Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemnelítostně. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnelítostně. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 27. října 2025

Andělé samoty a Kosmas

O víkendu jsem viděl dokument o „Kosmově kronice“ a je vidět, že beletrie stará 900 let a pořád „jede“. 

Zcela jistě Kosmas, v době "tvorby" už opravdu „starý“ člověk netušil, že jeho kroniku bude někdo číst za stovky let. Nemyslel na marketing , distribuci, slávu, postavení nebo státní vyznamenání... a přesto jsou s námi jeho slova ještě dnes..

Každý, kdo něco píše , zaznamenává, vytváří, tak v první řadě zcela jistě nemyslí na zisk nebo slávu. Píšící buď z nadhledu zaznamenává nebo se dokonce stává součástí příběhu. 

Všechno je to o emocích , osobním pocitu a puzení, které vás vede k zaznamenání čehosi, o čem si myslíte vy, jako autor, že to má smysl, význam nebo přesah. 

Všechno je o emocích , osobním pocitu a puzení, které vás vede k zaznamenání čehosi, o čem si myslíte vy, jako autor, že to má smysl, význam nebo přesah. To je vaše odpovědnost, co chcete říct, vyprávět a koho tím chcete oslovit.

Platí to i dnes i když, reklama, marketing nebo vyšší zájem rozhoduje o úspěchu.

O krátkodobém úspěchu!

__________

Měl jsem ve dvanácti letech sen... „Napsat knihu, vydat ji a i kdyby si ji koupilo jen sto lidí a deset z nich ji otevřelo, tři si ji přečetli a jeden ji ji s hnusem odhodil, jako blbost, škvár, hnus a jednoduše na ni zapomněl... Bylo by pak zajímavé, kdyby ji (tu knihu) po letech našel, otevřel ji a dočetl ji...“

Bylo mi dvanáct a moje třídní učitelka mne poslouchala jako kdybych přiletěl z jiné planety, ale já jí důvěřoval a tak jsem se svěřil. 

Teď se cítím jako ten človíček v tom snu jen s tím rozdílem, že jsem sice nějaké příběhy napsal, stal jsem se v řadě případů „součástí“ děje a dokonce jsem byl sám sebou znechucený, že jsem nedokázal napravit "nespravedlnosti" SVĚTA... 

Ale po letech nacházím nejen uvnitř sebe, ale i ve virtuálním světě, příběhy, které se mne stále dotýkají a já jsem nikdy neměl a ani nemohl vliv na jejich průběh.

Jen cítím, že se mé pohledy na děj i příběhy samotné v čase opravdu mění. Jako depresivní „novoromantik“ jsem cítil Rimbauda nebo Danteho zcela jinak než ho cítím dnes. 

Není to o moudrosti, není to o hloubce, ale je to o jiném úhlu pohledu, vnímání, pocitu a samozřejmě i závěru.

Jako hloupý mladík jsem chtěl „zachránit“ svět. Poslouchal jsem desítky příběhů a v desítkách jiných jsem figuroval. 

Cestu jsem si nikdy nevybíral, ale faktem je, že ve dvaceti jsem chtěl přivádět „padlé“ na „správnou“ cestu. 

Samozřejmě, jsem je neviděl jako „padlé“ a o “správné“ cestě nevím nic ani dnes...

Ještě dnes občas cítím to neuchopitelné „nadšení“, ale už jsem starší ročník a tak ta oblaka raději obcházím...

Stal jsem se pouhým diktafonem to, co se děje kolem mne a nemám vliv ani sílu něco měnit. Jen vnímám, cítím, zaznamenávám a píšu. Zatímco svět se potácí v nadšení potlesků, ocenění, estrád a předepsané „veselosti“, já přemýšlím o tom co mi „diktafon“ zachytí.

Někdy zuřivě bouchám hlavou do zdi, někdy pláču a někdy se „jakoby“ vznáším nad realitou. 

Ano, to zní celkem přesně. 

Jestliže chci dnes být součástí jakékoli „skupiny“ lidiček kolem sebe, tak musím o spoustě věcí mlčet a jen kývat hlavou. 

Zjistil jsem, že musím své „CV“ upravovat tak, aby byl nějak uchopitelný pro svého čtenáře. A pro každého jinak, takže v podstatě vytvářím alternace sama sebe... 

