Retrostřípky 2006: Den první - První noc v Nonstopu (Tachov)

Všechno na světě je relativní - čas, radost, úspěch i cíle, které se mění podle našich vnitřních přání...

Mě, vlastně nejen mé maličkosti, ale týmu lidí se povedl další krok. Web radekhromusko.cz už funguje a dokonce obsahuje i blog - radek.hromusko.cz/blog. Zbývá dotáhnout platební bránu, korektury a sazbu. 

Je to hodně práce, ale věřím, že postoupíme rychle kupředu a kniha vám všem bude k dispozici.

_______________________________________

Dnes se vrátíme k "Cestě kolem 2006":

Retrostřípky 1978 - Velká železniční výprava Rudolfa Křesťana a spol. v roce 1978

Velká železniční cesta "Kolem Česka - 2006" - 1

Retrostřípky 2006: Den Druhý - Pábitel Milan a kovbojský vlak

______________________________________

10.10.2006 - Praha - Plzeň - Cheb - Hranice v Čechách - Cheb - Planá u Mariánských Lázní - Tachov

Celkem 358 kilometrů a ani jeden z nás zatím necítí únavu. Vždyť také máme naspáno z domova.

Výjezd z Prahy byl více než nostalgický. Za prvé loučení s Rudolfem Křesťanem a jeho přáteli na pražském Hlavním nádraží a pak hlavně omšelá nostalgie jídelního vozu v rychlíku do Chebu.

Jezdíval jsem totiž na konci osmdesátých let vlakem na vojnu až na Slovensko. Rád jsem jídával v jídelních vozech a nebudu tajit, že vrchní, když viděl unaveného, českého vojáka, tak mu věnoval občas i porci navíc. Jednou jsem dokonce zažil speciální porci pstruha na másle. Slovenský vrchní z maďarské oblasti miloval Čechy a tak se s námi dokonce i opil.

Ve vlaku do Chebu jsem si dal daleko skromnější krmi – Hemenex a láhev Coly. V podstatě jsem byl přesvědčen, že na cestě bude jídlo opravdový problém. Leckdy budeme končit na nádražích, kde vůbec nic není.

Martina jsem s technikou (vezeme notebook, kameru, foťáky) usadil do kupé, kde spal vietnamský kluk. Věřil jsem, že nás žádný problém s příslušníkem menšiny nečeká.

Za oknem ubíhala nádherná krajina kolem řeky. Říjnové počasí bylo nádherné. Pravé babí léto.

Zaplatil jsem chutnou přesnídávku a vrátil se do kupé. Při pohledu na naše bágly mne napadlo, že jsme to opravdu přehnali. Obsadili jsme všechna ukládací místa, ale Martin byl v pohodě. Snažil se ulovit nějakou momentku krajiny, kterou fotil na svůj speciální foťák s černobílým filmem.

Vietnamský chlapec se nakonec probudil. V kupé se vlastně nedalo spát, protože Martin vytáhl placku vodky a chtěl si ťuknout na dobrý začátek cesty.

Neuměl jsem si představit, že ve vlaku strávíme deset dní a začínal jsem se bát ponorkové nálady. Průvodčí nám poprvé orazil týdenní lístky. V roce 1978 stála cesta kolem Československa 309 korun českých (včetně cesty na Slovensko), nás stála týdenní jízdenka 600 Kč. Můžeme jezdit neomezeně všemi vlaky Českých drah. Jen za každou cestu musíme zaplatit 50 korun za každou jízdu.

Martin si povídal se Zin Zinem (tak se údajně chlapec věnoval).

„Jedu domu za tátou, v Praze chodím na střední školu.“ Prý dělá IT školu a obdivně obhlížel naše vybavení.

Konečně jsme vystoupily v Chebu. Vlak do Hranic odjížděl až v 19:20 a tak jsme hledali nějakou restauraci. Nádražní bufet a restaurace byla otevřená a poměrně čistá. Čekat s technikou v nádražní hale bylo evidentní riziku. Plouživé stíny místních kapsářů, bezdomovců a „sociálních“ pracovnic v nás nevyvolávala pocit bezpečí.

