkaz na knihy a web: https://radekhromusko.cz/
_____________________________
Byl říjen 1998 a já si procházel malým peklem. Projekty ve městě jsem dokončil a nový náměstek se patrně zamiloval do jiného vedoucího a já byl na „odpis“. S primátorem Josefem Pavlem jsem sice téměř každý pátek pokuřoval jeho kubánské doutníky, ale v kapse košile jsem cítil krabičku svých oblíbených cigaret Petra a věděl jsem, že v zájmu politiky bude mé místo zrušeno a já budu „odejit“ do invalidního vzduchoprázdna.
A to mi bylo 30 let.
Přišel jsem o práci a jako prokurista malé firmy jsem zcela jistě zklamal. K tomu mi manželka vyměnila klíče od bytu, a když jsem chtěl vidět své děti, musel jsem je stopovat do školky.
Maminka byla smutná a neviděla, stejně jako já, ani záblesk „světlé“ budoucnosti a já jí v podstatě ani nemohl nic říct.
Úryvek textu písně „Suburban Relapse“:
"...you should be pushed down-
down into the ground amongst the worms-
and other spineless things
don't you see you're embarrassing to me
I can't stand that phony way you banter!..."
Český překlad:
"...měl bys být zatlačen
dolů do země mezi červy
a další bezpáteřní věci
nevidíš snad, jak mě ztrapňuješ?
nemůžu vystát, jak uměle žertuješ..."
Siouxsie byla neúprosná a já v podstatě nevěděl, co budu dělat.
Pak mi přišla domů celkem luxusní obálka s pozvánkou na jakousi oslavu karlovarského senátora Vladimíra Kulhánka do Becherova baru v Grandhotelu Pupp.
Do Puppu jsem chodil v sedmnácti etech jako klasický „novoromantik“, který s partou ovládl taneční parket, když nám za kilo dýdžej pustil Depeche Mode. Vtipné na tom bylo, že v ten moment každý Arab i Němec přišel o svou karlovarskou Gejšu a naše parta je vtáhla do tance a pár panáků Becherovky. l
Jenže to byl rok 1986 a dnes v roce 1999 byl Pupp luxusní území, kam obyčejný karlovarák nezajde ani na kávu.
Moje odvolání trvalo sice půl roku, ale v roce 1999 se moc nehrálo na CV, ale na kontakty. A jak se u mě v kanceláři v roce 1998 dveře ani nezavíraly, tak o rok později jsem si ze svého starého Siemensu mohl vymazat tak 90 procent kontaktů.
V duchu jsem se usmíval. Vladimíra jsem znal řadu let a on věděl, že jsem pro město pracoval s vášní a sny. Já zase věděl, že primátor má další volební období jisté a Vladimír je opět úspěšný senátor.
„Normální“ člověk by přemýšlel, jak ze situace něco vytěžit, ale já byl rozbitý jako autobus, který nezastavil na „stopce“ a zleva i zprava mu vyleštily fasádu dva kamiony s minerálkami.
Samozřejmě byla to čest a pozvání jsem nechtěl odmítnout, a Vladimír mi dokonce volal, jestli tedy přijdu. Přikývl jsem.
Maminka mi chystala oblečení, ale já oblek nikdy neměl. Takže jsem zůstal u černých tenisek, bílých džín a černé košile, kterou jsem si před lety vybral a dokonce koupil sám.
Vydal jsem se do Puppu přesně podle rozpisu. Vlak z Nové Role, městský autobus číslo 2 a stál jsem před zářivou fasádou výstavního hotelu.
Zapálil jsem si cigaretu hned na zastávce a procházel se Divadelním náměstím až před vchod do labyrintu luxusních pastí pro oči i peněženku.
V baru už byla skoro celá smetánka. Včetně šéfů velkých firem, malých firem, budoucích i stávajících náměstků primátora. Dokonce jsem potkal bývalého policistu a teď současného vedoucího odboru dopravy Petra Keřku, který měl oblek, značkové boty a v klopě odznáček ODS.
„Nazdar barde,“ poplácal mě jako statného dostihového koně a smál se tak upřímně, až se mi začal třást žaludek strachem, že vytáhne katanu a udělá mi kompletní prohlídku mých střev.
„Dobrý Péťo, pořád cválám…“ usmál jsem se.
„No jo no, to víš… Každej si nese svůj osud. Já ti říkal, že máš držet hubu a oni tě udrží…“ vzpomněl jsem si na jeden večerní pokec v jeho kanclu, kdy z druhého šuplíku vytáhl Jacka Danielse a vyprávěl mi o tom, že on nechce být celej život obyčejnej úředník.
Věřil jsem mu to tehdy a věřil jsem mu i v baru. Jen jsem netušil, že je stoik.
Vladimír se věnoval svým povinnostem s přáteli u baru, a tak jsem mu mezi značkovými obleky podal ruku a zmizel do tmavého kouta, kde mě i díky mé černé košili nikdo neviděl.
Vytáhl jsem cigaretu a zapálil si.
