Dnes v 15:10 zveřejním na YouTube video, které jde ještě o kus dál pod povrch. A protože si vážím toho, že v tom jedete se mnou, mám pro vás připraveno malé poděkování.
https://youtube.com/shorts/TYZ3aZA4H_Q?si=MjDbInUUUnIhfO7R
V kanclu jsem se soustředěně balil. Do báglu se vešly i spodky a vatovou vložku jsem připravil do polní uniformy. Tady bylo kolem 5 stupňů Celsia, to na Doupově bude celkem kosa.
BLOG WEB: NENÍ VŠECHNO, CO SE TŘPYTÍ
ZDROJ: KNIHA "DVĚ TVÁŘE MĚSÍCE"
NĚCO MÁLO NA YOUTUBE: MASKA A SVĚT
Na bok jsem zavěsil dvě čutory s vodou a pak jsem se posadil, zapálil cigáro a v hlavě mi znělo:
„Slunce vychází pomalu
do dalšího dne
východní obloha
chladne
zima ve vodních barvách
odstíny šedé“
Sáhl jsem ještě do šuplíku a bezmyšlenkovitě jsem probíral historii posledních měsíců. Najednou jsem nahmatal tvrdé pouzdro a otevřel ho.
Z krabičky na mne koukaly staré „lennonky“ se žlutými skly.
Vzpomínka na Prahu.
Někdo mi zabouchal na dveře, které se hned otevřely…
„Si se měl zastavit, ne…“, nadporučík Čulík na mne koukal jako na vraha.
„Já myslel, že te není nutný tě otravovat.“, usmál jsem se.
„No já nejedu na Doupov, ty jo. Takže pojď. Jo a ty brejle nech tady. Nechci na Doupov s tebou.“, teď se usmál on.
Zvedl jsem a nechal dohořívat cigáro v popelníku.
V jeho kanclu ležel na stole pytel a Čulík vytahoval věci. Zbrusu nová polní uniforma, čutora, termoska, vaťáky a vysoké vojenské boty s kožíškem, že by i Michálek.
Koukal jsem na to jako na zjevení.
„Zabal si to do báglu.“
„A co ten spacák?“
„Je zabalenej a uvnitř má ovčí vlnu. Ten nikomu neukazuj. A sbal si to na zem.“
Poslechl jsem jako stroj.
„Děkuju.“
„Neděkuj, za dary se neděkuje.“, poučil mne nadporučík a vytáhl ze stolu láhev Jacka Danielse a krabičku Marlborek. Nalil panáky a jeden položil přede mne.
Nechápal jsem nic a on si vytáhl cigáro a zapálil si. Očima mne vyzval ke stejnému rituálu.
„V báglu máš kartón, ať tam nekouříš tu slámu co máš v kanclu…“, usmál se a zadíval se mi do očí.
„Mohl to být kdokoli z nás. Padlo to na tebe a tak se o tebe postaráme. Tedy jen někteří. Dávej bacha na to s kým mluvíš a co mu říkáš…“, už se nesmál.
„Utratil si ksicht pitomce a to se neodpouští…“
„To ani nechci. Ber to tak, že voják se stará a voják má“
A bylo ticho, ale úplně jiné než u Michálka.
„Nech mi ty věci ze starýho báglu v kanclu. Já je dám tvýmu poručíkovi. Bude rád, že má relikvie z bojů u Sokolova.“, zasmál se až hrdelně a já jen tiše přikývl.
ZDROJ: KNIHA "DVĚ TVÁŘE MĚSÍCE"
V kaclu jsem na kupu vyrovnal staré věci a ty nové pečlivě uložil do báglu včetně kartónu cigaret a finské vodky, kterou mi Čulík přibalil.
Krabičku s lennonkami jsem uložil do kapsy kabátu. Tam je nikdo nenajde.
Gejza otevřel dveře a jen kývl, že mám jít k šéfovi.
„Ten stál v kanclu rozkročený jak „Predátor“ v plné síle. A řval a já už nevím ani co. Pasivní rezistence fungovala, ale slyšel jsem něco o prdeli a že už mě nikdy nechce vidět.
Což mi bylo v podstatě jedno. Letmým pohledem jsem zavadil o hodinky, což byl dárek od otce podplukovníka Ďuly. Měl jsem pět minut.
„Soudruhu poručíku dovolte mi odejít…“
„Vypadni debile.“, debil asi byla nová funkce, ale chápal jsem ho. Zkazil jsem mu kádrový profil.
U brány mi zasalutoval řidič a pomohl mi naložit výstroj do UAZu. Když jsem projížděl branou vojáci mne zdravili v pozoru a vojenským pozdravem. V tu chvíli jsem si myslel, že asi za námi odjíždí auto s velitelem.
Cestou jsem v karlovarských serpentýnách usnul. Zdál se mi absurdní sen o válce, ale já ho vytěsnil a viděl jsem louku plnou pampelišek. Voněla po medu a vyvolávala klid.
Cítil jsem, jak auto zastavilo. Nevnímal jsem jak dlouho jsme stáli, ale za chvilku se jelo dál.
A najednou rána a let prostorem, že jsem padl za přední sedačky a hlava mi přistála na zabaleném spacáku. Do obličeje mi přistál blembák, který mi okrajem udělal ránu na čele.
Jako kdyby hořel prezervativ.
Nohou jsem vykopl zničené dveře a pomalu se vysoukal s auta ven.
Byl jsem v příkopu dvanáct metrů pod silnicí, kde stála jakási tmavá postava. Venku už byla v podstatě tma.
Postava na mne svítila a já vytáhl z UAZu všechny své věci. Blembák zůstal na místě. V tu chvíli to byl nepřítel, co mi rozbil ksicht. Všude kolem smrděla příroda a já se třicet minut škrabal nahoru.
Osvětlovač mi nakonec podal ruku a na lanku vytáhl moji výstroj.
„Teče vám krev, soudruhu…“
„Všiml jsem si blbče. Co jsi dělal…“, ksicht jsem si otíral jakýmsi hadrem a voják řidič na mne koukal jak na přejetou srnku.
„No já vystoupil a vono se to rozjelo. Pak už jsem nedoběhl.“
„A všiml sis, že UAZ má plátěnou střechu?“
„No já vim. Já si myslel, že ste mrtvej…“, omlouval se vyděšený řidič.
„Smůla, metál za atentát nedostaneš…“, vytáhl jsem mapu a ukradl řidiči baterku.
Tábor byl od nás asi dva kilometry lesem a bylo to jemně do kopce.
„Nahlas havárku a nech si to vytáhnout…“
„Tady to nejde. Jdu s vámi.“
Mlčky jsem přikývl a dalších dvacet minut jsem hledal do lesa. Tentokrát jsme museli do kopečka a řidič za mnou jako věrný ohař. Z kopečka byly ještš vidět světla umírajícího UAZu.
Za hodinu už jsem viděl malý tábor s velkým stanem. Už jsem se těšil na teplo a klid.
Při mé smůle bych se trefil do toho „východního“.
Odkryl jsem plachtu a vešel dovnitř. Z ksichtu kapala krev. Měla takový železný odér.
Ve stanu na mne koukaly hlavy ze spacáků.
„Zdar chlapi. Tak jsem tady.“
Položil jsem věci a našel prázdný kavalec s matracemi, které byly vycpané slámou. Řidič se odklidil kamsi do rohu. Tušil, že ho nechci vidět.
A ve stanu se rozhostilo teplé ticho. Já si hodil zabalený spacák pod hlavu a na chvilku jsem zavřel oči.
Objednat tištěnou knihu se slevou 99 Kč - https://radekhromusko.cz/produkt/dve-tvare-mesice/
V kamnech praskalo a klidné teplo bojovalo s tlačící zimou bouchající do plachty. Cítil jsem pohledy ostatních a jakési čekání. Bůh ví na co…
Posadil jsem se a protáhl unavené tělo. Najednou ke mně přistoupil voják s ešusem.
„Asi byste se měl opláchnout, šéfe…“, zašeptal kluk stojící přede mnou.
Ani jsem nepoděkoval a vzal si od něj ešus a starý vojenský ruční. On přisunul starý stůl a položil mi ešus na něj.
„Omyjte se, já vám to vyčistím.“
„Ty jsi zdravotník?“
„To ani ne… Jsem řezník, ale tady to na mě zbylo. Už jsem řešil i zlovenou nohu. Ale máme tady jód i obvaz.“, usmál se do žlutavé tmy.