Kdybych totiž vyprávěl reálný příběh, tak už dávno jsem internovaný na nějakém oddělení, kde by mi určil „hodný“ lékař určil diagnózu a já bych přes pletivem chráněné okno pozoroval park, který by pravidelně měnil barvy.

Vzpomínám si na jeden příběh Carla Gustava Junga o kterém psal. Jednou vešel do pokoje k pacientovi, který stál za výše zmíněným oknem a kýval se pomalu ze strany na stranu. 

Klidně a tiše se spojenými rukami před sebou a Jung tem stál a pozoroval svého klienta.

Ten po chvíli vycítil, že není sám a bez toho, že by se ohlédl se tiše doktora zeptal jestli ví co dělá...

Jung se přiznal že neví a pacient jen namířil ukazováček k výhledu z okna. Jung se vedle něj postavil a snažil se poznat co mladík se schizofreniíí za zamřížovaným oknem vidí.


„Vidíte Slunce... a dole z něj vyzařuje takový malý ocásek. Vidíte to?“

Jung přikývl i když viděl jen letní kotouč Slunce.

„No a ten ocásek je sluneční vítr a já se pohybuji jako on a cítím ho...“

Ještě pár minut s pacientem pozoroval sluneční kotouč a pak v tichosti odešel a v ordinaci si ten zážitek zapsal.

Byl rok 1913 a v někdy v polovině třicátých let se v Egyptě našla tabulka s hieroglyfy, kdy bylo popsáno jak se „přivolává“ sluneční vítr.

__________

Ne, nejsem Jung i když být o sto let starší tak bych patrně byl jeho pacientem.

Faktem ovšem je, že „moderní“ společnost dneška není o otevřenosti, ale o skrývání.

Absurdita současnosti!

Všechno je otevřené. Na všechno jsou rešerše, gůglování, umělá inteligence a „rádoby“ otevřený přístup k informacím, ale výsledkem je opak. 

Mám za to, že nás dnes neformuje „otevřenost“, ale naopak skrývání a předem připravené odpovědi. Když mluvíte s jakýmkoli personalistou, poradcem, pojiśťovákem, bankéřem – tak jsou věci o kterých jednoduše nemluvíte.

Dříve se tomu říkalo „bonton“, dnes se tomu říká „kaučink“. Tedy všichni vás připraví na realitu, ale vy musíte svou osobnost skrývat protože se jednoduše „nevejde“ do kolonek dotazníku a pokud se do těch „kolonek nevejdete“ ani vy, tak vám ani "Víra" nepomůže. 

Získáte profil, který se s vámi nese stejně jako rodné číslo a každý to o vás ví...

„Viděla si ho? No to je ten o kterym se to ví...“, přičemž „to“ může být naprosto cokoli, co si vymyslí kdokoli, kdykoli a za jakýchkoli okolností a vy se “to“ ani nedozvíte.

Jen najednou cítíte, že už nejste součástí „sociální“ a tak musíte většinou „něco“ změnit. A tím „něco“ nemyslím „sebe“, ale svůj „profil“, „status“ nebo registr.

Většina lidí v té situaci hledá jakoukoli formu úniku... Zmizí, odjedou, přestěhují se, utečou, spálí za sebou mosty a pak někteří hledají sociální „skupinu“, kde mohou žít. 

Asi jsem to měl udělat i já!

Slovo „někteří“ jsem zvolil záměrně, protože „někteří“ už nehledají NIC!

_________

Minulý čtvrtek jsem „kochal“ fotbalem v televizi a telefon mi vyzváněl. Po osmé večerní mívám vypnutý zvuk a telefon nekontroluji.

Fotbal skončil a já byl spokojený, že Plzeň ukradla v Římě tři body místnímu AS a jen tak mimochodem jsem zkontroloval telefon. 

Bylo asi 22:30.

Okolo 23:00 jsem se pokoušel dovolat, ale nedařilo se.

Na začátku října bylo dámě 78 let.

Ano, je to takový emotivní vysavač, který umí lidi kolem sebe nejen vysávat, ale i využívat. Často jsem míval pocit, že žije ve světě, kde se dá koupit úplně všechno...

Ale nedá...

Osm volání během deseti minut už bylo dost i na mou maličkost, která se snaží být užitečná každému s výjimkou sebe samotného.

Zkusil jsem volat. Opakovaně. Nezvedala.


Pak najednou zvedla mé volání a poprosila mne, abych přišel, že mi chce něco říct... 

