Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemvina. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvina. Zobrazit všechny příspěvky

středa 22. října 2025

Multiorgasmus a tantrická láska...

Klidný víkendový večer. 

V televizi šaškuje dobře placený kašpárek, vařící voda ve vaně nádherně rozpouští depresívní myšlenky. Vůně eukalyptu a pěna se lehce dobývají do nosu i očí. 

Prostě nedělní pohoda.

Lehké skřípnutí dveří narušuje mé mužské, tiché rozjímání nad „ničím“.

„Miláčku, vlezu si k tobě.“ 

Roztomilý hlásek nevěstí nic dobrého. 

Když je ženská roztomilá, tak většinou z toho koukají problémy a pasivní rezistence v těch momentech vůbec nefunguje!

Velmi pomalu posunuji jsem pravé koleno malinko doprava. Jasně tím dávám najevo, že nehodlám ze svého pohodlí moc slevit. Voda se vlní a její tělo tiše vklouzlo do vařící lázně.

Já jsem totiž požitkář.

„Máš to vařící...“

Jako kdybych to nevěděl. Právě to mne uklidňuje. 

Vařící voda a spousta vůně... 

Chvilky, kdy se všechno rozpustí do tichého rozjímání.

Zavrněl jsem nespokojeně, otočil list svých myšlenek a věnoval se zítřejším pracovním povinnostem. 

V těchto chvilkách, tedy ve vaně, jednoznačně vítězím na pracovních poradách. Ředitel mi sám od sebe nabízí manažerský post i se svou osobní sekretářkou a já skromně přijímám.

Jó, Martina! Sním o ní už dost dlouho a jen pánbůh ví, že v mých hříšných představách je mou bohyní.

Faktem je, že po poslední dávce růží mne vyhnala z kanceláře jako psa, ale všeho do času. 

Po zítřejší poradě budu pít kapučíno s nádhernou mléčnou pěnou a konečně ji pozvu na tah. Šéf s ní chodí taky, přitom je to intelektuální zaostalec, který se do funkce dostal jen proto, že jeho maminka firmu vlastní.

„Miláčku, koupila jsem si knížku,“ vytrhla mne ze snů ta Moje, zrovna když ve snu Martinka ukazovala nový model podprsenky, který má každého chlapa rozpálit do běla...

„A co mám dělat, naposled jsi stejně četla knížku JAK MÁM NASRAT RELATIVNĚ KLIDNÉHO CHLAPA!“

Sarkasmus miluju, a ta moje ho nesnáší! 

Poměrně solidní záruka, že dosním sen o mém povýšení a zároveň ponížení svého šéfa, kterého nemám rád, evidentně proto, že on sám mne nemůže ani vidět.

„Miláčku, ale já jsem zjistila, že na svých téměř třicet let mám veliký deficit doteků, něhy a hlavně poznání všech stran mého sexuálního vyžití.“

Tak to mne opravdu probralo. 

Za prvé hrozilo nějaké poznání týkající se mých velmi intimních tajemství a za druhé z toho vždy plynou oznámení, která nám líným mužským řádně komplikují život, ale bůhví, co ta ženská vlastně myslí, nebo spíš, na co myslí.

„Víš ty něco o mých erotogenních zónách?“

No, něco jsem o tom tušil, ale bojím se pomyslet na to, co tím vlastně myslí.

„Nevíš, věděla jsem, když se tak připitoměle usmíváš, tak vím, že nevíš nic, a víš vůbec, jaké druhy orgasmů může žena prožívat, a víš ty vůbec, že kvalitní průpravou může pár docílit takzvaného MULTIORGASMU?“ 

Pořád se usmívá a je připravená. Tedy, aspoň teoreticky, myslím...

„Jasně, a tučnáci v Patagonii jezdí lovit ryby na skútru,“ teď jsem se usmál já. Vylezl z vany a schovávám se do bezpečné osušky.

„Nedělej si z toho srandu, vstoupila jsem podle Cosmopolitanu do zralého věku a mám předpoklady podle testu dokázat žít plnohodnotný sexuální život plný klitoridálních a vaginálněklitoridálních orgasmů, a až zvládneme tuto teorii, tak přijde i doba multiorgasmů.“ 

Pořád se připitoměle usmívá.

„Podle jakýho testu?“

„Jste sexuálně nevyužitá?“ 

Teď už nade mnou kraluje naprosto ve všem.

Miláčku, o čem to tady mluvíš, minulý týden, když jsem se k tobě přitulil, tak jsi mi vysvětlovala, že procházíš složitým životním obdobím, a teď tohle, tomu už fakt nerozumím.“, a opravdu udiveně jsem na ni zíral.