Vlak do Hranic v Čechách odjížděl na čas. Je to vlastně jediný vlakový spoj za den. Jede do Hranic, kde pár minut počká a pak jede zpátky. Spoj projíždí Vojtanovem, Františkovými lázněmi i Aší, ale pak vjíždí do divokého a skoro prázdného kraje. Za komunistů vlak projížděl těsně podél ostnatých drátů. Dnes jsou dráty pryč, ale něco z té doby tady zůstalo. Hranice jsou prostě na konci všech cest. Na konci civilizace.

Příjemný průvodčí i strojvůdce nás pustil do kabiny a tak jsme oba dva zkoušeli udělat nějaké fotky té divočiny přikryté tmou a mlhou. Samozřejmě, že se nám toho moc nepovedlo. Strojvůdce vyprávěl, jak tady vlak musel před dvaceti lety troubit a leckdy před vlakem přebíhali pohraničníci s nabitými samopaly.

Nejvíc líto mi je starých a rozpadlých nádraží. Za cestu jich uvidíme stovky, ale jedno z těch nejhorších je právě v Hranicích. Naštěstí dnešní cesta tady nekončí. Dal jsem si rychlou cigaretu s průvodčím a pak jsme se vraceli zpátky do „civilizace“.

„To víte, Hranice jsou opravdu na konci. Není tu práce a tak lidi odcházejí. Možná, že dokonce zruší i tenhle vlak. Vždyť tady jezdí jen v neděli školáci a jinak je to vlastně prázdný vlak.“ Upřesnil průvodčí.

Z Chebu nás čekala jen krátká cesta do Tachova, kde končila dnešní etapa. Přestupování v Plané u Mariánských lázní proběhlo bez problémů a v Tachově jsme byli poprvé bezradní. Nádraží zavíralo čekárnu a na noc na lavičce byla venku opravdu zima. Nad nádražím byl otevřený nonstop bar.

V první chvíli jsem neměl důvěru, ale na druhou stranu nás lákala teplá káva a klid. První noc bez spánku a také jsme doufali, že budeme mít šanci vykonat alespoň základní hygienu.

Nonstop nás překvapil. Nebyla to žádná herna pro podivné týpky. Spíš to byl příjemný bar, kde se dalo sedět a povídat si. Obsadili jsme rohový stůl, já rozbalil notebook a Martin pokračoval v kontaktáži místních návštěvníků. Velmi brzy jsme se stali opravdovou raritou. Já se snažil stáhnout fotky do notebooku a udělat prvních pár poznámek.

Za první den jsme ujeli celkem 358 kilometrů, ale většina prvního dne proběhla v rychlíku. První den tedy 358 km a čtyři přestupy z vlaku na vlak. Zatěžkávací zkouška nás čeká až den druhý. Startujeme ráno ve 4:30, což bylo jen za pár hodin, protože do Tachova jsme dorazili chvilku před půlnocí. Ani jeden z nás zatím necítil únavu.

U kávy a rumu jsem dokončil úpravu itineráře. Rozhodl jsem se pro cestu do České Kubice, čímž jsem cestu obohatil o jeden hraniční přechod.

Tachov je zajímavé místo. Melancholie Českého lesa na mne dýchala plnými doušky. Před více než dvaceti lety jsem přes Tachov jezdil s tátou za babičkou, která bydlela v Mělnici u Bělé nad Radbuzou.

Táta. 

Nebyla to jen nostalgie, ale i vzpomínky. Myslel jsem na něj a vzpomínal na první znojemskou s knedlíkem, kterou mi táta objednával v restauraci nedaleko nádraží. Dopisoval jsem poznámky z prvního dne a přemýšlel nad tátou. Možná, kdybych s ním víc mluvil, tak by se možná změnil jeho osud i můj život.

V nonstopu se mezitím „rozjela“ družba Varnsdorfu (tady se na rodil Martin) a Tachova. Sympatická servírka Maruška se na nás usmívala a hosté se shovívavě usmívali nad našimi kupami báglů, foťáky i notebookem. Moc bláznů asi v Tachově do baru nechodí s noťasem.

Ve čtyři hodiny nám ještě Maruška věnovala fotografii a my jsme vyrazili na první ranní vlak do Domažlic. Venku byla zima a všude kolem se rozlévala ranní mlha.

