Výstavní trojky, postava jako bohyně a blankytný pohled - to byla opravdu vzrušující kombinace. Já se moc nedokážu prodávat, ale kdo to umí, má vyhráno…
Tak tady nemám šanci. Na potítku před personálním pohovorem seděla krásná blondýna s trojkama a její lýtka by mohla vesele účinkovat v televizní reklamě na Veet.
Proč já mám takovou podělanou smůlu…
Přehodila si kolínko přes kolínko, až mi jezdec na zipu poskočil o tři zoubky směrem dolů. Tak to fakt nemám šanci. Makám skoro dvacet let, a teď abych dostal na p*del od erotomanky v minisukni?
Rozepnul jsem knoflík košile, abych k sobě pustil trošku vzduchu. Hlava se mi mírně motala. Proč já jsem proboha to svoje CV vlastně posílal? Jasně, mám na to místo, ale, jak může chlap soupeřit s trojkama, který mají ještě nalepené umělé bradavky!!! Bodejť, má je umělý. Takový prsní dvorce jsem naposled viděl v Playboyi. Dívka dubna 2003 je měla takový, ale tahle křehulka si je jistě koupila jen kvůli pohovoru.
Způsobně spustila kolínko vedle kolínka a koketně se napila z umělohmotného kalíšku studené vody. Pozoroval jsem nás dva sedící v zrcadle, které bylo připevněno na dveřích. Docela fikaný způsob, pověsit zrcadlo na dveře zasedačky, kde probíhají pohovory. Vidím zcela jasně sedačku, dvě postavy, její růžové kalhotky, vypasovaný výstřih a své začínající vrásky v obličeji.
Pravou rukou jsem si přejel lehký pramínek na skráních a myslel na ten příjemný hlas personální poradkyně. Prý na tu funkci mám.
Bodejť by ne, vždyť píšu už takových let a abych neměl na místo pátého redaktora v provinčním týdeníku?
Když se postavila, tak jsem si uvědomil, že vedle mě nesedí dívka, ale vamp, vražedkyně a Johanka z Arku v jedné osobě! Měla postavu jak bohyně. Však proč by také ne. Bylo jasné, že právě vyšla ze školy.
Ta by dělala rubriku "Ze společnosti", jak vyšitou.
Jenže maximálně by to zvládla asi půl roku. Pak by jí zbouchnul nějakej vyžilej muzikálovej snílek a ona by chovala bejbátko. Představoval jsem si, jak sedím za stolem a ona přichází s kočárkem a prosí mě o čtyři stovky na Sunar.
Haha... krásná představa.
Raději jsem otevřel poslední výtisk bulvárního magazínu pro ženy.
Čekáme už patnáct minut. Tak to vypadá, že nás nevezmou ani jednoho.
"Neruším?" Kdo to na mě sakra mluví?
A ona kulila na mne očka, jak opuštěný štěně. Kdo? Ona!
"Ne, vůbec ne. Jdete taky na pohovor?" Usmál jsem, ale musel jsem vypadat jako debil. Na rohlíky je fronta jinde!
"Jasně. Moje první místo a pohovor taky!"
"Mno, já jich mám už pár za sebou." Zapřel jsem, že první jsem absolovoval ještě za Husáka.
"Já vám nevím, ale asi už nechci být redaktorkou. Jsem tak nervózní, že mi po zádech teče potůček potu, koukněte."
Natočila se ke mě zády. Šaty těsně obepínaly tělo, ale potůček nikde.
"To se vám zdá, nikde nic není, jste dokonalá."
"Jste roztomilý! Ale já ho tam cítím, sáhněte si." Zaváhal jsem vteřinu, jen vteřinu. Maminka by ze mě neměla radost. Osahával jsem před pohovorem svoji soupeřku, která byla minimálně o patnáct let mladší. Nikde ani stopa po potůčku potu. Ruka se mi třásla a na zádech ten potůček stékal mě.
"Opravdu nic. Máte nádherné... ehm, nádherná záda, opravdu."
"Děkuji. Snad vám to místo neseberu, to by mě mrzelo!" Usmála se chápavě a jasně mi tím dala najevo, že to nevzdá.
Mimoděk jsem si uvědomil, že jsem si dneska vzal zánovní slipy a módní boxerky za 390,- Kč jsem nechal v čistém prádle. Blbá úvaha, za chvilku mě čeká pohovor a já myslím na slipy.