„Honzo dej sem světlo.“, jakýsi pikolík přinesl stojan se světlem, já si umyl obličej a „řezník“ mi čistil ránu od blemkáku.
„Chtělo by to sešít, šéfe.“, jód v ráně pálil jak oheň čarodějnice.
Šklebil jsem se bolestí. Až nakonec mi kolega začal obvazovat ránu. Šlo mu to od ruky. Přelepil mi konec obvazu a zhasl světlo. Honza odnesl světlomet do rohu a já se otočil k báglu a vytáhl Marlbora a 0,7 litru finské vodky a obojí položil na stůl.
„Nemocnice na kraji města skončila, tak pojďte oslavit operaci, kluci, všechny pohledy, které prořezávaly tmu, se zvedly a sedly si ke stolku.
Někdo seděl na spacák, někdo přitáhl improvizovanou židli. Ale všichni plechotili s plecháčky a jeden přistál i přede mnou.
Jakási bublinková voda ve dvoulitrové provoněla prostor citrónem…
Jako správný šéf jsem si nalil první a vodku jsem předal vedle sedícímu Honzovi. Láhev putovala celé kolečko a já si všiml, že chybí můj řidič „zabiják“.
„Vrahu kde jsi…“
Ze tmy se vyloupla postava. Jakoby se styděl.
„No tak sedej a vem si něco na pití.“, poslechl a přitáhl si jeden kavalec, posadil se a nalil si.
Zvedl jsem plecháček a zahlaholil: „Na krásu našich koní a rychlost našich žen…“
Více v knize - KNIHA "DVĚ TVÁŘE MĚSÍCE"
BLOG WEB: NENÍ VŠECHNO, CO SE TŘPYTÍ
NĚCO MÁLO NA YOUTUBE: MASKA A SVĚT
Byl krásný, teplý sobotní podvečer a v naší lesní hospůdce se scházela tradiční vybraná společnost. Kromě nás štamgastů spousta lufťáků s dětmi i bez nich, co se přes den čachtali v malém jezírku před hospodou.
Hospoda se plnila, obsluha obsluhovala, pivo teklo proudem a kapela ladila nástroje. Mám rád tyhle večery.
„Ty vole, ta je má!“ prohodil Franta a ukazoval nenápadně na vnady jedné z turistek. Dáma se sice blížila věku, kdy želva začíná pomalu přemýšlet o penzijním připojištění, ale pořád to byl kus pěkný ženský.
„No jó, Franta je slaměnej!“ zasmál se Pepa.
„Ale ta ženská je fakt má epochální!“
A to je teda měla, prsa! Mně osobně se moc nelíbila, ale bosá dáma s nátělníkem těsně obepínajícím její vnady musí osazenstvo v chatařský hospodě zaujmout.
„Jirko, hoď jí tam ferneta!“ zařval Franta na obsluhu.
„Vždyť by tě s nima ufackovala, Franto.“ Dan byl známý moralista, ale dneska se vytáhl.
„To nééé, já zase vím, co taková samice potřebuje!“ kasal se Franta.
„Tak proč ji nepozveš ke stolu?“ provokoval jsem ho. Pozdě, protože ona sama se zvedla, vzala do ručky darovaného ferneta a přišla k nám.
„Díky, pánové, ale nepřijímám pití od cizích mužů,“ usmála se tak kouzelně, až se někteří z nás mimoděk hned poškrábali v mezinoží.
„Tak se seznámíme, co říkáte?“ Franta se nepoškrábal.
Neztratila hlavu, naklonila se k němu, podala mu ruku a políbila ho na tvář: „Irena, jmenuji se Irena.“
Líbat se chtěl každej! Tak se na pár minut vytvořila před Irenkou fronta. Všichni se chtěli přiblížit k těm impozantním zásobníkům mateřského mléka. Kdyby nás Irenka měla napojit, pak by patrně celá hospoda celý večer nepila nic jiného než mléko!
Franta mezitím vyklidil prostor vedle sebe a usadil ten svůj poklad.
„Co dělá tak krásná žena tak daleko od civilizace?“
„Manžel mě tu vysadil, prej sem mu moc kecala do řízení a do života. Ztratil nervy, chlapec,“ už zase ten kouzelný úsměv. Ani tentokrát se Franta nepoškrábal.
„Nejen nervy, princezno, ale i nádhernou ženskou!“ Překonával se v lichotkách, a to nevěstilo nic dobrého.
„Jen blbec vysadí ženskou bez peněz a bez bot někde v lese!“ chtěl jsem si přisadit.
Bez mrknutí oka sáhla do výstřihu a vyndala tisícovku. Ten moment, kdy malinko odhalila kousek svého prsního dvorce, byl pro nás všechny u stolu vskutku nadstandardním zážitkem. Z opálené hnědi přecházela barva do něžně růžové. Ten přechod zapůsobil tak, že pingl radši okamžitě donesl karty a vyzval nás ke hře. Prý ať se zabavíme!
Franta si odskočil, pak Pepa, Daniel šel za ním a poslední já. Chlap se prostě na některé věci musí vyčůrat.
„Jirko, dej nám pití a nevykecávej se tu, nebo si nevyděláš!“ Frantův hlas zněl pořád dost vykolejeně.
„Vy nehrajete karty, pánové?“ zeptala se svým temně erotickým hlasem.
„Hrajeme, ale to musí být o něco!“ netajil se Franta svou povahou hazardního hráče.
„Nechápu,“ usmála se.
„Dobrá, zahrajeme si, když prohrajeme, tak ti tady všichni předvedeme pánský striptýz! Když vyhrajeme, tak si s tebou můžeme dělat, co chceme!“ To bylo vabank, Franta snad zešílel!
„Franto, brzdi, já se nechci svlíkat!“ Daniel, známý svou vyzáblostí, se údajně nesvlíkal ani doma. To se ovšem dalo pochopit: jeho sto padesát centimetrů vysoká postava a padesát kilo váhy připomínaly spíše než dospělého muže usychající bolševník.
„Dobrá, striptýz toho, na koho si dáma ukáže, Dane, spokojenej?“ zmírnil podmínky Franta.
„Jó, teď už jó,“ prohodil tiše Dan s neochvějnou jistotou, že Irena zcela jistě nezatouží po striptýzu trpaslíka.
„Pánové, brzděte, to zní, jako že když prohraju, tak si mě upečete a sníte. To teda ne...“
Franta vyprskl pěnu piva na stůl. Pohladil Irenku po ruce a spiklenecky prohlásil, že tak nádherně tajemné princezně by nenechal ublížit. Irenka se usmála a Dan koukal zklamaně naší spolustolovnici do výstřihu.
Pak mě to napadlo: „Tak to uděláme jinak! Každý z nás napíše na papír, co bude chtít, pokud vyhraje, a když vyhraje, tak se prostě ostatní podřídíme. Berete?“
Ticho, špendlík by bylo slyšet spadnout. Franta se díval vyděšeně, Dan se škrábal, Pepa si raději odskočil a Jirka za barem tlumil úsměv další dávkou černé kávy, kterou tam někdo nechal od oběda. Pak ho napadlo, že dneska bude kšeft a roznesl do sálu další plato plné piva.
„Dobrá, já souhlasím!“ zazněl do ticha její vzrušující hlas. My ostatní u stolu jsme hlasovat nemuseli. Z paměti jsme lovili pozůstatky abecedy a prosycené alkoholovými výpary je smolily na papír. Střízlivý ani nedokážu napsat, co jsem si to jako cenu pro vítěze přál.
„Oko, budeme hrát oko, znáš to?“
„Hrála jsem to na pionýrských táborech,“ usmála se a mně hlavou proběhla představa Jakeše v pubertě, jak s naší Irenkou po večerech šmrdlá karty ve stanu.
Hospodou zněl šramot přisunujících se židlí. Sázka se roznesla rychleji než pivo. Jirka před nás postavil další rundu laku na rakve, ometl stůl a se zájmem zůstal stát nad námi.
„Takže, budeme hrát deset her. Vítěz nemá žádný trestný bod, druhý jeden, třetí dva a čtvrtý tři. Když skončí dva stejně, tak každý dostává stejně trestných bodů podle pořadí. Je to jasný?“
Soustředěné bručení na znamení souhlasu přesvědčilo Frantu o naší chápavosti, a tak vhodil papírky s cenami pro vítěze do středu stolu. Hra začínala!
Franta chytil balíček karet a zašustil jimi do ztichlého sálu. Jako správní karbaníci jsme si vyžádali balíček levných krátkých doutníčků, každý z nás si zapálil, včetně Irenky, a jelo se.