A zítra nás čeká cesta až do Strakonic...

____________________________________

Odkaz na knihu "Dvě tváře měsíce"

Zdroj: https://blog.idnes.cz/Edit.aspx?u=hromusko&c=Bg08110653

Ticho, které mluví: "Dvě tváře měsíce"

Proč cesta k mé pentalogii nevede přes potlesk

Žijeme ve světě tří minut. Všechno musí být hned, s potleskem a jasným marketingovým ziskem. Když jsem se rozhodl představit projekt „Dvě tváře měsíce“ na Startovači, chtěl jsem zkusit, zda je v tomto rychlém světě místo pro syrovou, neodžitou pravdu.

Výsledek?

Dvě procenta.

Někdo by mohl říct, že je to neúspěch. Já to vnímám jako bod zlomu. Jako potvrzení, že příběh, který ve mně klíčí od roku 1985, nepatří do světa „lajků“ a davového financování. Ten příběh si žádá jinou váhu.

V lednu 2005 se v mém životě stalo něco, co nejde vymazat. Přijal jsem vinu, kterou vrahové – ti skuteční Kainové našeho světa – odmítli nést. Předali mi své mlčení a já se stal jeho strážcem. Dnes, v mých 57 letech, to ticho dozrálo do podoby pentalogie s pracovním názvem Reflection a třetí kniha "Kainovo znamení" bude připravena k vydání v září 2026.

Nebude to apokryf.

Tato práce pro mě není literárním cvičením, je to zúčtování.

Kniha začíná v roce 2026 pohledem na dívku stojící nad mobilem. Je v ní nevinnost mé vlastní dcery, ale já se u ní cítím jako viník, protože vím, co se skrývá ve stínech.

Prochází rokem 2005, kdy se mi pod kůži dostalo mlčení vrahů.

A vrací se do roku 1985 v Hloubětíně, kde to všechno začalo.

Pravda nepotřebuje marketing k tomu, aby se stala skutečností. Mám v kapse dvě stovky, v šuplíku podepsanou smlouvu na film „Nelítostně“, který asi nikdo nenatočí a v hlavě klid, který mi dává svobodu psát bez ohledu na to, co je zrovna v módě.

Mým jediným cílem je toto svědectví odevzdat a pak konečně žít jako „Ordinary people“. Najít ten obyčejný svět, o kterém zpívají Duran Duran, a vědět, že jsem neuhnul před pravdou, i když byla nelítostná.

Ráno znovu zasedám k práci.

Bojuji o každé slovo, aby mělo váhu toho lednového dne, kdy mi byla ta vina předána.

Co nejdříve vyjde kniha de facto "samizdatem" "Dvě tváře měsíce" a kniha "Nelítostně 2026". Stránky Radek Hromuško - Reflection se dokončují...

Mám do srpna mám svůj čas.

Vyjde "Kainovo znamení" a v podstatě je vše ostatní na vás...

Ostraha vlastního stínu a ukázka povídky "Balerína"

​Ostraha vlastního stínu: Proč píšu pro Forest City i Luleå

​Sedím v čekárně firmy Shield & Safe. Na zdi visí certifikát o požární ochraně a v rohu hučí automat na kafe, co chutná jako vyjetý olej z tanku. Jsem Radek Hromuško. Kdysi jsem v České televizi tvořil archiv, za který by se platilo zlatem, dnes jsem tu jen „uchazeč o pozici strážný – noční směny“.  

​

V jednom nakladatelství mi řekli, že se nehodím do jejich edičního plánu – prý jsem příliš mimo formát. Nechtěli mou pravdu, chtěli produkt. Možná mají pravdu. Nehodím se k ostraze kanceláří, protože vidím skrz ty jejich korporátní masky. Jediný majetek, který mi zbyl a který stojí za to hlídat, jsou mé texty a vzpomínky.  

