SERIÁLY (přehled) - Umělé bradavky a ženská přirozenost "1.-8. díl"

Můj přítel mi napsal drobný postřeh: "Člověk, který se zabývá sám sebou, zapomíná na své nejbližší...". 

To je samozřejmě pravda a doba je dnes opravdu nemilosrdná! Rozbíjí společenství nejen na rodiny, které se ztrácí ve "společnosti milující peníze, moc a postavení, ale dokonce na jedince, kteří zůstávají velmi osamoceni... 

Rozbíjí se atom a po rozbití už není ani samota... 

Není nic...

… a nebo je...

Nazvěme to "nadějí".

Naděje znamená i úsměv a ten nám dává šanci uniknout z poněkud depresivní reality.

Právě proto se dnes vrátíme k seriálu: „Umělé bradavky a ženská přirozenost“, které zítra pokračují už 9. částí...

_____________________

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 1.díl

Výstavní trojky, postava jako bohyně a blankytný pohled - to byla opravdu vzrušující kombinace. Já se moc nedokážu prodávat, ale kdo to umí, má vyhráno…

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 2.díl

Opravdu jsem nechápal, o co jde.

Proč mě vzali do práce, kde jsem se ani nedostal k přijímacímu pohovoru? Nebudu si hrát na majora Zemana a opravdu připustím to, že bojovná lvice s postavou modelky jednoduše získala místo i pro stárnoucího psavce. 

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 3.díl

Tramvaj ujela dvě zastávky a já si najednou uvědomil, že mám ještě spoustu času. Vystoupil jsem na prosluněném náměstí. Nesnáším hádky s vlastní ženou. Romantika a zamilování vystřídal trvalý válečný stav. 

Vzdal jsem to. 

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 4.díl

Na zastávce nikdo nevystupoval a byla prázdná. Cítil jsem se jako odložený bezdomovec. Tramvaj zmizela v zatáčce a já se podíval v kolik mi jede zpátky. Směšné pro chlapa, který jde odněkud, kam se vrátit nemůže.

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 5.díl

Otočila se jako ve snu. S grácií pak spustila svou něžnou postavu do modravého bazénu. Ta chvilka trvala vteřinu, ale já si ji přetáčel tam a zpět. Propnuté tělo se mazlilo s vodou a rukověť jejího luku připomínala práci starých mistrů. Kdyby měl sochař najít předlohu trojské Heleny, pak by musel zazvonit u jejích dveří.

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 6.díl

Asi bych byl pyšný na vybavení a hrdě bych objal Angeliku a jako Reskátor bych ji ukradl celému světu!

Jenže to by mi muselo být dvacet a dnes jsem už nebyl arogantní gigolo... Ladně se postavila a donesla ve skleněné misce salát a položila ho mezi dvě opalovací lehátka a lehla si. Rukou mi zamávala. Sednul jsem si na lehátko vedle a pozoroval padající večer.

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 7.díl

Než přišel noční chlad, tak jsem si ji ukradl ještě několikrát. Měl jsem v sobě tolik lásky i něhy, že jsem šílel z jejích doteků. Nevím proč se chlap jednou za čas tolik odevzdá, ale logika v lásce neexistuje a nikdy neexistovala.

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 8.díl

Klára vplula do místnosti a usmála se na mě. "Jahodový tričko ti fakt sekne."

Vzala si z linky hrnek s kávou a posadila se vedle mě. Položila mi hlavu do klína a rukama mne objala. Pak se zadívala na hrnek na stole a zapomenutou krabičku Dunhillek na stole.

_____________________

A zítra ráno, tedy 22.10.2025 v 9:00 pro vás připravím 9. díl...

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 8.díl

 Klára vplula do místnosti a usmála se na mě. "Jahodový tričko ti fakt sekne."

Vzala si z linky hrnek s kávou a posadila se vedle mě. Položila mi hlavu do klína a rukama mne objala. Pak se zadívala na hrnek na stole a zapomenutou krabičku Dunhillek na stole. 

Zadívala se na mě a políbila.

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 1.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 2.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 3.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 4.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 5.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 6.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 7.díl

___________________________________

"Byl tady viď?" Přikývl jsem a posadil jsem si jí vedle sebe.

Nalil jsem si panáka a druhého jsem podal jí. 

Měl jsem pocit, že budu asi hodně naštvaný. Přikývl jsem a mlčel.

„On mi rád mluví do života!“ prohlásila něžně.

Vlastně to bylo to, čeho jsem se tak bál…

Lehce jsem upil a zadíval se do krbu. Ani nevím, proč jsem se sám pro sebe usmíval. Cítil jsem se najednou v osidlech, zapřažený a podivně rozpolcený.

Ženský mají takový dar, vlítnou vám do života, převrátí ho a pak si klidně zmizí. Spáleniště emocí, atomová elektrárna nebo spíš atomová bomba, ano, to je ženská. Petra to udělala vlastně stejným způsobem. 

Přišla, viděla, zabodla praporek a zmizela.

To, že jsem vykrvácel, jí bylo v podstatě jedno.

Klára si zapálila Dunhillku z krabičky na stole. Vypustila kroužky dýmu a usmála se. Ne, Klára není ďábel, Klára je andílek. Jen si mě chtěla ukrást v romantické euforii, i když právě ta euforie je pro mě nepochopitelná.

Proč já?

"Táta je divnej, pořád mě hlídá!" Půlku života lovíme mladý holky a pak je tu druhou půlku musíme chránit před podobnými pitomci. To jsem docela chápal. Nic se nesmí přeceňovat. Nikdy jsem nepočítal s tím, že se stanu součástí Nabokovova světa, ale najednou jsem v tom až po uši.

Vlastně jsem nikdy neměl Nabokova rád, ale faktem je, že každý chlap chce být romantickým snem krásných dívek.

"Co ty vlastně o mě víš..." Myšlenky mi běžely hlavou. Jenže dneska nemělo nic logiku. Nevěděl jsem, co udělám za pět vteřin a vlastně jsem nevěděl co udělám za hodinu, den, měsíc. Najednou mi nejistota byla naprosto lhostejná.

Položila mi hlavu do klína a políbila mne tam, kde břicho ztrácí dobrou pověst. Blížila se polibky ke slabinám a já věděl, že se nikdy nezbavím pochybnosti. Jenže pochybnost je motor pokroku a v zájmu pokroku bych prošel i ohněm.

"Klárko, drobečku, asi půjdu." Zastavila se uprostřed cesty a zvedla se. Zase se objevila ta nejistota a pochybnost. Cítil jsem, že se toho strachu nemůžu nějak zbavit. Implementovaná léty zvláštní zodpovědnosti, která je vedená jen slepou nedůvěrou v sebe samotného.

Pohladil jsem ji a políbil na rameno.

"Pavle, kam by si chodil?" Tvářila si jako koťátko, kterému jsem ukradl klubíčko na hraní.

"Mám toho spoustu k zařizování, víš." Nevěděl jsem vlastně co mám na mysli, ale věděl jsem, že každé divadlo jednou končí. Už se mi nechce hrát podle pravidel těch druhých. 

Teď si budu hrát já!

"Půjdeš k ní?" Ťala do živého!

"K ní? Klárko, proč já ti mám pocit, že si se mnou hraješ." Už to nebyl pocit, byla to jistota!

Vstala a nechala rafinovaně spadnout ručník na zem. U krbu si dřepla na bobek a zapálila hromádku precizně připraveného dřeva. Byla nádherná. Vypadala jako Kleopatra, když si pohrávala s Caesarem.

"Já jsem tě hrozně chtěla a chci, Pavle." Usmál jsem se. Lákala mě k sobě a já neodolal.

"Jenže člověk není tričko z Kenvela."

"Není, ale já tě mám ráda a Kenvelo nesnáším."

"Ani nevím proč. Neznáš mě a já jsem obyčejný, zakomplexovaný chlap s fúrií doma, která mi pije krev." Přiznání skoro jako před porotou. 

