Život přináší různá překvapení i situace. Člověk musí mít jen odvahu jim čelit! Takže si dnes odpočineme od Stratovače i knihy "Dvě tváře měsíce".
___________________________________________________________________
Sakra, nechápal jsem proč, ale musím dneska ještě k tchyni. Tedy k budoucí tchyni; ta moje boubelka vysvětlila mé maličkosti po třech letech odolávání, že jestli si ji nechci vzít, tak to mám prostě marný.
A marný to já mít nechci, a tak jsem požádal boubelku o ruku. Pak, když mi ji dala, jsem žádal její rodiče, Františka a Ivanku. František se tvářil jako boxer a Ivanka jako prodavačka z cukrárny. Možná to bylo tím, že Franta boxer doopravdy byl, boxoval v Ústí první ligu. Ivanka se chovala až moc přeslazeně, ale krásná ženská to teda je.
První zjihnul po dvou hodinách František a s velkou dávkou hereckého talentu předváděl, jak ho moje princezna ve dvou letech počůrala a pokakala, a pak přidal zaujatou přednášku na téma, jak ji přísnou výchovou vedl k pořádku a zodpovědnosti. Prostě roztomilý večírek.
„Ahoj, Filipe, jsem ráda, že jsi tady.“ Úsměv, a vypadal pořád hodně sladce.
Něco mi říkalo, že je průšvih na cestě. Ivoire de Balmain ve vzduchu a klidné přítmí pokoje dávaly jasně najevo, že něco přijde. Hlavou mi probíhaly myšlenky na odložené děti v dětském domově nebo nabídku, ať obydlíme kamrlíky v podkroví rodinného domu. Ta první alternativa nebyla tak hrozná jako ta druhá.
„Martini?“ probral mě závan aperitivu z lehce hypnoticky přemýšlivého stavu.
„Jasně, díky,“ usmíval jsem se a musel jsem vypadat jako mentálně zaostalý.
U tchánovců mají pohodlné sedačky, ostatně při akci žádost o ruku jsem viděl, jak rozvášněný tchán předvádí let plavmo právě přes tenhle luxusní kousek starožitného nábytku.
„Filipe, jsi si jistý, že vyměníš staromládenecký život za manželství?“ začalo bombardování, oběti vybíhají z krytů a Ivanka je roztomilou municí odstřeluje.
Samozřejmě jsem si jistý nebyl, ale řekněte to tchyni: „Mám ji rád, Ivanko.“
„Já vím, Filipe, ale ty jsi nezávislý chlap, neodolatelný lev, víš, já nechci, aby naše malá trpěla, rozumíš mi...“
Rozuměl jsem docela dobře, ale nechápal jsem, proč chce odstřelit i mě.
„Víš, Filipe, když jsem tě potkala poprvé, hned jsem věděla, že se kolem tebe vznáší zvláštní aura démonického chlapa!“
Teď lhala, poprvé mě potkala, když jsem dokončoval první pátrání po bodu G mé princezny. Docela hloupá poloha, princezna nahá, já napůl svlečený, ale v pozoru, a budoucí tchyně nad svíjejícím se párkem křičí: Franto, skoč do auta pro ty lahve s pitím!
„Ivanko, přeháníte, jsem normální chlap.“
„No právě, Filipe, jsi samec... a moje malinká je tak něžná, nechci, abys jí ublížil.“
Něco mi asi nedochází. Ivanka se usadila do polohy, která nebyla nepodobná fotografické gymnastice Kateřiny Kornové ze starého výtisku Lea.
„Počkejte, to je vtip? Skrytá kamera, nebo co?“ snažil jsem se z té situace dostat, ale marně.
Ivanka přešla od Kornové k Pergnerové, odmotala si zavinovačku a předvedla mi nejelegantnější a nejrychlejší strip, jaký jsem kdy viděl.
Let plavmo přes kanape by mohl být jedinou formou úniku, ale Ivanka se nedala.
„Ale broučku, ty jsi roztomilej medvídek. Líbil ses mi vždycky a chci tě!“
Zcela jistě byla zvyklá brát si to, co chtěla, a chápu Františka, že kaskadérská průprava byla nutná!
Než jsem se vzpamatoval, košile letěla do rohu a kalhoty se seznamovaly s peršanem.
Sakra, jak z toho ven!
Chytil jsem ji kolem pasu a stiskl. Rozpustila se mi v náruči jako levný nanuk. Obklíčila mě jako Tarzana liány v pralese a z koketní podprsenky vyskočily nádherné prsní dvorce s bradavkama postavenýma do pozoru.
Ještě jsem si ji rozpálil v náruči a pak řekl: „Ivanko, skoč se osprchovat, a já tě chci celou...“
Poslušná jako velikonoční zajíček odcupitala do patra. Na schodech se ještě koketně otočila, všimla si mého mužství, které hlásilo poplach nejvyšší kategorie a poslala mu koketní vzdušný polibek. Sakra...
Zmizela za ohybem... rychle košile... kalhoty... rychlé dopnutí a pálím ven. Jedním rázem rozrážím venkovní dveře a... prásk!
Probral jsem se ležící na schodech a nade mnou stál František: „Filipe, Filípku, chlape, já nerad, narazil si do mě. Jsi vzhůru?“
„Jó jsem, dík.“ Boule na hlavě byla děsná.
„Filipe, víš, prošel jsi zkouškou. S Ivankou jsem na tebe přichystal past, víš, já mám kus i manželku, nejen dceru.“
Mrkal jsem jako zájezd blondýnek před orlojem na Staroměstském náměstí.
„Promiň, chtěl jsem vědět, komu dávám dceru. Nechci do rodiny žádnýho kurevníka, víš, chápeš.“
„Františku, jasně.“ Dlaní jsem si masíroval vyrůstající parůžek a František si mě odváděl k mému autu.
„Nesmíš se mi divit, tvoje pověst a moje princezna, to byla nejdřív šílená kombinace, ale teď vím, že jsi charakter, dík, Filipe, a promiň,“ objal mě a políbil. Na rameni mi přistála dokonce slza.
Usadil mě do auta, jako bych byl miminko. Chlapsky plácnul do střechy, zamával a stál, dokud jsem neodbočil za roh.
V hlavě jsem měl milióny zmatených myšlenek, ale pak jsem si uvědomil, co jsem to vlastně v autě chtěl, otevřel dvířka přístrojové desky a vylovil balíček prezervativů.
Bude bezpečnější, když je budu nechávat v autě, přece jen.
_______________________________________________________________________
Ale přeci jenom: https://www.startovac.cz/projekty/dve-tvare-mesice
Žádné komentáře:
Okomentovat
Reagujte, ať vím co si myslíte!