Název příspěvku je takový „maniodepresivní“.
Série „Kainovo znamení“ je vlastně série dokumentů od „Spartakiádního vraha 2005“ přes sérii “Hry na smrt“ až po šikanu ve školách, řádění Romana Postla a tak dále.
Opravdu není jednoduché si vybrat program a vytvořit jej. Teď aktuálně si chystám program o bezdomovcích a bezdomovectví a to je velmi složité a těžké téma, nicméně velmi aktuální i u nás v Karlových Varech... (jedna z povídek na toto téma: "Možná přijde i konec")
Mohlo by se zdát, že vyhledávám smutná až "hraniční" témata.
Faktem je, že na začátku je můj takový vnitřní "předpoklad", ale ten "využil dramaturg pořadu "Reportéři ČT" Zdeněk Pokorný. Ten mne v podstatě odhadl a "vysílal" na příběhy, které možná nikdo nechtěl nebo se jednoduše Zdeněk rozhodl a já kývl... Bývám v něčem velmi "pokorný"...
Samozřejmě, že se snažím i témata odlehčit a proto V Městské knihovně Karlovy Vary na Růžovém vrchu s názvem „Vteřiny, které mi změnily život“... V programu samozřejmě nejde o mne samotného, ale o tři příběhy, které spojuje jedno místo – Rehabilitační ústav Kladruby (tedy ty u Vlašimi).
Vraťme se k otázce „Proč“...
Umím se uživatelsky pohybovat v sociálních médiích, umím si vybrat programy v televizi, a píšu si blog "Mlčenlivé ticho" (a jsem první, kdo ve spolupráci se skvělými lidmi vydal knihu „Jsem fakt impotent?!", která je první kniha v ČR vycházející z povídek uveřejněných v blogu), dvakrát jsem objel hranice ČR vlakem - "Cesta Kolem" (inspirace článkem Rudolfa Křesťana vydaného v roce 1978) atd...
Více se dnes o sobě dozvím z umělé inteligence (AI), ale nijeka to nevyhledávám...
To co opravdu „mluví“ jsou příběhy, které jsem zažil a umím o nich vyprávět. Velkou část (ne všechny) zachytily i kamery zejména České televize...
Dlouhé roky ve mně zrálo rozhodnutí o tom, že příběhy budu vyprávět veřejně.
Nikdy jsem neměl problém mluvit veřejně. Byl jsem v diskuzních pořadech nejen v České televizi (vzpomínám na Jiřího Vondráčka, bývalého šéfa „Aktuální publicistiky“), ale třeba v té slovenské (díky Andree Vadkerti)...
Nicméně, je to takové povídání za zrcadlem, kontakt s divákem je přes sklo kamery a to je takové malinko odtržené od přímého kontaktu. Po něm jsem vlastně toužil, ale dlouho jsem hledal cestu "Jak na to..."
Osobní povídání s lidmi je někdy velmi intenzivní, ale v těch momentech jsem měl pocit, jako bych „spadl“ z Měsíce a vyprávím cosi neuvěřitelného, neuchopitelného a tak trochu se člověk začíná cítit jako „hochštapler“.
Teď, když to čtu po sobě, tak vlastně pochybuji sám o sobě... Ale to "de facto" prožívám celý život.
Všechno dohromady mne přivedlo, že se vrátím k povídkám a psaní samotnému. Vzal jsem staré i nové příběhy a začal jsem s psaním blogu. A to pěkně po staru. Tedy povídku za povídkou a začal jsem i se seriály: „Očima vraha“, „Umělé bradavky...“, nový „Jsem fakt impotent?! 2025“ a další.Mezitím jsem hledal i tzv. sociální adaptaci, tedy práci v kolektivu, užitečnost pro okolí a to jakýmkoli způsobem, tedy i tím „sebezničujícím“!
Neumím marketing, ale zkusil jsem si připravit programy pro veřejnost, tedy programy zejména pro knihovny. Každý z programu si podrobně chystám a dělám si i scénář, což jsem nedělal ani před natáčením v televizi (Zdeněk Pokorný by mohl vyprávět).
Může se to zdát jednoduché, ale opak je pravdou. Nikdy a to dokonce ani v dobách, kdy televize vysílala něco s mým jménem, jsem nesledoval premiéru ani opakování. Neprocházel jsem archivy, youtube, tiktok ani facebook. Nedělal jsem si podrobné rešerše a do dnešní "novinařiny" nebo publicistiky se asi nehodím.
A teď jsem to musel udělat. Tedy celkem složitý bodový scénář, ale nakonec byl výsledek na jednotlivých programech byla a bude kombinace přípravy, emocí v ten daný moment, kdy se program uvádí a divácká nálada...