Hodně jsem se divil, že jsem ty slova ze sebe dostal. Co jsem si přece udělal, to mám. Každý je svého štěstí strůjcem. Nevím, proč mi hlavou proběhla vzpomínka na Petru. Vznášela se nad námi a já cítil, jak mne svým učitelským pohledem probodává záda.

"Jsi to, co chceš být, ale já tě mám ráda takovýho jaký jsi."

"Hloupost Klárko, hloupost. Jsou věci, které bych chtěl vzít zpátky ale nejde to. Jsem jako strom do kterýho si celý život někdo nožem zapisuje vzpomínky a spoustu z nich prostě nejde vzít zpět." Tentokrát jsem ji umlčel polibky já, ale nenechala se. Byla odhodlaná si mě ukrást a já se cítil jako král. Král s pochybností o sobě samém. Nechtěl jsem se přece stát šťastným z donucení.

"Takže ty k tátovi nenastoupíš?" Rozesmál jsem se jak na mistru Beanovi a pohladil ji vrásky kolem rtů. Měla je nádherně něžné. Už mi všechno bylo jasné, ale netušil jsem, co to znamená.

"Za prvé jsem nevěděl, že nastupuju k tvýmu tátovi a za druhé nejsem hračka. Takže ne, Klárko." Zamračila se a to jí slušelo ještě víc. Položil jsem ji na koberec a tentokrát jsem si ji ukradl celou.

Možná se to nikdy nebude opakovat. Možná už nikdy nebudu milovat a cítit tolik lásky a možná také nikdy nedám tolik něhy do těch doteků, ale já to prostě chtěl vsadit.

Pronesl jsem si ji ohněm a uhasil plameny, které tiše olízly naše těla, ležící na zemi před krbem. Lehké oddechování dvou unavených těl byl slyšet do nočního ticha a venku tiše posedával noční chlad. Usnula a oddechovala do ticha pokoje. Pozoroval jsem stíny na stěnách. Na tváři mi proběhl krátký úsměv uspokojení.

Tohle přece není konec cesty. Tohle je začátek!

____________________________________

A pokračováni … bude

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 1.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 2.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 3.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 4.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 5.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 6.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 7.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 7. díl

Než přišel noční chlad, tak jsem si ji ukradl ještě několikrát. Měl jsem v sobě tolik lásky i něhy, že jsem šílel z jejích doteků. Nevím proč se chlap jednou za čas tolik odevzdá, ale logika v lásce neexistuje a nikdy neexistovala.

Klid se přenesl i do domu, kde si mne odvedla do koupelny a oba dva smějící jsme se osprchovali. Smála se a byla šťastná. 

A já dováděl jako puberťák, ale nevadilo mi to.

__________

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 1.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 2.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 3.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 4.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 5.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 6.díl

__________

Kdy já jsem se tak bavil? Vlastně ani nevím. 

Po letech stresů a sledování jsem teď skutečně odpočíval a užíval si klidu.

"Miláčku uděláš kávu. Všechno najdeš v kuchyni."

"Jasně, princezno." Usmál jsem se a vycupital s malým ručníkem kolem beder. Postavil jsem varnou konvici a zapálil si cigaretu. Vzpomněl jsem si na Petru a na její věčné fóbie a strachy.

Nejdřív, aby nepřišla do jiného stavu a pak zase, aby do něj přišla. Nikdy se nám to nepovedlo a možná by nám dítě změnilo život. Dnes jsem byl šťastný, že nezměnilo. 

Zalil jsem kávu a ta vypustila nádherné aroma.

"Ahoj, zalejte ještě jednu." Lekl jsem se a rukou jsem převrhnul zalitou kávu. Samozřejmě tak, že obsah vyprsknul svou část na můj ručník, který jsem použil jako bederní roušku a začalo to příšerně pálit. Shodil jsem ho dolu a skákal tam, jak paňáca z pimprlátkovýho divadýlka.

Nahatý s klimbajícím ohambím jsem stál před chlápkem, který byl o jen pár let starší než já, ale na narozdíl ode mě měl postavu vysportovaného třicátníka. 

Já jsem připomínal Woodyho Allena v jeho nejhorším depresivním období.

"Já ho připravím. Neobléknete se?" Usmál se a tak jsem jako v tranzu našel své boxerky a tričko. Klářino tričko s velikou jahodou v úrovni prsou. 

Chlápek klidně setřel kávu a zalil dvě nové. Pak se posadil ke krbu a levou rukou odstranil Klářinu podprsenku.

"Líbí se vám?" Asi myslel Kláru, ale já cítil, že musím učinit formálnosti zadost.Nabídl jsem podivnému hostovi ruku.

"Pavel, Pavel Kuneš." Stál jsem tam, jak absurdní dřevěný panáček v černých boxerkách a červenou jahodou na prsou.

Samozřejmě s vědomím toho, že můj partner v rozhovoru už se seznámil s mou ponížeností.

"Karel Novotný, otec Kláry." Usmál se a vyndal krabičku cigaret. Zapálil si a rukou mi povolil se posadit.

Cítil jsem se jako milenec přistižený při činu a pořád jsem tápal, jestli jsem dnes večer nespáchal trestný čin. Tentokrát jsem to byl já, komu tekl po zádech čůrek potu. 

Buď dostanu přes držku a nebo uteču.

"Líbí se vám?"

"Klára, aaano, líbí. Je nádherná." Nic víc mne nenapadlo. Mlsný, stárnoucí kocour se rozplíval nad mladých koťátkem, já blbec.

"Ano, je nádherná a tak trošku svéhlavá." Cítil jsem, jak zkoumavě si mne prohlíží. Snažil jsem nafouknout jahodu na prsou, ale vypracovaná muskulatura bylo to co mne obešlo velikým obloukem.

"Všiml jsem si." Rezignovaně jsem to odkýval.

"Takže já se ani nedivím, že si vás vzala do hlavy, ale uznáte, že jako otec mám na starosti její budoucnost." Opravdu mne porcoval pohledem.

"To samozřejmě chápu, sám bych nejednal jinak." Ještě, že jsem bezdětný. Tohle bych jako otec nezvládal.

Típnul cigaretu a postavil se ke krbu. Vypadal jako anglický lord, který bude memorovat Dickense a tak jsem se opřel, kolena jsem dal k sobě a pod zadkem hledal ponožky, které tady někde přece musely být.

"Pavle abych vám řekl pravdu, dost jsem se bál, že jste další z jejích rozmarů. Teď to vypadá, že nijak neustoupí." Nechápal jsem o čem mluví.

"Nemám na starosti jen ji. Klára je úžasná dcera, ale opravdu posedlá tím, co si vezme do hlavy. Když přišla, že musím koupit část nákladu vaší knihy, usmál jsem se. Ovšem, když chtěla, abych loboval ať dostanete literární cenu za loňský rok, už jsem začal mít podezření."

Teď už jsem měl v hlavě opravdový guláš. Vydavatel mi hlásil, jak se knížka prodává, ale ani na okamžik mne nenapadlo, že by někdo koupil půlku nákladu. A tu literární cenu jsem považoval za náhodu.

Jak může dostat skoro nezaměstnaný psavec bez kontaktů cenu? Bylo mi to divné, ale přijal jsem ji.

"Takže já ji nedostal právem?" Pokoušel jsem se si zvýšit sebevědomí, ale to jsem neměl dělat.

"Pavle nebuďte včerejší, vždyť to znáte. Každá cena je výsledkem lobby, nebo záměrů konkrétních lidí."

"Děkuji, hned se cítím lépe."

"Abych přešel k věci. Nechci aby Klára žila s nějakým bohémem na hromádce. Prostě bude svatba a pokud by se vám to nelíbilo…"

Mimoděk jsem si jsem pomyslel na rituální kastraci a Karel vypadal, že by ji opravdu dokončil.

"Ale já se teprve teď rozvedl."

"Zaplať pánbu! Vím to, Klára na to čekala!" Klára čekala na můj rozvod? 

