Ut ameris, ama

Snad tisíckrát jsem začínal podobný dopis a nikdy jsem ho nedopsal.

Každý chlap je v podstatě slaboch.

„Bojovník s temnou duší a alibismem na jazyku,“ tak jsi to říkávala.

Právě proto jsem vzal papír, tužku a snažil jsem se vcítit, tedy „projít se ve tvých botách“. Týdny jsem skládal slova, zdálo se mi o tom, a jsem je zase mazal. Stín pochybnosti, plochost i neschopnost se vyjádřit... Víš, že psát dopisy opravdu neumím..

Stejně jsem se těšil na to, až ho budeš číst. Vídával jsem tě v představách. Tvé velké oči kloužou po bílém papíře a já nervózní stojím za dveřmi a čekám první reakci.

Pak se dlouze na mne podíváš, a já ucítím na zádech studený čůrek potu.

Pak uděláš krok a ten rozhodne.

Buď mne políbíš nebo projdeš okolo a necháš mne stojícího v prázdné ulici.

Bojím se toho okamžiku a přitom si přeji, aby už byl za mnou. Kdo se bojí nesmí do lesa. A já se bojím toho okamžiku, kdy mi zmizíš za nejbližším rohem nebo prostě odejdeš, tedy tak jak jsi odešla v pátek.

Klidně a rozhodně.

Tehdy jsi mne poprvé políbila a věděla jsi, že o tom okamžiku sním a budu snít snad celý život.

Říkáš si, že dopis píše jen blázen, který byl soudy prohlášen nesvéprávným šílencem, který si nabíhá na ostrou dýku tvého pohledu a vůbec mu to nevadí!

Ty mihotavé okamžiky pochybností a hledání sebe sama ve světě plném samoty.

Absurdita osudu.

Myslíš si, že se rád vzdávám, že nebojuji...

Možná si myslíš, že jsem bytostný romantik, který věří jen v lásku.

Ano, jsem bytostný romantik a lásku nechám, ať mne přesvědčí sama. Já jen urovnávám podmínky, vyrovnávám bagrem povrch a pak budu čekat na to, co láska sama postaví.

Každý vztah je složitý, ale upřímnost a čistota jsou zárukou kvality. I když je pravdou to, že moje i tvoje upřímnost a čistota je relativní pojem, který se nejen mění sám, ale měníme se i my a pak se z milovníků stávají utečenci a milovaných přístavy púro jiné bárky, které plují okolo a vyzařují pocity sounáležitosti.

Takových ztracených přístavů i lodí jsem už viděl...

Já tebe, tvou přítomnost prožívám a cítím, kdy láska začíná, i kdy láska končí. V našem případě je to opravdu složité.

Dva bytostní tuláci, oba máme problémy s alkoholem a oba dva si projdeme léčením. Tedy pokud se štěstím léčbu dokončím.

To víš mám už šest bodů a vypadám jako nenapravitelný kverulant.

A samozřejmě musíš ještě i ty nějakou léčbu nastoupit.

Věřím, že ji nejen nastoupíš, ale i dokončíš.

Podmínky máme dnes opravdu mizerné, oba dva bojujeme se stejným nepřítelem a oba dva si procházíme krizí sebevědomí i krizí naprosto nových emocí.

Já sice podléhám něžným úkazům lásky, ale neumím tě sbalit, jako housky na krámě a obluzovat tě podivnými sliby. Vím a umím jen jedno - tedy projít s tebou bouřlivým počasím a bez ohledu na hromy, blesky, prožít s tebou smysluplný čas, který je vymezený naší touhou.

Je to komplikované, ale jde to.

Zavři oči a nech mne ať hladím i skrytá místa.

Ucítíš podivný klid i tajemné vzrušení a to je Lauro „láska“.

Taková, která má smysl pro nás oba.

Vím, že dokážeme žít vedle sebe, respektovat se, milovat se... pohádat se a přesto k sobě najdeme cestu.

Mám rád tvůj klid i úsměv. Když se na mne podíváš, usměješ se a zamrkáš očima, tak jsem ztracený a zoufale už nechci být sám.

Výchozí podmínky máme stejné.

