Program pro knihovny, aneb „Jak překonávám sám sebe“

Název příspěvku je takový „maniodepresivní“. 

Ano, dělám a připravuji programy pro knihovny jejichž základem je reportáž nebo dokument a mezitím probíhá vyprávění a na závěr i prostor pro otázky.

A dělám je pro všechny knihovny ZDARMA! (takže se vážené knihovny klidně můžete přihlásit na radek.hromusko@gmail.com)

Série „Kainovo znamení“ je vlastně série dokumentů od „Spartakiádního vraha 2005“ přes sérii “Hry na smrt“ až po šikanu ve školách, řádění Romana Postla a tak dále.

Opravdu není jednoduché si vybrat program a vytvořit jej. Teď aktuálně si chystám program o bezdomovcích a bezdomovectví a to je velmi složité a těžké téma, nicméně velmi aktuální i u nás v Karlových Varech... (jedna z povídek na toto téma: "Možná přijde i konec")

V dalších program jsou dokumenty nejen o bezdomovcích, ale například o jediném rockovém koncertu v uzavřeném vězení - koncert ve vězení Oráčov (2009) až po příběh Moniky Jandové.

Mohlo by se zdát, že vyhledávám smutná až "hraniční" témata. 

Faktem je, že na začátku je můj takový vnitřní "předpoklad", ale ten "využil dramaturg pořadu "Reportéři ČT" Zdeněk Pokorný. Ten mne v podstatě odhadl a "vysílal" na příběhy, které možná nikdo nechtěl nebo se jednoduše Zdeněk rozhodl a já kývl... Bývám v něčem velmi "pokorný"... 

Samozřejmě, že se snažím i témata odlehčit a proto V Městské knihovně Karlovy Vary na Růžovém vrchu s názvem „Vteřiny, které mi změnily život“... V programu samozřejmě nejde o mne samotného, ale o tři příběhy, které spojuje jedno místo – Rehabilitační ústav Kladruby (tedy ty u Vlašimi).

Vraťme se k otázce „Proč“...

Nikdy jsem nebyl aktivista, neumím se prosazovat a marketing v jakémkoli smyslu toho slova neumím. Ano, umím se pohybovat mezi lidmi, poslouchat je a dostávat se k podstatě příběhů. 

Umím se uživatelsky pohybovat v sociálních médiích, umím si vybrat programy v televizi, a píšu si blog "Mlčenlivé ticho" (a jsem první, kdo ve spolupráci se skvělými lidmi vydal knihu „Jsem fakt impotent?!", která je první kniha v ČR vycházející z povídek uveřejněných v blogu), dvakrát jsem objel hranice ČR vlakem - "Cesta Kolem" (inspirace článkem Rudolfa Křesťana vydaného v roce 1978) atd...

Více se dnes o sobě dozvím z umělé inteligence (AI), ale nijeka to nevyhledávám...

To co opravdu „mluví“ jsou příběhy, které jsem zažil a umím o nich vyprávět. Velkou část (ne všechny) zachytily i kamery zejména České televize...

Dlouhé roky ve mně zrálo rozhodnutí o tom, že příběhy budu vyprávět veřejně.

Nikdy jsem neměl problém mluvit veřejně. Byl jsem v diskuzních pořadech nejen v České televizi (vzpomínám na Jiřího Vondráčka, bývalého šéfa „Aktuální publicistiky“), ale třeba v té slovenské (díky Andree Vadkerti)... 

Nicméně, je to takové povídání za zrcadlem, kontakt s divákem je přes sklo kamery a to je takové malinko odtržené od přímého kontaktu. Po něm jsem vlastně toužil, ale dlouho jsem hledal cestu "Jak na to..."

Osobní povídání s lidmi je někdy velmi intenzivní, ale v těch momentech jsem měl pocit, jako bych „spadl“ z Měsíce a vyprávím cosi neuvěřitelného, neuchopitelného a tak trochu se člověk začíná cítit jako „hochštapler“. 

Spousta lidí získá pocit nebo i jistotu, že proti nim sedí Baron Prášil a já na to nemám protiargument, který by jim vysvětlil, že člověk sedící proti nim, teď já, opravdu natáčel v televizi, opravdu žil na ostrově bohatých v USA a opravdu vydal knihu (zejména "Nelítostně") a opravdu se už 17 let chystá podle knihy i film.

