Nevím proč vám vlastně píšu tento dopis. Myslím, že nikoho nezajímá pravda a ani já ji vlastně neznám.
Kolikrát, když večer usínám, přemýšlím nad tím, co stalo a doufám, že až se ráno probudím, nic z toho o čem vím, že se stalo, nebude pravda.
Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy
Jak podivně mi zní to slovo "pravda". Vím, jen, že jsem způsobil bolest těm, kteří si to nezasloužili. Nejsem necitelná bestie. Cítím bolest, pokud tak budeme říkat té podivné směsici samoty a strachu.
Myslíte, že necítím strach?
Ale ano, já jsem cítil strach celý život. Tušil jsem, že jsem jiný, ale nevěděl jsem, že jsem na světě jen proto, abych způsobil tolik bolesti.
Vím, že se mnou chcete mluvit a já nevím, co bych vám říkal. Neumím ještě o tom mluvit. Dokonce na to neumím ani myslet.
Snad jen, když si prohlížím Kamilčiny fotky, tak si uvědomuji tu noc. Je to takový černobílý film plný absurdních obrazů, kterým nemohu uvěřit.
Ještě teď vidím rozběsněného Tondu, jak se žene proti mně. Vidím Petra, jak se tváří záhadně. Nerozumím těm obrázkům, ale když sedím tady na pelesti a kolem chodí bachaři, tak to asi musí být pravda.
Prý mne čeká soud. Je mi to jedno, protože jestli jsem to udělal, tak soud není pro mne. Ten je pro ty ostatní. Trest, který ten soud vynese je trestem pro všechny, kteří mne měli rádi. Asi jich moc nezbylo, ale nevím, asi se nedokážu podívat nikomu do očí.
Já vím, zeptáte se mě, jak to vlastně začalo? Byla to hra, ano hra na dokonalou vraždu. Vlastně v tom bylo i cosi navíc. Jenže to má ještě čas. Teď, byste to ještě nepochopil, pokud ovšem pochopíte to, čemu já nerozumím.
Začalo to už hodně dávno. Když si to uvědomím, tak na začátku byl můj přechod do Prahy. Chtěl jsem dodělat potravinářskou školu a dělat sládka v pivovaru. Klukovský sen.
Znáte ty pocity, když po něčem toužíte a přitom víte, že se to stejně nepodaří.
Rád s klukama pařím, rád pivo ochutnávám a tak jsem se ve třeťáku vykašlal na gympl a přešel do Prahy. Je to úplně jiný svět než u nás v Bílině. To víte, malé město.
Nesnáším Bílinu, nesnáším maloměšťáky a Praha to byl balzám. Když nad tím přemýšlím, bylo to i prokletí.
Cítil jsem se hrozně obyčejný a sám. Ve třídě to bylo v pohodě. Potkal jsem tam spoustu kámošů. Nejvíc jsem pařil s Vojtou. To je syn naší profesorky. Je to takový vědátor a hodně chytrý kluk. Nikdy nezkazí žádnou srandou. S Vojtou jsem se začal bavit hned po nástupu do školy. Taky si rád zašel na pivo a tak jsem měl k němu blízko.
David to byl zase třídní filosof. Svoje úvahy prokládal chlastem a hraním na automatech. Nebyl na něj spoleh, ale prostě patřil mezi nás.
Jirka a Pepa jsou jen kámoši na pokec.
Holky se u našeho stolu střídaly. Jana chodila s Davidem a Věra s Vojtou.
Byly jsme taková normální partička, která si občas dala nějaké to pivo. Byly a jsou to fajn lidi.
Možná už nikoho z nich neuvidím.
Vidíte, vlastně mne ani nikdy nenapadlo, že jednou přijde chvilka, kdy někoho už nikdy neuvidím. Až loni mi došlo, že lidé z života jednoduše odcházejí.
Když mi loni umřel děda, tak jsem to cítil. Najednou jsem vnímal to prázdno. Od toho momentu byl děda jen vzpomínka. Už nikdy nenavléknu na šňůrku ani jeden zážitek s dědou. Hodně mne to bolelo. Nerozuměl jsem pláči na pohřbu, ale cítil jsem samotu a smutek.
Ještě jsem mu toho chtěl tolik říct.
Jenže stejně tak hodně jsem toho chtěl říct Kamče.
Na intru jsem moc přátel neměl. Docela mne iritovali ti zabednění vesničani, kteří si tam léčily mindráky. V Dejvicích bylo fajn, ale já miloval hospody kolem školy, takže jsem často v Suché dásni trávil čas i přes večerku.
Kluky na intru jsem nikdy nebral vážně. Oni měli ze mě strach a mě to opravdu bavilo. Líbilo se mi, že měli strach z kluka, který chodí na chemicko-potravinářskou školu.
Oni opravdu měli strach a to mne fakt bavilo.
Já vím na co se mne chcete zeptat. Na Kamču...
Nevím, pořád cítím bolest, když si na ní vzpomenu. Patřila ke mně, i když se mi snažila uniknout. Dost mne bolí náš prosincový rozchod. Víte, já se nikdy rozejít nechtěl. Já cítil, že bez ní budu poloviční.
Dokonce jsem si poslední rok začal psát deník. Vědecký deník. Zachytával jsem své pocity, její nálady, bolesti i vrtochy. Naprosto přesně jsem i zachytával intenzitu našich sexuálních styků.
Proč?
Já vím, myslíte si, že jsem zvrácená zrůda. Jenže vy víte co se stalo, ale já to na začátku nevěděl. Netušil jsem co se stane. Možná jsem z toho měl strach. Ano, měl jsem strach z toho, že jednou zabiju, ale netušil jsem, že bych dokázal zavraždit Kamču.
Zavraždil jsem ji?
Sám nevím!
Hledám v těch obrazech nějakou souvislost s realitou.
Mám strach, ale nechci lhát.
Chci se v tom vyznat. Pochopit to. Víte, možná jsem to měl opravdu v osudu – stát se vrahem, ale pořád tomu nevěřím.
Stírají se mi rozdíly mezi realitou a snem. Teď už šest měsíců nevím kde jsem.
Hledám cestu.
Možná to ani pochopit nejde to je to co mne děsí.
Víte přehrabuji se v odpadu svých emocí a ani nevím jestli to má smysl.
Nevím jestli bych se dokázal podívat do očí Kamčinýmu tatínkovi. Byl, vlastně pořád je to super chlap. Mám ho moc rád.
Hrával jsem s ním badbinton na ulici před jejich domem.
Nějak se bojím té pravdy.
Bojím se toho, že jsem opravdu zavraždil jeho dceru.
_____________________
Vrah a svoboda - SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy
Další díl bude následovat. Toto je reálný opisu dopisu vraha!