Nicméně já vnímám, že oba máme za sebou komplikované vztahy i komplikované životy. Oba jsme zranění minulostí a oba se s tím musíme vypořádat. Na cestě nebude rozhodovat o naší budoucnosti okolí, ale rozhodovat budeme my.

Vlastně ty, protože já jsem submisivní LEV. Vidíš, že jsi stejné znamení jako má matka a to byla panovačná PANNA. Myslím, že ty mi každé své rozhodnutí vysvětlíš.

Ale je to pár dní, kdy jsem tě už nechtěl vidět.

Byl jsem zmatený, raněný a sám.

Pro mne je důležitá důvěra a cit. Doufám, že to máš stejné. Také jsem si nevybral vztah v situaci, kdy se léčím a slyším negativní ohlasy, abych se citově neangažoval. Rozumím těm hlasům, rozumím skeptikům, kteří vynáší soudy bez průzkumu terénu.

Na druhou stranu je dost lásek, které tady vznikají a nejde ty vztahy jednoduše odsoudit. A víš co jim na ty hlasy a soudy řeknu: "Kdyby jste ji (myslím tebe) znali, pak pochopíte...! Ztratil jsem v minulosti hodně krve, ale všechny rány jsem si sám sešil, všechny jsou zacelené a já jsem tak otevřený nové lásce. Klidně projdu se svou průvodkyní tu nejdivočejší cestu, kterou nám osud připraví. "

Já se nebojím.

Srdce rozhodlo za mne a já musím jít tou cestou, která připomíná horský výstup na osmitisícovku.

Ano, vím, že ten souboj budu svádět i s tebou samotnou, s tvým strachem, který cítíš uvnitř. Často na něj myslím a víš proč. Je to jasné, já cítím ten strach podobně.

Pokud máš strachy a nezacelené rány, pak je dokážu vyléčit. Nejsem sice ranhojič, jsem jen obyčejný chlap plný citu, ale do boje s tvými větrnými mlýny jdu s hlavou nahoře.

Víš lásko, a promiň, že tě tak oslovuji. Cítím to tak a nechci se schovávat za formality, jsem prostě otevřený a vždy se k tobě budu chovat zamilovaně. Až se přestanu tak chovat, budu už mrtvý.

Víš lásko, já nejsem hazardér, ale v našem případě neudržím své emoce. Neumím žít pragmaticky, nemám spočítané plusy a mínusy.

Víš lásko, já vím jen, že jsem se zamiloval a není to poblouznění. Nejsou to rozdivočelé emoce. Dáváš mi smysl a proto budu bojovat až do konce.

Ano, vidím tě s dlouhým oštěpem stojící na bitevním poli, vidím své znavené tělo i ránu v boku, ale budu ještě dýchat.

Pak je jen na tobě, jestli mne necháš krvácet a zmizíš a nebo se ke mně skloníš a dáš mému životu smysl.

„Ut ameris, ama.“

Ztracené milenky 2. Nikdy tě nepustím

Denně si představuji, jak se s tebou miluji. 

Denně...

Chybíš mi, já přece nechtěl vidět ten tvůj nepřirozeně bledý obličej. Vlastně mám z něho pořád strach. Tady mne strašíš, i když už nejsi. Já nechtěl, ale mám prostě takovou sílu. 

Odpusť lásko. 

Ani nevíš kolikrát jsem jen viděl zatmění a pak jednal.

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

Vzpomínám si na týpka, který tě šťouchal tam, kam jsem mohl jedině já. Vlastně jsem neztratil nervy, ale jedno bylo jasné: musel jsem ho zneškodnit. Bylo mi jedno, že mi nadáváš a škrábeš na zádech. Ten hysterický křik mne pronásleduje každou noc ve snech.

Nevím proč jsi tak křičela, mám strach z toho křiku.

Nikdy bych ti neublížil, ale asi jsem to udělal, když ležím tady na pryčně. Já tě v představách vidím, je to jako tehdy v noci, kdy jsi mne poprvé objala a já chtěl odejít. Měl jsem strach z tvé síly a tvé polibky jsem už ani nevnímal. 

Byla jsi moje a já tvůj. 

Já tvůj, vlastně víc než si dokážu přiznat.