Jsem jednoduše řečeno "velmi empatický" a podle toho je každý program v podstatě premiéra.
Bylo téměř nebo zcela plno... A program jsem zvládl, ale bylo to velmi emotivní. Vracel jsem se zpátky ve vzpomínkách k momentům, kdy se natáčelo, jak se natáčelo a hlavně i k emocím, které to přinášelo...
Celkem třikrát jsem diváky v Nové Roli ničil než jsem jim dal možnost si odpočinout. Pokud ovšem knihovna i obec budou chtít, vrátím se a třeba i s autorským čtením...
V programech jsem musel a to musím stále potlačit své EGO (které opravdu není velké) a tak zvaně „vytáhnout“ podstatu příběhu. To však nikdy nebyl problém a dokonce není problém v konfrontaci s aktuální realitou, kdy je česká publicistika v podstatě po smrti (s výjimkou Stanislava Motla - můj osobní nestor) a v mediálním prostředí dnes určují realitu odosobněné „podcasty“, minutové zpravodajství plné krve a přestárlé osobnosti, které vypráví o přežití něčeho, co už je 30 let pohřbené.
Konfrontace dnešní reality a mých příběhů tedy funguje a to přesto, že v každém programu dostávám nové otázky, ale i impulsy, kdy se musím zamyslet nad smyslem nejen programů, mé snahy o „užitečnost“ a toho, že vyprávím často i lidem, kteří jsou z jiné generace než jsem já.Ano, bylo mi 57 let a každá věc, každý program, každý text by měl mít smysl, přesah a obstát i v dnešní realitě.
Tedy v realitě, kdy vyrůstají moje vnoučata a já sám píšu a snažím se lidem, kteří do knihoven vyprávět příběhy ne kvůli svému EGU, ale protože některé z nich mají smysl vyprávět i dnes...
Víte k čemu jsem se zatím neodhodlal?
Autorské čtení a to bych měl udělat. Nejen z toho co už vyšlo, ale i z toho co chci dokončit – „Myšlenky“, „Očima vraha“, „Umělé bradavky...“.
Cvičím se v tom, ale některé texty i mne dostávají do úzkých „Tiché svítání“. Tím nechci říct, že jsou mé texty „kvalitní“, ale dejme tomu emotivní...
Teď je řada na poděkování a to bude opravdu dlouhé. Nicméně to musím udělat.
__________________________
Děkuji svým sestrám, svým dětem i vnoučatům... (záměrně vynechávám jména...)
Samozřejmě nemohu vynechat mou maminku Evu v první řadě. Dala mi život, dala mi domov, lásku, soulad, pochopení i kritiku.. A já jí vnímal a miloval...
Jenže mi odešla aniž bych se ní správně rozloučil a řekl jí: "Díky za všechno maminko..." Ten moment, ta chyba mne zavazuje a tak hledám způsob, jak to napravit...
Což zcela jistě nepůjde..., ale...
_______________________
Děkuji, opravdu děkuji:
Městské knihovně Karlovy Vary – zejména Ivaně Hřebíčkové
Městké knihovně Nová Role – zejména Marcele Toužimské, BBus (Hons)
pak i mým bývalým spolupracovníkům:
dramaturgovi, šéfovi a mému příteli Zdeňkovi Pokornému,
dramaturgyni Andree Majstrovičové,
bývalému vedoucímu „Aktuální publicistiky“ Jiřímu Vondráčkovi
a samozřejmě i bývalému řediteli zpravodajství Zdeňkovi Šámalovi (jeho životopis zde)
a zejména i mým blízkým splupracovníků, kteří si se mnou „užívali“ i mé osobní PEKLO:
Ivanu Barešovi, skvělému režisérovi,
Milanu Hodkovi, kamera, cit a skvělý člověk,
Zbyňkovi Fialovi, režie, cit a hlavně klid, který mi hodně pomáhal.
Děkuji i samotné České televizi a pořadu „Reportéři ČT“ (iVysílání pořadu)
Samozřejmě nemohu vynechat člověka se kterým už nemohu mluvit - Helenu Husárovou, ale mohu mluvit s člověkem, který mi vždy pomohl a pomáhá stále, tedy paní Danu Šoulejovou (můj človíček, který má se mnou vždy trpělivost, i když i já sám už se sebou nemohu vydržet...
A tím, kdo mne dokázal zvednout ze dna musím poděkovat opravdu od srdce - tedy Jiří Kotek - DÍKY MOC!
Za obrovskou trpělivost samozřejmě děkuji i paní Ivetě Semanové...
________________________
A děkuji vlastně všem, které jsem potkal...
Jste mi inspirací a já s pokorou děkuji vám všem, že jsem vás někde, někde a třeba náhodou POTKAL!