Mrtvolné ticho, namodralý kouř se válel nad stolem a tlustý pes u krbu hlasitě chrápal. Franta rozdával čertovy obrázky s nezvykle vážným obličejem a tak často si slinil prsty, že si koledoval o infekční žloutenku. Sledovali jsme pečlivě každou kartu. Irenka se při přebírání pokaždé svými ňadry naklonila těsně nad stolní desku. I všichni ostatní včetně diváků se v těch momentech nakláněli dopředu, aby jim nic neušlo.
Po pěti hrách vyhrával Dan, tvářil se jako ďábel a usmíval se jako měsíček v úplňku. V další hře dostával na frak. Irenka se sice pořád usmívala, ale i jí stékal čůrek potu po skráních. Nervozitu notně zalévala fernetem, a tak se v posledních hrách nesoustředila.
„Všichni mužský jsou prasata!“ prohlásila na závěr, Franta se vytasil se svou jedenadvacítkou a já byl trop. Dan odpadl už předtím, a teď ležel v depresích vedle té psí příšery u krbu. Franta vyhrál!
Oddechl jsem si a Franta se evidentně radoval. Irenka si jen rezignovaně lízla dna skleničky. Sál vítězovi zatleskal.
„Tak co to vlastně ten vítěz chce?“ zeptala se koketně Irenka.
Franta obratně sáhl po svém papírku a podal mi ho. Dlaní naznačil, že jako mám přečíst ortel.
Očima jsem sledoval ten filištínský obličej a prsty hledaly jednoduchý způsob, jak otevřít zamotané tajemství.
„Já se vsadím, že si Irenka nedokáže nasadit na levé ňadro půllitr s uchem.“
Nikdo nechápal, co jsem to právě přečetl, ani já ne. Pak mi pohled sklouzl na půllitr a hned na levé ňadro naší hrdinky. Irenka si na něj sáhla pravou rukou a nechápavě se rozhlédla sálem. Diváci se uchechtávali, usmívající Franta hladil palcem hrdlo půllitru, Dan se probudil a Pepa opět odběhl na WC.
„Ty vole, to je maso,“ okomentoval to Jirka a šel roznést další dávku piva.
„Vyhrál jsem, a tak mi cena náleží právem, takže...“
Irenka se zamyslela a bylo vidět, že to pro ni není lehká chvíle.
„Hele, kašlem na to, myslím, že nám stačila hra samotná, ne?“ chtěl jsem jí pomoci, ale sál dával mručením najevo svůj evidentní nesouhlas.
„Hra je hra, bych tě chtěl vidět, kdybys vyhrál!“
„Víte co, pánové! Nechte to na samotné aktérce... jó?“
Pohledy se obrátily na mánesovskou postavu naší Iren-ky a kdyby z nich někdo dokázal vytvořit laserové dělo, zbyl by z ní jen mastný flek.
„Teda, pánové, to je tak ujetý... ale prohrála jsem...“
Výkřiky nadšení se rozezněly sálem.
„Dobrá, ty obsluhující lemro, máš nějakej čistej půllitr?“
Jiřík se vytasil s čerstvým půllitrem a čertovsky se usmíval.
„Jenže to je ještě málo. Vsadím se, že jí ho nasadím tak, že bude v půllitru celý!“ To byla voda na mlýn natěšeným zvrhlíkům z celé hospody.
Pepa se chytil propisky a rozepisoval sázky do dvou částí. Sázky se přijímaly po tisícovce! Jirka už pivo neroznášel. Postavil pár litrovek šnapsu na stůl a leštil nový půllitr do zářivého lesku.
Hospoda se pomalu uklidnila a teď byl tah na naší divožence! Irenka, vědoma si svého sóla, si dlaněmi pohladila své vnadné boky. Její prsty našly obrubu nátělníku a ladným pohybem, který svědčil, že v podobné kreaci není tak úplně bez zkušeností, si svlékla poslední zbytek oblečení, který bránil její bradavky před našimi pohledy.
Podprsenka sklouzla a sál zašuměl. I já jsem ztuhnul: její prsní dvorce dosahují průměru standardního půllitru! Dan si musel odskočit, Pepa si setřel slzu překvapení a Franta, jako předkladatel představení, se spokojeně usmíval.
Panebože, moje žena mě zabije!
Když opadla první nervozita, opřel si Franta Irenku o zeď. Neměl s tím žádný problém, protože Jirka zdvojnásobil dávky fernetu a Pepa do lahodného moku přidal rohypnol, který se mu pokusila dát manželka před odchodem do hospody, ale který svým bystrým zrakem v rizotu spolehlivě rozeznal.
Irenka už se motala a Franta cípem ušmudlané košile zbytečně pucoval dávno lesknoucí se půllitr. Rozhlédl se ještě významně po osazenstvu hospody, chytil sklenici dnem do dlaně a dvěma prsty nadzdvihl levé Irenčino ňadro. Mužské osazenstvo sálu polklo naprázdno.
Jirka vytáhl svůj nový digitální foťák, který si pořídil z našich tvrdnoucích jater a pokusil se zaznamenat historii. Jenže Franta nečekal blýsknutí!
„Vole!“ zařval a škubl rukou. Skleněný půllitr obloukem přeletěl stůl a dopadl těsně vedle čokla u krbu. Ten se jen otočil, zaňafal a spal klidně dál.
„Sorry, pánové,“ omlouval se Jirka a donesl další rundu.
„Vydávám okamžitý zákaz fotografování!“ zavelel Franta. Pozoroval naštvaně hospodu a když byl klid, vzal další sklenici a opět ji velmi přesně nasadil na nádherné prso.
Sklenice obklíčila ňadro do skleněného vězení a Franta jen mírně zatlačil na dno. Bradavka se nalepila na stěny. Pohled to byl opravdu nádherný. Mužská polovina sálu se podrbala v místě, kde stehna přecházejí do slabin.
Franta se otočil a zvedl ruce na znamení vítězství: „A budeme kasírovat!“
Polovina sálu tleskala a polovina pískala. Irenka se na moment probrala, něco zadrmolila a pak se svezla na lavici. Obličejem dolů.
Sklenice lehce ťukla do rohu lavice a tentokrát visela na prsu dnem dolů. Prso vězelo v půllitru jako natočený zlatavý mok a Irenka byla nafouknutou pěnou nad hrdlem.
„Otočíme ji!“ zařval Pepa. Jirka zuřivě fotil a Franta s Pepou položili Irenku zády na lavici.
„Ty vole, co budeme dělat?“ přemýšlel Franta.
„Tak jí nasaď druhej půllitr a bude to souměrný!“
Celý sál se začal řehtat. Jediný Dan se rozhodl zasáhnout: uchopil půllitr a začal jím opatrně kroutit. Bylo vidět, že jednou částí svého já by Irenku nejraději znásilnil, a druhou ji chtěl vysvobodit z tak neuctivé polohy.
Na jeho čele vystoupily kapky potu a Dan točil a točil. Sklenice se ani nepohnula. Nemínila impozantního vězně propustit!
„Jdi vod toho, záprdku!“ Franta se rozhodl, že se na to musí větší silou, a tak si otřel dlaně o tričko a chopil se půllitru. Docela dlouho časoval svůj pokus a pak... pak to udělal. Pootočil sklenicí doleva a silně trhnul!
A... povedlo se, sál propukl v jásot a potlesk, až to Irenku probralo. Franta zvedl půllitr nad hlavu a nechal se oslavovat.
„Ty vole, to není možný!“ prohlásil Dan a ukazoval na půllitr. Ten totiž nebyl prázdný.
Prso v něm pořád bylo. Přes okraj visel cár..., celý sál ztichl.
Dan chrčel v záchvatu žaludeční nevolnosti, a nám ostatním docházelo, že se stalo něco, co se prostě stát nemělo.
Zvratky v klíně probraly i Irenku, která se posadila.
Tam, kde bylo původně nádherně klenuté ňadro, visely jen zbytky kůže. Franta nechápavě pozoroval Irenku, a pak i půllitr. Když si uvědomil, co drží v ruce, zahodil půllitr směrem k ožralé psí příšeře, která se probrala z delíria a očichávala a olizovala tu podivnost, která k ní tak nečekaně připlachtila vzduchem.
Slabší povahy utíkaly ven a ty silnější do sebe luply zbytky panáků. Irenka se drbala na hlavě a nechápala, co se děje. Až se podívala na svůj původně se dmoucí hrudník. Nevěřícně si skutečnost ověřovala i dlaněmi. Levé prso bylo prostě pryč!
„Co na mě tak koukáte, debilové!“ přejela Irenka náhle zhrublým hlasem a nenávistným pohledem hospodu.
„Ani nevíte, kolik jsem zaplatil za ty kozy, blbové, a vy mi to urvete!“
Jsou bolesti, v nichž člověk pouze sám si může pomoci, a silné srdce se chce jen na svou sílu spolehnout.
William Shakespeare
______________________________
Teplé jarní odpoledne prořezávají modré majáky sanitky. Sám cítil, jak ho nesou. Jakoby plaval. Bože, jak dlouho neplaval a přitom vodu miluje. Možná si to jen myslí. Sanitka vyjela do nádvoří nemocnice.
Kolik stojí lidský život?
Nedá se změřit, nedá se zvážit... V seznamu komodit ho nenajdete.
A přesto, když se probíráte památníkem vzpomínek, tak najdete spousty osudů.
Kapky na bílém papíře, které vám zůstanou v paměti pěkně uschované. Vy tušíte ty obrysy, ale vzpomínka se vrátí ve chvílích, kdy ji ani nehledáte.
Ztracené kapky na bílém papíře mají stejnou podstatu, ale jsou každá jiná. Stejně jako rodina, stejně jako čas a stejně jako vteřiny čekání.
Nedávno jsem si prohlížel staré fotky a sám jsem byl překvapený, jak jsou staré. Některé dvacet a některé i padesát let.
Papír vybledl, ale obrysy postav na nich jsou pořád ostré...
1953, jaro
Tiché a nudné nedělní odpoledne je opravdu ospalé. Hodiny tikají a pravidelně odbíjí svou čtvrthodinu. Sedmiletý kluk sedící na kameninovém parapetu se nosíkem opírá o sklo. Prstíkem pak na zamlžené okno maluje nesmysly, jednou jsou to dvě neforemná kola připomínající jízdní kolo, který viděl u kluka ze sousedství. Maluje malé auto, které stojí na hliněné cestě před domem. Venku prší a vládne tam jarní plískanice.
Nemůže ven.
Stejně by se bál!
Nikoho tady nezná, i když tady bydlí dlouho. Neumí česky a nenáviděl hádky v maďarštině.
Po očku sleduje svého otce kolem kterého krouží modrý cigaretový dým z ubaleného tabáku. Rádio hraje monotónní hudbu, která všechny uspává. Maminka v kuchyni střídavě oplachuje nádobí nebo sedí na starém otomanu, který vydává podivné skřípění.
Nikdy se nenaučila česky. Pocházela ze střední třídy v maďarském Egeru a vzala si mladého komunistu Horna. A to byla dobová nehoráznost v době, kdy se v maďarských městech běžně střílelo jen preventivně, aby cíl neutekl.
Táta Horn, kterému všichni říkají „fotýnek“ sedí tiše na křesle a tváří se nepřítomně. Vteřiny se vlečou a on jen rytmicky oddechuje. Vteřina může trvat i minuty, tak tiše plyne nedělní brzké odpoledne.
Ráno jde se syny dolovat kaolín, i když ho před měsícem ho jeho syn Štefan vytáhl polomrtvého ze závalu.
Fotýnek naprosto bez zájmu típne zežloutlý konec cigarety do plného popelníku a jen tak mimochodem se zadívá na malého Jirku sedícího na parapetu.
Už dávno to není ten malý uzlík, který jim přivezl Červený kříž, ale jen on sám ví, že ani na syna nečekají veselé zážitky. V hlavě mu probíhají vzpomínky na poslední dny války.
Je to tak dávno, ale zároveň tak blízko.
1945 jaro
Pral se s bráchou o samopal po Němcích. Praly se jako koně a on vyrazil bratrovi zub. Ještě teď vidí obrys, který výhrůžně šeptá: „Zabiju tě...“ Tehdy mu to bylo jedno. Fašisté stříleli bez varování kohokoli
Jenže jedno nedělní odpoledne před oknem viděl, jak každý vraždí každého!
Otevřel okno a začal křičet!
Možná ze strachu, možná ze zoufalství.
Ani on teď už neví, ale ví, že měl ze svého ty fašistický kurvy zastřelit. Udělal chybu.
Pak druhý soused doběhl k dívce a těžkou botou jí prošlápl vaz.
Hlava jen poskočila a z úst dívenky vytryskl pramínek krve.
On jen křičel, stál v okně a křičel.
„Akkor ne állj ott, és ne gyere velünk, te rohadék…” („Tak tam kurva nestůj a poď ty svině s náma...“) Na moment se ty pohledy setkaly. Oba plné nenávisti, strachu i zoufalství a přesto odhodlání zabíjet. A zabíjel. Přiložil si samopal k rameni a tu fašistickou svini zastřelil. Padl na mrtvou dívku a jejich mrtvá těla vytvořila podivný kříž.
„Kibaszott fasiszta.“, řekl si sám pro sebe.
A pak střílel každého koho potkal. Nikdo nevěděl kam patří a strach byla mocná zbraň.
_______________
„Proč tam sedíš...“, fotýnek se nehnul ani brvou, jen mimoděk vytáhl další cigaretu a pomalu si ji zapaluje.
„Fotýnku, prej nám umřel prezident...“, Jirka se zamyslel a pak tiše dodal: „Říkali to ve škole...“
„A ty jim rozumíš?“, otec zvedl obočí.
„Jen málo, ale prej byl nemocnej...“
Uvědomoval si, že ze strachu o život dostal rodinu tam, kde v kaolinovývh dolech umře…
A bylo mu to jedno. Prezident byl zase kurva komunistická a on už při vysídlení do českých dolů roztrhal komunistickou průkazku a podle rozkazu strany dělal otroka v českých dolech.
V plicích měl víc kaolinu než bylo v zásobách porcelánky a tiše čekal na smrt.
„Gyuri, mindenki kurva körülötted, vigyázz!“
...
Sledoval jsem "šum svistu" informací v nové době, ale protože neumím marketing, tak jsem připravil úvod nové knihy "Andělé samoty", které vzniká v mé osobní edici Reflection - https://radekhromusko.cz/
V tomto textu jsem zcela záměrně neměnil jména ani místa.
Odkaz na knihy a web: https://radekhromusko.cz/
_____________________________
Byl říjen 1998 a já si procházel malým peklem. Projekty ve městě jsem dokončil a nový náměstek se patrně zamiloval do jiného vedoucího a já byl na „odpis“. S primátorem Josefem Pavlem jsem sice téměř každý pátek pokuřoval jeho kubánské doutníky, ale v kapse košile jsem cítil krabičku svých oblíbených cigaret Petra a věděl jsem, že v zájmu politiky bude mé místo zrušeno a já budu „odejit“ do invalidního vzduchoprázdna.
A to mi bylo 30 let.
Přišel jsem o práci a jako prokurista malé firmy jsem zcela jistě zklamal. K tomu mi manželka vyměnila klíče od bytu, a když jsem chtěl vidět své děti, musel jsem je stopovat do školky.
Maminka byla smutná a neviděla, stejně jako já, ani záblesk „světlé“ budoucnosti a já jí v podstatě ani nemohl nic říct.
Úryvek textu písně „Suburban Relapse“:
"...you should be pushed down-
down into the ground amongst the worms-
and other spineless things
don't you see you're embarrassing to me
I can't stand that phony way you banter!..."
Český překlad:
"...měl bys být zatlačen
dolů do země mezi červy
a další bezpáteřní věci
nevidíš snad, jak mě ztrapňuješ?
nemůžu vystát, jak uměle žertuješ..."
Siouxsie byla neúprosná a já v podstatě nevěděl, co budu dělat.
Pak mi přišla domů celkem luxusní obálka s pozvánkou na jakousi oslavu karlovarského senátora Vladimíra Kulhánka do Becherova baru v Grandhotelu Pupp.
Do Puppu jsem chodil v sedmnácti etech jako klasický „novoromantik“, který s partou ovládl taneční parket, když nám za kilo dýdžej pustil Depeche Mode. Vtipné na tom bylo, že v ten moment každý Arab i Němec přišel o svou karlovarskou Gejšu a naše parta je vtáhla do tance a pár panáků Becherovky. l
Jenže to byl rok 1986 a dnes v roce 1999 byl Pupp luxusní území, kam obyčejný karlovarák nezajde ani na kávu.
Moje odvolání trvalo sice půl roku, ale v roce 1999 se moc nehrálo na CV, ale na kontakty. A jak se u mě v kanceláři v roce 1998 dveře ani nezavíraly, tak o rok později jsem si ze svého starého Siemensu mohl vymazat tak 90 procent kontaktů.
V duchu jsem se usmíval. Vladimíra jsem znal řadu let a on věděl, že jsem pro město pracoval s vášní a sny. Já zase věděl, že primátor má další volební období jisté a Vladimír je opět úspěšný senátor.
„Normální“ člověk by přemýšlel, jak ze situace něco vytěžit, ale já byl rozbitý jako autobus, který nezastavil na „stopce“ a zleva i zprava mu vyleštily fasádu dva kamiony s minerálkami.
Samozřejmě byla to čest a pozvání jsem nechtěl odmítnout, a Vladimír mi dokonce volal, jestli tedy přijdu. Přikývl jsem.
Maminka mi chystala oblečení, ale já oblek nikdy neměl. Takže jsem zůstal u černých tenisek, bílých džín a černé košile, kterou jsem si před lety vybral a dokonce koupil sám.
Vydal jsem se do Puppu přesně podle rozpisu. Vlak z Nové Role, městský autobus číslo 2 a stál jsem před zářivou fasádou výstavního hotelu.
Zapálil jsem si cigaretu hned na zastávce a procházel se Divadelním náměstím až před vchod do labyrintu luxusních pastí pro oči i peněženku.
V baru už byla skoro celá smetánka. Včetně šéfů velkých firem, malých firem, budoucích i stávajících náměstků primátora. Dokonce jsem potkal bývalého policistu a teď současného vedoucího odboru dopravy Petra Keřku, který měl oblek, značkové boty a v klopě odznáček ODS.
„Nazdar barde,“ poplácal mě jako statného dostihového koně a smál se tak upřímně, až se mi začal třást žaludek strachem, že vytáhne katanu a udělá mi kompletní prohlídku mých střev.
„Dobrý Péťo, pořád cválám…“ usmál jsem se.
„No jo no, to víš… Každej si nese svůj osud. Já ti říkal, že máš držet hubu a oni tě udrží…“ vzpomněl jsem si na jeden večerní pokec v jeho kanclu, kdy z druhého šuplíku vytáhl Jacka Danielse a vyprávěl mi o tom, že on nechce být celej život obyčejnej úředník.
Věřil jsem mu to tehdy a věřil jsem mu i v baru. Jen jsem netušil, že je stoik.
Vladimír se věnoval svým povinnostem s přáteli u baru, a tak jsem mu mezi značkovými obleky podal ruku a zmizel do tmavého kouta, kde mě i díky mé černé košili nikdo neviděl.
Vytáhl jsem cigaretu a zapálil si.
Na stůl mi neviditelný a rychlý číšník postavil whisku a láhev minerálky.
Znal jsem téměř všechny hosty, ale že bych s někým z nich chtěl rozebírat „Foucaultovo kyvadlo“, mi připadalo absurdní.
Věděl jsem, že v tradiční obměně mocných jsem jen zrnko písku, které skřípalo v systému. A do švýcarských hodinek se zrnko písku nemůže dostat.
V přítmí baru jsem v duchu rozebíral minulost i budoucnost.
U baru si připíjeli bytostní nepřátelé, skrytí milenci i ambiciózní představitelé všech stran, které parcelovaly zisky do svých stranických pokladen i vlastních kapes.
Nejsem svatý. Měl jsem manažerskou smlouvu za 13 tisíc hrubého a dluhy na zvelebení bytu, od kterého už nemám ani klíče. A každý mě vychovával.
Někteří mě vozili v luxusních autech, jiní by mi nezastavili, ani kdybych stopoval v mrazu na výpadovce do Prahy.
Věděl jsem to, ale jsem asertivní, a i když jsem znamení Lva, tak se bitvám vyhýbám. Tedy „některým“ bitvám.
Pořád ve mně zůstal ten „novoromantik“ z doby končícího socialismu a drobná vzpoura proti elitářskému systému.
Najednou se z davu vynořila postava a přisedla si.
Típl jsem cigaretu a „pokorně“ se podíval na svého společníka.
Josef Malý vypadal jako takový náhradní otec, ale byl to on, kdo mě definoval jako „zbytečné zrnko písku“.
Seděl naproti a já zvedl skleničku, ťuknul si s „le bourreau“ Josefem a usmál jsem se na něj.
„Co budeš dělat?“ zeptal se mě přímo a já jen zvedl ramena a usmál jsem se.
„Tady ve Varech nenajdeš ani místo úředníka nebo cokoli jiného…“ vysvětlil mi Josef.
„Vím. A co firma, jak jede?“ teď se zarazil a začal mě rentgenovat dlouhým pohledem.
„No jasně. Tvoje firma na pracovní oděvy jede a ty máš smlouvy s většinou firem, který se budou rvát o tvůj hlas…“ bylo vidět, že už se necítí jako král situace. Od baru nás pozoroval můj nástupce Hubka, Petr Keřka i Vladimír Kulhánek.
„A já některý tvoje faktury už mám u sebe…“ bylo to drsné i mafiánské. Ale já byl sám a nikoho jsem nezajímal. Bylo mi jasné, že za sebe musím tu špínu nového náměstka shodit.
„Ani v Praze nic neseženeš… Postarám se o to,“ dodal chladně, ale já se cítil svobodně. Už jsem shodil ze sebe to přehlížení toku financí, které bylo tak typické pro devadesátá léta.
„Co teda budeš dělat?“ zeptal se a já věděl, že se „karlovarského“ dohledu smetánky nikdy nezbavím.
Dopil jsem whisku a číšnický „Aladin“ mi přinesl druhou. Zapálil jsem si levnou cigaretu a tiše přemýšlel. Myšlenky mi létaly před očima a já si vybíral motivy.
Česko je opravdu malé a emigrovat na Slovensko se mi nechtělo. Náměstek Malý se cítil jako vítěz a snažil se mi telepaticky ukrást myšlenky.
„Víš co, Josefe, nemusíš mít starosti. Přijde mi výplata, koupím letenku a pojedu do Palm Beach. Mají tam prý růžovou policejní stanici a to bych chtěl vidět,“ usmál jsem se a zasnil.
Náměstkovi asi nefungoval rentgen, a tak se beze slova zvedl a odešel.
Najednou bylo ticho a já si v duchu představoval, jak sedím v letadle do Miami.
Od baru na mě zamával senátor. Vážil jsem si ho, ale ani on by nedokázal tu moji osobní Rubikovu kostku složit.
Ťuknul jsem si s ním.
„Tys ho nějak naštval?“ zeptal se spiklenecky.
„Ani ne, na to přece nemám…“ snažil jsem se odlehčit rozhovor.
„Hele, tak se drž. Budeš to mít složitý,“ poplácal mě po rameni. V baru byl najednou klid a ticho.
Senátorovi jsem podal ruku, popřál zdraví a štěstí a odešel jsem z baru, kde se těžce válel vzduch nasycený vůní prachů.
Venku byl krásný, studený večer.
Za dva měsíce jsem seděl v letadle a letěl do Miami. V kufříku malý přehrávač s kazetami The Cure a malým česko-anglickým slovníkem, jelikož jsem neuměl anglicky ani slovo. Za letu jsem na monitoru sledoval film „Dokonalá bouře“, kterou jsem stihl za letu zhlédnout asi pětkrát.
V Miami bylo nádherně a já si zapálil první americkou Marlborku a na svět za mořem jsem se mohl vykašlat.
Cítil jsem se jako racek, který krouží nad pobřežím.
___________________________________
Odkaz na knihy a web: https://radekhromusko.cz/
Všechno na světě je relativní - čas, radost, úspěch i cíle, které se mění podle našich vnitřních přání...
Mě, vlastně nejen mé maličkosti, ale týmu lidí se povedl další krok. Web radekhromusko.cz už funguje a dokonce obsahuje i blog - radek.hromusko.cz/blog. Zbývá dotáhnout platební bránu, korektury a sazbu.
Je to hodně práce, ale věřím, že postoupíme rychle kupředu a kniha vám všem bude k dispozici.