Podléhám ženám, mám z nich strach. 

Mám strach i ze samoty jako tehdy, když přijela máma a najednou byla pryč. Nechápal jsem proč mne v noci objímá teta. Ztratil jsem se ve vlastním strachu. Vlastně ani nevím, jak máma vypadá, ale každý kolem mne říkal, že se vrátí. 

A nevrátila!

Měl jsem tě rád, byla jsi v pohodě. Všechno kolem nás bylo jednoduché. 

Miloval jsem tě a ty jsi mne ovládala. Podléhal jsem ti každou noc. Hledal jsem tě na cestách, kterými jsem chodil s tebou. Tehdy to ještě nebyly cesty bolesti. 

Tu jsi tam přinesla až ty. 

Nenávidím tvé úsměvy, které znějí jako výsměch. Jsem slaboduchý a ty jsi děvka, co mne chtěla jen ovládat. Nemám rád silná slova, ale já nejsem ztracený v podivuhodném lese myšlenek.

To nebyla sebevražda, byla to rituální vražda a ty jsi držela krvavý nůž ve svých rukou.

Myslím, že jsi ani nevnímala, jak hluboko vniká nůž do mého těla. Bylo a je ti to celkem jedno. Jen ten tvůj úsměv zářil do deštivé noci. 

A každou noc jsi mne zabíjela.

A přitom jsi byla jedinou, která mi mohla beztrestně ubližovat. 

Ovládala jsi mě a já ti podlehl. Nikdy mně nikdo tak neovládal. Jsi moje bohyně a já jen toužil tě líbat a hladit tvé obrysy. Unikala jsi a já se vracel temnou cestou beznaděje. 

Hledal jsem tě.

Přinesla jsi do našich životů vášeň i samotu. Opíjím se láskou a samota mne svírá. 

Kde jsi, ty má mazlivá. 

Já jsem se bál ti přiznat, že s tebou získávám a bez tebe ztrácím. Nikdy jsem s tebou nesoupeřil a z nás dvou jsi to byla ty, která mne dokázala hladit a přitom sama spokojeně vrnět. Mám tvé fotky nalepené na stěně. 

V myšlenkách se k tobě často toulám. 

Ne, já nejsem vrah. Možná mám na rukou tvou krev a tvé slzy mi stékají mezi prsty.

Proč jsem tě vlastně zabil. 

Vlastně ani nevím, jen cítím tvůj puls v dlaních. 

Sevřel jsem tě a ty jsi nemohla ani hlesnout, i když si myslím, že kdybys na mne promluvila, tak se pomilujeme a všechno by bylo v pořádku. Chodil jsem kolem postele, kde jsi bezvládně ležela a já tě každé ráno přikrýval. 

Schovával jsem si tě pod deku. Na ulicích na mne číhal strach. Nikoho jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jen jsem se v tichosti modlil.

Možná jsem se bál si přiznat, že už se na mne nikdy neusměješ. Kdyby nepřišla moje teta, tak tam jsme oba dva spolu. 

Ona přerušila naší vysněnou harmonii. 

Ne já tě nezabil, ty jsi mne zabíjela každou noc.

Jsem ztracený a sám, lásko. 

Nerozumím té bolesti, kterou cítím. 

Ze tmy se vynořila postava mé matky. Najednou se usmívá tiše na mne mluví. Ona mluví a já slyším tvůj hlas, lásko. 

Natahuješ ke mně svou ruku, tu hebkou nádheru, kterou jsem tolik miloval.

Lásko odpusť...

__________________

Ztracené milenky 1. - Chci mít s tebou dítě

Chce mě zabít sexem!

Kolikrát jsem jí unikal, jak raněné zvíře, a pokaždé jsem se vrátil polomrtvý touhou. Jenže tentokrát jsem se rozhodl a ukradl si z její koupelny svůj zubní kartáček.

Kradl jsem si ho tiše nad ránem. Potichu, protože Ona tiše oddychovala po dvouhodinovém ničení mé vrozené něžnosti.

Ano, ničila mě sexem! Jsem zajatec jejích sexuálních pudů. 

Teda, byl jsem otrokem. 

Dneska zmizím.

