Nemám rád úvody, ale musím se přiznat, že jsem s obavou čekal vaší odpověď. On tady čas opravdu běží úplně jinak. Každý to má tady jasné. Čekáte na soud a nic víc. Nikoho nevidíte, a nikým nemluvíte. Máte čas přemýšlet.
On ten strach je až nepochopitelný. Napsal pro mne neznámému, který chce pochopit to co já nikdy nepochopím.
_________________________
_____________________________
Dnes mi přišel dopis od rodičů. Neměl jsem sílu číst, i když jsem jim napsal už pár dopisů. Mám strach číst jejich řádky a to přesto, že jsem se jim pokusil napsat pravdu.
Vlastně nevím jestli to byla pravda. Byl to jen popis toho co se stalo tak jak to vidím teď.Táta, a vy ho znáte, musel ty řádky číst s obrovskou bolestí.
Vždyť on Kamču miluje víc než mně.
Jenže já neumím změnit to co se stalo.
Opravdu se to stalo protože už je ukončené přípravné řízení a za týden mne čeká seznámení se spisem.
Já vím, ptal jste se mne na Kamču.
Víte, jestli někde někdy existovala láska, tak to bylo to co mne potkalo s Kamčou. Hmm, potkalo, nevím spíš jsem to plánovitě připravoval.
Na stěně mám fotografie Kamilky a vzpomínám na chvilky, kdy ty fotky vznikaly. Ani nemyslím ne její smrt. Dodnes nechápu co se stalo, vidím jen její oči, vlasy i mírně ironický úsměv.
Často se mi vysmívala, ale měla mne ráda. Byla snad jedinou holkou na celém světě, která mne dokázala vytočit a milovat.
Teď je všechno přikryté takovou temnou dekou a já mám opravdu strach ji zvednout. Pořád doufám, že se něco stane a Kamča přijde za mnou a vysvobodí mne.
Znáte to: "Nenávidím a miluji!".
Tak to bylo mezi Kamčou a mnou. I když nenávist v lásce je něco jiného.
Milujete, toužíte, zbožňujete, trpíte, nenávidíte, mstíte se. Ano, to všechno je Kamča.
Donutila mne ztrácet sama sebe a já z toho šílel. Nechtěl jsem být bez jejích doteků, ale stejně tak jsem měl strach jim podlehnout.
Život jsou jako stránky deníku.
Každý den popíšete pár stran, některé zapomenete, některé se vám nikdy nesmažou. Byly stovky dnů, na které bych rád zapomněl, stejně jako jsou stovky dnů, které miluji.
Ona mne chtěla ovládat, ale já se cítil silnější. Vlastně jsem to byl já, kdo jí sbalil. Vzal jsem jí možnost volby a přitom jsem jí miloval.
Bylo jí čtrnáct a koketovala se Štenclem.
Já se k tomu přifařil. Hrál jsem zpovědní vrbu. Nejdřív byla do Štencla zblázněná, ale pak jí to pustilo. Přišel Dušan, ale byl to blb a k tomu dělal policejní školu. Nesnáším policajty a Dušan rychle zmizel ze scény.
Měl jsem cestu volnou. Skoro půl roku jsem chodil s Kamčou a hrál si na kámoše.
Od první chvíle jsem věděl, že musí být moje.
Bože, jak já blbě nesl její řeči o jejích láskách. Svěřovala se mi a spalovala se mne tím. Z důvěrníka jsem se stával pronásledovaným. Infantilně jsem jí doporučoval sám sebe.
Vypadalo to jako podivná hra. Když řekla, že miluje chlapy s melírem, tak jsem ho do týdne měl. Když řekla, že má rádá tvrdý chlapy, tak jsem zřezal cikána na nádraží.
Dneska mám pocit, že ona si pohrávala se mnou.
Pak mi dala šanci. Zůstal jsem sám a bojoval jen o ní. Štencl byl mimo, Dušan i další.
Trpěl jsem jak zvíře žárlivostí i v momentech, kdy se mi dětsky svěřovala.
Přátelství mezi holkou a klukem je utopie. Nereálná utopie.
Často jsem na ní myslíval ve chvílích, kdy jsem usínal. Viděl jsem jí jasně. Její tělo, její křivky. Byla moje, lascivní, něžná. Lákala mne k sobě, lákala mne do sebe a já věděl, že jsem posedlý jejím tělem. Žádná ženská mne nikdy tak nevzrušovala. Kamča měla kombinaci upírské nadrženosti a provokativní něžnosti.
Jednoduše jsem si ji ukradl a nechtěl jsem aby patřila někomu jinému.
Pak přišel ten moment, kdy mi poprvé patřila a já byl nejšťastnější kluk na celém světě. A nejrozervanější. Nečekal jsem víc a přesto jsem věděl, že to je jen začátek cesty.
Její nahá ňadra se na mne přitiskla. Ještě schovávala nahotu a styděla se. Miloval jsem ji, byl jsem nejněžnější chlap na celém světě a měl jsem větší strach než ona sama. Viděl jsem v jejích očích ty plamínky něžnosti a štěstí. Ty dokáže holka ukázat jen když opravdu miluje.