_______________________________________
Dnes se vrátíme k "Cestě kolem 2006":
Retrostřípky 1978 - Velká železniční výprava Rudolfa Křesťana a spol. v roce 1978
Velká železniční cesta "Kolem Česka - 2006" - 1
Retrostřípky 2006: Den Druhý - Pábitel Milan a kovbojský vlak
______________________________________
10.10.2006 - Praha - Plzeň - Cheb - Hranice v Čechách - Cheb - Planá u Mariánských Lázní - Tachov
Celkem 358 kilometrů a ani jeden z nás zatím necítí únavu. Vždyť také máme naspáno z domova.
Výjezd z Prahy byl více než nostalgický. Za prvé loučení s Rudolfem Křesťanem a jeho přáteli na pražském Hlavním nádraží a pak hlavně omšelá nostalgie jídelního vozu v rychlíku do Chebu.
Jezdíval jsem totiž na konci osmdesátých let vlakem na vojnu až na Slovensko. Rád jsem jídával v jídelních vozech a nebudu tajit, že vrchní, když viděl unaveného, českého vojáka, tak mu věnoval občas i porci navíc. Jednou jsem dokonce zažil speciální porci pstruha na másle. Slovenský vrchní z maďarské oblasti miloval Čechy a tak se s námi dokonce i opil.
Ve vlaku do Chebu jsem si dal daleko skromnější krmi – Hemenex a láhev Coly. V podstatě jsem byl přesvědčen, že na cestě bude jídlo opravdový problém. Leckdy budeme končit na nádražích, kde vůbec nic není.
Martina jsem s technikou (vezeme notebook, kameru, foťáky) usadil do kupé, kde spal vietnamský kluk. Věřil jsem, že nás žádný problém s příslušníkem menšiny nečeká.
.jpg)
Zaplatil jsem chutnou přesnídávku a vrátil se do kupé. Při pohledu na naše bágly mne napadlo, že jsme to opravdu přehnali. Obsadili jsme všechna ukládací místa, ale Martin byl v pohodě. Snažil se ulovit nějakou momentku krajiny, kterou fotil na svůj speciální foťák s černobílým filmem.
Vietnamský chlapec se nakonec probudil. V kupé se vlastně nedalo spát, protože Martin vytáhl placku vodky a chtěl si ťuknout na dobrý začátek cesty.
Neuměl jsem si představit, že ve vlaku strávíme deset dní a začínal jsem se bát ponorkové nálady. Průvodčí nám poprvé orazil týdenní lístky. V roce 1978 stála cesta kolem Československa 309 korun českých (včetně cesty na Slovensko), nás stála týdenní jízdenka 600 Kč. Můžeme jezdit neomezeně všemi vlaky Českých drah. Jen za každou cestu musíme zaplatit 50 korun za každou jízdu.
Martin si povídal se Zin Zinem (tak se údajně chlapec věnoval).
„Jedu domu za tátou, v Praze chodím na střední školu.“ Prý dělá IT školu a obdivně obhlížel naše vybavení.
Konečně jsme vystoupily v Chebu. Vlak do Hranic odjížděl až v 19:20 a tak jsme hledali nějakou restauraci. Nádražní bufet a restaurace byla otevřená a poměrně čistá. Čekat s technikou v nádražní hale bylo evidentní riziku. Plouživé stíny místních kapsářů, bezdomovců a „sociálních“ pracovnic v nás nevyvolávala pocit bezpečí.
Vlak do Hranic v Čechách odjížděl na čas. Je to vlastně jediný vlakový spoj za den. Jede do Hranic, kde pár minut počká a pak jede zpátky. Spoj projíždí Vojtanovem, Františkovými lázněmi i Aší, ale pak vjíždí do divokého a skoro prázdného kraje. Za komunistů vlak projížděl těsně podél ostnatých drátů. Dnes jsou dráty pryč, ale něco z té doby tady zůstalo. Hranice jsou prostě na konci všech cest. Na konci civilizace.
Příjemný průvodčí i strojvůdce nás pustil do kabiny a tak jsme oba dva zkoušeli udělat nějaké fotky té divočiny přikryté tmou a mlhou. Samozřejmě, že se nám toho moc nepovedlo. Strojvůdce vyprávěl, jak tady vlak musel před dvaceti lety troubit a leckdy před vlakem přebíhali pohraničníci s nabitými samopaly.
Nejvíc líto mi je starých a rozpadlých nádraží. Za cestu jich uvidíme stovky, ale jedno z těch nejhorších je právě v Hranicích. Naštěstí dnešní cesta tady nekončí. Dal jsem si rychlou cigaretu s průvodčím a pak jsme se vraceli zpátky do „civilizace“.
„To víte, Hranice jsou opravdu na konci. Není tu práce a tak lidi odcházejí. Možná, že dokonce zruší i tenhle vlak. Vždyť tady jezdí jen v neděli školáci a jinak je to vlastně prázdný vlak.“ Upřesnil průvodčí.
Z Chebu nás čekala jen krátká cesta do Tachova, kde končila dnešní etapa. Přestupování v Plané u Mariánských lázní proběhlo bez problémů a v Tachově jsme byli poprvé bezradní. Nádraží zavíralo čekárnu a na noc na lavičce byla venku opravdu zima. Nad nádražím byl otevřený nonstop bar.
V první chvíli jsem neměl důvěru, ale na druhou stranu nás lákala teplá káva a klid. První noc bez spánku a také jsme doufali, že budeme mít šanci vykonat alespoň základní hygienu.
Nonstop nás překvapil. Nebyla to žádná herna pro podivné týpky. Spíš to byl příjemný bar, kde se dalo sedět a povídat si. Obsadili jsme rohový stůl, já rozbalil notebook a Martin pokračoval v kontaktáži místních návštěvníků. Velmi brzy jsme se stali opravdovou raritou. Já se snažil stáhnout fotky do notebooku a udělat prvních pár poznámek.
.jpg)
U kávy a rumu jsem dokončil úpravu itineráře. Rozhodl jsem se pro cestu do České Kubice, čímž jsem cestu obohatil o jeden hraniční přechod.
Tachov je zajímavé místo. Melancholie Českého lesa na mne dýchala plnými doušky. Před více než dvaceti lety jsem přes Tachov jezdil s tátou za babičkou, která bydlela v Mělnici u Bělé nad Radbuzou.
Táta.
Nebyla to jen nostalgie, ale i vzpomínky. Myslel jsem na něj a vzpomínal na první znojemskou s knedlíkem, kterou mi táta objednával v restauraci nedaleko nádraží. Dopisoval jsem poznámky z prvního dne a přemýšlel nad tátou. Možná, kdybych s ním víc mluvil, tak by se možná změnil jeho osud i můj život.
V nonstopu se mezitím „rozjela“ družba Varnsdorfu (tady se na rodil Martin) a Tachova. Sympatická servírka Maruška se na nás usmívala a hosté se shovívavě usmívali nad našimi kupami báglů, foťáky i notebookem. Moc bláznů asi v Tachově do baru nechodí s noťasem.
Ve čtyři hodiny nám ještě Maruška věnovala fotografii a my jsme vyrazili na první ranní vlak do Domažlic. Venku byla zima a všude kolem se rozlévala ranní mlha.
A zítra nás čeká cesta až do Strakonic...
____________________________________
Odkaz na knihu "Dvě tváře měsíce"
Zdroj: https://blog.idnes.cz/Edit.aspx?u=hromusko&c=Bg08110653
Web http://www.radekhromusko.cz/ s autorskou knihou se finalizuje a zároveň probíhá korektura a sazba. Člověk, který se rozhodne psát si musí poskládat tým - jinak by z toho zešílel. Nicméně „Dvě tváře měsíce“ kráčí do finále.
Dokonce fungují i kódy pro slevy - SENIORPAS a NOVAROLE.
Nicméně vše se ještě ladí... Chvilku trpělivosti, prosím
_________________________________________________________________
První zaznamenanou cestou podél hranic Československa byla cesta Rudolfa Křesťana s přáteli v roce 1978. Nápad cestu zopakovat vznikl v roce 2006, kdy jsem se na cestu vydal s Martinem Langerem a na závěr jsem se rozhodl cestu zopakovat letos. Tentokrát jsem jel sám a vyjížděl jsem na všechny konce tratí v českém pohraničí. Nejdřív se ovšem vrátíme na chvilku do roku 1978 a roku 2006.
.jpg)
Prostě jsem jen seděl a pozoroval lidi kolem sebe. Bylo mi najednou zle z povrchnosti. A také jsem měl plné zuby sám sebe. Ťukal jsem do počítače nesmyslné poznámky a věděl jsem, že se něco musí stát.
Znáte přece ten pocit, kdy cítíte, jak vám uniká smysl mezi prsty. Chtěl jsem něco změnit! Jenže, kde začít?
Vracel jsem se ve vzpomínkách do dětství. Vzpomínal jsem na Jaroslava Foglara a naše setkání v roce 1984. Bylo to úžasné setkání s úžasným člověkem. Vzpomínal jsem na to, jak jsem stál před domem v Křišťanově ulici a čekal na devátou hodinu ranní, kdy pan Foglar přijímal návštěvy. V dětství byla spousta podnětů, které jsou nesmazatelné.
Pomalu jsem se blížil k té páteční pointě.
Když jsem byl kluk, tak jsem stával frontu na jediné noviny, které jsem brával vážně. Mladý svět. V ten pátek roku 2006 na mne dýchla nostalgie. Myslel jsem Sally, která radila v lásce (a jak bych ji potřeboval teď ve chvíli rozpadu druhého manželství), myslel jsem na články o hudbě, ale i na publicistiku, kterou jsem v Mladém světě obdivoval.
Najednou jsem to měl! V roce 1978 jsem četl úžasnou reportáž Rudolfa Křesťana o Velké vlakové cestě. Cesta po kolejích podél hranic. Skvělý, úžasný nápad!
Rozhodl jsem se rychle a na internetu jsem začal chystat itinerář. Přesný časový rozvrh. V roce 1978 připravoval itinerář sovětský počítač, ale já měl notebook a internet. Obrovská výhoda a za pár hodin bylo hotovo. Více než 3500 kilometrů a deset dní na cestě. Adrenalin. Cítil jsem ho!
Více než tři tisíce kilometrů podél hranic. Všechno vypadalo jednoduše. Na cigaretové přestávce jsem oslovil i Martina Langera, který budil dojem, že by byl ochotný na mé šílenství přistoupit.
A přistoupil.
Sehnali jsme původní článek z roku 1978 a začal jsem shánět Rudolfa Křesťana.
A sehnal jsem ho!
Nejen jeho, ale celou partu, která tehdy objíž-děla s Rudolfem Křesťanem. Petra Přikryla, Karla Višňáka, Václava Třemčínského a Petra Podskalského. Čtyři muštetýři se svým Dumasem coby pamětí a záznamníkem celé cesty. Chtěl jsem všechny ty lidi poznat. Realizovat podobně šílenou cestu v roce 1978 musela být i odvaha. Jet podél západních hranic muselo vyvolávat řadu otázek a leckdy to muselo být i docela zajímavé.
Setkal jsem se se všemi a všechny setkání byla víc než příjemná. Panové slíbili, že nás na cestu vyprovodí a svůj slib splnili.
Já osobně jsem vnímal cestu jako cestu sama k sobě. Velkou tlustou čáru za minulostí a otevření nových dveří. Netušil jsem, co za nimi bude, ale těšil jsem se. Martin to vnímal jako příjemný a podivný úlet. Vždyť dostat se z Chebu do Břeclavi jde za pár hodin autem, tak proč jezdit lokálkama místy, kde lišky dávají dobrou noc!
Vše jsme měli připraveno, spacáky, techniku (kamera, foťáky, notebook) a hlavně dobrou náladu. Martin cítil podivné cestovatelské napětí a já se jednoduše těšil.
10. října 2006 nasedáváme do vlaku a vyjíždíme.
Rudolf Křesťan s přáteli nás opravdu na cestu vyprovázejí. Bylo to příjemné i dojemné a já se po těch dvou letech rozhodl uveřejnit nezkrácené a rozšířené deníkové záznamy z cesty. Nejen z té první (2006), ale i z té, kterou jsem jel sám letos, tedy v roce 2008. Mimochodem jsem se letos stal českým rekordmanem v objezdu českých hranic.
Zdroj: https://blog.idnes.cz/hromusko/ut-ameris-ama.Bg26050512
Kniha: "Dvě tváře měsíce" - http://www.radekhromusko.cz/
Právě nostalgie je to co má vyvolat následující text. Je to úryvek z článku Rudolfa Křesťana z roku 1978. Tehdy mi bylo deset let, ale vzpomínka na ten článek ve mě jednoduše uvízla. Fascinovalo mne to dobrodružství a proto si od připomeneme desetidenní dobrodružství z roku 2006 a 2008.
Kniha "Dvě tváře měsíce" je také taková retrospektiva, která bude pokračovat.
S trémou vstupujeme do haly pražského hlavního nádraží, abychom si zakoupili jízdenky na chystanou cestu. Na dnešní chvíli se těšili po celé období přípravných schůzek. Bláznivý sen se má proměnit ve skutečnost. Celou trasu máme pečlivě sepsanou. Ale zůstává tu pořád riziko, že s námi u pokladny vyběhnou.
Je 10 hodin a 25 minut.
Petr se naklonil k okénku: „Prosil bych pět jízdenek z Karlových Varů...“ Následovala drobná odmlka, pak nabral dech a větu dokončil: „... do Karlových Varů.“
„To jste nemohl říct hned?“ pronesla s klidem mladá pokladní. „Přes co to budete chtít?“
„Kolem celé republiky,“ odpověděl Petr. A ještě upřesnil: „Ve směru hodinových ručiček.“
Přívětivá tvář za okénkem zůstala přívětivou i nadále. Původně jsme se obávali skandálu, a hle - pokladní s námi jedná jako s rozumnými bytostmi, ačkoliv k tomu nemá nejmenší důvod.
„Kudy chcete jet?“ zeptala se.
„Úplně kolem,“ povídá Petra vysvětluje naši představu o navazující cestě po železničních tratích, které leží co nejblíže hranic a přitom přechází jedna v druhou tak, že po žádné z nich nepojedeme dvakrát.
„Kolikrát budete jízdu přerušovat?“ tázala se slečna dál.
„Ani jednou,“ pravili jsme svorně a podrobnější vysvětlení jsme zase přenechali Petrovi. Je tu v roli mluvčího naší pětičlenné výpravy a zcela právem, neboť základní nápad cesty se vylíhl v jeho hlavě. „Pojedeme vždycky dál nejbližším vlakem,“ zasvěcuje pokladní do našich záměrů.
„To si užijete,“ poznamenala a posléze houkla směrem k vedlejší pokladně: „Věruš, ber lidi, já tu mám do konce šichty co dělat“
Vzala si k ruce mapku železničních tratí a trpělivě začala vypisovat požadovanou trasu kolem Československa. Rozložili jsme si u pokladny plán naší pošetilé výpravy a kontrolovali jej postupně s cestou, která se začala objevovat na jízdence.
Připravený plán před okénkem a vznikající jízdenka za okénkem se vzácně shodovaly. Tato potěšující souhra nás brzy sblížila s pokladní natolik, že nám svěřila přepočítávání kilometrů.
Kromě spolupráce na jízdence jsme se věnovali i individuálním pohovorům s cestujícími, kteří se za nás stavějí do fronty. Vysvětlovali jsme jim, že pro ně bude skutečně výhodnější, když půjdou k vedlejší pokladně.
V 11 hodin dorostla jména stanic na jízdence až do Košic. Víc slov se tam už nevešlo.Pokladní, o níž jsme v tu dobu už věděli, že se jmenuje Miluška Chytilová, nás uklidnila prohlášením, že pro druhou polovinu cesty nám vystaví jízdenku další.
Nejdříve však tu jízdenku první opsala ještě čtyřikrát. Jednotlivě, pro každého zvlášť. Takové bylo naše přání - pro případ, že by se někdo cestou ztratil. Při více jak čtyřiceti přestupech na celé trase by to nebylo nic překvapujícího.
Pak se pustila do projektování dráhy z Košic zpátky. V 11 hodin a 15 minu, kdy se jména stanic ohýbala někam k Bratislavě, vykřikla Miluška: „Konvice!“
Úprkem se hnala kamsi dozadu, odkud vzápětí vynesla do běla rozžhavenou konvici. Těsně pře naším neočekávaným příchodem si v ní postavila na čaj. Nezbývalo nám teď, než se omluvit za komplikovanost jízdenek, které rozžhavily konvici. Zároveň jsme pokladní utěšili faktem, že Československo ani zdaleka nepatří k největším zemím světa.
Čas činorodě plynul dál a v 11 hodin a 35 minut byla sada jízdenek vyhotovena až do Karlových Varů. Tedy tam, odkud je ochotná pokladní začala budovat přibližně před hodinou.
Před námi leží kýžené vstupenky na představení, o němž vůbec nevíme, jak dopadne. Víme jen tolik, že bude dlouhé. Značně. 2686 kilometrů.