Děsivý Pavlovův podmíněný reflex. Zip sjel o další tři zoubky níž.
Pořád se na mě dívala. Pozorovala mě tak, jak se pozorují obrazy v galerii.
"A vy píšete?" Opřela si bradu do dlaní a nespustila ze mě blankytně modré oči.
"Ale jó, píšu."
"I knížky?"
"No mám jednu vydanou."
"A jak se jmenuje?" Tak jsem proflákl titul své prvotiny a rozpačitě se usmál.
"Tu fakt znám. Máma jí má doma a tak jsem si jí přečetla. Hooodně se mi líbí! Teda, abych řekla pravdu, četla jsem si ji pod peřinou. To co tam píšete je pravda?"
"Něco je pravda, něco je fikce. Znáte to?" Zamyslela se a a zadívala se na můj obličej v zrcadle na dveřích.
"Vlastně ani neznám."
Chvilka ticha. Tak maminka si koupila mojí knížku a já si uvědomil, že mám věkově daleko blíž k mamince než k dceři. Hrozný, jak ten čas letí.
"A podepíšete mi jí?" Pořád mě pozorovala. Přikývl jsem.
"Tak dneska večer v devět u mě doma. Bydlím v Modřanech."
"To snad není nutný. Můžeme se sejít někde na kávě, ne?"
"Proč na kávě? Stejně by to skončilo u mě. Teď jsem nervózní a když se budu těšit na večer s vámi, tak zapomenu na pohovor. Psychologie je zajímavá, nemyslíte?" To mi neměla dělat.
Kývl jsem. V duchu se plaší všechny hormony a v hlavě mám chaos. To bude dneska zase výbuch. Domů se vrátím jako neúspěšný živitel svých dětí a tady budu vypadat jako chaotický blbec a k tomu ještě dostanu na frak na intimní večerní schůzce s pionýrkou!
"Tak v devět si vás vyzvednu u modřanský školy, ano?"
"Proboha slečno, za pár minut tady máme pohovor a já to místo potřebuju. Jsem nervózní, teče mi pot po zádech a vy mě zvete na schůzku k vám domů."
"No, zvu. Hele je to lepší, než kdybych vám to místo vyfoukla, na schůzku vás nepozvala a ještě si z vás udělala srandu, nemyslíte?"
Měla pravdu, ale kde bere ty nervy. Najednou se změnila, usmívala se a čekala. Já se bořil do sedačky a cítil se malý, menší a nejmenší na celém světě.
Najednou se rozletěly dveře zasedačky. Vyšla slečna a mladík s obličejem posetým uhry. Slečna lakonicky oznámila, že místo už je obsazené. Seděl jsem ještě minutu. Blonďatá gazela se zvedla a zaujala bojovný postoj.
"Jak můžete ukončit pohovory, aniž by jste mluvila se všemi kandidáty?"
"Prostě máme vhodného člověka."
"Koho? Tu zkvašenou napodobeninu Brada Pitta? To snad nemyslíte vážně! Kde máte šéfa?"
Levačkou odstrčila asistentku od dveří a vlítla do místnosti, jak rozzuřená lvice. Slyšel jsem její křik, ale nerozuměl jsem ani slovu.
To je fúrie!
Chabá obrana šéfa byla slyšet jen v momentech, kdy se nadechovala a to vůbec nebylo moc času na smysluplnou obranu. Mladík se pomalounku zmenšoval a asistentka pobaveně sledovala hádku.
Najednou bylo ticho. Blonďatý ďábel vyšel ze zasedačky.
"Do dvaceti minut nám zavolají!" Chytla mě za ruku a vyvedla z budovy. Na ulici se zastavila, usmála se na mě a tiše prohodila:
"Tak večer v devět u modřanský školy. Je tam zastávka tramvaje. Budu se těšit." Nečekala na odpověď a zmizela. Stál jsem před tím barákem v šoku! To nebyl pohovor, to byl přírodní úkaz.
Sedl jsem si v nedaleké kavárně na skleničku a usmíval se. V tom zazvonil telefon.
"Ano."
"Dobrý den. Teď jste u nás byl na pohovoru."
"Ano, no vlastně ne..." Poznal jsem hlas asistentky.
"Bereme vás. Nástup zítra v plně zbroji. Těšíme se na spolupráci."
"Co... Děkuji."
"tútútútútútú"
Tak teď už jsem nerozuměl vůbec.
___________________
Umělé bradavky a ženská přirozenost 2. díl