Bylo 23:10.

A já šel. 

Čekal jsem dlouho, ale nakonec otevřela dveře a pak se odšourala na své „kanape“ v kuchyni. Lehla si...

Snažil jsem se z ní dostat, co se vlastně děje, že už je po jedenácté večer.

Samozřejmě už nějakou drobnou životní zkušenost mám a tak jsem nijak „netlačil“ a trpělivě jsem čekal na odpověď. V hlavě se mi mihotala slova faráře o tom, že každý máme svého anděla...

„Víš, už se mi nechce žít... nechci být nikomu na obtíž... chci umřít...“

Ty tři věty se zařízly do tmy a já je cítil hluboko v podvědomí.

„Ale to já taky...“, vypustil jsem první emoci, kterou jsem cítil, ale v realitě už neodpovídala a asi minutu seděl, koukal na telefon, klepal na rameno paní sousedce a rozhodoval se co udělám.

Varianta, že zmizím domu a pustím si záznam dalšího fotbalu byla vyloučená. 

Viděl jsem ji jak bezmocně leží a viděl svou maminku. Viděl jsem v ní i sebe. Viděl jsem osamocení, vyhnanství, úzkost strach, bolest a beznaděj.

Beznaděj, ano, to je to správné slovo.

Ona mi volala v zoufalství o pomoc a já cítil, že ji chce. A anděl asi nikde nebyl. Jen tlumené světlo v garsonce, běhající pes a ticho.

Nevím, já sám bych asi nikoho v té situaci nevolal, jenže nikdo, nikdy nemůže vědět, jak se zachová ve vrcholném osamocení, bolesti a úzkosti. 

Ta situace, ty emoce se nedají předvídat! 

Jenže, dáma těžce oddechující volala mne a já tím, že jsem zvedl telefon se stal součástí rozhodování! Aniž bych chtěl, věděl "PROČ", přebíral jsem odpovědnost a i tu nedefinovatelnou bolest!

Pokora, to jsem v tu chvíli cítil.

Ta minuta v hlavě mi spustila spoustu hodin záznamu Vzpomínky, myšlenky a pocity viny se mi míhaly hlavou a já "jen tak" mimoděk zavolal záchranku, vysvětlil situaci a otočil dámu na bok, abych jí ulevil v dýchání a pozoroval mihotající světlo nad kuchyňskou linkou.

Kolem mne pobíhal její malý pejsek, který měl prázdné misky a tak jsem i jeho obsloužil a záchranářům, kteří už stáli u dveří, jsem vysvětlil situaci...

Dáma byla odvezena záchranáři, já bezmyšlenkovitě zajistil pelíšek pejskovi a zamknul jsem její byt.

Musím se přiznat, že když jsem si konečně lehnul do postele, tak jsem se cítil jako voják po bitvě s obrovskou ranou na hrudníku, krvácel jsem a hlava byla v jednom ohni.

Ten pocit mne pohlcoval, ale rval jsem se s tím i když jsem nemohoucně zíral do tmy.

Ještě v noci mi volala paní doktorka z nemocnice, že paní je v tuto chvíli „zabezpečená“, ale ráno ji čeká převoz na další léčbu.

Poděkoval jsem a myslel jsem to více než vážně, protože nejistota mne ubíjela...

Myšlenky, vzpomínky i úporná snaha neudělat chybu mne pronásledovala celou noc.

Navenek jsem asi vypadal klidně, protože ráno, i když moje hlava „nezabrala“ ani na minutu, jsem předal klíče od bytu a situaci vysvětlil paní vedoucí z pečovatelské služby

 Pak jsem se doma zavřel na celé dva dny a nevycházel...

Paní mi nakonec volala a z nemocnice... 

V podstatě řekne jen slovo a pak mlčí, ale já vím, že je na druhém konci a … žije?!

Člověk je tvor společenský, sám ztrácí sílu a nemůže přežít. Takový je zákon Homo Sapiens...

Vnitřně cítím a jsem o tom přesvědčený, že největším nepřítelem člověka je osamocení, ztráta kontaktu a neschopnost komunikace...

Ano, samota má na svědomí nejvíc lidských životů, i když o tom neexistuje a ani nemůže existovat žádná statistika.

Osamoceného člověka se nikdo nemůže ani nebude ptát na to, jestli cítí samotu. 