Teď, když to čtu po sobě, tak vlastně pochybuji sám o sobě...  Ale to "de facto" prožívám celý život.

Všechno dohromady mne přivedlo, že se vrátím k povídkám a psaní samotnému. Vzal jsem staré i nové příběhy a začal jsem s psaním blogu. A to pěkně po staru. Tedy povídku za povídkou a začal jsem i se seriály: „Očima vraha“, „Umělé bradavky...“, nový „Jsem fakt impotent?! 2025“ a další.

Mezitím jsem hledal i tzv. sociální adaptaci, tedy práci v kolektivu, užitečnost pro okolí a to jakýmkoli způsobem, tedy i tím „sebezničujícím“!

Pro "podivnou" osobnost, které na sebe nechtěně strhává pozornost, i když jen vyjde na ulici. Nevnímal jsem to tak, ale řada lidí co mne, třeba jen povrchně zná, mne na ten fakt upozorňuje. Já to nezměním, neumím změnit svou osobnost a v podstatě ti vlastně ani nejde. Nejsem schizofrenik, ale zcela jistě jsem "podivná" a složitá osoba.

Neumím marketing, ale zkusil jsem si připravit programy pro veřejnost, tedy programy zejména pro knihovny. Každý z programu si podrobně chystám a dělám si i scénář, což jsem nedělal ani před natáčením v televizi (Zdeněk Pokorný by mohl vyprávět).

Může se to zdát jednoduché, ale opak je pravdou. Nikdy a to dokonce ani v dobách, kdy televize vysílala něco s mým jménem, jsem nesledoval premiéru ani opakování. Neprocházel jsem archivy, youtube, tiktok ani facebook. Nedělal jsem si podrobné rešerše a do dnešní "novinařiny" nebo publicistiky se asi nehodím.

A teď jsem to musel udělat. Tedy celkem složitý bodový scénář, ale nakonec byl výsledek na jednotlivých programech byla a bude kombinace přípravy, emocí v ten daný moment, kdy se program uvádí a divácká nálada... 

Jsem jednoduše řečeno "velmi empatický" a podle toho je každý program v podstatě premiéra.  

Před prvním programem v Městské knihovně v Nové Roli jsem byl opravdu připraven a to jsem se vracel do města (Nová Role), kde jsem vyrostl a program probíhal v prostorách, kde před 50-ti lety pracovala moje maminka. Takže opravdu vše bylo velmi emotivní.

Bylo téměř nebo zcela plno... A program jsem zvládl, ale bylo to velmi emotivní. Vracel jsem se zpátky ve vzpomínkách k momentům, kdy se natáčelo, jak se natáčelo a hlavně i k emocím, které to přinášelo...

Celkem třikrát jsem diváky v Nové Roli ničil než jsem jim dal možnost si odpočinout. Pokud ovšem knihovna i obec budou chtít, vrátím se a třeba i s autorským čtením...

V programech jsem musel a to musím stále  potlačit své EGO (které opravdu není velké) a tak zvaně „vytáhnout“ podstatu příběhu. To však nikdy nebyl problém a dokonce není problém v konfrontaci s aktuální realitou, kdy je česká publicistika v podstatě po smrti (s výjimkou Stanislava Motla - můj osobní nestor) a v mediálním prostředí dnes určují realitu odosobněné „podcasty“, minutové zpravodajství plné krve a přestárlé osobnosti, které vypráví o přežití něčeho, co už je 30 let pohřbené.

Konfrontace dnešní reality a mých příběhů tedy funguje a to přesto, že v každém programu dostávám nové otázky, ale i impulsy, kdy se musím zamyslet nad smyslem nejen programů, mé snahy o „užitečnost“ a toho, že vyprávím často i lidem, kteří jsou z jiné generace než jsem já.

Ano, bylo mi 57 let a každá věc, každý program, každý text by měl mít smysl, přesah a obstát i v dnešní realitě. 

Tedy v realitě, kdy vyrůstají moje vnoučata a já sám píšu a snažím se lidem, kteří do knihoven vyprávět příběhy ne kvůli svému EGU, ale protože některé z nich mají smysl vyprávět i dnes...