„Uvědom si, že každý podobný výkon, změna postoje, vyrovnání se se svým tělem musí být prostě připraveno, a já už připravená jsem. Našla jsem svých třináct erotogenních zón, chci s tebou lokalizovat bod G a pak chci i všechno ostatní.“

Tak tohle bylo silný kafé, opravdu silný kafe. Raději jsem se otočil a vykráčel notně zmatený z koupelny. 

V kuchyni jsem si umíchal vajíčka, namazal chleba, zapnul televizi a nemyslel na nic. Zítřejší porada dopadne stejně naprd, šéf mi dá třetí výstrahu, Martinka mi maximálně ukáže záda a ne žádnou podprsenku, prostě to bude zase jeden normální, debilní den, jakých bývají stovky.

„Atmosféra je velmi důležitá, koupila jsem vonné svíčky a novou aroma lampu. Sehnala jsem nádherné saténové povlečení, miláčku, že to zkusíme...“ už byla tady, fúrie jedna.

Pozoruji ji nepřítomně a nechápu, co vlastně chce.

„Nezbláznila ses? Já celej tejden nejed, přijdu domu, najdu tě unuděnou na gauči, dlabeš čokoládu a sleduješ Riskuj. Jídlo si dělám sám a ještě musím s odpadky, večer si sednu k televizi a ty mi přepneš Ligu mistrů na nějakou švihlou Danielle Steelovou, a pak si sedneš k počítači, kde surfuješ do tří do rána a já pořád čekám. Nakonec NIC. Ráno vstanu do podělaný práce a musím chodit po špičkách, abych tě neprobudil, a když se to náhodou stane, tak mě div že nezmlátíš. Třikrát denně mi voláš do práce, co mám nakoupit, a tak nakoupím. A pak doma, doma se děje úplný...“

Lehce se pohrává se snubním prstýnkem a palcem poloobnažené nohy se pokouší o mé vzrušení. Ztratil jsem chuť k jídlu. Vajíčka jsem raději odhodil na linku a mne pořád pozoruje jako lvice zraněnou gazelu.

Objímá mne...

„Ale no tak, miláčku, přečetla jsem si teorii tantrického sexu a všechno ostatní, co potřebujeme k dosažení chtěného, lásko, uklidni se...“ hladila mě na prsou, ale já cítím, jak mě špikuje jak předem připravený špíz. Nemohu se zbavit vnitřního pocitu nedělní svíčkové.

„Prosím tě, a kde jsi to všechno sebrala? Všechny ty klitoridální a vaginálněklitoridální orgasmy, tantrickou lásku a podobný věci?“ 

Opravdu nechápu, o co tady v té hře běží.

„Franta mi to poradil a poslal mi přihlášku na kurs tantrické lásky,“ usmívala se a já přemýšlel, jak se jmenuje náš pošťák.

Vyjasňuje se!

„Co to říkáš, jakej Franta, jaká tantrická láska?“

„Prostě kamarád, píšeme si a poslal mi spoustu literatury a já si uvědomila sílu mého ženství. Chápeš? A ten kurs je perfektní, četla jsem program, opravdu tě naučí prožívat tělo i doteky jiným způsobem. Franta tam dělá instruktora.“

„Počkej, stop, zpátky, nějakej Franta ti píše o kursech tantrický lásky a multiorgasmech, jen tak sám od sebe. Napojil se na tebe, pochopil, co potřebuješ, a teď ti dělá tělesného dotykového instruktora. Si ze mě děláš srandu?“

„Ne, potkala jsem ho na webu, byl úžasnej, přesně věděl, co žena potřebuje, a tak mi začal psát emaily, a teď mi poslal přihlášku na kurs, jen čtyři tisíce pět set korun, ale vyplatí se to.“

„Jasně, já ráno vstávám, chodím do blbý práce, večer nemám ani co k žrádlu, hladovím a můj sladký drobeček mezitím rozebírá kurs tantrické lásky s nějakým buzerantem, si ze mě fakt děláš prču!“

„Miláčku, ne, ten kurs je pro nás oba, František nás povede.“

„Jasně, jsem hladovej, nasranej a večer si půjdu pokecat s Frantou o osahávání mojí manželky! A ještě za to budu platit nějakýmu kreténovi?“

„Ne, miláčku, Franta nám pomůže objevit netušené možnosti našich těl.“

„Tak netušený možnosti, říkáš, a to si to vyměňujete prostřednictvím tohohle kreténa,“ ukázal jsem prstem na monitor! 