Samota nemá stupnici, nedá se změřit, není na ní léčba a neexistují na ní ani odborníci nebo „uchopitelné“ studie.

Občas to s námi vypadá tak, že přestaneme listovat kontakty v telefonu, kytky za okny uschnou, okno se zavře, člověk se zamkne a vypne i zvonek u dveří... 

Je to podobné, jako když domácí miláček ztratí pána smutně leží na rohožce. Jenže člověk za těmi dveřmi zůstane sám a samota ho pohltí...

Jsem rád, že mi paní z nemocnice telefonuje...

A do svého „CV“ to napsat samozřejmě nemohu a celý příběh o osamocení zůstane jen v mé hlavě. Časem zapadne prachem, květiny za oknem uschnou, dveře se neotevřou, telefon se vybije a zvonek nezazvoní...

A Kosmas? Ten si zcela jistě našel svého anděla, který vedl jeho ruku, já jsem svou knihu odhodil za postel, zhasnul jsem světlo a v duchu listoval svými kontakty.

Možná jsem hledal a hledám „svého“ anděla, ale cítím, že jsem ho musel hodně urazit a on to se mnou prostě vzdal...

Ale do nočního ticha mi zazvonil nečekaně telefon...

středa 15. října 2025

Program pro knihovny, aneb „Jak překonávám sám sebe“

Název příspěvku je takový „maniodepresivní“. 

Ano, dělám a připravuji programy pro knihovny jejichž základem je reportáž nebo dokument a mezitím probíhá vyprávění a na závěr i prostor pro otázky.

A dělám je pro všechny knihovny ZDARMA! (takže se vážené knihovny klidně můžete přihlásit na radek.hromusko@gmail.com)

Série „Kainovo znamení“ je vlastně série dokumentů od „Spartakiádního vraha 2005“ přes sérii “Hry na smrt“ až po šikanu ve školách, řádění Romana Postla a tak dále.

Opravdu není jednoduché si vybrat program a vytvořit jej. Teď aktuálně si chystám program o bezdomovcích a bezdomovectví a to je velmi složité a těžké téma, nicméně velmi aktuální i u nás v Karlových Varech... (jedna z povídek na toto téma: "Možná přijde i konec")

V dalších program jsou dokumenty nejen o bezdomovcích, ale například o jediném rockovém koncertu v uzavřeném vězení - koncert ve vězení Oráčov (2009) až po příběh Moniky Jandové.

Mohlo by se zdát, že vyhledávám smutná až "hraniční" témata. 

Faktem je, že na začátku je můj takový vnitřní "předpoklad", ale ten "využil dramaturg pořadu "Reportéři ČT" Zdeněk Pokorný. Ten mne v podstatě odhadl a "vysílal" na příběhy, které možná nikdo nechtěl nebo se jednoduše Zdeněk rozhodl a já kývl... Bývám v něčem velmi "pokorný"... 

Samozřejmě, že se snažím i témata odlehčit a proto V Městské knihovně Karlovy Vary na Růžovém vrchu s názvem „Vteřiny, které mi změnily život“... V programu samozřejmě nejde o mne samotného, ale o tři příběhy, které spojuje jedno místo – Rehabilitační ústav Kladruby (tedy ty u Vlašimi).

Vraťme se k otázce „Proč“...

Nikdy jsem nebyl aktivista, neumím se prosazovat a marketing v jakémkoli smyslu toho slova neumím. Ano, umím se pohybovat mezi lidmi, poslouchat je a dostávat se k podstatě příběhů. 

Umím se uživatelsky pohybovat v sociálních médiích, umím si vybrat programy v televizi, a píšu si blog "Mlčenlivé ticho" (a jsem první, kdo ve spolupráci se skvělými lidmi vydal knihu „Jsem fakt impotent?!", která je první kniha v ČR vycházející z povídek uveřejněných v blogu), dvakrát jsem objel hranice ČR vlakem - "Cesta Kolem" (inspirace článkem Rudolfa Křesťana vydaného v roce 1978) atd...

Více se dnes o sobě dozvím z umělé inteligence (AI), ale nijeka to nevyhledávám...

To co opravdu „mluví“ jsou příběhy, které jsem zažil a umím o nich vyprávět. Velkou část (ne všechny) zachytily i kamery zejména České televize...

Dlouhé roky ve mně zrálo rozhodnutí o tom, že příběhy budu vyprávět veřejně.