Víte k čemu jsem se zatím neodhodlal? 

Autorské čtení a to bych měl udělat. Nejen z toho co už vyšlo, ale i z toho co chci dokončit – „Myšlenky“, „Očima vraha“, „Umělé bradavky...“.

Cvičím se v tom, ale některé texty i mne dostávají do úzkých „Tiché svítání“. Tím nechci říct, že jsou mé texty „kvalitní“, ale dejme tomu emotivní...

Teď je řada na poděkování a to bude opravdu dlouhé. Nicméně to musím udělat.

__________________________

Děkuji svým sestrám, svým dětem i vnoučatům... (záměrně vynechávám jména...)

Samozřejmě nemohu vynechat mou maminku Evu v první řadě. Dala mi život, dala mi domov, lásku, soulad, pochopení i kritiku.. A já jí vnímal a miloval...

Jenže mi odešla aniž bych se ní správně rozloučil a řekl jí: "Díky za všechno maminko..." Ten moment, ta chyba mne zavazuje a tak hledám způsob, jak to napravit... 

Což zcela jistě nepůjde..., ale...

_______________________

Děkuji, opravdu děkuji:

Městské knihovně Karlovy Vary – zejména Ivaně Hřebíčkové

Městké knihovně Nová Role – zejména Marcele Toužimské, BBus (Hons)

pak i mým bývalým spolupracovníkům:

dramaturgovi, šéfovi a mému příteli Zdeňkovi Pokornému,

dramaturgyni Andree Majstrovičové,

bývalému vedoucímu „Aktuální publicistiky“ Jiřímu Vondráčkovi

a samozřejmě i bývalému řediteli zpravodajství Zdeňkovi Šámalovi (jeho životopis zde)

a zejména i mým blízkým splupracovníků, kteří si se mnou „užívali“ i mé osobní PEKLO:

Ivanu Barešovi, skvělému režisérovi,

Milanu Hodkovi, kamera, cit a skvělý člověk,

Zbyňkovi Fialovi, režie, cit a hlavně klid, který mi hodně pomáhal.

Děkuji i samotné České televizi a pořadu „Reportéři ČT“ (iVysílání pořadu)

Samozřejmě nemohu vynechat člověka se kterým už nemohu mluvit - Helenu Husárovou, ale mohu mluvit s člověkem, který mi vždy pomohl a pomáhá stále, tedy paní Danu Šoulejovou (můj človíček, který má se mnou vždy trpělivost, i když i já sám už se sebou nemohu vydržet...

A tím, kdo mne dokázal zvednout ze dna musím poděkovat opravdu od srdce - tedy Jiří Kotek - DÍKY MOC!

Za obrovskou trpělivost samozřejmě děkuji i paní Ivetě Semanové...

________________________

A děkuji vlastně všem, které jsem  potkal... 

Jste mi inspirací a já s pokorou děkuji vám všem, že jsem vás někde, někde a třeba náhodou POTKAL!

Terezko, já jsem nechtěla! - 1.díl

Seděla na bobku a plakala. Dlažba na chodbě přijímala vlhké doteky slz. Klidně a vyrovnaně. Alespoň ta podlaha je dokázala přijímat. V ústech pach rumu od včerejška. Kolena nesla stopy obtisknutých zubů a bílá místa vytlačených obdélníků už začala červenat.

„Jsem kráva!“ zařvala a v kruzích obcházela těsnou chodbou.

Zmatená zamířila do kuchyně. Z poloprázdné láhve odlila další dávku. Vnímala mlhavě, jak se jí motá hlava, jak si další kapky opileckých slz prorážejí cestu rozmazaným líčidlem. Dlaní si opřela čelo a s bolestnými vzlyky zvracela na špinavou podlahu. 

Hrudník vzdouvající se zoufalou nevolností se najednou uvolnil a nechal ji usnout.

Probudila se, když slunce vtíravě prosilo o pozornost.

Smrad zvratků a nepořádek na stole s propáleným ubrusem od zapomenuté cigarety jí v paměti přehrál včerejší zoufalství. Žaludek se obracel z pachů, hladu a strachu. Cítila strach a bála se jako každý den. Bála se usínat sama, bála se probuzení, bála se lidí, bála se světa, který ji neuměl a nechtěl přijmout. Opilá se často brouzdala špinavým bytem s pocitem viny. Neuměla pochopit, proč ty pocity mívá, ale s každým úsvitem přicházely.