Vždyť se o něm nikde nepsalo, nikdo o něm nevěděl. Usmál se a dopil kávu. Odnesl hrnek na kuchyňskou linku a otočil se k odchodu. 

Najednou se zastavil a vrátil se ke mě.

"Nechtěl jsem vás vyděsit, jen jsem chtěl, aby to bylo mezi námi naprosto jasné. Já nejsem soupeř, ještě vás čeká utkání s moji ženou a to je jiné kafe." Usmál se a poplácal mě po rameni. 

"Abych nezapomněl — tohle tričko nenoste, dokazuje váš příšerný vkus."

Tak a teď odešel definitivně. 

Zůstal po něm v místnosti zmatek. 

Kdyby mi dal přes hubu, asi bych to chápal, ale to co mi řekl, mne vyděsilo. Nevěděl jsem, která bije.

____________________________

Pokračování: Umělé bradavky a ženská přirozenost - 8. díl

Terezko, já jsem nechtěla! - 1.díl

Seděla na bobku a plakala. Dlažba na chodbě přijímala vlhké doteky slz. Klidně a vyrovnaně. Alespoň ta podlaha je dokázala přijímat. V ústech pach rumu od včerejška. Kolena nesla stopy obtisknutých zubů a bílá místa vytlačených obdélníků už začala červenat.

„Jsem kráva!“ zařvala a v kruzích obcházela těsnou chodbou.

Zmatená zamířila do kuchyně. Z poloprázdné láhve odlila další dávku. Vnímala mlhavě, jak se jí motá hlava, jak si další kapky opileckých slz prorážejí cestu rozmazaným líčidlem. Dlaní si opřela čelo a s bolestnými vzlyky zvracela na špinavou podlahu. 

Hrudník vzdouvající se zoufalou nevolností se najednou uvolnil a nechal ji usnout.

Probudila se, když slunce vtíravě prosilo o pozornost.

Smrad zvratků a nepořádek na stole s propáleným ubrusem od zapomenuté cigarety jí v paměti přehrál včerejší zoufalství. Žaludek se obracel z pachů, hladu a strachu. Cítila strach a bála se jako každý den. Bála se usínat sama, bála se probuzení, bála se lidí, bála se světa, který ji neuměl a nechtěl přijmout. Opilá se často brouzdala špinavým bytem s pocitem viny. Neuměla pochopit, proč ty pocity mívá, ale s každým úsvitem přicházely.

Nenechávala nikoho zůstat do rána. Sama se cítila jako děvka a podle všech morálních a etických pravidel prostě děvkou byla.

Pohledem do zrcadla se už dávno nezabývala. Sedla si na zem a otřela si obličej špinavým ručníkem.

Už neměla sílu ani brečet, neměla sílu se zvednout a cítila, jak neudrží moč. Čůrek jí stékal po stehnech a rozléval osvobozující teplo. 

Bylo jí příjemně, cítila, že teď zase usne.

Oční víčka se ztěžka otevřela. V hlavě jí probíhaly obrázky včerejší noci. Všechny podobné večery jí splývají. Do pomalých žaludečních křečí problikávají obličeje a jejich smích a alkohol ve špinavých skleničkách.

Ještě teď cítí, jak se jí rum lepí v záhybech kůže. 

Rozléval ho někdo na ni, když ležela na zemi nahá, jasně, byla nahá. Ještě teď cítí drzé jazyky, jak loví kapky alkoholu v jejím pupíku. Hodinu ji olizovali a ona se nebránila. Trpce se usmála, vlastně ani neví, jestli to byla nepříjemná vzpomínka. 

Byla ráda, že je to vzpomínka, něco, na co si dokázala vzpomenout.

Ticho ji konečně probralo. Prošla zpátky do kuchyně a pomalu otevírala všechny skříňky kuchyňské linky. Našla jen otevřenou krabičku sardinek. Špinavou vidličkou brouzdala bezcílně v rozsekané rybině.

„Sakra, kde je malá?“ pomyslela si. Ranní bolesti hlavy jsou nesnesitelné a malá vždycky hrozně křičí. Asi ji vzala máma do školky. Máma ráno chodívá, a když ji vidí opilou, bere malou k sobě.

Asi ji opravdu vzala máma. Rybičky ležely na kuchyňské lince od minulého víkendu a pach už ztratil nádech olejovek. Udělalo se jí zase špatně.

Pažemi objala mísu a zvracela. Žaludeční šťávy zbarvily mísu do zelenožluta a ona padla skoro do bezvědomí. Těžce nabírala dech, ale žaludek se uklidnil. Opláchla se a lízla si rumu ze skleničky zapomenuté na umyvadle. Zrcadlo odhalilo zarudlá bělma a šedavou unavenou pleť po včerejším mejdanu.

Dveře do dětského pokoje byly zavřené, přesto vešla. Potichu a pomalu došla až k postýlce.

Malá spinkala tiše a klidně. V noci se počůrala a moč na matraci vykreslila obrys jako z dětské knížky. Vypadal jako krteček. Usmála se, ale zároveň jí projela zlost. Už je jí pět let a pořád se počurává. Hrůza, to se nedá vydržet.

„Vstávej, nespi už! Už je ráno!“

Malá nereagovala, spala tvrdě.

„Sakra, vstávej, musím tě převlíknout. Pochcala ses. Já nevím, co s tebou mám dělat. To se opravdu nemůžeš vyčurat?“

Malá dál ležela na mapě vlastní moči v mokré noční košilce, která obepínala její boky. Na kůži pod mokrou košilkou byla patrná husí kůže.

„Holka jedna, neser mě a vstávej!“

Marně třepal a povadlými ramínky holčičky. 

Je mrtvá, nežije, nedýchá...

_______________________________________

Pokračování:

Terezko, já jsem nechtěla 2.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 6. díl

Asi bych byl pyšný na vybavení a hrdě bych objal Angeliku a jako Reskátor bych ji ukradl celému světu!

Jenže to by mi muselo být dvacet a dnes jsem už nebyl arogantní gigolo... Ladně se postavila a donesla ve skleněné misce salát a položila ho mezi dvě opalovací lehátka a lehla si. Rukou mi zamávala. Sednul jsem si na lehátko vedle a pozoroval padající večer.

_______________

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 1.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 2.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 3.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 4.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 5.díl

________________

Myslel jsem na průvody uniknuvších milenek, na desítky minut soubojů o nepodstatné hlouposti. Myslel jsem na Petru a její úsměv, když jsem si jí před lety bral.

Nechtěl jsem být neslušný host a tak jsem pohledem lehce navázal kontakt s Klárou. Cítil jsem se příjemně a uvolněně. 

A věděl jsem, že ona to ví a dokonce to chce. Ona chtěla, abych se cítil příjemně a nejen to! 

Nechápavě jsem pozoroval vlnky na hladině bazénu.

Ležela na boku a pozorovala mě. Pravým stehnem zakrývala svá tajemství a levou rukou měla podloženou hlavu.

"Líbí se ti se mnou Pavle?"

Přikývl jsem.

"Ale já to chci slyšet..." Jako by na mě byla napojená. Najednou mě napadlo, že možná i ona jen něco skrývá a bojí se.

"Nějak se cítím klidně a ..." 

Zastavil jsem se v polovině věty. Přesně takhle jsem se přece kdysi cítíval s Petrou.

"...a. Jen pokračuj, někdy to potřebujeme slyšet." 

Věděla, jak se cítím. Viděla do mě. Ta mlaďounká holka viděla do všech záhybů mozku. Vidličkou si nabrala trošku salátu a kousíček sýra jí padl na bříško.

Sklonil jsem se a rty jsem ten kousek ukradl. Bylo to drzé, ale já se najednou cítil tak jistý sám sebou. Cítil jsem její vůni a chtěl ji obejmout. V představách jsem to dnes udělal snad tisíckrát. 

V realitě jsem samozřejmě dostal strach.

"Kláro, cítím se zvláštně. Krásně i vyděšeně. Nechci, aby to skončilo nějak lacině." 

