Po ránu, kdy jsem zpracovával agendu literární soutěže, jsem se odpoledne vykoupal a zaskočil do města. Odevzdaně jsem si sedl do tramvaje a nic nečekal. Všude bylo podivné ticho a já stejně ani nechtěl vnímat hluk klokotající tramvaje.
Ostatně, co by se v městské hromadné dopravě mohlo stát výjimečného?
Nějak jsem sice nechápal, co se to venku děje, a v tramvaji jsem si četl Fernauovo pojednání o římských císařích, ale vnímal jsem kolem sebe ty malé drobnosti, které dělají život zajímavým.
Doma jsem si všiml u zrcadla, že skráně pomalinku mění barvu ve středněvěkou šeď. Pro normálního chlapa je to vyznamenání, ale pro buřiče a revolucionáře to je opravdový pád do hlubin.
Místo hrdé smrti na barikádách zestárnu jako nějaký sebestředný a myšlenkově pomalý rádoby politik z vládnoucí strany.
Pak jsem si v tramvaji uvědomil, že je krásné jaro a že mám svět rád.
Rád stojím a pozoruji lidi kolem sebe. Už nepotřebuji třást kaštanem, abych zjistil, jestli je strom plný plodů, a nepotřebuji lézt do koruny, abych si dokázal, že jsem hrdina.
Nějak jsem prodal nároky na pravdu a vyměnil je za touhu pochopit sám sebe a smysl času pro jedince.
Seděl jsem naproti babičce v tramvaji a ona najednou vyndala fotografii z tašky. Třesoucí se rukou mi ji podala a řekla: „Byl vám celý podobný…“
Nechápal jsem kdo, ale pak jsem se zadíval na fotografii. Tam stál hubený muž a usmíval se. Nevím, jestli mi byl podobný, ale marně jsem hledal slova. Stará paní seděla a pohled se jí mlžil.
„Myslíte, že mi je podobný?“
Usmála se a na chvilku zamyslela.
„Odešel jednou za války a už se nevrátil. Zemřel v Terezíně. Na stěně jsem tam od něj našla vzkaz.“
Hlavou mi proběhla vzpomínka na Terezín a tísnivé ticho pietního místa. Všude plno bolesti.
„To mě mrzí…“
„Mladíku, nemusí. Padesát let chodím po ulicích a hledám ten obličej. Víte, milovala jsem ho, moc jsem ho milovala. Vzala jsem si ho ve čtyřicátým, bylo mi osmnáct a tatínek nám vystrojil veselku, a za týden zmizel.“
Třesoucí se dlaní si utřela slzu.
„Hrozná doba, ta válka…“
„Hrozná, mladý pane, hrozná. Ale celý život jsem litovala, že jsem ho nepolíbila, celý život…“
Stará paní seděla a plakala. Hlavou mi běžely miliony myšlenek. Vnímal jsem vítr venku na ulici. Cítil jsem plačící holčičku na chodníku a běžícího poslíčka za roh domu.
Zvedl jsem se a pohladil starou paní po tváři.
Pak jsem se naklonil a políbil ji na ústa.
Cítil jsem její vůni a vnímal každý pór její zestárlé kůže a vůni známého parfému. Po tvářích jí padala kapka za kapkou.
Otočil jsem se a vystoupil z tramvaje. Na ostrůvku pobíhalo splašeně několik lidí.
Tramvaj chvilku stála a stará paní přilepila dlaň na sklo a najednou zabzučela kola na kolejích a tramvaj zmizela.
Dneska byl krásný jarní den...