Pokladní klade Petrovi poslední otázku, snad v profesionální naději, že ho alespoň jednou nechytá na hruškách. Táže se, jaká nám vyšla v plánech cena za jednu jízdenku.
„309 korun,“ odvětil Petr obratem.
Pohlédla na něj uznale: „Teda, počítat umíte!“ RNDr. Petr Přikryl, CSc., vědecký pracovník Matematického ústavu ČSAV, byl jejími slovy mile potěšen.
Zaplatili jsme u pokladny č. 1 útratu a rozešli jsme se. S domluvou, že se sejdeme v sobotu 15. července rovnou na karlovarském Horním nádraží.
Toto nádraží jako výchozí a zároveň konečnou stanicí naší cesty vybral v jízdním řádu počítač, který nám pomáhal hledat optimální spojení. Podřídili jsme se jeho výroku o Karlových Varech rádi. neboť jsme usoudili, že po několikadenní a několikanoční pouti po kolejích budeme lázně možná potřebovat.
Tak to byla ochutnávka z článku v Mladém světě, který vyšel v roce 1978.
Autor: Rudolf Křesťan
________________________________________
Nejrychlejší vlaková cesta kolem hranic ČR
Radek Hromuško dokázal do 6. do 19. října 2008 objet prostřednictvím navazujících vlakových spojů nonstop hranice České republiky, přičemž projel 1096 stanic a najezdil celkem 3673 km. Cestu započal na vlakovém nádraží Praha Holešovice a ukončil na vlakovém nádraží Praha Smíchov. V rámci absolvování této expedice s názvem "Cesta kolem Česka za 14 dní" rekordman využíval pravidelné spoje Českých drah, soukromou trať Sokolov - Holešovice a ve dvou výjimečných případech využil autobusové spoje. Ve vlaku strávil celkem 94:35 hod. Rekordní údaj byl zaregistrován do České databanky rekordů v Pelhřimově.
Muzeum rekordů Pelhřimov
Ranní mlha se rozplývá velmi pomalu. V Bělé nad Radbuzou měl vlak plánovanou přestávku. Narozdíl od cestujících jsme my dva cítili cestovní horečku. Není divu, vždyť to byla první noc bez spánku. Podle mých výpočtů nebyla poslední.
Vlak do Domažlic vyrazil včas a my jsme pochopily to, co je pro oblast Českého lesa typické. Dojíždění do práce. Ranní špička byla velmi podobná špičce v pražském metru s jediným rozdílem. Tady vypukla o dvě hodiny dřív než v Praze.
Vlak zajížděl až do německé stanice Furth in Wald. Těžko zvládáme základy němčiny, ale spokojíme se s pracovním, cestovatelským překladem „Pořád v lese“.
Cesta tam z Domažlic vede přes vesničku s roztomilým názvem Babylon, což bejvávalo velmi slavné letovisko pro Čechy, kteří nedostali výjezdní doložku do států RVHP (pro mladé čtenáře – Rada Vzájemné Hospodářské Pomoci).
Nevím sice, jak tehdejší Rada fungovala, ale moc hospodářské pomoci v Československu nebylo vidět. Mám takový pocit, že spíš určovala slavnému Kubrtovi kolik gumiček má vyrobit. Nicméně to už je opravdu hluboká historie.
Pasová kontrola je už dnes symbolická. Moment, kdy padnou hranice je za dveřmi. Až se vám nechce věřit, že před pár lety podél trati pochodovaly roty pohraničníků s nabitým samopalem.
Nádraží ve „furtu“ není jako nádraží ve Frankfurtu, ale je malebné, němečtí cestující jsou příjemní (úměrně jejich ekonomické situaci) a německá pasová kontrola jen chápavě pokyvuje hlavou, když vytáhneme kameru a procházíme se po perónu snažíce se o trefné komentování naší situace.
Nápad, že si sebou vezmeme kameru se ukázal jako velmi nešťastný. Za prvé TV Prima v podstatě nevěděla co s materiálem a za druhé – ta brašna byla těžká jako zápasník Sumo před odtučňovací kúrou.
Pobíhali jsme po perónu a dělali si srandu z živých vstupů ve stylu TV Nova. Pro nás to byla sranda a stejně tak i pro našeho průvodčího. Německý přednosta stanice a pasová kontrola taky pozoroval české podivíny, kteří aniž by vystoupili z vlaku, tak vyvádí šarády pro poklidné nádraží ve Furthu.
Naše situace objektivně nebyla dobrá. Ve Furthu jsme oba nespali už více než 28 hodin a Martin začal být evidentně nervózní, protože nám docházejí rádoby intelektuální témata a prší nás už ani jednoho nebaví. Ve „furtu“ jsme byli už devatenáct hodin na cestě a k našemu původnímu plánu přibylo celkem 44 kilometrů. Povážlivě se blížíme k hranici 3600 kilometrů.
Díky změně itineráře jsme získali tři hodiny času v Domažlicích, protože jsme museli čekat na přípoj do Klatov. Domažlice jsou kouzelné, chodské město. Mají tu vybavené internetové kavárny a hlavně tady prodávají chodský hrad. Ceny prý nesmí klesnout pod sedmdesát pět milionů.
Martin prohrábl přihrádku s kreditkama a volal svému manažerovi. Na moment mi bylo divné, proč ho oslovuje: „Tak co vole, jak se máš...“ ale pak jsem pochopil, že umělecké vrstvy mají naprosto jiné návyky, než jaké máme my, obyčejní smrtelníci.
Chodský hrad samozřejmě na prodej nebyl. To jen místní novináři zkoušeli všímavost obyvatel Domažlic. Stali před hradem a čekali až se jim na inzerát někdo ozve. Osobně se mi celá akce připadala vtipná, ale po pětiminutovém rozhovoru nás s Martinem přepadl hlad. Ani jeden z nás si neuvědomil, že nás čeká první teplé jídlo na cestě.
Přejezd z Domažlic do Klatov byl opravdu náročný a Klatovy nemají opravdu žádnou nádražní restauraci. Jeli jsme totiž starým „kovbojským“ motorákem, který má stahovací okno na kliku.
Klatovské nádraží je socialistický realismus jak vyšitý. Nicméně i socialističtí realisté musí jíst! V Klatovech po nich zůstal jen správně looserovský bufet, kde postávají místní sociálně problematičtí spoluobčané, kteří se napájejí lahvovou desítkou.
Právě tady jsme potkali místního pábitele Milana. Náš nový kamarád šedesátník Milan nás svým neopakovatelným stylem přesvědčil, že restaurace na autobusovém nádraží je taky moc fajn a pivo tam prý určitě mají.
Pivo měli, ale citron do čaje ne a káva byla v nabídce jen turecká. Pingl s unaveným výrazem a mastnými vlasy nám přinesl kávu, malé pivo, dva malé prcky tuzemáku a čaj s mastnými oky opravdu rychle. Nevím, kde tak rychle sehnal mastná oka do čaje, nicméně jsme si turistické protekční dávky vitamínů velmi vážili.
Konečně definitivně předal šéfování výpravy mě.
Tedy, ne, že bych si potrpěl na funkce, ale jsem starší, unavenější a hlavně jsem nikdy žádnou podobnou funkci neměl. Jenže nebyl by to náš básník, kdyby neměl nějakou podmínku.
Měl jednu a to drsnou. O této chvíle nesmím nikomu nic vysvětlovat. Byla to reakce na to, že se ukázalo to, že náš nový kamarád Milan už v podstatě ani neví jaké je století.
S opravdovou chutí jsme vyrazili do Železné Rudy. Cestou jsme zjistili, že vlak končí na Špičáku a tak Martin vyběhl z vlaku a na nádraží ulovil tři děti. Nevím, jaký měl původní záměr, ale sestřičky Vrbasovi mu vyprávěli o zimě a snowboardingu.
Inu, básník!
Tak a po příjemném se rozhlédnutí v nadmořské výšce musíme zpátky do Klatov a v půl osmé do Strakonic, kde nás čeká konečně zastávka a snad i pár hodin spánku.
...
Stránky pentalogie a knihy "Dvě tváře měsíce"
Zdroj: https://blog.idnes.cz/hromusko/den-druhy-pabitel-milan-a-kovbojsky-vlak.Bg08110736
Člověk, který píše, čeká odezvu. Nečeká zisk, nepočítá objednávky neví co to je tabulka nebo graf. Jednoduše Excel“ nežere. Jediné po čem t...