Nikdy jsem neměl problém mluvit veřejně. Byl jsem v diskuzních pořadech nejen v České televizi (vzpomínám na Jiřího Vondráčka, bývalého šéfa „Aktuální publicistiky“), ale třeba v té slovenské (díky Andree Vadkerti)... 

Nicméně, je to takové povídání za zrcadlem, kontakt s divákem je přes sklo kamery a to je takové malinko odtržené od přímého kontaktu. Po něm jsem vlastně toužil, ale dlouho jsem hledal cestu "Jak na to..."

Osobní povídání s lidmi je někdy velmi intenzivní, ale v těch momentech jsem měl pocit, jako bych „spadl“ z Měsíce a vyprávím cosi neuvěřitelného, neuchopitelného a tak trochu se člověk začíná cítit jako „hochštapler“. 

Spousta lidí získá pocit nebo i jistotu, že proti nim sedí Baron Prášil a já na to nemám protiargument, který by jim vysvětlil, že člověk sedící proti nim, teď já, opravdu natáčel v televizi, opravdu žil na ostrově bohatých v USA a opravdu vydal knihu (zejména "Nelítostně") a opravdu se už 17 let chystá podle knihy i film.

Teď, když to čtu po sobě, tak vlastně pochybuji sám o sobě...  Ale to "de facto" prožívám celý život.

Všechno dohromady mne přivedlo, že se vrátím k povídkám a psaní samotnému. Vzal jsem staré i nové příběhy a začal jsem s psaním blogu. A to pěkně po staru. Tedy povídku za povídkou a začal jsem i se seriály: „Očima vraha“, „Umělé bradavky...“, nový „Jsem fakt impotent?! 2025“ a další.

Mezitím jsem hledal i tzv. sociální adaptaci, tedy práci v kolektivu, užitečnost pro okolí a to jakýmkoli způsobem, tedy i tím „sebezničujícím“!

Pro "podivnou" osobnost, které na sebe nechtěně strhává pozornost, i když jen vyjde na ulici. Nevnímal jsem to tak, ale řada lidí co mne, třeba jen povrchně zná, mne na ten fakt upozorňuje. Já to nezměním, neumím změnit svou osobnost a v podstatě ti vlastně ani nejde. Nejsem schizofrenik, ale zcela jistě jsem "podivná" a složitá osoba.

Neumím marketing, ale zkusil jsem si připravit programy pro veřejnost, tedy programy zejména pro knihovny. Každý z programu si podrobně chystám a dělám si i scénář, což jsem nedělal ani před natáčením v televizi (Zdeněk Pokorný by mohl vyprávět).

Může se to zdát jednoduché, ale opak je pravdou. Nikdy a to dokonce ani v dobách, kdy televize vysílala něco s mým jménem, jsem nesledoval premiéru ani opakování. Neprocházel jsem archivy, youtube, tiktok ani facebook. Nedělal jsem si podrobné rešerše a do dnešní "novinařiny" nebo publicistiky se asi nehodím.


A teď jsem to musel udělat. Tedy celkem složitý bodový scénář, ale nakonec byl výsledek na jednotlivých programech byla a bude kombinace přípravy, emocí v ten daný moment, kdy se program uvádí a divácká nálada... 

Jsem jednoduše řečeno "velmi empatický" a podle toho je každý program v podstatě premiéra.  

Před prvním programem v Městské knihovně v Nové Roli jsem byl opravdu připraven a to jsem se vracel do města (Nová Role), kde jsem vyrostl a program probíhal v prostorách, kde před 50-ti lety pracovala moje maminka. Takže opravdu vše bylo velmi emotivní.

Bylo téměř nebo zcela plno... A program jsem zvládl, ale bylo to velmi emotivní. Vracel jsem se zpátky ve vzpomínkách k momentům, kdy se natáčelo, jak se natáčelo a hlavně i k emocím, které to přinášelo...

Celkem třikrát jsem diváky v Nové Roli ničil než jsem jim dal možnost si odpočinout. Pokud ovšem knihovna i obec budou chtít, vrátím se a třeba i s autorským čtením...

V programech jsem musel a to musím stále  potlačit své EGO (které opravdu není velké) a tak zvaně „vytáhnout“ podstatu příběhu. To však nikdy nebyl problém a dokonce není problém v konfrontaci s aktuální realitou, kdy je česká publicistika v podstatě po smrti (s výjimkou Stanislava Motla - můj osobní nestor) a v mediálním prostředí dnes určují realitu odosobněné „podcasty“, minutové zpravodajství plné krve a přestárlé osobnosti, které vypráví o přežití něčeho, co už je 30 let pohřbené.