​Podpořit projekt můžete například na Startovači: Dvě tváře měsíce 

​Poselství v láhvi (Věnování do zahraničí)

​Moje kniha Dvě tváře měsíce je zprávou v láhvi, která cestovala skrze desetiletí ticha. Do jejího úvodu jsem vepsal věnování, která propojují mé kořeny se světem:  

​USA, Kanada, Dublin: „Děkuji za uchování paměti našeho rodu. I když nás dělí oceán, krev Žitomíru a duch 'Tuláka po hvězdách' nás spojují navždy.“  

English (For USA, Canada, and Dublin):

​“To my readers in Forest City, Prineville, Fort Worth, Altoona, and Ashburn, and to those who find these lines in Dublin or across Canada. This book is a message in a bottle that traveled through decades of silence. Thank you for keeping the memory of our lineage alive. Even though an ocean lies between us, the blood of Zhitomir and the spirit of the 'Star Rover' connect us forever. Your interest is the greatest gift a writer could receive.”

​Švédsko (Luleå): „Děkuji, že nasloucháte větru z východu. Příběh Olgy a Erwina je příběhem cest, které vedou skrze chlad ke svobodě.“  

Svenska (For Luleå and the North):

​“Till mina läsare i det frostiga Luleå och över hela Sverige. Tack för att ni lyssnar på vinden från öster. Berättelsen om Olga och Erwin är också en berättelse om de vägar som leder genom kylan till friheten. Att ni läser dessa ord i norr är beviset på att inga gränser kan stoppa sanningen.”

​Česko: „Mým čtenářům v Karlových Varech, v Újezdě Svatého Kříže a všude v českém pohraničí. Tato kniha je pro vás, kteří víte, co znamená hlídat vlastní stín a neztratit přitom tvář.“  

​Balerína a ztracené slzy (Úryvek)

​Jako ochutnávku vybírám pasáž o Baleríně a Arthurovi – o setkání v páchnoucím stanu, kde se sny o svobodě potkávají s krutou realitou.

___________________________________

Balerína se ani nepohnula pod dekou, ale skrze díry v dece viděla mladíka jak sedí a přemýšlí.

Najednou se jejich myšlenky potkaly. On mám dvaceti frank a Ona má naději na svobodu.

Naděje a sny jsou mnohdy tak vzdálené.

Zvedla se ze svého úkrytu a posadila se.

„Vím, že jsi tady…“, pronesl tiše

Tiše si obouvala svoje baletní střevíce na vystoupení.

„Tady máš svou odměnu. Ten vydřiduch by tě o ni okradl.“

Mlčky na znamení odmítnutí zakývala hlavou.

Arthur držel minci ve dvou prstech a nabízel ji do tmy.

Balerína se pomalu oblékla do slavnostního úboru a postavila se před Arthura. Ten jen tiše stáhl ruku s mincí a položil ji na opěradlo.

„Proč?“, tiše se zeptal.

Ony měla v hlavě obrazy Provensálska, louky plné kvítí a viděla samu sebe tančit ve svitu slunce.

Podruhé zavrtěla hlavou. Jakoby odmítala své sny.

„Jsem balerína…“, povzdechla. Pochopila svůj osud plný pachu výkalů, špíny, zvratků i plesnivého kavalce.

Otočila se a ve tmě kráčela ven ze stanu, ven ke světlu.

„Miluji tě Baleríno…“, zašeptal mladík a upil si doušek calvadosu a vyšel ven z páchnoucího stanu.

Venku stál impresário a řval na Balerínu, která vystoupila po žebříku na lano i se svým sněhobílým deštníkem.

Arthur na nic nečekal a srazil Slona jedno ranou k zemi.

Najednou byl všude klid. Světlo z hořících pochodní jakoby pohlcovalo prostor a čas se zastavil.

Jen Balerína tančila na laně a dojímala všechny diváky.

Jen Arthur si všiml, že se její bolavé nohy zvedají nad lano a najednou tančí ve tmě sama.

Vznášela se až vystoupala nad reliéf Notre Dame a tančí mezi hvězdami.

„Jsi jen sen…“

_________________________________________________

​Tohle je moje poslední, nejdůležitější ostraha. Pokud cítíte, že tyto příběhy mají v dnešním atomizovaném světě svou hodnotu, podpořte prosím jejich vydání.

  

​Podpořit projekt můžete například na Startovači: Dvě tváře měsíce 

​V příštím příspěvku vám vyprávím o tom, jak jsem v dubnu 1989 stál v trhací jámě s dynamitem a co na mě tehdy křičel jeden mladý výsadkář jménem Petr Pavel.