Pohladila mě hřbetem ruky na tváři.

"Ale vždyť přece nic nekončí. Ležíme tu, já jsem nahá, ty oblečený. V hlavě máme oba zmatek a povídáme si."

Sundal jsem si kalhoty, shodil tričko a sednul si na lehátko. Takže opravdu došlo na ty nové boxerky. Polohu ležícího střelce jsem musel zaujmout velmi rafinovaně. Skoro jsem se prozradil! 

Pro chlapa je časem všechno složitější... 

Chlap totiž vzrušení nemůže předstírat.

"Pavlíku, neřeš to. Věci se buď stanou a nebo nestanou. Všechno ostatní je zbytečné."

Usmál jsem se a lehnul si na lehátko. Pozoroval jsem šednoucí oblohu a myslel na její tělo. Klářino tělo. Ležela vedle mě a byla krásná. Věděla, že je krásná a dávala mi klid.

Podivuhodný klid. V hlavě mi běželo tisíce vzrušených myšlenek. Neměl jsem z nich strach, ale po letech jsem měl pocit, že by to mohlo mít smysl.

"Povídej mi něco hezkého, Pavlíku..."

Poprosila něžně a já cítil, jak často bývá sama a já jsem na tom vlastně stejně.

"Když jsem byl kluk, tak jsem jednou četl od Sienkiewicze knížku Quo Vadis. Miloval jsem básníka Petronia a právě ten měl na začátku knížky věštbu: Tvůj život bude odrazem dne, kdy si se narodil. Ale na konci veštby měl i další větičku: A pak přijde ona. Láska. Vítězná a tvá smrt bude žlutý proud s rudými pruhy."

Zapálil jsem si. Klára tiše ležela a za zavřenými víčky schovávala myšlenky. Pozoroval jsem její prsní dvorce a myslel na lehce kakaovou barvu jejích bradavek.

Chtěl jsem se s ní milovat. Víc, než bych dokázal přiznat.

"Petronius se narodil, když vybuchl Vesuv. Celý život miloval krásu a když si pro něj přišli pretoriáni, podřízl si žíly. Jeho otrokyně dostala svobodu, ale sáhla po noži s ním. Pak si rány obvázali, pomilovali se a nakonec nechali život uniknout. Spolu. Na loukách rostla žlutá květinka a obvazy na zemi byly zbrocené krví. Miluju Petronia!... ale asi to byl blázen..."

"Jsi jako on?"

Usmála se, až jí vyskočily něžné vrásky kolem rtů. Miluji, když má žena ty malinké vrásky.

"Blázen? Haha. Když jsem byl mladý, tak jsem se tak cítil. Cítil jsem se tak nezávisle a bohémsky. Věkem pak ztratíš chuť dělat  ukvapená rozhodnutí. Faktem ale je, že jsem se narodil, když k nám vjížděly ruský tanky."

"Věříš na lásku?"

"Věřit? Nevím, asi je to opravdu silné slovo. Láska?!Čím víc se v životě zklameš, tím víc chceš věřit, ale v podstatě tu víru pomalu ztrácíš!"

"Ale to my dva nebudeme ti ztracení, viď?"

Chytila mě za ruku a odvedla si mě k bazénu. Skočil jsem do vody vteřinu po ní. Vynořila se a objala mě. Silně, majetnicky a přitom krásně.

"Máš krásné boxerky, ale já jsem nahá a to není fér."

Chytila mi je a stáhla tak obratně, že jsem se nestačil hájit. Znovu mě objala a něžně si o mne opřela svá nádherná ňadra. Musel jsem vypadat jako naivní oceánograf, který se pokouší zkrotit ve vodě kosatku. Ta moje mne zatáhla na kraj bazénu a opřela o hranu bazénu. 

Nemohl a ani nechtěl jsem se bránit.

"Jsi nádherná..."Vydechl jsem a cítil, jak si tělo dělá co chce.

Klára mne přivinula mezi svá stehna a já cítil, jak vnikám. Pomalu a něžně. Usmívala se a já hledal její něžná místečka.

Na konci měla ten nejkrásnější orgasmus, jaký jsem zažil.

Sevřela mě tak, že jsem se nemohl nadechnout. Vlastně jsem už ani dýchat nechtěl. 

Chtěla se mnou milovat možná víc než já s ní.

Manželský sex, přidělovaný jako forma odměny nebo trestu, vystřídala vášeň a já se cítil jako puberťák, který poprvé zaskóroval. 

Držel jsem ji v objetí několik minut než povolila... políbila mě na tvář. 

Pak se položila na vodu a splývala.

Položil jsem se vedle ní... 

Na nebi v prvních hvězdách jsem viděl obrysy našich těl.

____________________________________________

Pokračování:  Umělé bradavky a ženská přirozenost - 7. díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 5.díl

Otočila se jako ve snu. S grácií pak spustila svou něžnou postavu do modravého bazénu. Ta chvilka trvala vteřinu, ale já si ji přetáčel tam a zpět. Propnuté tělo se mazlilo s vodou a rukověť jejího luku připomínala práci starých mistrů. Kdyby měl sochař najít předlohu trojské Heleny, pak by musel zazvonit u jejích dveří. 

_________________________________________________________________________

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 1. díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 2. díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 3.díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 4.díl

_________________________________________________________________________

Vynořila se mi u nohou a usmála se:

"Podáš mi drink?" Beze slova jsem jí podal pití a sedl si na okraj bazénu.

"Povídej mi něco..."

"Co chceš slyšet?"

"Třeba o tom jak píšeš, proč píšeš a kde hledáš inspiraci?" Nasál jsem brčkem osvěžující tekutinu. Neznal jsem ani jednu odpověď, ale ona měla tak kouzelně vzrušený pohled, že chtěla příběh. Tajemný, drsný i něžný příběh s poučením na závěr.

"Jednou jsem jako kluk seděl sám pod stromem. Byl jsem na škole v přírodě a psal si tam nějaký hlouposti. Moje učitelka ne sledovala. Věděl jsem to. Miloval jsem tehdy Rostandova Cyrana a tak jsem si dělal pro sebe poznámky, co já bych s tím Cyranem vyvedl."

Klára se usmála a na očích jsem jí viděl, jak si to představuje.

"Jednou jsem k nim přišel domů a ona mi otevřela jen s přehozeným ručníkem a já se začervenal, jako malej kluk. Vlastně jsem ještě malej byl. Pátá třída! To víš, hrozně jsem se bál, ale zároveň jsem jí chtěl vidět nahou. Lehce jsem ťuknul do dveří ložnice, kde se převlíkala a pozoroval jí. Byla nádherná. Měla postavu bohyně a já se zamiloval definitivně. Ještě než přišla, tak jsem napsal další verše. Neřekl jsem jí, že jsem šmíroval, a že jsou jen a jen pro ni, ale ona přišla, pohladila mě po vlasech a řekla mi, že mám veliký talent a že musím hodně psát."

Mojito mi došlo, ale tentokrát jsem se obsloužil sám. V baru jsem našel skotskou a zdokonalil jsem whisky třemi kousky ledy. Klára mezitím ladně vylezla z bazénu a osušila se. Sedl jsem si ke stolu a sedla si mi na klín.

"Jé, ty máš rád Cyrana?"

"Miluju ho. Je to takovej můj hrdina!"

"Já taky, když ho někde hrajou, musím ho vidět!"

"Mám to raději v písmenkách. Tak tehdy na té škole v přírodě ke mě přišla moje učitelka, pohladila mě po vlasech a začetla se do toho co jsem psal. Pak si to půjčila na večer a já si mezitím psal dál. Chodila každý večer a každý večer si vzala pokračování." 

"Jednou jsem se hrozně pohádal se spolužáky a ona mě zachránila před výpraskem. Přivinula mě na prsa a já se poprvé zamiloval. Krásná dětská láska a tak jsem měl motivaci psát víc a víc. Čím víc chodila, tím víc jsem psal. Pak skončila škola v přírodě, ale ona nezapomněla a já musel nosit napsané texty do školy."