Bože, kdybych tak uměl vrátit čas, kdybych dokázal trestat sám sebe. Nejde to, vím, ale byl jsem tak blízko splynutí, že sám nedokážu popsat to štěstí.
Kamča byla moje, na moment moje a já věděl, že musím udělat všechno pro to aby byla moje na věky.
Lehával jsem s ní na louce a prsty hladil hvězdy nad námi. Dokonce jsme si slibovali, že až jednou umřeme, tak to musí být najednou.
Slíbíla, že mne nikdy neopustí a já tomu věřil.
Všechno to bylo až moc neuvěřitelné a právě v ten moment jsem přešel na školu v Praze. Vídal jsem Kamču každý víkend, ale nestačilo mi to.
Dokonce si myslím, že to nestačilo ani jí. Tešila si na mě a já psal esemesky jako šílený. Vysmíval jsem se sám sobě, ale těšil jsem se na každou minutu s ní.
Dokonce jsem jezdil do školy nočním vlakem, abych mohl být jen s ní.
Sedával jsem u nás na Chlumu a pozoroval dalekohledem její dům. Díval jsem se jí do oken a snil. Teď už vlastně ani nevím o čem, ale snil jsem. Plánoval jsem každou chvilku s ní. Měl jsem naplánovaný každý krok, kdy půjde vedle mne.
Byl jsem jejím oddaným služebníkem a průvodcem. Patřila ke mně stejně jako patří země ke slunci.
Jenže na konci třeťáku jsem už byl zoufalý.
Byl jsem většinu týdne bez Kamči a ona byla čím dál krásnější. O co víc jsem po ní toužil o to víc mne spalovala samota.
Možná to bude znít zvláštně, ale tehdy mi nešlo o sex, opravdu ne. Šlo o mne samotného a já nechtěl být sám. Chtěl jsem být s ní. Nechtěl jsem, aby mi unikala a tušil jsem, že když nebudu s Kamčou, tak přijde časem někdo jiný a ukradne mi jí.
V květnu pak přišla první roztržka. Šlo o hloupost. Nechtěla přijít k vlaku, protože měla schůzku v internetové kavárně s kamarády.
Nebyl jsem naštvaný, jen trošku uražený. Cítil jsem, že přichází opravdová krize. Právě proto jsem přišel domů a ani jsem jí neposlal esemesku. Vzal jsem do ruky prázdný sešit a začal psát "Kamilčin deníček".
Proč? Sám nevím, možná jsem chtěl monitorovat jak se ke mně chová. Sčítat příkoří, kterých se dopustí a sledovat, jak se mi vzdaluje. Ano, plánoval jsem svůj vlastní konec. Projektoval jsem nenávist a žárlivost. Vytvářel jsem fabulace a ten deník mne utvrzovoval, že mi Kamilka pomalu uniká.
Pro chlapa je to nejhorší moment v životě, kdy si musí přiznat, že prohrává válku o svou první lásku.
Na intru mne to fakt nebavilo.
Každý večer jsem psal Kamilčin deníček. Věděl jsem, že mne jednou zklame a rozejdeme se.
Věděl jsem to a bál se jak malý kluk té chvíle.
Na druhou stranu jsem sbíral sílu v momentech, kdy mi ji Kamča chtěla dávat.
V neděli, kdy jsem se vracíval na intr, tak jsem ve vlaku v polospánku snil o tom, jak si s Kamčou vyrazíme v létě pod stan, jak budeme mít nežně krásné noci.
Snil jsem o jejím smíchu a svém klidu.
Jenže už v pondělí mne přepadávala pochybnost. Přestával jsem věřit jí a pak i sám sobě. Možná to bylo obráceně, to nevím přesně. Sedával jsem pak ve škole, jako smyslů zbavený a po škole jsem se opíjel.
Ani nevíte, jak jsem se cítil sám.
A tak to vlastně začalo. Chtěl jsem zaměstnat mozek. Opravdu jsem měl rád, když ty druhé dokopal k nějakému rozhodnutí. Možná řeknete, že jsem manipulátor. Ano, jsem a vím to věděl jsem to i tehdy.
Bylo středeční odpoledne a seděli jsme s Vojtou, Davidem a Pepou v hospodě.
David četl nějaké noviny a najednou prohlásil: "Ty vole, to je debil! Umlátil manželku sekerou a šel se udat. No to je vůl." David se ironicky ušklíbl a vrtěl hlavou. Vojta si vzal noviny do ruky a začal deklamovat z článku.
"Třiačtyřicetiletý Petr M. dlouhodobě na manželku žárlil a podezíral ji z nevěry. Když se v sobotu vrátil domů posílen tvrdým alkoholem, tak po hádce vzal připravenou sekeru a manželku zavraždil několika ranami tupou stranou sekery. Krátce poté se opět posílil alkoholem a pak se sám šel nahlásit ne místní služebnu policie."
"Byl to blbec. Všechno to přece šlo udělat jinak." Už mne nebavilo se vysmívat nešťastníkovi s parohama.
"Ty vole, vražd je čím dál víc, ale myslim si, že je čím dál víc provádějí pitomci." David a jeho filozofické poznámky měli vždycky úspěch.