Konfrontace dnešní reality a mých příběhů tedy funguje a to přesto, že v každém programu dostávám nové otázky, ale i impulsy, kdy se musím zamyslet nad smyslem nejen programů, mé snahy o „užitečnost“ a toho, že vyprávím často i lidem, kteří jsou z jiné generace než jsem já.

Ano, bylo mi 57 let a každá věc, každý program, každý text by měl mít smysl, přesah a obstát i v dnešní realitě. 

Tedy v realitě, kdy vyrůstají moje vnoučata a já sám píšu a snažím se lidem, kteří do knihoven vyprávět příběhy ne kvůli svému EGU, ale protože některé z nich mají smysl vyprávět i dnes...

Víte k čemu jsem se zatím neodhodlal? 

Autorské čtení a to bych měl udělat. Nejen z toho co už vyšlo, ale i z toho co chci dokončit – „Myšlenky“„Očima vraha“„Umělé bradavky...“.

Cvičím se v tom, ale některé texty i mne dostávají do úzkých „Tiché svítání“. Tím nechci říct, že jsou mé texty „kvalitní“, ale dejme tomu emotivní...

Teď je řada na poděkování a to bude opravdu dlouhé. Nicméně to musím udělat.

__________________________

Děkuji svým sestrám, svým dětem i vnoučatům... (záměrně vynechávám jména...)

Samozřejmě nemohu vynechat mou maminku Evu v první řadě. Dala mi život, dala mi domov, lásku, soulad, pochopení i kritiku.. A já jí vnímal a miloval...

Jenže mi odešla aniž bych se ní správně rozloučil a řekl jí: "Díky za všechno maminko..." Ten moment, ta chyba mne zavazuje a tak hledám způsob, jak to napravit... 

Což zcela jistě nepůjde..., ale...

_______________________

Děkuji, opravdu děkuji:

Městské knihovně Karlovy Vary – zejména Ivaně Hřebíčkové

Městké knihovně Nová Role – zejména Marcele Toužimské, BBus (Hons)

pak i mým bývalým spolupracovníkům:

dramaturgovi, šéfovi a mému příteli Zdeňkovi Pokornému,

dramaturgyni Andree Majstrovičové,

bývalému vedoucímu „Aktuální publicistiky“ Jiřímu Vondráčkovi

a samozřejmě i bývalému řediteli zpravodajství Zdeňkovi Šámalovi (jeho životopis zde)

a zejména i mým blízkým splupracovníků, kteří si se mnou „užívali“ i mé osobní PEKLO:

Ivanu Barešovi, skvělému režisérovi,

Milanu Hodkovi, kamera, cit a skvělý člověk,

Zbyňkovi Fialovi, režie, cit a hlavně klid, který mi hodně pomáhal.

Děkuji i samotné České televizi a pořadu „Reportéři ČT“ (iVysílání pořadu)

Samozřejmě nemohu vynechat člověka se kterým už nemohu mluvit - Helenu Husárovou, ale mohu mluvit s člověkem, který mi vždy pomohl a pomáhá stále, tedy paní Danu Šoulejovou (můj človíček, který má se mnou vždy trpělivost, i když i já sám už se sebou nemohu vydržet...

A tím, kdo mne dokázal zvednout ze dna musím poděkovat opravdu od srdce - tedy Jiří Kotek - DÍKY MOC!

Za obrovskou trpělivost samozřejmě děkuji i paní Ivetě Semanové...

________________________

A děkuji vlastně všem, které jsem  potkal... 

Jste mi inspirací a já s pokorou děkuji vám všem, že jsem vás někde, někde a třeba náhodou POTKAL!


neděle 13. dubna 2025

Without Mercy – Synopsis

 O filmu, který se asi nikdy nenatočí. Proč, asi neschopnost nebo nechuť a nebo jsem problém já a moje vidění světa...


New Czech movie “Nelitostne” by director and screenwriters Radek Hromuško and Tomáš Hanák is a movie about dark, hidden sides of our souls. “Nelítostně” is a movie about the fear inside us, agony of losses and hidden brutality that is quietly passing by but is accompanying every single step of ours.

Očima vraha I.