Vzpomínal jsem si na Danu Marounkovou, moji tehdejší třídní a usmíval jsem se při té představě. "Pavlíku nenapínej..."

Cítil jsem její krásně ledovou kůži. Usrkl jsem a usmál se na svoji vílu. Najednou jsem byl podivuhodně klidný.

"Skončil školní rok Ona odjela na dovolenou a když jsem za ní přišel na konci července, tak jsem našel na jejích dveřích jen policejní pásky a razítka SNB. Utekla přes Jugoslávii na západ." Klára mě tentokrát pohladila.

"Po půl roce jsem pak od ní dostal dopis. Psala mi, že moc chtěla zůstat, ale že musela s manželem. Má prý s ním děti a on má sestru v Kanadě a tak bylo rozhodnuto za ní. Znovu opakovala, že musím psát a psát a nevzdávat to! A to vlastně dělám dodnes."

"Ježíš to bylo krásný a nevymyslel sis to?"

Nevymyslel jsem si to, ale jen jsem se usmál. Dana mi nedávala spát ještě dneska. Často jsem na ní myslel a myslel jsem i na to její nabádání. Zavrtěl jsem hlavou. 

Klára se postavila a vzala mě za ruce. Stál jsem vedle ní na kraji bazénu a najednou mi došlo, co chce provést. Lehce do mě strčila a já se octnul pod hladinou. Vodním průhledem jsem viděl její alabastrovou postavu. 

Vynořil jsem se a ona se ke mě sklonila. Políbila mě a špičkou jazýčku si pohrála s horním rtem.

"Pavlíku, ani nevíš, jak je snadný se do tebe zamilovat!"

Usmál jsem se, vzpomněl na bývalou manželku a bylo najednou jasné, že budu muset ukázat své moderní boxerky... 

_________________________________________________

Umělé bradavky a ženská přirozenost 6. díl

PS. Paní učitelku jsem našel po 28 letech a byla z toho dvě krásná setkání.

Ztracené milenky 2. Nikdy tě nepustím

Denně si představuji, jak se s tebou miluji. 

Denně...

Chybíš mi, já přece nechtěl vidět ten tvůj nepřirozeně bledý obličej. Vlastně mám z něho pořád strach. Tady mne strašíš, i když už nejsi. Já nechtěl, ale mám prostě takovou sílu. 

Odpusť lásko. 

Ani nevíš kolikrát jsem jen viděl zatmění a pak jednal.

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

Vzpomínám si na týpka, který tě šťouchal tam, kam jsem mohl jedině já. Vlastně jsem neztratil nervy, ale jedno bylo jasné: musel jsem ho zneškodnit. Bylo mi jedno, že mi nadáváš a škrábeš na zádech. Ten hysterický křik mne pronásleduje každou noc ve snech.

Nevím proč jsi tak křičela, mám strach z toho křiku.

Nikdy bych ti neublížil, ale asi jsem to udělal, když ležím tady na pryčně. Já tě v představách vidím, je to jako tehdy v noci, kdy jsi mne poprvé objala a já chtěl odejít. Měl jsem strach z tvé síly a tvé polibky jsem už ani nevnímal. 

Byla jsi moje a já tvůj. 

Já tvůj, vlastně víc než si dokážu přiznat.

Podléhám ženám, mám z nich strach. 

Mám strach i ze samoty jako tehdy, když přijela máma a najednou byla pryč. Nechápal jsem proč mne v noci objímá teta. Ztratil jsem se ve vlastním strachu. Vlastně ani nevím, jak máma vypadá, ale každý kolem mne říkal, že se vrátí. 

A nevrátila!

Měl jsem tě rád, byla jsi v pohodě. Všechno kolem nás bylo jednoduché. 

Miloval jsem tě a ty jsi mne ovládala. Podléhal jsem ti každou noc. Hledal jsem tě na cestách, kterými jsem chodil s tebou. Tehdy to ještě nebyly cesty bolesti. 

Tu jsi tam přinesla až ty. 

Nenávidím tvé úsměvy, které znějí jako výsměch. Jsem slaboduchý a ty jsi děvka, co mne chtěla jen ovládat. Nemám rád silná slova, ale já nejsem ztracený v podivuhodném lese myšlenek.

To nebyla sebevražda, byla to rituální vražda a ty jsi držela krvavý nůž ve svých rukou.

Myslím, že jsi ani nevnímala, jak hluboko vniká nůž do mého těla. Bylo a je ti to celkem jedno. Jen ten tvůj úsměv zářil do deštivé noci. 

A každou noc jsi mne zabíjela.

A přitom jsi byla jedinou, která mi mohla beztrestně ubližovat. 

Ovládala jsi mě a já ti podlehl. Nikdy mně nikdo tak neovládal. Jsi moje bohyně a já jen toužil tě líbat a hladit tvé obrysy. Unikala jsi a já se vracel temnou cestou beznaděje. 

Hledal jsem tě.

Přinesla jsi do našich životů vášeň i samotu. Opíjím se láskou a samota mne svírá. 

Kde jsi, ty má mazlivá. 

Já jsem se bál ti přiznat, že s tebou získávám a bez tebe ztrácím. Nikdy jsem s tebou nesoupeřil a z nás dvou jsi to byla ty, která mne dokázala hladit a přitom sama spokojeně vrnět. Mám tvé fotky nalepené na stěně. 

V myšlenkách se k tobě často toulám. 

Ne, já nejsem vrah. Možná mám na rukou tvou krev a tvé slzy mi stékají mezi prsty.

Proč jsem tě vlastně zabil. 

Vlastně ani nevím, jen cítím tvůj puls v dlaních. 

Sevřel jsem tě a ty jsi nemohla ani hlesnout, i když si myslím, že kdybys na mne promluvila, tak se pomilujeme a všechno by bylo v pořádku. Chodil jsem kolem postele, kde jsi bezvládně ležela a já tě každé ráno přikrýval. 

Schovával jsem si tě pod deku. Na ulicích na mne číhal strach. Nikoho jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jen jsem se v tichosti modlil.

Možná jsem se bál si přiznat, že už se na mne nikdy neusměješ. Kdyby nepřišla moje teta, tak tam jsme oba dva spolu. 

Ona přerušila naší vysněnou harmonii. 

Ne já tě nezabil, ty jsi mne zabíjela každou noc.

Jsem ztracený a sám, lásko. 

Nerozumím té bolesti, kterou cítím. 

Ze tmy se vynořila postava mé matky. Najednou se usmívá tiše na mne mluví. Ona mluví a já slyším tvůj hlas, lásko. 

Natahuješ ke mně svou ruku, tu hebkou nádheru, kterou jsem tolik miloval.

Lásko odpusť...

__________________

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

Chce mě zabít sexem!

Kolikrát jsem jí unikal, jak raněné zvíře, a pokaždé jsem se vrátil polomrtvý touhou. Jenže tentokrát jsem se rozhodl a ukradl si z její koupelny svůj zubní kartáček.

Kradl jsem si ho tiše nad ránem. Potichu, protože Ona tiše oddychovala po dvouhodinovém ničení mé vrozené něžnosti.

Ano, ničila mě sexem! Jsem zajatec jejích sexuálních pudů. 

Teda, byl jsem otrokem. 

Dneska zmizím.

Na začátku se mi to docela líbilo. Moje první žena chtěla sex akorát po výplatě a o Vánocích. Vařila sice dobře, ale zástěrový sex se mi nikdy nelíbil. Bylo to jako pravidelná roční povinnost. 

Skoro jako Silvestr.

Jenže Petra mě dostala do úzkých. Její tělo je pro mě návyk. Každý den překvapení. Před týdnem přišla domů bez kalhotek a dneska si přinesla bičík.

"Petro, nemám nic proti experimentům, ale bičík! To je skoro jako na koně."

Usmála se úsměvem sexuálního devianta.

Nesnáším dominantní ženský. Nemám rád, když mě složí na postel, jako balík slámy a pak po mně rajtuje jak Váňa na Železníkovi. Ale to je její styl.