Na začátku se mi to docela líbilo. Moje první žena chtěla sex akorát po výplatě a o Vánocích. Vařila sice dobře, ale zástěrový sex se mi nikdy nelíbil. Bylo to jako pravidelná roční povinnost. 

Skoro jako Silvestr.

Jenže Petra mě dostala do úzkých. Její tělo je pro mě návyk. Každý den překvapení. Před týdnem přišla domů bez kalhotek a dneska si přinesla bičík.

"Petro, nemám nic proti experimentům, ale bičík! To je skoro jako na koně."

Usmála se úsměvem sexuálního devianta.

Nesnáším dominantní ženský. Nemám rád, když mě složí na postel, jako balík slámy a pak po mně rajtuje jak Váňa na Železníkovi. Ale to je její styl.

"Miláčku, dneska si uděláme něžňoučký večer se šlehačkou a na závěr vyzkoušíme vydráždit vzrušení bičíkem!"

Jak já nenávidím ty frygidky z Cosmopolitanu, které mi ničí život.

"Ale když mě to bude bolet, přestaneš!"

Zamračila se a postavila se jak stalinský úderník k úderu krumpáčem.

"Pavle, jestli nepřestaneš, tak nejenže nebude sex, ale pozvu si kluky a roztočím s nima grupáč a ty budeš za trest umývat v koupelně podlahu."

Teď jsem zatvářil já jako čínský bůh srandy a rozhodl se pro jasné vymezení mantinelů.

"Petro, mám tě rád, ale tyhle narážky jsou nemístný. To, že tě kluci balili u piva, ještě neznamená, že tě chtěj, a mimo to, Karel má častěji kapavku než ty menstruaci."

"Kapavka je možná lepší než bejt impotent!" zahlásila odcházejíc do pokoje.

Věděl jsem, že argumentačně neobstojím, a tak jsem se přichystal technicky. Jedna modrá mně a Petře jeden Stillnox do vína. Pokaždé zabere a Petra po druhém čísle usne jako drobeček.

"Miláčku, dáš si kuřátko na paprice?"

"Pavlíku, jsi ignorant. Nebudu přece lítat třikrát týdně na aerobic, abych potom nabírala z tvých večeří."

"Ale ty moje ještěrko, vždyť jsi moje něžňounká hubeňourka."

"To jako, že jsem vychrtlá jóóó?"

Do prčic, snažím se a snažím, i když mě pokaždé dostane!

Přišla ve svém podvazkovém koncertním oblečení plném vilnosti. 

Nesnáším boxerky, okamžitě je vidět reakce na viagru, když přijde doba!

"Tak pojď, ty můj malej leguánku..."

"Petro, neříkej mi leguánku, jsou hnusný a tlustý!"

"Hnusný, to je věc názoru, ale tlustý, ty přece chceme, ne dlobešku?"

Utekl jsem do koupelny. Nesnáším, když začne žvatlat. Drobná studená sprcha mě zchladila.

Petra už zhasla. Podvazky si na sobě nechala a sotva jsme dolehl, tak se na mě vrhla. 

Vrhla, špatné slovo. Naskočila jako Marianna na Sandokana a neomylně se trefila. Můj viagrou posilněný šíp se zabořil do čisté desítky.

Byla jako uragán. Vzrušující a divoká. 

Jenže pak zašátrala pravou rukou pod polštářem a do tmavé vzrušující noci se zalesknul bičík.

"Nééé!" zařval jsem, ale ona to brala jako pobídku, jelikož jsem tak rychle nadskočil s bederní oblastí, že taxis by se nechytal.

Bičík se zablýskl a plácnul mě do levého stehna.

"Bolííí, jaúúúú?!"

"Jen řvi, miláčku, jen křič!"

Pak už to vypadalo jako na dostizích a Petra mě mlátila jako plnokrevníka v cílové rovince. 

Vysmeknout jsem se nemohl. 

Pevně mě stiskla stehny, a tak jsem jen řval, jak mlácenej iráckej voják ve spojeneckém zajetí. 

Ve finále se mi zakousla do ramene tak moc, že jsem cítil, jak její porcelánové zubní náhražky prořezávají pokožku.

Po dalších pár minutách ze mě spadla jako hruška ze stromu.