Vojta vytáhl z báglu sešit a začal si něco psát. "Pitomci ste vy. Připravit a zrealizovat vraždu není nic těžkýho. Stačí se držet jen několika pravidel." Zamyslel se a kousal do tužky.
Petr si objednal panáka a mrknul se Vojtovi do sešitu. "Ty vole, co Stodolovi, ty to docela zvládli. Jasně nakonec se jim to vymklo, ale ten jejich způsob byl efektivní."
"Hovno, když jsou motivem prachy, tak nemůžeš vyhrát. Je to jednoduše odhalitelný. Hlavně si lidi všimnou, že je kolem tebe víc peněz, chápeš." Stodolovi byli podle mne zvířata. Vraždit stařečky pro prachy a ještě se vzájemně vydírat, no to je přece šílený. Jenže v hlavě mi vííří myšlenky a já se snažil v nich vyznat.
"Krtku, do prdele. Vražda má vždycky motiv." Vojta to měl nastudovaný.
"Všechno co uděláš má svoje příčiny a důsledky. Vražda bez motivu neexistuje. Můžeš jen ten motiv skrýt tak, aby nebyl vidět, aby si ho nikdo nevšiml."
Všichni jsme zmlkli. Půllitry o sebe bouchly až jsem měl pocit, že jsme uzavřeli bratrstvo. Spíš si myslím, že každý z nás přemýšlel o tom co tím Vojta myslel.
Já jsem to věděl! Podivně mne bavilo si povídat o smrti. Jenže zabít je málo. Musí to být geniální.
Plánovat smrt, ano, to bylo to správné spojení.
"Jestli chceme plánovat smrt, pak to musí být bez chyby. Absolutně bez chyby." Mrknul jsem na Vojtu, ten se usmál a upil si z půllitru.
Objednal jsem si další pivo a myslel na Kamču. Příští týden už bude zase se mnou. Byla nemocná. Bolela ji hlavička.
Sakra ani netuší, jak mne točí, když zdrobňuje. Hlavička, kolínko, pivíčko.
"Čuráci sme kurva. To sou dneska keci kurva." David se zase probral z alkoholické agónie. Na lístku už měl pořádnou zahrádku.
"Kurva vo čem to tady melete. Zamordovat člověka není kurva jednoduchý. Dneska to uděláš ty a zítra to udělaj tobě, kurva."
"No jasně Davídku. Dej si škopek píčo a mlč." Zklidňoval ho Pepa.
"Kurva proč bych si měl dát škopek. Děte do prdele, čuráci. Zabít někoho není prdel. Kurva, krev všude, stopy a hlavně se pak z toho neprobereš." David už neseděl u stolu.
Vstal a chodil mezi stoly. On už vlastně nechodil. Spíš se potácel. Díval se na nás a pak se otočil a odešel z hospody. Koukal jsem na něj. A už jsem věděl, že to rozeberu v hlavě klukům to navrhnu.
Hra na smrt.
Od té chvíle jsem na tu hru pořád myslel.
Účet zůstal na stole. David stejně neměl na zaplacení a tak jsem to zatáhl.
"Je měkkej." prohlásil Pepa. Vzal si tágo do ruky a šel strkat kulečník.
Vzal jsem Davidův účet a zaplatil. Mávl jsem na pozdrav a odešel. Teprve venku jsem pochopil, že mám strach.
Bylo to tak vzrušující.
Neměl jsem strach ze smrti a cítil jsem jak mne "Hra na smrt" přitahuje.
Jsme spiklenci. Kluci to cítí stejně. Vím to. Vojta vědecky plánuje, Pepa nezkazí partu a David se nakonec přidá. Miluje sarkasmus. Je to takový stav kdy už to není sranda, ale ještě to není realita.
Cestou v tramvaji jsem nad vším přemýšlel. Nemůžeme přece plánovat něco s chybama. Motiv, ano, ten musí zůstat skrytý.
Nikdo nikdy nesmí přijít na to PROČ.
Tramvaj se kolébala a mobil najednou pípnul. Přišla mi zpráva: "Kubíku jsem pořád nemocná. Asi zůstanu přes víkend doma. Když tak přijď."
Kamča zase marodí. "Kolínko" ji bolí asi víc než sama čekala. Už jsem nesnášel tu její hypochondrii.
"No jasně, princezničko. Přijdu za tebou."
Na intru jsem pak v posteli plánoval Hru.
Víte, já ani přesně nevím na co přesně jsem myslel, ale jistě vím, že mne nepřitahovala jen samotná vražda.
Vraždu plánuje kdekdo.
Vraždí se v emotivním přetížení, vraždí se po důkladné přípravě.
Vím, že mi něco na tom úkolu chybělo.
Bylo v tom málo adrenalinu. Hra na smrt v mé hlavě byla ještě nedokonalá a já nevěděl, jak jí dát příchuť opravdu mezní zábavy.
Vzpomínám, že jsem tehdy usnul a jediný obraz, který jsem viděl byl obraz Davida, jak se potácí mezi stoly.
___________________________________
A přístě přituhne...