"Miláčku, dneska si uděláme něžňoučký večer se šlehačkou a na závěr vyzkoušíme vydráždit vzrušení bičíkem!"

Jak já nenávidím ty frygidky z Cosmopolitanu, které mi ničí život.

"Ale když mě to bude bolet, přestaneš!"

Zamračila se a postavila se jak stalinský úderník k úderu krumpáčem.

"Pavle, jestli nepřestaneš, tak nejenže nebude sex, ale pozvu si kluky a roztočím s nima grupáč a ty budeš za trest umývat v koupelně podlahu."

Teď jsem zatvářil já jako čínský bůh srandy a rozhodl se pro jasné vymezení mantinelů.

"Petro, mám tě rád, ale tyhle narážky jsou nemístný. To, že tě kluci balili u piva, ještě neznamená, že tě chtěj, a mimo to, Karel má častěji kapavku než ty menstruaci."

"Kapavka je možná lepší než bejt impotent!" zahlásila odcházejíc do pokoje.

Věděl jsem, že argumentačně neobstojím, a tak jsem se přichystal technicky. Jedna modrá mně a Petře jeden Stillnox do vína. Pokaždé zabere a Petra po druhém čísle usne jako drobeček.

"Miláčku, dáš si kuřátko na paprice?"

"Pavlíku, jsi ignorant. Nebudu přece lítat třikrát týdně na aerobic, abych potom nabírala z tvých večeří."

"Ale ty moje ještěrko, vždyť jsi moje něžňounká hubeňourka."

"To jako, že jsem vychrtlá jóóó?"

Do prčic, snažím se a snažím, i když mě pokaždé dostane!

Přišla ve svém podvazkovém koncertním oblečení plném vilnosti. 

Nesnáším boxerky, okamžitě je vidět reakce na viagru, když přijde doba!

"Tak pojď, ty můj malej leguánku..."

"Petro, neříkej mi leguánku, jsou hnusný a tlustý!"

"Hnusný, to je věc názoru, ale tlustý, ty přece chceme, ne dlobešku?"

Utekl jsem do koupelny. Nesnáším, když začne žvatlat. Drobná studená sprcha mě zchladila.

Petra už zhasla. Podvazky si na sobě nechala a sotva jsme dolehl, tak se na mě vrhla. 

Vrhla, špatné slovo. Naskočila jako Marianna na Sandokana a neomylně se trefila. Můj viagrou posilněný šíp se zabořil do čisté desítky.

Byla jako uragán. Vzrušující a divoká. 

Jenže pak zašátrala pravou rukou pod polštářem a do tmavé vzrušující noci se zalesknul bičík.

"Nééé!" zařval jsem, ale ona to brala jako pobídku, jelikož jsem tak rychle nadskočil s bederní oblastí, že taxis by se nechytal.

Bičík se zablýskl a plácnul mě do levého stehna.

"Bolííí, jaúúúú?!"

"Jen řvi, miláčku, jen křič!"

Pak už to vypadalo jako na dostizích a Petra mě mlátila jako plnokrevníka v cílové rovince. 

Vysmeknout jsem se nemohl. 

Pevně mě stiskla stehny, a tak jsem jen řval, jak mlácenej iráckej voják ve spojeneckém zajetí. 

Ve finále se mi zakousla do ramene tak moc, že jsem cítil, jak její porcelánové zubní náhražky prořezávají pokožku.

Po dalších pár minutách ze mě spadla jako hruška ze stromu.

Když jsem si setřel krev z ramene a spočítal šrámy na stehně, tak jsem pochopil, že se vrátím do Dolní Lhoty k mamince.

Na levou stranu se asi neposadím hodně dlouho, ale už se nenechám. Do tašky jsem hodil kartáček, bičík s mou krví a zmizel jsem z jejího života.

Ona je totiž nymfomanka!

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 4.díl

Na zastávce nikdo nevystupoval a byla prázdná. Cítil jsem se jako odložený bezdomovec. Tramvaj zmizela v zatáčce a já se podíval v kolik mi jede zpátky. Směšné pro chlapa, který jde odněkud, kam se vrátit nemůže. 

Petra zcela jistě chystala rituální pomstu. Něco ve stylu zapomenutého klíče v zámku nebo normálně odjede za maminkou. 

Vůbec jsem se necítil spiklencem slasti v boxerkách za tři kila. 

Spíš naopak!

________

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 1. díl
Umělé bradavky a ženská přirozenost - 2. díl
Umělé bradavky a ženská přirozenost - 3. díl

________

Studoval jsem jízdní řád, jako okradený turista z Václaváku. .Do setkání jsem měl ještě hodinu a naproti škole byla příjemná zahradní restaurace. Ani nevím, proč mám tak rád jídlo v restauracích, ale poslední rok jsem neměl moc šancí si dopřát domácí stravu.

Čas plynul pomalu a příjemně.

V duchu jsem nevěřil, že lvici ještě uvidím. Představa její postavy znamenala pro mé nové boxerky opravdu zatěžkávací zkoušku. Přestal jsem se rozplývat a zaplatil jsem večeři. U školy jsem se posadil na lavičku a otevřel knížku. 

U krajnice najednou zahvízdaly brzdy a otevřely se dveře.

"Tak pojď!"

Nasedl jsem a knížku schoval do tašky. Srdce jsem měl až v krku. Tak tohle jsem naposled cítil, když ještě vycházela Sedmička pionýrů a na přední straně se objevila zpěvačka Tanja se svým unikátním výstřihem.

"Klára."

A já si uvědomil, že ani neznám její jméno.

"Pavel, těší mě." Blbá věta, kdyby mě vysadila z auta pro blbost, vůbec bych se nedivil. 

Klára se usmála a šlápla na plyn.

"Klára to znamená čistá. Máš hezké jméno!" Tykací reflex se ve mě probudil, ale ona se jen usmála. Zastavila u krajnice a dala mi pusu. Lehkou a něžnou pusu. Cítil jsem její vůni a skoro se mi zamotala hlava.

"Na seznámení a tykání! Tak co volali ti?" Popadnul jsem poslední zbytky dechu a snažil se vypravit několik souvislých slov.

"Jóóó, volali."

Víc ze mě nedostala. Kdybych se dal na dráhu agenta ve stylu Jamese Bonda, tak bych měl jedinou výhodu. Nic bych nevyzradil!

"To je dobře. Mě taky. Nastupujeme spolu zítra. Budu ti dělat asistentku!" 

Prohodila to lehce, jako by se nic nedělo, ale já si za poslední měsíc prošel patnácti pohovory a neúspěšně.

"Nechápu to, vždyť se mnou nikdo nemluvil."

Usmála se a zaparkovala. Vystoupil jsem z auta a stál jsem před kouzelnou vilkou. Malinkou, útulnou vilkou. Skoro jako domeček pro vílu! Kdyby mě viděla Petra asi by mě přetáhla pánvičkou po ksichtě. 

Nesnášela, když jsem se přiblble usmíval.

Klára se zastavila přede mnou a já cítil její bradavky na své hrudi. Pohladila mě po vlasech a vzala za ruku.

"Dneska ale ještě nepracujeme, až zítra, ano?" 

Přikývl jsem a nechal jsem se vést. Nechápu proč, ale chlap se stává v rukou ženy poddajný a lehce "zblbnutý". 

To slovo jsem opravdu nikdy nechápal. Používal ho táta, když jsem se v pubertě zamilovával a odmilovával. Vždycky říkal, že se domu vrátil "náš zblbnutý". Cítíval jsem se lehce uražený, ale dnes jsem pochopil, že mi jen otcovsky záviděl.

Klára si mě odvedla úzkou cestičkou na druhou stranu domu. Posadila mě k bazénu a donesla lehký drink. Pak zmizela a vrátila se s osuškou polem ňader. Posadila se a ukázala mi krásně tvarované stehno.