Když jsem si setřel krev z ramene a spočítal šrámy na stehně, tak jsem pochopil, že se vrátím do Dolní Lhoty k mamince.

Na levou stranu se asi neposadím hodně dlouho, ale už se nenechám. Do tašky jsem hodil kartáček, bičík s mou krví a zmizel jsem z jejího života.

Ona je totiž nymfomanka!

Očima vraha II. - REMINISCENCE

Nevím proč vám vlastně píšu tento dopis. Myslím, že nikoho nezajímá pravda a ani já ji vlastně neznám.

Kolikrát, když večer usínám, přemýšlím nad tím, co stalo a doufám, že až se ráno probudím, nic z toho o čem vím, že se stalo, nebude pravda.

Očima vraha I.

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

Jak podivně mi zní to slovo "pravda". Vím, jen, že jsem způsobil bolest těm, kteří si to nezasloužili. Nejsem necitelná bestie. Cítím bolest, pokud tak budeme říkat té podivné směsici samoty a strachu.

Myslíte, že necítím strach? 

Ale ano, já jsem cítil strach celý život. Tušil jsem, že jsem jiný, ale nevěděl jsem, že jsem na světě jen proto, abych způsobil tolik bolesti.

Vím, že se mnou chcete mluvit a já nevím, co bych vám říkal. Neumím ještě o tom mluvit. Dokonce na to neumím ani myslet. 

Snad jen, když si prohlížím Kamilčiny fotky, tak si uvědomuji tu noc. Je to takový černobílý film plný absurdních obrazů, kterým nemohu uvěřit. 

Ještě teď vidím rozběsněného Tondu, jak se žene proti mně. Vidím Petra, jak se tváří záhadně. Nerozumím těm obrázkům, ale když sedím tady na pelesti a kolem chodí bachaři, tak to asi musí být pravda.

Prý mne čeká soud. Je mi to jedno, protože jestli jsem to udělal, tak soud není pro mne. Ten je pro ty ostatní. Trest, který ten soud vynese je trestem pro všechny, kteří mne měli rádi. Asi jich moc nezbylo, ale nevím, asi se nedokážu podívat nikomu do očí.

Já vím, zeptáte se mě, jak to vlastně začalo? Byla to hra, ano hra na dokonalou vraždu. Vlastně v tom bylo i cosi navíc. Jenže to má ještě čas. Teď, byste to ještě nepochopil, pokud ovšem pochopíte to, čemu já nerozumím.

Začalo to už hodně dávno. Když si to uvědomím, tak na začátku byl můj přechod do Prahy. Chtěl jsem dodělat potravinářskou školu a dělat sládka v pivovaru. Klukovský sen. 

Znáte ty pocity, když po něčem toužíte a přitom víte, že se to stejně nepodaří. 

Rád s klukama pařím, rád pivo ochutnávám a tak jsem se ve třeťáku vykašlal na gympl a přešel do Prahy. Je to úplně jiný svět než u nás v Bílině. To víte, malé město. 

Nesnáším Bílinu, nesnáším maloměšťáky a Praha to byl balzám. Když nad tím přemýšlím, bylo to i prokletí. 

Cítil jsem se hrozně obyčejný a sám. Ve třídě to bylo v pohodě. Potkal jsem tam spoustu kámošů. Nejvíc jsem pařil s Vojtou. To je syn naší profesorky. Je to takový vědátor a hodně chytrý kluk. Nikdy nezkazí žádnou srandou. S Vojtou jsem se začal bavit hned po nástupu do školy. Taky si rád zašel na pivo a tak jsem měl k němu blízko.

David to byl zase třídní filosof. Svoje úvahy prokládal chlastem a hraním na automatech. Nebyl na něj spoleh, ale prostě patřil mezi nás.

Jirka a Pepa jsou jen kámoši na pokec. 

Holky se u našeho stolu střídaly. Jana chodila s Davidem a Věra s Vojtou. 

Byly jsme taková normální partička, která si občas dala nějaké to pivo. Byly a jsou to fajn lidi. 

Možná už nikoho z nich neuvidím.