Nenechávala nikoho zůstat do rána. Sama se cítila jako děvka a podle všech morálních a etických pravidel prostě děvkou byla.

Pohledem do zrcadla se už dávno nezabývala. Sedla si na zem a otřela si obličej špinavým ručníkem.

Už neměla sílu ani brečet, neměla sílu se zvednout a cítila, jak neudrží moč. Čůrek jí stékal po stehnech a rozléval osvobozující teplo. 

Bylo jí příjemně, cítila, že teď zase usne.

Oční víčka se ztěžka otevřela. V hlavě jí probíhaly obrázky včerejší noci. Všechny podobné večery jí splývají. Do pomalých žaludečních křečí problikávají obličeje a jejich smích a alkohol ve špinavých skleničkách.

Ještě teď cítí, jak se jí rum lepí v záhybech kůže. 

Rozléval ho někdo na ni, když ležela na zemi nahá, jasně, byla nahá. Ještě teď cítí drzé jazyky, jak loví kapky alkoholu v jejím pupíku. Hodinu ji olizovali a ona se nebránila. Trpce se usmála, vlastně ani neví, jestli to byla nepříjemná vzpomínka. 

Byla ráda, že je to vzpomínka, něco, na co si dokázala vzpomenout.

Ticho ji konečně probralo. Prošla zpátky do kuchyně a pomalu otevírala všechny skříňky kuchyňské linky. Našla jen otevřenou krabičku sardinek. Špinavou vidličkou brouzdala bezcílně v rozsekané rybině.

„Sakra, kde je malá?“ pomyslela si. Ranní bolesti hlavy jsou nesnesitelné a malá vždycky hrozně křičí. Asi ji vzala máma do školky. Máma ráno chodívá, a když ji vidí opilou, bere malou k sobě.

Asi ji opravdu vzala máma. Rybičky ležely na kuchyňské lince od minulého víkendu a pach už ztratil nádech olejovek. Udělalo se jí zase špatně.

Pažemi objala mísu a zvracela. Žaludeční šťávy zbarvily mísu do zelenožluta a ona padla skoro do bezvědomí. Těžce nabírala dech, ale žaludek se uklidnil. Opláchla se a lízla si rumu ze skleničky zapomenuté na umyvadle. Zrcadlo odhalilo zarudlá bělma a šedavou unavenou pleť po včerejším mejdanu.

Dveře do dětského pokoje byly zavřené, přesto vešla. Potichu a pomalu došla až k postýlce.

Malá spinkala tiše a klidně. V noci se počůrala a moč na matraci vykreslila obrys jako z dětské knížky. Vypadal jako krteček. Usmála se, ale zároveň jí projela zlost. Už je jí pět let a pořád se počurává. Hrůza, to se nedá vydržet.

„Vstávej, nespi už! Už je ráno!“

Malá nereagovala, spala tvrdě.

„Sakra, vstávej, musím tě převlíknout. Pochcala ses. Já nevím, co s tebou mám dělat. To se opravdu nemůžeš vyčurat?“

Malá dál ležela na mapě vlastní moči v mokré noční košilce, která obepínala její boky. Na kůži pod mokrou košilkou byla patrná husí kůže.

„Holka jedna, neser mě a vstávej!“

Marně třepal a povadlými ramínky holčičky. 

Je mrtvá, nežije, nedýchá...

_______________________________________

Pokračování:

Terezko, já jsem nechtěla 2.díl

Ztracené milenky 2. Nikdy tě nepustím

Denně si představuji, jak se s tebou miluji. 

Denně...

Chybíš mi, já přece nechtěl vidět ten tvůj nepřirozeně bledý obličej. Vlastně mám z něho pořád strach. Tady mne strašíš, i když už nejsi. Já nechtěl, ale mám prostě takovou sílu. 

Odpusť lásko. 

Ani nevíš kolikrát jsem jen viděl zatmění a pak jednal.