Na stůl mi neviditelný a rychlý číšník postavil whisku a láhev minerálky.
Znal jsem téměř všechny hosty, ale že bych s někým z nich chtěl rozebírat „Foucaultovo kyvadlo“, mi připadalo absurdní.
Věděl jsem, že v tradiční obměně mocných jsem jen zrnko písku, které skřípalo v systému. A do švýcarských hodinek se zrnko písku nemůže dostat.
V přítmí baru jsem v duchu rozebíral minulost i budoucnost.
U baru si připíjeli bytostní nepřátelé, skrytí milenci i ambiciózní představitelé všech stran, které parcelovaly zisky do svých stranických pokladen i vlastních kapes.
Nejsem svatý. Měl jsem manažerskou smlouvu za 13 tisíc hrubého a dluhy na zvelebení bytu, od kterého už nemám ani klíče. A každý mě vychovával.
Někteří mě vozili v luxusních autech, jiní by mi nezastavili, ani kdybych stopoval v mrazu na výpadovce do Prahy.
Věděl jsem to, ale jsem asertivní, a i když jsem znamení Lva, tak se bitvám vyhýbám. Tedy „některým“ bitvám.
Pořád ve mně zůstal ten „novoromantik“ z doby končícího socialismu a drobná vzpoura proti elitářskému systému.
Najednou se z davu vynořila postava a přisedla si.
Típl jsem cigaretu a „pokorně“ se podíval na svého společníka.
Josef Malý vypadal jako takový náhradní otec, ale byl to on, kdo mě definoval jako „zbytečné zrnko písku“.
Seděl naproti a já zvedl skleničku, ťuknul si s „le bourreau“ Josefem a usmál jsem se na něj.
„Co budeš dělat?“ zeptal se mě přímo a já jen zvedl ramena a usmál jsem se.
„Tady ve Varech nenajdeš ani místo úředníka nebo cokoli jiného…“ vysvětlil mi Josef.
„Vím. A co firma, jak jede?“ teď se zarazil a začal mě rentgenovat dlouhým pohledem.
„No jasně. Tvoje firma na pracovní oděvy jede a ty máš smlouvy s většinou firem, který se budou rvát o tvůj hlas…“ bylo vidět, že už se necítí jako král situace. Od baru nás pozoroval můj nástupce Hubka, Petr Keřka i Vladimír Kulhánek.
„A já některý tvoje faktury už mám u sebe…“ bylo to drsné i mafiánské. Ale já byl sám a nikoho jsem nezajímal. Bylo mi jasné, že za sebe musím tu špínu nového náměstka shodit.
„Ani v Praze nic neseženeš… Postarám se o to,“ dodal chladně, ale já se cítil svobodně. Už jsem shodil ze sebe to přehlížení toku financí, které bylo tak typické pro devadesátá léta.
„Co teda budeš dělat?“ zeptal se a já věděl, že se „karlovarského“ dohledu smetánky nikdy nezbavím.
Dopil jsem whisku a číšnický „Aladin“ mi přinesl druhou. Zapálil jsem si levnou cigaretu a tiše přemýšlel. Myšlenky mi létaly před očima a já si vybíral motivy.
Česko je opravdu malé a emigrovat na Slovensko se mi nechtělo. Náměstek Malý se cítil jako vítěz a snažil se mi telepaticky ukrást myšlenky.
„Víš co, Josefe, nemusíš mít starosti. Přijde mi výplata, koupím letenku a pojedu do Palm Beach. Mají tam prý růžovou policejní stanici a to bych chtěl vidět,“ usmál jsem se a zasnil.
Náměstkovi asi nefungoval rentgen, a tak se beze slova zvedl a odešel.
Najednou bylo ticho a já si v duchu představoval, jak sedím v letadle do Miami.
Od baru na mě zamával senátor. Vážil jsem si ho, ale ani on by nedokázal tu moji osobní Rubikovu kostku složit.
Ťuknul jsem si s ním.
„Tys ho nějak naštval?“ zeptal se spiklenecky.
„Ani ne, na to přece nemám…“ snažil jsem se odlehčit rozhovor.
„Hele, tak se drž. Budeš to mít složitý,“ poplácal mě po rameni. V baru byl najednou klid a ticho.
Senátorovi jsem podal ruku, popřál zdraví a štěstí a odešel jsem z baru, kde se těžce válel vzduch nasycený vůní prachů.
Venku byl krásný, studený večer.
Za dva měsíce jsem seděl v letadle a letěl do Miami. V kufříku malý přehrávač s kazetami The Cure a malým česko-anglickým slovníkem, jelikož jsem neuměl anglicky ani slovo. Za letu jsem na monitoru sledoval film „Dokonalá bouře“, kterou jsem stihl za letu zhlédnout asi pětkrát.
V Miami bylo nádherně a já si zapálil první americkou Marlborku a na svět za mořem jsem se mohl vykašlat.
Cítil jsem se jako racek, který krouží nad pobřežím.
___________________________________
Odkaz na knihy a web: https://radekhromusko.cz/