Očima vraha II. - Reminiscence

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

An ordinary Saturday night ends up with images of a dreadful violence. At the end of the night there is brutally murdered 17-year old girl lying in the snow. It is not complicated to find murderers who confess to the homicide immediately after being arrested. Although it looks like a common case of a crime passionel, after few days a TV reporter Richard arrives to cover the story. Even he himself doesn’t really know why it cought his eye. It should be yet another ordinary homicide and he reported on so many! He senses, though, that this time it is ”a different” case. He is wondering about the symbology of the death of a teenage girl who was stabbed and beaten to death by her ex-boyfriend and his friends right in front of her parent’s windows.


A routine of working on a coverage is slowly turning into a dramatic and dark story full of pain and brutality. Richard with his staff untwists thin fibres of relationships within the families of both the victim and her murderers, and their friends. Single parts of the mosaic slowly fit into the frame and create a curious and obscure picture that no one wants to believe to. Reporter’s fatal Capote-like doggedness is carrying him away.

We fear the most of the pictures inside us and for that Richard becomes part of an strange deformed reality of an odd gang of the young. First time in his life he becomes scared but still he can’t stop himself. He passed the last reentry point and so there is no way back and the truth will get him itself (herself?)...

Murderers are in prison, the cover story is finished, life is returning back to normal and somewhere in the streets…

Does anyone really want to know the truth, when even sensing the truth evokes the fear/is alarming/is frightening?

_______________ 

A kdo bude reagovat dostane knihu Nelítostně v pdf zdarma.

Očima vraha II. - REMINISCENCE

Nevím proč vám vlastně píšu tento dopis. Myslím, že nikoho nezajímá pravda a ani já ji vlastně neznám.

Kolikrát, když večer usínám, přemýšlím nad tím, co stalo a doufám, že až se ráno probudím, nic z toho o čem vím, že se stalo, nebude pravda.

Očima vraha I.

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy


Jak podivně mi zní to slovo "pravda". Vím, jen, že jsem způsobil bolest těm, kteří si to nezasloužili. Nejsem necitelná bestie. Cítím bolest, pokud tak budeme říkat té podivné směsici samoty a strachu.

Myslíte, že necítím strach? 

Ale ano, já jsem cítil strach celý život. Tušil jsem, že jsem jiný, ale nevěděl jsem, že jsem na světě jen proto, abych způsobil tolik bolesti.

Vím, že se mnou chcete mluvit a já nevím, co bych vám říkal. Neumím ještě o tom mluvit. Dokonce na to neumím ani myslet. 

Snad jen, když si prohlížím Kamilčiny fotky, tak si uvědomuji tu noc. Je to takový černobílý film plný absurdních obrazů, kterým nemohu uvěřit. 

Ještě teď vidím rozběsněného Tondu, jak se žene proti mně. Vidím Petra, jak se tváří záhadně. Nerozumím těm obrázkům, ale když sedím tady na pelesti a kolem chodí bachaři, tak to asi musí být pravda.

Prý mne čeká soud. Je mi to jedno, protože jestli jsem to udělal, tak soud není pro mne. Ten je pro ty ostatní. Trest, který ten soud vynese je trestem pro všechny, kteří mne měli rádi. Asi jich moc nezbylo, ale nevím, asi se nedokážu podívat nikomu do očí.

Já vím, zeptáte se mě, jak to vlastně začalo? Byla to hra, ano hra na dokonalou vraždu. Vlastně v tom bylo i cosi navíc. Jenže to má ještě čas. Teď, byste to ještě nepochopil, pokud ovšem pochopíte to, čemu já nerozumím.

Začalo to už hodně dávno. Když si to uvědomím, tak na začátku byl můj přechod do Prahy. Chtěl jsem dodělat potravinářskou školu a dělat sládka v pivovaru. Klukovský sen. 

Znáte ty pocity, když po něčem toužíte a přitom víte, že se to stejně nepodaří. 

Rád s klukama pařím, rád pivo ochutnávám a tak jsem se ve třeťáku vykašlal na gympl a přešel do Prahy. Je to úplně jiný svět než u nás v Bílině. To víte, malé město. 

Nesnáším Bílinu, nesnáším maloměšťáky a Praha to byl balzám. Když nad tím přemýšlím, bylo to i prokletí. 