„Tak tahle pixla může za to, že když přijdu domů, tak hladovím, když si chodím lehnout, tak usínám sám, když vstávám, tak ty spíš první hodinu, a ještě k tomu ti objevila taje multiorgasmu! A ty mi ještě chceš říct, že mám Frantovi platit, abych měl doma teplý večeře?! Víš co, drobečku, tak když je takovej hrdina, tak ať si tě vezme celou i s tím hladem, nepořádkem a tvýma náladama!“

„Miláčku, jsi nervózní, neřeš to, František za chvilku přijde a vysvětlí ti to.“

Celej svět se nějak zbláznil a já asi s ním...

středa 15. října 2025

Program pro knihovny, aneb „Jak překonávám sám sebe“

Název příspěvku je takový „maniodepresivní“. 

Ano, dělám a připravuji programy pro knihovny jejichž základem je reportáž nebo dokument a mezitím probíhá vyprávění a na závěr i prostor pro otázky.

A dělám je pro všechny knihovny ZDARMA! (takže se vážené knihovny klidně můžete přihlásit na radek.hromusko@gmail.com)

Série „Kainovo znamení“ je vlastně série dokumentů od „Spartakiádního vraha 2005“ přes sérii “Hry na smrt“ až po šikanu ve školách, řádění Romana Postla a tak dále.

Opravdu není jednoduché si vybrat program a vytvořit jej. Teď aktuálně si chystám program o bezdomovcích a bezdomovectví a to je velmi složité a těžké téma, nicméně velmi aktuální i u nás v Karlových Varech... (jedna z povídek na toto téma: "Možná přijde i konec")

V dalších program jsou dokumenty nejen o bezdomovcích, ale například o jediném rockovém koncertu v uzavřeném vězení - koncert ve vězení Oráčov (2009) až po příběh Moniky Jandové.

Mohlo by se zdát, že vyhledávám smutná až "hraniční" témata. 

Faktem je, že na začátku je můj takový vnitřní "předpoklad", ale ten "využil dramaturg pořadu "Reportéři ČT" Zdeněk Pokorný. Ten mne v podstatě odhadl a "vysílal" na příběhy, které možná nikdo nechtěl nebo se jednoduše Zdeněk rozhodl a já kývl... Bývám v něčem velmi "pokorný"... 

Samozřejmě, že se snažím i témata odlehčit a proto V Městské knihovně Karlovy Vary na Růžovém vrchu s názvem „Vteřiny, které mi změnily život“... V programu samozřejmě nejde o mne samotného, ale o tři příběhy, které spojuje jedno místo – Rehabilitační ústav Kladruby (tedy ty u Vlašimi).

Vraťme se k otázce „Proč“...

Nikdy jsem nebyl aktivista, neumím se prosazovat a marketing v jakémkoli smyslu toho slova neumím. Ano, umím se pohybovat mezi lidmi, poslouchat je a dostávat se k podstatě příběhů. 

Umím se uživatelsky pohybovat v sociálních médiích, umím si vybrat programy v televizi, a píšu si blog "Mlčenlivé ticho" (a jsem první, kdo ve spolupráci se skvělými lidmi vydal knihu „Jsem fakt impotent?!", která je první kniha v ČR vycházející z povídek uveřejněných v blogu), dvakrát jsem objel hranice ČR vlakem - "Cesta Kolem" (inspirace článkem Rudolfa Křesťana vydaného v roce 1978) atd...

Více se dnes o sobě dozvím z umělé inteligence (AI), ale nijeka to nevyhledávám...

To co opravdu „mluví“ jsou příběhy, které jsem zažil a umím o nich vyprávět. Velkou část (ne všechny) zachytily i kamery zejména České televize...

Dlouhé roky ve mně zrálo rozhodnutí o tom, že příběhy budu vyprávět veřejně.

Nikdy jsem neměl problém mluvit veřejně. Byl jsem v diskuzních pořadech nejen v České televizi (vzpomínám na Jiřího Vondráčka, bývalého šéfa „Aktuální publicistiky“), ale třeba v té slovenské (díky Andree Vadkerti)... 

Nicméně, je to takové povídání za zrcadlem, kontakt s divákem je přes sklo kamery a to je takové malinko odtržené od přímého kontaktu. Po něm jsem vlastně toužil, ale dlouho jsem hledal cestu "Jak na to..."

Osobní povídání s lidmi je někdy velmi intenzivní, ale v těch momentech jsem měl pocit, jako bych „spadl“ z Měsíce a vyprávím cosi neuvěřitelného, neuchopitelného a tak trochu se člověk začíná cítit jako „hochštapler“. 

Spousta lidí získá pocit nebo i jistotu, že proti nim sedí Baron Prášil a já na to nemám protiargument, který by jim vysvětlil, že člověk sedící proti nim, teď já, opravdu natáčel v televizi, opravdu žil na ostrově bohatých v USA a opravdu vydal knihu (zejména "Nelítostně") a opravdu se už 17 let chystá podle knihy i film.

Teď, když to čtu po sobě, tak vlastně pochybuji sám o sobě...  Ale to "de facto" prožívám celý život.

Všechno dohromady mne přivedlo, že se vrátím k povídkám a psaní samotnému. Vzal jsem staré i nové příběhy a začal jsem s psaním blogu. A to pěkně po staru. Tedy povídku za povídkou a začal jsem i se seriály: „Očima vraha“, „Umělé bradavky...“, nový „Jsem fakt impotent?! 2025“ a další.

Mezitím jsem hledal i tzv. sociální adaptaci, tedy práci v kolektivu, užitečnost pro okolí a to jakýmkoli způsobem, tedy i tím „sebezničujícím“!

Pro "podivnou" osobnost, které na sebe nechtěně strhává pozornost, i když jen vyjde na ulici. Nevnímal jsem to tak, ale řada lidí co mne, třeba jen povrchně zná, mne na ten fakt upozorňuje. Já to nezměním, neumím změnit svou osobnost a v podstatě ti vlastně ani nejde. Nejsem schizofrenik, ale zcela jistě jsem "podivná" a složitá osoba.

Neumím marketing, ale zkusil jsem si připravit programy pro veřejnost, tedy programy zejména pro knihovny. Každý z programu si podrobně chystám a dělám si i scénář, což jsem nedělal ani před natáčením v televizi (Zdeněk Pokorný by mohl vyprávět).

Může se to zdát jednoduché, ale opak je pravdou. Nikdy a to dokonce ani v dobách, kdy televize vysílala něco s mým jménem, jsem nesledoval premiéru ani opakování. Neprocházel jsem archivy, youtube, tiktok ani facebook. Nedělal jsem si podrobné rešerše a do dnešní "novinařiny" nebo publicistiky se asi nehodím.


A teď jsem to musel udělat. Tedy celkem složitý bodový scénář, ale nakonec byl výsledek na jednotlivých programech byla a bude kombinace přípravy, emocí v ten daný moment, kdy se program uvádí a divácká nálada... 

Jsem jednoduše řečeno "velmi empatický" a podle toho je každý program v podstatě premiéra.  

Před prvním programem v Městské knihovně v Nové Roli jsem byl opravdu připraven a to jsem se vracel do města (Nová Role), kde jsem vyrostl a program probíhal v prostorách, kde před 50-ti lety pracovala moje maminka. Takže opravdu vše bylo velmi emotivní.

Bylo téměř nebo zcela plno... A program jsem zvládl, ale bylo to velmi emotivní. Vracel jsem se zpátky ve vzpomínkách k momentům, kdy se natáčelo, jak se natáčelo a hlavně i k emocím, které to přinášelo...

Celkem třikrát jsem diváky v Nové Roli ničil než jsem jim dal možnost si odpočinout. Pokud ovšem knihovna i obec budou chtít, vrátím se a třeba i s autorským čtením...

V programech jsem musel a to musím stále  potlačit své EGO (které opravdu není velké) a tak zvaně „vytáhnout“ podstatu příběhu. To však nikdy nebyl problém a dokonce není problém v konfrontaci s aktuální realitou, kdy je česká publicistika v podstatě po smrti (s výjimkou Stanislava Motla - můj osobní nestor) a v mediálním prostředí dnes určují realitu odosobněné „podcasty“, minutové zpravodajství plné krve a přestárlé osobnosti, které vypráví o přežití něčeho, co už je 30 let pohřbené.

Konfrontace dnešní reality a mých příběhů tedy funguje a to přesto, že v každém programu dostávám nové otázky, ale i impulsy, kdy se musím zamyslet nad smyslem nejen programů, mé snahy o „užitečnost“ a toho, že vyprávím často i lidem, kteří jsou z jiné generace než jsem já.

Ano, bylo mi 57 let a každá věc, každý program, každý text by měl mít smysl, přesah a obstát i v dnešní realitě. 

Tedy v realitě, kdy vyrůstají moje vnoučata a já sám píšu a snažím se lidem, kteří do knihoven vyprávět příběhy ne kvůli svému EGU, ale protože některé z nich mají smysl vyprávět i dnes...

Víte k čemu jsem se zatím neodhodlal? 

Autorské čtení a to bych měl udělat. Nejen z toho co už vyšlo, ale i z toho co chci dokončit – „Myšlenky“„Očima vraha“„Umělé bradavky...“.

Cvičím se v tom, ale některé texty i mne dostávají do úzkých „Tiché svítání“. Tím nechci říct, že jsou mé texty „kvalitní“, ale dejme tomu emotivní...

Teď je řada na poděkování a to bude opravdu dlouhé. Nicméně to musím udělat.

__________________________

Děkuji svým sestrám, svým dětem i vnoučatům... (záměrně vynechávám jména...)

Samozřejmě nemohu vynechat mou maminku Evu v první řadě. Dala mi život, dala mi domov, lásku, soulad, pochopení i kritiku.. A já jí vnímal a miloval...

Jenže mi odešla aniž bych se ní správně rozloučil a řekl jí: "Díky za všechno maminko..." Ten moment, ta chyba mne zavazuje a tak hledám způsob, jak to napravit... 

Což zcela jistě nepůjde..., ale...

_______________________

Děkuji, opravdu děkuji:

Městské knihovně Karlovy Vary – zejména Ivaně Hřebíčkové

Městké knihovně Nová Role – zejména Marcele Toužimské, BBus (Hons)

pak i mým bývalým spolupracovníkům:

dramaturgovi, šéfovi a mému příteli Zdeňkovi Pokornému,

dramaturgyni Andree Majstrovičové,

bývalému vedoucímu „Aktuální publicistiky“ Jiřímu Vondráčkovi

a samozřejmě i bývalému řediteli zpravodajství Zdeňkovi Šámalovi (jeho životopis zde)

a zejména i mým blízkým splupracovníků, kteří si se mnou „užívali“ i mé osobní PEKLO:

Ivanu Barešovi, skvělému režisérovi,

Milanu Hodkovi, kamera, cit a skvělý člověk,

Zbyňkovi Fialovi, režie, cit a hlavně klid, který mi hodně pomáhal.

Děkuji i samotné České televizi a pořadu „Reportéři ČT“ (iVysílání pořadu)

Samozřejmě nemohu vynechat člověka se kterým už nemohu mluvit - Helenu Husárovou, ale mohu mluvit s člověkem, který mi vždy pomohl a pomáhá stále, tedy paní Danu Šoulejovou (můj človíček, který má se mnou vždy trpělivost, i když i já sám už se sebou nemohu vydržet...

A tím, kdo mne dokázal zvednout ze dna musím poděkovat opravdu od srdce - tedy Jiří Kotek - DÍKY MOC!

Za obrovskou trpělivost samozřejmě děkuji i paní Ivetě Semanové...

________________________

A děkuji vlastně všem, které jsem  potkal... 

Jste mi inspirací a já s pokorou děkuji vám všem, že jsem vás někde, někde a třeba náhodou POTKAL!


pondělí 14. dubna 2025

Ztracené milenky 2. Nikdy tě nepustím

Denně si představuji, jak se s tebou miluji. 

Denně...

Chybíš mi, já přece nechtěl vidět ten tvůj nepřirozeně bledý obličej. Vlastně mám z něho pořád strach. Tady mne strašíš, i když už nejsi. Já nechtěl, ale mám prostě takovou sílu. 

Odpusť lásko. 

Ani nevíš kolikrát jsem jen viděl zatmění a pak jednal.

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

Vzpomínám si na týpka, který tě šťouchal tam, kam jsem mohl jedině já. Vlastně jsem neztratil nervy, ale jedno bylo jasné: musel jsem ho zneškodnit. Bylo mi jedno, že mi nadáváš a škrábeš na zádech. Ten hysterický křik mne pronásleduje každou noc ve snech.

Nevím proč jsi tak křičela, mám strach z toho křiku.

Nikdy bych ti neublížil, ale asi jsem to udělal, když ležím tady na pryčně. Já tě v představách vidím, je to jako tehdy v noci, kdy jsi mne poprvé objala a já chtěl odejít. Měl jsem strach z tvé síly a tvé polibky jsem už ani nevnímal. 

Byla jsi moje a já tvůj. 

Já tvůj, vlastně víc než si dokážu přiznat.

Podléhám ženám, mám z nich strach. 

Mám strach i ze samoty jako tehdy, když přijela máma a najednou byla pryč. Nechápal jsem proč mne v noci objímá teta. Ztratil jsem se ve vlastním strachu. Vlastně ani nevím, jak máma vypadá, ale každý kolem mne říkal, že se vrátí. 

A nevrátila!

Měl jsem tě rád, byla jsi v pohodě. Všechno kolem nás bylo jednoduché. 

Miloval jsem tě a ty jsi mne ovládala. Podléhal jsem ti každou noc. Hledal jsem tě na cestách, kterými jsem chodil s tebou. Tehdy to ještě nebyly cesty bolesti. 

Tu jsi tam přinesla až ty. 

Nenávidím tvé úsměvy, které znějí jako výsměch. Jsem slaboduchý a ty jsi děvka, co mne chtěla jen ovládat. Nemám rád silná slova, ale já nejsem ztracený v podivuhodném lese myšlenek.

To nebyla sebevražda, byla to rituální vražda a ty jsi držela krvavý nůž ve svých rukou.

Myslím, že jsi ani nevnímala, jak hluboko vniká nůž do mého těla. Bylo a je ti to celkem jedno. Jen ten tvůj úsměv zářil do deštivé noci. 

A každou noc jsi mne zabíjela.

A přitom jsi byla jedinou, která mi mohla beztrestně ubližovat. 

Ovládala jsi mě a já ti podlehl. Nikdy mně nikdo tak neovládal. Jsi moje bohyně a já jen toužil tě líbat a hladit tvé obrysy. Unikala jsi a já se vracel temnou cestou beznaděje. 

Hledal jsem tě.

Přinesla jsi do našich životů vášeň i samotu. Opíjím se láskou a samota mne svírá. 

Kde jsi, ty má mazlivá. 

Já jsem se bál ti přiznat, že s tebou získávám a bez tebe ztrácím. Nikdy jsem s tebou nesoupeřil a z nás dvou jsi to byla ty, která mne dokázala hladit a přitom sama spokojeně vrnět. Mám tvé fotky nalepené na stěně. 

V myšlenkách se k tobě často toulám. 

Ne, já nejsem vrah. Možná mám na rukou tvou krev a tvé slzy mi stékají mezi prsty.

Proč jsem tě vlastně zabil. 

Vlastně ani nevím, jen cítím tvůj puls v dlaních. 

Sevřel jsem tě a ty jsi nemohla ani hlesnout, i když si myslím, že kdybys na mne promluvila, tak se pomilujeme a všechno by bylo v pořádku. Chodil jsem kolem postele, kde jsi bezvládně ležela a já tě každé ráno přikrýval. 

Schovával jsem si tě pod deku. Na ulicích na mne číhal strach. Nikoho jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jen jsem se v tichosti modlil.

Možná jsem se bál si přiznat, že už se na mne nikdy neusměješ. Kdyby nepřišla moje teta, tak tam jsme oba dva spolu. 

Ona přerušila naší vysněnou harmonii. 

Ne já tě nezabil, ty jsi mne zabíjela každou noc.

Jsem ztracený a sám, lásko. 

Nerozumím té bolesti, kterou cítím. 

Ze tmy se vynořila postava mé matky. Najednou se usmívá tiše na mne mluví. Ona mluví a já slyším tvůj hlas, lásko. 

Natahuješ ke mně svou ruku, tu hebkou nádheru, kterou jsem tolik miloval.

Lásko odpusť...

__________________

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

neděle 13. dubna 2025

Očima vraha II. - REMINISCENCE

Nevím proč vám vlastně píšu tento dopis. Myslím, že nikoho nezajímá pravda a ani já ji vlastně neznám.

Kolikrát, když večer usínám, přemýšlím nad tím, co stalo a doufám, že až se ráno probudím, nic z toho o čem vím, že se stalo, nebude pravda.

Očima vraha I.

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy


Jak podivně mi zní to slovo "pravda". Vím, jen, že jsem způsobil bolest těm, kteří si to nezasloužili. Nejsem necitelná bestie. Cítím bolest, pokud tak budeme říkat té podivné směsici samoty a strachu.

Myslíte, že necítím strach? 

Ale ano, já jsem cítil strach celý život. Tušil jsem, že jsem jiný, ale nevěděl jsem, že jsem na světě jen proto, abych způsobil tolik bolesti.

Vím, že se mnou chcete mluvit a já nevím, co bych vám říkal. Neumím ještě o tom mluvit. Dokonce na to neumím ani myslet. 

Snad jen, když si prohlížím Kamilčiny fotky, tak si uvědomuji tu noc. Je to takový černobílý film plný absurdních obrazů, kterým nemohu uvěřit. 

Ještě teď vidím rozběsněného Tondu, jak se žene proti mně. Vidím Petra, jak se tváří záhadně. Nerozumím těm obrázkům, ale když sedím tady na pelesti a kolem chodí bachaři, tak to asi musí být pravda.

Prý mne čeká soud. Je mi to jedno, protože jestli jsem to udělal, tak soud není pro mne. Ten je pro ty ostatní. Trest, který ten soud vynese je trestem pro všechny, kteří mne měli rádi. Asi jich moc nezbylo, ale nevím, asi se nedokážu podívat nikomu do očí.

Já vím, zeptáte se mě, jak to vlastně začalo? Byla to hra, ano hra na dokonalou vraždu. Vlastně v tom bylo i cosi navíc. Jenže to má ještě čas. Teď, byste to ještě nepochopil, pokud ovšem pochopíte to, čemu já nerozumím.

Začalo to už hodně dávno. Když si to uvědomím, tak na začátku byl můj přechod do Prahy. Chtěl jsem dodělat potravinářskou školu a dělat sládka v pivovaru. Klukovský sen. 

Znáte ty pocity, když po něčem toužíte a přitom víte, že se to stejně nepodaří. 

Rád s klukama pařím, rád pivo ochutnávám a tak jsem se ve třeťáku vykašlal na gympl a přešel do Prahy. Je to úplně jiný svět než u nás v Bílině. To víte, malé město. 

Nesnáším Bílinu, nesnáším maloměšťáky a Praha to byl balzám. Když nad tím přemýšlím, bylo to i prokletí. 

Cítil jsem se hrozně obyčejný a sám. Ve třídě to bylo v pohodě. Potkal jsem tam spoustu kámošů. Nejvíc jsem pařil s Vojtou. To je syn naší profesorky. Je to takový vědátor a hodně chytrý kluk. Nikdy nezkazí žádnou srandou. S Vojtou jsem se začal bavit hned po nástupu do školy. Taky si rád zašel na pivo a tak jsem měl k němu blízko.

David to byl zase třídní filosof. Svoje úvahy prokládal chlastem a hraním na automatech. Nebyl na něj spoleh, ale prostě patřil mezi nás.

Jirka a Pepa jsou jen kámoši na pokec. 

Holky se u našeho stolu střídaly. Jana chodila s Davidem a Věra s Vojtou. 

Byly jsme taková normální partička, která si občas dala nějaké to pivo. Byly a jsou to fajn lidi. 

Možná už nikoho z nich neuvidím.

Vidíte, vlastně mne ani nikdy nenapadlo, že jednou přijde chvilka, kdy někoho už nikdy neuvidím. Až loni mi došlo, že lidé z života jednoduše odcházejí. 

Když mi loni umřel děda, tak jsem to cítil. Najednou jsem vnímal to prázdno. Od toho momentu byl děda jen vzpomínka. Už nikdy nenavléknu na šňůrku ani jeden zážitek s dědou. Hodně mne to bolelo. Nerozuměl jsem pláči na pohřbu, ale cítil jsem samotu a smutek. 

Ještě jsem mu toho chtěl tolik říct.

Jenže stejně tak hodně jsem toho chtěl říct Kamče.

Na intru jsem moc přátel neměl. Docela mne iritovali ti zabednění vesničani, kteří si tam léčily mindráky. V Dejvicích bylo fajn, ale já miloval hospody kolem školy, takže jsem často v Suché dásni trávil čas i přes večerku.

Kluky na intru jsem nikdy nebral vážně. Oni měli ze mě strach a mě to opravdu bavilo. Líbilo se mi, že měli strach z kluka, který chodí na chemicko-potravinářskou školu.

Víte já měl opravdu rád krutou srandu. Vymýšlel jsem vtípky o salmonelách v polštářích svých spolunocležníků. 

Oni opravdu měli strach a to mne fakt bavilo.

Já vím na co se mne chcete zeptat. Na Kamču... 

Nevím, pořád cítím bolest, když si na ní vzpomenu. Patřila ke mně, i když se mi snažila uniknout. Dost mne bolí náš prosincový rozchod. Víte, já se nikdy rozejít nechtěl. Já cítil, že bez ní budu poloviční.

Dokonce jsem si poslední rok začal psát deník. Vědecký deník. Zachytával jsem své pocity, její nálady, bolesti i vrtochy. Naprosto přesně jsem i zachytával intenzitu našich sexuálních styků. 

Proč? 

Já vím, myslíte si, že jsem zvrácená zrůda. Jenže vy víte co se stalo, ale já to na začátku nevěděl. Netušil jsem co se stane. Možná jsem z toho měl strach. Ano, měl jsem strach z toho, že jednou zabiju, ale netušil jsem, že bych dokázal zavraždit Kamču.

Zavraždil jsem ji? 

Sám nevím! 

Hledám v těch obrazech nějakou souvislost s realitou.

Mám strach, ale nechci lhát. 

Chci se v tom vyznat. Pochopit to. Víte, možná jsem to měl opravdu v osudu – stát se vrahem, ale pořád tomu nevěřím. 

Stírají se mi rozdíly mezi realitou a snem. Teď už šest měsíců nevím kde jsem. 

Hledám cestu. 

Možná to ani pochopit nejde to je to co mne děsí.

Víte přehrabuji se v odpadu svých emocí a ani nevím jestli to má smysl. 

Nevím jestli bych se dokázal podívat do očí Kamčinýmu tatínkovi. Byl, vlastně pořád je to super chlap. Mám ho moc rád.

Hrával jsem s ním badbinton na ulici před jejich domem. 

Nějak se bojím té pravdy. 

Bojím se toho, že jsem opravdu zavraždil jeho dceru.

_____________________

Očima vraha I.

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

Další díl bude následovat. Toto je reálný opisu dopisu vraha!

pátek 11. dubna 2025

Modré stíny na zdi

David byl vysněné dítě. Jenže zasáhl osud a přišel okamžik, kdy člověk ztratí pevné, opěrné body v životě...


Nenávidím noční ticho, a přece ho miluju. Noční program už dávno skončil a sledovat vysílání TV shop mě opravdu nebaví. Vodka ve skleničce se koketně perlí a já vím, že bez jemné opilosti vlastně ani neusnu. Vypnul jsem televizi, protože nesnáším blikání modrých stínů na stěnách.

Už je to dávno, a pořád mám ty své noční můry. Když mi bylo dvacet, usínal jsem taky hodně pozdě a sám.

Zákonitosti kruhu. Došel jsem po kružnici k výchozímu bodu. Bohatší o zkušenost a kupu vlastních chyb, které jsou najednou daleko patrnější. Nejhorší pro chlapa, vlastně v každém věku, je přiznání, že si nechává proklouznout život mezi prsty. Vodka příjemně uklidňovala a hlava se tiše kolébala v rytmu nočního koncertu.

Nechávám lidi odejít, protože sám nemám sílu to dokázat. Stávám se sám sobě obtížným hmyzem, který utekl zpod staré kuchyňské linky. Cupitající nožičky tancují na dlaždičkách a já se tiše usmívám.

Vlastně je to krásná symbióza. Já a hmyz!

Pořád si v duchu opakuji desítky jednoduchých otázek. 

Proč? Jak? Kdy? Naprosto zbytečně, protože jsem všechny odpovědi.

Když odešla, plakala a já hledal odvahu ji zadržet, a nedokázal jsem to.

Já nikdy neuměl dát najevo lidem kolem sebe, co cítím.... 

Vlastně to byl respekt, možná strach, ale zcela jistě obrana před sebou i celým světem.

Karolína tehdy ještě ležela na sále a plakala. Já jsem stál ve dveřích a sestra odvážela mrtvého Davida ze sálu.

Vzlyká a slzy jí tečou po tváři. Ještě dnes to vidím a nevím, proč jsem nedokázal ji utěšit. Jen jsem ji hladil po tváři, ale nedokázal jsem nic říct.

V obličeji mi škubalo a brečel jsem jako malý kluk, který má rozbité koleno. Pak mi ji nějaký zřízenec odvezl a Karolína mi zmizela ze života. 

Když se vrátila, tak byla pro mě jenom stínem. Stejným, jako jsem byl já pro ni.

Nic není horšího pro chlapa, než že zůstane v noční nemocniční chodbě sám po smrti někoho blízkého. Automat na kávu modře blikotá do tmy. Na stěně odměřují hodiny naprosto zbytečné minuty.

Z kapsy jsem vytáhl láhev vodky a tiše upíjel. Láhev na oslavu narození, docela dobře posloužila i na zapíjení smutku. V patře nad porodnicí bylo prázdné oddělení. Schoval jsem se do rohu jedné z místností a popíjel. Hlavou jsem v opilosti bouchal do stěny a pak jsem usnul na podlaze.

Bylo to hrozně zvláštní ráno. Cítil jsem, že jsem se probudil do světa, do kterého nepatřím, ve kterém umírám, a vůbec jsem nechápal, proč se mám tím ránem brodit, když Davídek neměl šanci se to ráno nadechnout.

V prázdném bytě mi ještě dnes visí na stěně rámeček se zaskleným parte. Nesnáším ty artefakty starých bolestí, ale Karolína na nich lpěla.

Pohřeb byl nejhnusnější zážitek. Nenávidím zástupy kondolujících, ale tehdy jsem stejně nikoho nevnímal. 

Jen jsem si v duchu představoval, že v té truhle sjíždím do pece já místo Davídka...

Karolína do ticha hledala moji dlaň, aby ji sevřela. Bylo jí pořád hrozně zle, ale trvala na tom, že na pohřeb musí jít. 

Nenáviděl jsem ji za to!

Vím, zní to velice podivně, ale nechápal jsem, proč se celý svět kolem mě nezměnil, když nám umřel jediný syn. Nechápal, proč chce Karolína být na pohřbu. Plakala tehdy.

Vlastně od té doby plakala pořád, a já to nevěděl. Zestárl jsem já i celý svět kolem mě.

Usínala vedle mě a probouzela se. Nic víc. Bála se žít se mnou a bála se odejít. Měla chuť se se mnou milovat, ale bála se.

Jednou se mě dotkla, pohladila mě na zádech a svlékla mi spodní prádlo. 

Cítila ona i já, že už se nechceme milovat. 

Nebyla v tom žádná bolest, jen prostě ani jeden z nás nepotřeboval milování.

A jedno ráno ,odešla a na stěnách se objevují její stíny v modrém.

"Salát na scénu"

Člověk, který píše, čeká odezvu. Nečeká zisk, nepočítá objednávky neví co to je tabulka nebo graf. Jednoduše Excel“ nežere. Jediné po čem t...