Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemválka. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemválka. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 13. dubna 2025

Chce mě zabít sexem!

Kolikrát jsem jí unikal, jak raněné zvíře, a pokaždé jsem se vrátil polomrtvý touhou. Jenže tentokrát jsem se rozhodl a ukradl si z její koupelny svůj zubní kartáček.

Kradl jsem si ho tiše nad ránem. Potichu, protože Ona tiše oddychovala po dvouhodinovém ničení mé vrozené něžnosti.


Ano, ničila mě sexem! Jsem zajatec jejích sexuálních pudů. 

Teda, byl jsem otrokem. 

Dneska zmizím.

Na začátku se mi to docela líbilo. Moje první žena chtěla sex akorát po výplatě a o Vánocích. Vařila sice dobře, ale zástěrový sex se mi nikdy nelíbil. Bylo to jako pravidelná roční povinnost. 

Skoro jako Silvestr.

Jenže Petra mě dostala do úzkých. Její tělo je pro mě návyk. Každý den překvapení. Před týdnem přišla domů bez kalhotek a dneska si přinesla bičík.

"Petro, nemám nic proti experimentům, ale bičík! To je skoro jako na koně."

Usmála se úsměvem sexuálního devianta.

Nesnáším dominantní ženský. Nemám rád, když mě složí na postel, jako balík slámy a pak po mně rajtuje jak Váňa na Železníkovi. Ale to je její styl.

"Miláčku, dneska si uděláme něžňoučký večer se šlehačkou a na závěr vyzkoušíme vydráždit vzrušení bičíkem!"

Jak já nenávidím ty frygidky z Cosmopolitanu, které mi ničí život.

"Ale když mě to bude bolet, přestaneš!"

Zamračila se a postavila se jak stalinský úderník k úderu krumpáčem.

"Pavle, jestli nepřestaneš, tak nejenže nebude sex, ale pozvu si kluky a roztočím s nima grupáč a ty budeš za trest umývat v koupelně podlahu."

Teď jsem zatvářil já jako čínský bůh srandy a rozhodl se pro jasné vymezení mantinelů.

"Petro, mám tě rád, ale tyhle narážky jsou nemístný. To, že tě kluci balili u piva, ještě neznamená, že tě chtěj, a mimo to, Karel má častěji kapavku než ty menstruaci."

"Kapavka je možná lepší než bejt impotent!" zahlásila odcházejíc do pokoje.

Věděl jsem, že argumentačně neobstojím, a tak jsem se přichystal technicky. Jedna modrá mně a Petře jeden Stillnox do vína. Pokaždé zabere a Petra po druhém čísle usne jako drobeček.

"Miláčku, dáš si kuřátko na paprice?"

"Pavlíku, jsi ignorant. Nebudu přece lítat třikrát týdně na aerobic, abych potom nabírala z tvých večeří."

"Ale ty moje ještěrko, vždyť jsi moje něžňounká hubeňourka."

"To jako, že jsem vychrtlá jóóó?"

Do prčic, snažím se a snažím, i když mě pokaždé dostane!

Přišla ve svém podvazkovém koncertním oblečení plném vilnosti. 

Nesnáším boxerky, okamžitě je vidět reakce na viagru, když přijde doba!

"Tak pojď, ty můj malej leguánku..."

"Petro, neříkej mi leguánku, jsou hnusný a tlustý!"

"Hnusný, to je věc názoru, ale tlustý, ty přece chceme, ne dlobešku?"

Utekl jsem do koupelny. Nesnáším, když začne žvatlat. Drobná studená sprcha mě zchladila.

Petra už zhasla. Podvazky si na sobě nechala a sotva jsme dolehl, tak se na mě vrhla. 

Vrhla, špatné slovo. Naskočila jako Marianna na Sandokana a neomylně se trefila. Můj viagrou posilněný šíp se zabořil do čisté desítky.

Byla jako uragán. Vzrušující a divoká. 

Jenže pak zašátrala pravou rukou pod polštářem a do tmavé vzrušující noci se zalesknul bičík.

"Nééé!" zařval jsem, ale ona to brala jako pobídku, jelikož jsem tak rychle nadskočil s bederní oblastí, že taxis by se nechytal.

Bičík se zablýskl a plácnul mě do levého stehna.

"Bolííí, jaúúúú?!"

"Jen řvi, miláčku, jen křič!"

Pak už to vypadalo jako na dostizích a Petra mě mlátila jako plnokrevníka v cílové rovince. 

Vysmeknout jsem se nemohl. 