Cítil jsem se hrozně obyčejný a sám. Ve třídě to bylo v pohodě. Potkal jsem tam spoustu kámošů. Nejvíc jsem pařil s Vojtou. To je syn naší profesorky. Je to takový vědátor a hodně chytrý kluk. Nikdy nezkazí žádnou srandou. S Vojtou jsem se začal bavit hned po nástupu do školy. Taky si rád zašel na pivo a tak jsem měl k němu blízko.

David to byl zase třídní filosof. Svoje úvahy prokládal chlastem a hraním na automatech. Nebyl na něj spoleh, ale prostě patřil mezi nás.

Jirka a Pepa jsou jen kámoši na pokec. 

Holky se u našeho stolu střídaly. Jana chodila s Davidem a Věra s Vojtou. 

Byly jsme taková normální partička, která si občas dala nějaké to pivo. Byly a jsou to fajn lidi. 

Možná už nikoho z nich neuvidím.

Vidíte, vlastně mne ani nikdy nenapadlo, že jednou přijde chvilka, kdy někoho už nikdy neuvidím. Až loni mi došlo, že lidé z života jednoduše odcházejí. 

Když mi loni umřel děda, tak jsem to cítil. Najednou jsem vnímal to prázdno. Od toho momentu byl děda jen vzpomínka. Už nikdy nenavléknu na šňůrku ani jeden zážitek s dědou. Hodně mne to bolelo. Nerozuměl jsem pláči na pohřbu, ale cítil jsem samotu a smutek. 

Ještě jsem mu toho chtěl tolik říct.

Jenže stejně tak hodně jsem toho chtěl říct Kamče.

Na intru jsem moc přátel neměl. Docela mne iritovali ti zabednění vesničani, kteří si tam léčily mindráky. V Dejvicích bylo fajn, ale já miloval hospody kolem školy, takže jsem často v Suché dásni trávil čas i přes večerku.

Kluky na intru jsem nikdy nebral vážně. Oni měli ze mě strach a mě to opravdu bavilo. Líbilo se mi, že měli strach z kluka, který chodí na chemicko-potravinářskou školu.

Víte já měl opravdu rád krutou srandu. Vymýšlel jsem vtípky o salmonelách v polštářích svých spolunocležníků. 

Oni opravdu měli strach a to mne fakt bavilo.

Já vím na co se mne chcete zeptat. Na Kamču... 

Nevím, pořád cítím bolest, když si na ní vzpomenu. Patřila ke mně, i když se mi snažila uniknout. Dost mne bolí náš prosincový rozchod. Víte, já se nikdy rozejít nechtěl. Já cítil, že bez ní budu poloviční.

Dokonce jsem si poslední rok začal psát deník. Vědecký deník. Zachytával jsem své pocity, její nálady, bolesti i vrtochy. Naprosto přesně jsem i zachytával intenzitu našich sexuálních styků. 

Proč? 

Já vím, myslíte si, že jsem zvrácená zrůda. Jenže vy víte co se stalo, ale já to na začátku nevěděl. Netušil jsem co se stane. Možná jsem z toho měl strach. Ano, měl jsem strach z toho, že jednou zabiju, ale netušil jsem, že bych dokázal zavraždit Kamču.

Zavraždil jsem ji? 

Sám nevím! 

Hledám v těch obrazech nějakou souvislost s realitou.

Mám strach, ale nechci lhát. 

Chci se v tom vyznat. Pochopit to. Víte, možná jsem to měl opravdu v osudu – stát se vrahem, ale pořád tomu nevěřím. 

Stírají se mi rozdíly mezi realitou a snem. Teď už šest měsíců nevím kde jsem. 

Hledám cestu. 

Možná to ani pochopit nejde to je to co mne děsí.

Víte přehrabuji se v odpadu svých emocí a ani nevím jestli to má smysl. 

Nevím jestli bych se dokázal podívat do očí Kamčinýmu tatínkovi. Byl, vlastně pořád je to super chlap. Mám ho moc rád.

Hrával jsem s ním badbinton na ulici před jejich domem. 

Nějak se bojím té pravdy. 

Bojím se toho, že jsem opravdu zavraždil jeho dceru.

_____________________

Očima vraha I.

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

Další díl bude následovat. Toto je reálný opisu dopisu vraha!

"Salát na scénu"

Člověk, který píše, čeká odezvu. Nečeká zisk, nepočítá objednávky neví co to je tabulka nebo graf. Jednoduše Excel“ nežere. Jediné po čem t...