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

Vzpomínám si na týpka, který tě šťouchal tam, kam jsem mohl jedině já. Vlastně jsem neztratil nervy, ale jedno bylo jasné: musel jsem ho zneškodnit. Bylo mi jedno, že mi nadáváš a škrábeš na zádech. Ten hysterický křik mne pronásleduje každou noc ve snech.

Nevím proč jsi tak křičela, mám strach z toho křiku.

Nikdy bych ti neublížil, ale asi jsem to udělal, když ležím tady na pryčně. Já tě v představách vidím, je to jako tehdy v noci, kdy jsi mne poprvé objala a já chtěl odejít. Měl jsem strach z tvé síly a tvé polibky jsem už ani nevnímal. 

Byla jsi moje a já tvůj. 

Já tvůj, vlastně víc než si dokážu přiznat.

Podléhám ženám, mám z nich strach. 

Mám strach i ze samoty jako tehdy, když přijela máma a najednou byla pryč. Nechápal jsem proč mne v noci objímá teta. Ztratil jsem se ve vlastním strachu. Vlastně ani nevím, jak máma vypadá, ale každý kolem mne říkal, že se vrátí. 

A nevrátila!

Měl jsem tě rád, byla jsi v pohodě. Všechno kolem nás bylo jednoduché. 

Miloval jsem tě a ty jsi mne ovládala. Podléhal jsem ti každou noc. Hledal jsem tě na cestách, kterými jsem chodil s tebou. Tehdy to ještě nebyly cesty bolesti. 

Tu jsi tam přinesla až ty. 

Nenávidím tvé úsměvy, které znějí jako výsměch. Jsem slaboduchý a ty jsi děvka, co mne chtěla jen ovládat. Nemám rád silná slova, ale já nejsem ztracený v podivuhodném lese myšlenek.

To nebyla sebevražda, byla to rituální vražda a ty jsi držela krvavý nůž ve svých rukou.

Myslím, že jsi ani nevnímala, jak hluboko vniká nůž do mého těla. Bylo a je ti to celkem jedno. Jen ten tvůj úsměv zářil do deštivé noci. 

A každou noc jsi mne zabíjela.

A přitom jsi byla jedinou, která mi mohla beztrestně ubližovat. 

Ovládala jsi mě a já ti podlehl. Nikdy mně nikdo tak neovládal. Jsi moje bohyně a já jen toužil tě líbat a hladit tvé obrysy. Unikala jsi a já se vracel temnou cestou beznaděje. 

Hledal jsem tě.

Přinesla jsi do našich životů vášeň i samotu. Opíjím se láskou a samota mne svírá. 

Kde jsi, ty má mazlivá. 

Já jsem se bál ti přiznat, že s tebou získávám a bez tebe ztrácím. Nikdy jsem s tebou nesoupeřil a z nás dvou jsi to byla ty, která mne dokázala hladit a přitom sama spokojeně vrnět. Mám tvé fotky nalepené na stěně. 

V myšlenkách se k tobě často toulám. 

Ne, já nejsem vrah. Možná mám na rukou tvou krev a tvé slzy mi stékají mezi prsty.

Proč jsem tě vlastně zabil. 

Vlastně ani nevím, jen cítím tvůj puls v dlaních. 

Sevřel jsem tě a ty jsi nemohla ani hlesnout, i když si myslím, že kdybys na mne promluvila, tak se pomilujeme a všechno by bylo v pořádku. Chodil jsem kolem postele, kde jsi bezvládně ležela a já tě každé ráno přikrýval. 

Schovával jsem si tě pod deku. Na ulicích na mne číhal strach. Nikoho jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jen jsem se v tichosti modlil.

Možná jsem se bál si přiznat, že už se na mne nikdy neusměješ. Kdyby nepřišla moje teta, tak tam jsme oba dva spolu. 

Ona přerušila naší vysněnou harmonii. 

Ne já tě nezabil, ty jsi mne zabíjela každou noc.

Jsem ztracený a sám, lásko. 

Nerozumím té bolesti, kterou cítím. 

Ze tmy se vynořila postava mé matky. Najednou se usmívá tiše na mne mluví. Ona mluví a já slyším tvůj hlas, lásko. 

Natahuješ ke mně svou ruku, tu hebkou nádheru, kterou jsem tolik miloval.

Lásko odpusť...

__________________

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě