Ostraha vlastního stínu a ukázka povídky "Balerína"

​Ostraha vlastního stínu: Proč píšu pro Forest City i Luleå

​Sedím v čekárně firmy Shield & Safe. Na zdi visí certifikát o požární ochraně a v rohu hučí automat na kafe, co chutná jako vyjetý olej z tanku. Jsem Radek Hromuško. Kdysi jsem v České televizi tvořil archiv, za který by se platilo zlatem, dnes jsem tu jen „uchazeč o pozici strážný – noční směny“.  

​

V jednom nakladatelství mi řekli, že se nehodím do jejich edičního plánu – prý jsem příliš mimo formát. Nechtěli mou pravdu, chtěli produkt. Možná mají pravdu. Nehodím se k ostraze kanceláří, protože vidím skrz ty jejich korporátní masky. Jediný majetek, který mi zbyl a který stojí za to hlídat, jsou mé texty a vzpomínky.  

​Podpořit projekt můžete například na Startovači: Dvě tváře měsíce 

​Poselství v láhvi (Věnování do zahraničí)

​Moje kniha Dvě tváře měsíce je zprávou v láhvi, která cestovala skrze desetiletí ticha. Do jejího úvodu jsem vepsal věnování, která propojují mé kořeny se světem:  

​USA, Kanada, Dublin: „Děkuji za uchování paměti našeho rodu. I když nás dělí oceán, krev Žitomíru a duch 'Tuláka po hvězdách' nás spojují navždy.“  

English (For USA, Canada, and Dublin):

​“To my readers in Forest City, Prineville, Fort Worth, Altoona, and Ashburn, and to those who find these lines in Dublin or across Canada. This book is a message in a bottle that traveled through decades of silence. Thank you for keeping the memory of our lineage alive. Even though an ocean lies between us, the blood of Zhitomir and the spirit of the 'Star Rover' connect us forever. Your interest is the greatest gift a writer could receive.”

​Švédsko (Luleå): „Děkuji, že nasloucháte větru z východu. Příběh Olgy a Erwina je příběhem cest, které vedou skrze chlad ke svobodě.“  

Svenska (For Luleå and the North):

​“Till mina läsare i det frostiga Luleå och över hela Sverige. Tack för att ni lyssnar på vinden från öster. Berättelsen om Olga och Erwin är också en berättelse om de vägar som leder genom kylan till friheten. Att ni läser dessa ord i norr är beviset på att inga gränser kan stoppa sanningen.”

​Česko: „Mým čtenářům v Karlových Varech, v Újezdě Svatého Kříže a všude v českém pohraničí. Tato kniha je pro vás, kteří víte, co znamená hlídat vlastní stín a neztratit přitom tvář.“  

​Balerína a ztracené slzy (Úryvek)

​Jako ochutnávku vybírám pasáž o Baleríně a Arthurovi – o setkání v páchnoucím stanu, kde se sny o svobodě potkávají s krutou realitou.

___________________________________

Balerína se ani nepohnula pod dekou, ale skrze díry v dece viděla mladíka jak sedí a přemýšlí.

Najednou se jejich myšlenky potkaly. On mám dvaceti frank a Ona má naději na svobodu.

Naděje a sny jsou mnohdy tak vzdálené.

Zvedla se ze svého úkrytu a posadila se.

„Vím, že jsi tady…“, pronesl tiše

Tiše si obouvala svoje baletní střevíce na vystoupení.

„Tady máš svou odměnu. Ten vydřiduch by tě o ni okradl.“

Mlčky na znamení odmítnutí zakývala hlavou.

Arthur držel minci ve dvou prstech a nabízel ji do tmy.

Balerína se pomalu oblékla do slavnostního úboru a postavila se před Arthura. Ten jen tiše stáhl ruku s mincí a položil ji na opěradlo.

„Proč?“, tiše se zeptal.

Ony měla v hlavě obrazy Provensálska, louky plné kvítí a viděla samu sebe tančit ve svitu slunce.

Podruhé zavrtěla hlavou. Jakoby odmítala své sny.

„Jsem balerína…“, povzdechla. Pochopila svůj osud plný pachu výkalů, špíny, zvratků i plesnivého kavalce.

Otočila se a ve tmě kráčela ven ze stanu, ven ke světlu.

„Miluji tě Baleríno…“, zašeptal mladík a upil si doušek calvadosu a vyšel ven z páchnoucího stanu.

Venku stál impresário a řval na Balerínu, která vystoupila po žebříku na lano i se svým sněhobílým deštníkem.

Arthur na nic nečekal a srazil Slona jedno ranou k zemi.

Najednou byl všude klid. Světlo z hořících pochodní jakoby pohlcovalo prostor a čas se zastavil.

Jen Balerína tančila na laně a dojímala všechny diváky.

Jen Arthur si všiml, že se její bolavé nohy zvedají nad lano a najednou tančí ve tmě sama.

Vznášela se až vystoupala nad reliéf Notre Dame a tančí mezi hvězdami.

„Jsi jen sen…“

_________________________________________________

​Tohle je moje poslední, nejdůležitější ostraha. Pokud cítíte, že tyto příběhy mají v dnešním atomizovaném světě svou hodnotu, podpořte prosím jejich vydání.

  

​Podpořit projekt můžete například na Startovači: Dvě tváře měsíce 

​V příštím příspěvku vám vyprávím o tom, jak jsem v dubnu 1989 stál v trhací jámě s dynamitem a co na mě tehdy křičel jeden mladý výsadkář jménem Petr Pavel.