Vidíte, vlastně mne ani nikdy nenapadlo, že jednou přijde chvilka, kdy někoho už nikdy neuvidím. Až loni mi došlo, že lidé z života jednoduše odcházejí. 

Když mi loni umřel děda, tak jsem to cítil. Najednou jsem vnímal to prázdno. Od toho momentu byl děda jen vzpomínka. Už nikdy nenavléknu na šňůrku ani jeden zážitek s dědou. Hodně mne to bolelo. Nerozuměl jsem pláči na pohřbu, ale cítil jsem samotu a smutek. 

Ještě jsem mu toho chtěl tolik říct.

Jenže stejně tak hodně jsem toho chtěl říct Kamče.

Na intru jsem moc přátel neměl. Docela mne iritovali ti zabednění vesničani, kteří si tam léčily mindráky. V Dejvicích bylo fajn, ale já miloval hospody kolem školy, takže jsem často v Suché dásni trávil čas i přes večerku.

Kluky na intru jsem nikdy nebral vážně. Oni měli ze mě strach a mě to opravdu bavilo. Líbilo se mi, že měli strach z kluka, který chodí na chemicko-potravinářskou školu.

Víte já měl opravdu rád krutou srandu. Vymýšlel jsem vtípky o salmonelách v polštářích svých spolunocležníků. 

Oni opravdu měli strach a to mne fakt bavilo.

Já vím na co se mne chcete zeptat. Na Kamču... 

Nevím, pořád cítím bolest, když si na ní vzpomenu. Patřila ke mně, i když se mi snažila uniknout. Dost mne bolí náš prosincový rozchod. Víte, já se nikdy rozejít nechtěl. Já cítil, že bez ní budu poloviční.

Dokonce jsem si poslední rok začal psát deník. Vědecký deník. Zachytával jsem své pocity, její nálady, bolesti i vrtochy. Naprosto přesně jsem i zachytával intenzitu našich sexuálních styků. 

Proč? 

Já vím, myslíte si, že jsem zvrácená zrůda. Jenže vy víte co se stalo, ale já to na začátku nevěděl. Netušil jsem co se stane. Možná jsem z toho měl strach. Ano, měl jsem strach z toho, že jednou zabiju, ale netušil jsem, že bych dokázal zavraždit Kamču.

Zavraždil jsem ji? 

Sám nevím! 

Hledám v těch obrazech nějakou souvislost s realitou.

Mám strach, ale nechci lhát. 

Chci se v tom vyznat. Pochopit to. Víte, možná jsem to měl opravdu v osudu – stát se vrahem, ale pořád tomu nevěřím. 

Stírají se mi rozdíly mezi realitou a snem. Teď už šest měsíců nevím kde jsem. 

Hledám cestu. 

Možná to ani pochopit nejde to je to co mne děsí.

Víte přehrabuji se v odpadu svých emocí a ani nevím jestli to má smysl. 

Nevím jestli bych se dokázal podívat do očí Kamčinýmu tatínkovi. Byl, vlastně pořád je to super chlap. Mám ho moc rád.

Hrával jsem s ním badbinton na ulici před jejich domem. 

Nějak se bojím té pravdy. 

Bojím se toho, že jsem opravdu zavraždil jeho dceru.

_____________________

Očima vraha I.

Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

Další díl bude následovat. Toto je reálný opisu dopisu vraha!

Ta, co mě spoutala

Ani jsem nechtěl, aby se nastěhovala! Ženská v bytě, a ještě k tomu v mém, je anomálií vyvolávám ohromné šílenství. Za prvé mám průchozí všechny místnosti, za druhé měla starýho a za třetí mě každá pokaždý oholila.

Jenže sám ten nájem neutáhnu, a tak jsem nakonec kývl. 

Tiše a nenápadně, ale stejně kývl.

„Nebój, jsem jako myška!“ usmála se, až mi camfrlík ve slipech poskočil.

„Musíš spát buď v zadním pokoji a vydržet, že ti přes pokoj budu chodit do koupelny a na WC, anebo se uložíš v obýváku a budeš chodit ty přes můj.“

„V pohodě, snad mě neukousneš.“

Nastěhovala se a já ji zapomněl varovat, že doma chodím zásadně ve slipech a přicházím pozdě po půlnoci domů. Zase se usmála!