"Máš tady plavky?" Usrkla z drinku a olízla mátový lísteček. Zavrtěl jsem hlavou. Byl jsem jako ve snu. Nechápal jsem co se kolem mě děje. 

Uťápnutý psavec se dostával do filmu. Pořád jsem čekal, kdy z křoví vyskočí ten blb Rychlý a ukáže mi skrytou kameru. V náruči jsem svíral svoji pracovní tašku a do lýtka mi pleskala taška z obchodu s boxerkama.

"Pavle, uvolni se. Plavky potřebovat nebudeš a polož si už tu brašnu s nářadím!"

Zašprýmovala a já si uvědomil, že v igelitce je zapomenutý balíček s prezervativy. Roztržitě jsem otevřel tašku a snažil se ukrýt balíčky do tašky.

"Jahodový? Fuj, vždyť je to guma. Pavle, to už se nenosí!" Smála se a mícháním se snažila rozpustit led na dně skleničky.

"Mno, já ani nevěděl, že to tam mám. Dala mi to tam prodavačka."

"A copak sis to kupoval, broučku?" Teď byla sebejistá. Začínal jsem se bát, že se na mě vrhne a spolkne mě. Bál jsem se, že když se přiznám, tak bude konec romantiky. 

"Ale nic."

"Nežvatlej Pavlíku! Určitě sis kupoval nějaký spodní prádlo." Prstem ukázala na nápis na igelitce.

"Pánské spodní prádlo ADAM, hmmmm dobrý obchod." Panebože, já jsem blbec... 

"Kupoval jsem si boxerky."

"A teď se stydíš mi je ukázat, co..." Usmívajíc odběhla k baru pro další mojito. Pozoroval jsem její kotníky. Měla nejkrásnější kotníky, které jsem viděl. Obloučky kotníků vytvářely nádherné písmeno L. Odložil jsem tašku ke stolu a dopil svůj první drink.

"Stydím, promiň."

Usmála se a nohou zkusila teplotu vody. Pak jsem, jak v mlžném oparu, viděl, jak se ručník snáší k zemi a ona stojí přede mnou nahá. 

Nádherná jako víla.

Můj pohled tančil na jejím těla a snažil se vyhnat paprsky zapadajícího slunce z její kůže. Kradly mi ji a to jsem si nechtěl nechat líbit.

Z reproduktorů se linul song od Manic Streat Preachers a v hlavě mi dunělo vzrušení...

____________________________

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 5. díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 3. díl

Tramvaj ujela dvě zastávky a já si najednou uvědomil, že mám ještě spoustu času. Vystoupil jsem na prosluněném náměstí. Nesnáším hádky s vlastní ženou. Romantika a zamilování vystřídal trvalý válečný stav. 

Vzdal jsem to. 

Se ženskou chlap nemůže nikdy vyhrát. Z hádek zůstávají šrámy a ty bolí. Opravdu ženským nerozumím. Chtějí nosit kalhoty a když jim člověk dá tu možnost, tak je na najednou debil, kterého ta ženská vyživuje.

__________

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 1. díl
Umělé bradavky a ženská přirozenost - 2. díl

__________

Do schůzky s blonďatou lvicí zbývalo ještě pár hodin a tak jsem si sedl na jedno. Byl jsem podivně nervózní, ale nebál jsem se. Někdy mě romanticky napadá, že bych se chtěl znova bát. 

Stejně bát, jako před dvaceti lety. Těšit se na první objetí a neuroticky se třást před prvním polibkem.

Teď se spíš bojím, že zklamu jako chlap a já pochopím, že pomalu přichází stáří.

"Hele vole, seš komunista?" Zahlaholil opilej obejda u mého ucha a bez pozvání si přisedl. Usmál jsem se a pozoroval projíždějící tramvaj.

"Hele, tak seš nebo ne?"

"Jasně, jsem členem ústředního výboru." Musím se toho kořaly nějak zbavit.

"Jé, von je to komouš. Kurevskej komouš!"

"Tak to nejsem, já jsem obrozenej komunista." Blbeček zamžikal očkama a zamyslel se. Evidentně to byl nadlidský výkon, protože u toho mi vyzunknul zteplalou dvanáctku.

"Jasně obrozenej! Nejseš náhodou obřezanej?"

"Ne, to byl předseda a tak dostal v rámci očištění strany padáka."

"Si děláš prdel, že jo!" Dvě zamyšlení během minuty, tak to už je přírodní úkaz.

"Nedělám, přijímáme jen prokádrovaný lidi. Nebereme židy, katolíky, alkoholiky a děvkaře." "Hele, a víš proč já chlastám?"

"No tak to by mě zajímalo!"

"Protože kašlu na lidi."

"Kašleš na lidi, chlastáš a lidi pak kašlou na tebe!"

"Ty provokuješ, co. Hele, nemáš na jedno?"

"Nemám! Máme drahý stranický poplatky!"

"Si naštvanej, protože ti stará nedala, co."

"Mě nedala stará, ale tobě nedá nikdo!" Zmizel, jako pára nad hrncem, ale měl pravdu.

Stará mi nedala už několik měsíců. 

Vlastně si pamatuji den, kdy jsem se miloval se ženou naposled. 15. června loňského roku. Těsně potom mi ta moje krasavice oznámila, že jsem chlap k hovnu, protože soused Brunclík koupil ženě dovolenou v Karibiku a já nemám ani na chatku na Sázavě. 

Vlastně měla pravdu, ale na chatku jsem ještě měl. Jenže potom spustila o sousedově autě a taky o tom, že když byla ještě s Petrem, tak měla peněz kolik chtěla.

Ženský mají podivný nápady po orgasmu. 

Napadlo mě, že na tu dovolenou myslela po celou dobu, kdy jsem se snažil vyvolat v ní vrchol blaha. 

Ještě dneska si vzpomínám, jak jsem se té myšlenky lekl!

Zahlásil jsem něco o intelektuálech, sbalil si peřinu a zmizel do obýváku. 

Natrvalo! 

Rozuměl jsem tedy, proč se mi rozepíná zip před tím pohovorem, ale vlastně jsem ani sexuální dobrodružství nevyhledával.

Jenže ta lvice byla tak nádherná.

Vzpomněl jsem si na ty její bradavky a pomalu se vydal na tramvaj. Cesta do Modřan je dlouhá. Naposledy jsem tam byl před lety. Noční tramvaj mě tam vyvezla po jednom nočním tahu. Potkal jsem tam tehdy jednu z rakouské televize a celou noc jsem řešil dilema, jestli znásilním já jí nebo ona mě.

Skončilo to patem. 

Nikdo neznásilnil nikoho, ale kocovina z toho byla pořádná.

Uvědomil jsem si, že jsem si nestihl převléknout spodní prádlo.

Hmmm, tak to udělám dojem. Bílé hadrslipy, které jsem dostal od maminky k maturitě. Jedna kolegyně mi jednou vyprávěla, že nejhorší erotický zážitek pro ženu je chlap ve slipech.

Vystoupil jsem na Karlově náměstí a vydal se do obchodu si pořídit nové spodní prádlo. Nerad nakupuju, opravdu nerad. Petra se vyžívala v nákupních horečkách. zabíjela tím svoje deprese i odcházející mládí. Prodavačka se znuděně opírala o pult.

Nevím, proč nosí prodavačky tak hluboké dekolty. Ta moje prodavačka ho měla tak hluboký, že by měla mít na něj zbrojní pas. Usmála se na mě.

Vzal jsem jedny černý boxerky. Hluboký dekolt se mi snažil poradit. Vzala mezi palec a ukazovák citlivou partii. Prohlásila cosi o kvalitě a hlavně vzdušnosti.

Nervózně mi zaškubalo v pravém oku. 

Poděkoval jsem a zmizel z krámu. Ani jsem si nevšiml, proč mi do sáčku ta prodavačka hodila balíček ochucených Vulkánů, ale asi to je na Karlově náměstí standard.

Zaplatil jsem búra za kabinku v metru a své dědečkovské slipy vyměnil za moderní boxerky. 

Najednou jsem se cítil mužněji. Nikdy bych nevěřil, kolik sebevědomí dokáže dodat spodní prádlo a s tím zvýšeným sebevědomím jsem si naposled sedl na tramvaj do Modřan.

Cesta podél Vltavy mě vrátila ve vzpomínkách zpátky. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych byl Petře nevěrný. Někdy se to stalo, ale já to nikdy neplánoval. 

Teď jsem měl pocit, že jsem nevěrný. Podivné! Soudní rozhodnutí o rozvodu máme doma a já myslím na svou zklamanou manželku.

"Víte, Petra je jako princezna. Počítejte s tím, že když s vámi zůstane, tak se musí cítit jako princezna. Jinak vám připraví peklo!" To mi říkal tchán, když jsem žádal o ruku.

"Ale já ji miluju."

"To někdy nestačí. Já jsem taky její matku miloval. Dnes bych v některých případech byl i pro rituální sebevraždu."

"To snad ne."

"Mladý pane, ženská je jako černá díra ve vesmíru. Mizí v ní věci, peníze, myšlenky a ona má pořád hlad. Pokud ji nebudete zásobovat, sežere vás!“

A měl pravdu.

Hlas v tramvaji ohlásil tu mojí zastávku.

Vystoupil jsem do zhasínajícího dne a vydal se k modřanské škole.

_____________________________________________________

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 4. díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost 2. díl

Umělé bradavky a ženská přirozenost 1. díl

Opravdu jsem nechápal, o co jde. 

Proč mě vzali do práce, kde jsem se ani nedostal k přijímacímu pohovoru? Nebudu si hrát na majora Zemana a opravdu připustím to, že bojovná lvice s postavou modelky jednoduše získala místo i pro stárnoucího psavce. 

Třeba opravdu začínám být atraktivní po nejmladší věkovou skupinu. 

Zajímavé!!! 

Před dvaceti lety jsem se chtěl dostat tam, kde mám dneska vstup volný! Hovadina! Nejsem žádnej Vieweigh a jedna knížka ze mě boháče nedělá.

Přepočítal jsem si zbývající drobné v kapse u retro kalhot, které připomínaly Fredieho Mercuryho v pubertě a rozhodl jsem se pro vítězný návrat domů. Ztučnělá podobenka Catherine Deneveux seděla v křesle v obýváku a čekala, až otevřu dveře. Tiše schovala mobil mezi svá stehna a zapálila si další Petru. 

Tašku jsem hodil pod věšák. Nechápu, proč si ženská nevšímá bordelu, který zůstal pod věšákem ještě od vánoční návštěvy jejích polských příbuzných. Potřeboval jsem se probrat, než vlítnu do průšvihového rozhovoru s nakynutou rádoby mladicí, která si mě všimne jen patnáctého. 

Jasně, výplata, to je to, co jí na mě ještě vzrušuje! Studenou vodu bych potřeboval i do jiných partií. Obličej bylo málo. Vlezl jsem si pod sprchu a pouštěl na sebe studenou vodu. 

Erekce! Sakra, to jsem nezažil od doby, kdy jsem zažil na tiskovce Paulu Wild. Teď kdyby ke mě vlítla ta moje!

To by bylo! 

Jenže rozvodové řízení, má svoje výhody. Zejména v tom, že se můžu sprchovat sám. Když jsem se chtěl s tou svojí koupat sám, nechtěla! Počkala si až nakyne a pak přišla s tím, že se v naší stošedesátce v pohodě vykoupeme spolu. 

"Tak jak si dopadl." Prohlásila s jemným náznakem sarkasmu sotva jsem vypadl z koupelny. "Ale jó." 

"Takže jó? Tak slez Franto!"

Nenávidím ty její průpovídky! 

"Nastupuju zítra, ale tobě to může být jedno." snažil jsem se připomenout, že soud příští týden rozhodne o rozdělení majetku a bude klid. Mimochodem, majetkem jsem měl na mysli zejména své polohovací křeslo, které jsem se rozhodl jako rodinnou relikvii vzít sebou do nového podnájmu.

"Najednou je páníček hrdina! Sehnal si práci za peníze a tak si bude dovolovat!" 

"Petro, proboha, nech toho, myslím, že toho mám za patnáct let opravdu dost!" Zavrtěla se a změnila polohu z japonské gejši na Francouzovu milenku. Projevovalo se to zejména špulením masitých rtů a koketním výrazem, který ve mě probouzel pocity beznaděje. 

"Petro, proboha, netvař se jako eskymácká prostitutka, za prvé to na mě nefunguje a za druhé, já se ani k pohovoru nedostal." Aniž bych chtěl, tak jsem odvyprávěl svůj příběh a čekal, co se mnou ta moje sanice provede. V nejlepším případě mi postaví kufry za dveře a já budu mít klid. 

Míval jsem jí opravdu rád, ale posledních pět let to bylo peklo. Nevěra, samota, peníze. Však to známe všichni! Mlčela a to bylo na celé situaci děsivé!

Myslel jsem na ní samotnou před patnácti lety. Ano, i ta moje byla mojí inspirací a já vyváděl ztřeštěnosti jen kvůli tomu, aby si mě všimla. Byl jsem první striptér na karlovarském festivalu, ukradl jsem květiny z květináče před Grand Hotelem, políbil jsem nozdru koně na Václaváku a hlavně jsem si jí vzal 17. října na Zbraslavi. 

Patnáct let trvalo, než jsem rezignoval a vzdal souboj o ni samotnou. Neměl jsem šanci a jen tak mimoděk jsem si vzpomněl na její fóbie z klíšťat, neurózu z mých daňových přiznání a dokonce jsem se i dnes usmál nad jejím nápadem, že jí koupím náramek za třináct tisíc EURO za první dítě. Usmála se tehdy na mě: "Ani si mi ten náramek nekoupil!" Prohlásila lakonicky. 

"Protože jsem neměl nikdy třináct tisíc EURO." 

"A víš, proč si nikdy neměl peníze?" Zvedla levé obočí do takové výšky, až jsem se klidil do kuchyně.

"Neodcházej! Já ti to povim, protože si DEBIL!" 

Objevná myšlenka. To, že jsem debil, jsem slyšel tisíckrát. 

"Jasně, krasavice přenádherná. Já jsem debil a ty si madam Pompadoure!"
"Ne, já jsem princezna a ty to víš!" 

"Nechme toho. Rozvod je za náma. Dej si pohov, lochnessko!"

Ten úsměv! Vraždil bych pro něj a dneska bych pro něj zabil klidně i jeho nositelku! Raději jsem si zmizel usmolit obalovanej chleba do kuchyně. Přišla za mnou. 

"Tak ty tam půjdeš?" 

"Proč bych nešel?" 

"Protože žiješ se mnou ve společný domácnosti, protože tě živim..." 

"Petro, proboha!" Hodil jsem právě ukrojenou skývu chleba na kuchyňskou desku. 

"Neříkej proboha, víš, že je naše rodina přísně katolická." 

"Dobrá, Petro, DO PR*ELE." 

"Vidíš, si neurotik, nemůžeš se rozrušovat."

Zabít? Nezabít? Toť otázka. 

Přemohl jsem lovecké reflexy a dokonce jsem tu svoji jemně pohladil po tváři. 

"Miláčku, ať budeš chtít nebo ne, tak za hodinu padám. Chci žít a ne umírat vedle velryby! Nechci se hádat celej večer o naprostejch hovadinách! Jestli chceš, tak jdi taky, ke komu chceš." 

"No jasně, teď to říkáš! Ztratila jsem vedle tebe mládí a chuť žít. Když jsem tě potkala, tak jsem byla jako proutek a teď kynu! A víš proč? Protože jsem to měla víc než jednou za týden." Ostří nože narazilo na kuchyňskou desku. Tvrději než samo čekalo. Deska stolu praskla. 

"Víš co, SBOHEM!".

Zabouchl jsem za sebou dveře a nastoupil jsem na tramvaj.

_____________________

 

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 3. díl