Pevně mě stiskla stehny, a tak jsem jen řval, jak mlácenej iráckej voják ve spojeneckém zajetí. 

Ve finále se mi zakousla do ramene tak moc, že jsem cítil, jak její porcelánové zubní náhražky prořezávají pokožku.

Po dalších pár minutách ze mě spadla jako hruška ze stromu.

Když jsem si setřel krev z ramene a spočítal šrámy na stehně, tak jsem pochopil, že se vrátím do Dolní Lhoty k mamince.

Na levou stranu se asi neposadím hodně dlouho, ale už se nenechám. Do tašky jsem hodil kartáček, bičík s mou krví a zmizel jsem z jejího života.

Ona je totiž nymfomanka!

úterý 25. března 2025

Tramvaj plná touhy

Po ránu, kdy jsem zpracovával agendu literární soutěže, jsem se odpoledne vykoupal a zaskočil do města. Odevzdaně jsem si sedl do tramvaje a nic nečekal. Všude bylo podivné ticho a já stejně ani nechtěl vnímat hluk klokotající tramvaje.

Ostatně, co by se v městské hromadné dopravě mohlo stát výjimečného?

Nějak jsem sice nechápal, co se to venku děje, a v tramvaji jsem si četl Fernauovo pojednání o římských císařích, ale vnímal jsem kolem sebe ty malé drobnosti, které dělají život zajímavým.

Doma jsem si všiml u zrcadla, že skráně pomalinku mění barvu ve středněvěkou šeď. Pro normálního chlapa je to vyznamenání, ale pro buřiče a revolucionáře to je opravdový pád do hlubin.

Místo hrdé smrti na barikádách zestárnu jako nějaký sebestředný a myšlenkově pomalý rádoby politik z vládnoucí strany.

Pak jsem si v tramvaji uvědomil, že je krásné jaro a že mám svět rád.

Rád stojím a pozoruji lidi kolem sebe. Už nepotřebuji třást kaštanem, abych zjistil, jestli je strom plný plodů, a nepotřebuji lézt do koruny, abych si dokázal, že jsem hrdina.

Nějak jsem prodal nároky na pravdu a vyměnil je za touhu pochopit sám sebe a smysl času pro jedince.

Seděl jsem naproti babičce v tramvaji a ona najednou vyndala fotografii z tašky. Třesoucí se rukou mi ji podala a řekla: „Byl vám celý podobný…“

Nechápal jsem kdo, ale pak jsem se zadíval na fotografii. Tam stál hubený muž a usmíval se. Nevím, jestli mi byl podobný, ale marně jsem hledal slova. Stará paní seděla a pohled se jí mlžil.

Myslíte, že mi je podobný?“

Usmála se a na chvilku zamyslela.

Odešel jednou za války a už se nevrátil. Zemřel v Terezíně. Na stěně jsem tam od něj našla vzkaz.“

Hlavou mi proběhla vzpomínka na Terezín a tísnivé ticho pietního místa. Všude plno bolesti.

To mě mrzí…“

Mladíku, nemusí. Padesát let chodím po ulicích a hledám ten obličej. Víte, milovala jsem ho, moc jsem ho milovala. Vzala jsem si ho ve čtyřicátým, bylo mi osmnáct a tatínek nám vystrojil veselku, a za týden zmizel.“

Třesoucí se dlaní si utřela slzu.

Hrozná doba, ta válka…“

Hrozná, mladý pane, hrozná. Ale celý život jsem litovala, že jsem ho nepolíbila, celý život…“

Stará paní seděla a plakala. Hlavou mi běžely miliony myšlenek. Vnímal jsem vítr venku na ulici. Cítil jsem plačící holčičku na chodníku a běžícího poslíčka za roh domu.

Zvedl jsem se a pohladil starou paní po tváři.

Pak jsem se naklonil a políbil ji na ústa.

Cítil jsem její vůni a vnímal každý pór její zestárlé kůže a vůni známého parfému. Po tvářích jí padala kapka za kapkou.

Otočil jsem se a vystoupil z tramvaje. Na ostrůvku pobíhalo splašeně několik lidí.

Tramvaj chvilku stála a stará paní přilepila dlaň na sklo a najednou zabzučela kola na kolejích a tramvaj zmizela.

Dneska byl krásný jarní den...

"Salát na scénu"

Člověk, který píše, čeká odezvu. Nečeká zisk, nepočítá objednávky neví co to je tabulka nebo graf. Jednoduše Excel“ nežere. Jediné po čem t...