Očima vraha VII. - Kamila

Ne, necítila jsem bolest.

Vlastně jsem necítila vůbec nic. Viděla jsem jen jeho oči a cítila kolem sebe vítr. Celé mi to připadalo, jako že spolu letíme. 

Padali jsme spolu do tmy. 

Naposled. 

Když je vám sedmnáct, teprve se nadechujete k životu. Všechno kolem je krásné a vzrušující. Všechno kolem kvete, stačí jen natáhnout ruku… 

Chci každý vzít do dlaní a cítit jeho krásu. 

Milovala jsem úsvit, protože mě hladil nový den. 

Milovala jsem každé, i uplakané ráno, protože jsem věřila v naději, že vyjde sluníčko. 

Milovala jsem noc, protože ve tmě schováte smutek a necháte se unášet sněním. 

Můj svět byl krásný. Opravdu krásný, věřte mi. 

Usínala jsem a nechala si snít ty nejkrásnější sny. 

Znáte přeci ten pocit. Usínáte, chcete si nechat zdát krásný sen. Jen chvilinku to trvá a pak se vám zdá.

Každý den jiný a každý den jinak krásný. 

Sníte o lásce, dotecích a o nenaplněných přáních. Létáte, padáte, milujete se a patří vám svět. V těch snech není nic nemožné. 

Když chcete létat, jen roztáhnete ruce a vzduch si vás odnese. 

Když chcete tančit na louce plné květů, jen zavřete oči a paty vám najednou hladí nádherná jarní tráva. Cítíte, jak voní jarní louka? 

V zádech vám běhá to příjemné mravenčení a vy usínáte. 

Sny navlékáte jako korálky. Jeden za druhým na šňůrku dní. Když se vám korálky rozkutálejí, vysníte si jiné. 

Když se mě zeptáte, proč se to stalo, stejně vám neodpovím. 

Nevím to… 

Jen kdyby vám vyprávěli, že smrt je jako světlo, není to pravda. Smrt je tma. Černočerná tma. 

Je jako noc, kdy se propadnete do nejhlubšího spánku. Smutného, tichého spánku plného samoty. 

Létáte nocí ztracen v uličkách svých vlastních pochybností. 

V paměti mám ty poslední záblesky ocelového nebe. V paměti mám ta poslední slova, která jsem nestihla říct. Vidím jen obrazy. Nesmyslné obrazy. Nerozumím jim. 

Pak zase vidím jeho oči a cítím slzy, které mi spalují kůži. 

Celé tělo mi hoří v horečce, brání se. 

Mám strach ze smrti. 

Mám strach. 

Cítím chlad. Je mi zima, mám strach. 

Ne, necítila jsem bolest. 

Vlastně jsem necítila vůbec nic. 

Viděla jsem jen jeho oči… 

Naposled.

___________________________

Pokračování... bude...

Moje seriály - přehled - Očima vraha

Integrace bez legrace

Blbá židle a blbý den... Kolikrát už jsem seděl na horké židli, která měla utržené opěradlo. Prostě jiné nebylo a tentokrát bylo evidentní, že ani nebude. Pozice nepozice, funkce nefunkce.

Ta židle má utržené opěradlo a já se nemůžu opřít.

"Tak co máte k dnešní poradě?"

"Prosím, ta židle má utržené opěradlo."

"Á, nová akvizice a má námět."

"Já nemám námět, já jen, že ta židle má utržené opěradlo."

Kolektiv kolegů mladších věkem, ale služebně starších mne přejel pohrdavým pohledem.

"Já myslím, že ta židle ještě plní svou funkci," zvedl ruku patolízal Lojza.

Já vlastně nevěděl, jestli je patolízal, ale tvářil se tak.

"Co myslíte, kolegové?" hodil do placu tajemnou otázku šéf.

Považoval jsem to za důkaz, že šéf opravdu myslí, a to bylo potěšitelné.

"Mno, já Karle, myslím, že záleží na úhlu pohledu. Já se například při práci neopírám, a tak myslím, že židle je plně funkční."

"Na druhou stranu, Lenko, je důležité si uvědomit, že ne každý kolega je schopný pracovat bez opěradla, a tudíž mu může stávající konfigurace opravdu vadit," prohlásil šéf Karel na obranu druhého křídla.

"Pokud jde o mne," ozval se postarší zástupce Kamil, "tak mi vadí jen nedovařená rýže v Eurestu. Na židle kašlu, stejně lítám jak motorová myš."

"Kamile, máš pravdu a víš, že si myslím, že by pro tebe nebylo špatné koupit koloběžku?"

"Kolegové, no tak nedělejme z toho kovbojku. Tady náš nový vznesl připomínku ke své židli, a tak to řešme."

"Karle, náš nový na ní sedí hodinu. Ještě ani nevíme, jestli umí na ní sedět." Lenka silně přisolila a já se netrpělivě zavrtěl.

"Nicméně, Karle, myslím, že ta koloběžka by nebyla špatná."

"Dobrá souhlasím, Kamile, objednej ji přes Petru a ať pro ni Pavel zajede po obědě do skladu."

"Nicméně tady novej má pravdu. Jestli se na té židli nedá sedět, tak ji zrušme!" prohlásil vedoucí úseku a já cítil, jak se stará židle malinko nahýbá.

"Ano, to by šlo, ale faktem je, že bychom museli přerozdělit jednotlivé pracovní náplně, protože ne každá židle je určená pro každého, že!"

"Karle, neblázni, lidi nestíhají." Kamil bránil svěj tým, a to je správné.

"V rámci efektivity bych mohla vzít část náplně Petry a pak zaskočit na ekonomickým za Kamila."

"Chceš si polepšit, mrcho!" vypadla z profesionálního kabátku Petra.

"Ale Petro, naopak, Lenka pomůže tobě a ty dostaneš prémie za její práci."

"Kolegové, promiňte, ale jestli mohu..." vmísil jsem se do porady.

"Jasně, mladej!" zašveholil šéf Karel.

"Jen technická: nekritizoval jsem svou židli jako post, ale židli jako součást pracovního prostředí. Stejně tak myslím, že to byla jen poznámka, nikoliv námět k řešení."

"Ano, ale jemnou kritikou jsi upozornil na systémovou chybu. Vždyť dodnes si nikdo nevšiml, že opěradlo je prasklé. Tudíž na té židli nikdo sedět nemusel a když na ní nikdo nemusel sedět, tak to znamená, že ta práce je zbytečná. Navrhuji místo zrušit, s mladým se rozloučit a židli vyhodit," ukázal se patolízal Lojza.

Karel souhlasil a Kamil se přidal. Lenka mi dala pusu a já cestou z práce židli vyhodil do popelnice. Věřím, že na pracáku nemají prasklá opěradla...