Normálně jsem musel vyrazit večer na Růžek a pořádně se spařit. To je faktické drama. Ten její starej přijel z Jablonce s ní a normálně se uložil k ní. Blbec! 

Já chtěl spřádat intelektuální kecy na úrovni, co bych mohl, kdybych chtěl, a von si to normálně přikvačil s jasnou záminkou překazit mi první vaginální výlet mimo lůno dávno opuštěné manželky.

Moje tramvaj číslo dvanáct tiše spláchla starosti mimo sféru mých dnešních zájmů. Aspoň, že ta blběnka přitlačí šestku měsíčně na nájem a já budu v pohodě. Pokud jí to vydrží pár měsíců, tak nebudu muset do rachoty až do Vánoc.

Jenže ten pitomec ji mohl ukecat, aby se odstěhovala k němu do Jablonce, a i když mi ženský udělaly ze života peklo, tak ty její pučící bradavky mě přitahují.

Franta mi na Růžku zase nechal zaseknout sekeru a já se zmotanej jak Landovský vydal směrem domovu. 

Fakt jsem se zase vykropil jak ukrajinec po výplatě!

V obýváku bylo ticho, a tak jsem zrychleným přesunem proskočil k sobě do pokoje. Hlava se mi točila jak nově namazaný kolotoč. Už nebudu chlemtat!

Najednou jsem v koupelně zaslechl jekot, jako kdyby podřezávali podsvinče! Do prdele, on ji zabil! Rozrazil jsem dveře, jak Sandokan lůno Marianny a nevěřil jsem svým očím.

Gábina ležela ve sprše a nad ní ten její čuník se ztopořeným „hentým oným“. Málem se mi udělalo špatně. Nahá ženská je fajn, ale nahej chlap s penisem jak bejzbolovou pálkou! 

To už bylo dost i na mě!

„Kurva, co tu děláte! Nade mnou bydlí jeden novinář a právník Koženýho, když budete takhle pokračovat, tak si pro mě přijde jednotka zvláštního nasazení!“

Gabka se usmála a ten její strnul stejně jako jeho penis!

„Vypadni!“ zařval jak smyslů zbavenej, a tak mi nezbylo, než mu ji vypálit. Nemám rád blbý reakce; ctím totiž pravidlo, že nejlepší obrana je útok. Za prvý nemám rád nahý mužský, za druhý měl větší péro než já a za třetí obhospodařoval moji spolunájemnici…

„Co blbneš, víš, jak bude ječet, až se probere!“

To mi vcelku bylo jedno. Pořád mu stál. Fakt nepochopím, kde posiloval ty topořivý tělíska. S tím jeho bych uspokojil i Ivetu Bartošovou.

„Promiň, ale byl nějakej rozčílenej.“

Vzal jsem ho za ruce a odtáhl do obýváku. O práh si musel odřít prdel, ale pořád ještě spal, a tak mi to bylo fakticky jedno. Položil jsem ho na sedačku a chystal jsem se zalehnout. Bylo mi blbě a ještě mě bolela hlava. To bude šílená opice ráno…

Přišla, sedla si ke mně a mlčela. Byl jsem rád, že mlčí; nesnáším, když ženský kvákají zbytečně. Najednou vytáhla ze županu něco, co se zablesklo ve tmě a pak to kovově cvaklo.

„Co blbneš?“ prohodil jsem tiše do tmy.

„Já nic… jen jsem tě spoutala…“

„Jasně... a teď vyndáš dranžírák a vykostíš mě?“

„Ne, víš Jirka je zpátečník a nechtěl se nechat spoutat, a tak to prubnu na tobě!“ zase se usmála, a to dokonce tak, že jsem si málem cvrnkl do trioly.

„He he…“ víc jsem nestihl.

Prostě mě znásilnila jak Messalina.

Víc jsem ani nestihl. Ráno se ten její debil probral a zmizel. V deset zmizela ona se všema věcma a za týden jsem se léčil na kožním.

Od tý doby byt nepronajímám a žiju si v poklidu. Faktem je, že musím chodit do práce, ale proti penicilínu a několikaměsíční sexuální abstinenci, to je úplnej veget.

_________________