Zcela jistě Kosmas, v době "tvorby" už opravdu „starý“ člověk netušil, že jeho kroniku bude někdo číst za stovky let. Nemyslel na marketing , distribuci, slávu, postavení nebo státní vyznamenání... a přesto jsou s námi jeho slova ještě dnes..
Každý, kdo něco píše , zaznamenává, vytváří, tak v první řadě zcela jistě nemyslí na zisk nebo slávu. Píšící buď z nadhledu zaznamenává nebo se dokonce stává součástí příběhu.
Všechno je to o emocích , osobním pocitu a puzení, které vás vede k zaznamenání čehosi, o čem si myslíte vy, jako autor, že to má smysl, význam nebo přesah.
Všechno je o emocích , osobním pocitu a puzení, které vás vede k zaznamenání čehosi, o čem si myslíte vy, jako autor, že to má smysl, význam nebo přesah. To je vaše odpovědnost, co chcete říct, vyprávět a koho tím chcete oslovit.
Platí to i dnes i když, reklama, marketing nebo vyšší zájem rozhoduje o úspěchu.
O krátkodobém úspěchu!
__________
Bylo mi dvanáct a moje třídní učitelka mne poslouchala jako kdybych přiletěl z jiné planety, ale já jí důvěřoval a tak jsem se svěřil.
Teď se cítím jako ten človíček v tom snu jen s tím rozdílem, že jsem sice nějaké příběhy napsal, stal jsem se v řadě případů „součástí“ děje a dokonce jsem byl sám sebou znechucený, že jsem nedokázal napravit "nespravedlnosti" SVĚTA...
Ale po letech nacházím nejen uvnitř sebe, ale i ve virtuálním světě, příběhy, které se mne stále dotýkají a já jsem nikdy neměl a ani nemohl vliv na jejich průběh.
Jen cítím, že se mé pohledy na děj i příběhy samotné v čase opravdu mění. Jako depresivní „novoromantik“ jsem cítil Rimbauda nebo Danteho zcela jinak než ho cítím dnes.
Není to o moudrosti, není to o hloubce, ale je to o jiném úhlu pohledu, vnímání, pocitu a samozřejmě i závěru.
Jako hloupý mladík jsem chtěl „zachránit“ svět. Poslouchal jsem desítky příběhů a v desítkách jiných jsem figuroval.
Cestu jsem si nikdy nevybíral, ale faktem je, že ve dvaceti jsem chtěl přivádět „padlé“ na „správnou“ cestu.
Samozřejmě, jsem je neviděl jako „padlé“ a o “správné“ cestě nevím nic ani dnes...
Ještě dnes občas cítím to neuchopitelné „nadšení“, ale už jsem starší ročník a tak ta oblaka raději obcházím...
Stal jsem se pouhým diktafonem to, co se děje kolem mne a nemám vliv ani sílu něco měnit. Jen vnímám, cítím, zaznamenávám a píšu. Zatímco svět se potácí v nadšení potlesků, ocenění, estrád a předepsané „veselosti“, já přemýšlím o tom co mi „diktafon“ zachytí.
Někdy zuřivě bouchám hlavou do zdi, někdy pláču a někdy se „jakoby“ vznáším nad realitou.
Ano, to zní celkem přesně.
Jestliže chci dnes být součástí jakékoli „skupiny“ lidiček kolem sebe, tak musím o spoustě věcí mlčet a jen kývat hlavou.
Zjistil jsem, že musím své „CV“ upravovat tak, aby byl nějak uchopitelný pro svého čtenáře. A pro každého jinak, takže v podstatě vytvářím alternace sama sebe...
Kdybych totiž vyprávěl reálný příběh, tak už dávno jsem internovaný na nějakém oddělení, kde by mi určil „hodný“ lékař určil diagnózu a já bych přes pletivem chráněné okno pozoroval park, který by pravidelně měnil barvy.
Vzpomínám si na jeden příběh Carla Gustava Junga o kterém psal. Jednou vešel do pokoje k pacientovi, který stál za výše zmíněným oknem a kýval se pomalu ze strany na stranu.
Klidně a tiše se spojenými rukami před sebou a Jung tem stál a pozoroval svého klienta.
Ten po chvíli vycítil, že není sám a bez toho, že by se ohlédl se tiše doktora zeptal jestli ví co dělá...
Jung se přiznal že neví a pacient jen namířil ukazováček k výhledu z okna. Jung se vedle něj postavil a snažil se poznat co mladík se schizofreniíí za zamřížovaným oknem vidí.
„Vidíte Slunce... a dole z něj vyzařuje takový malý ocásek. Vidíte to?“
Jung přikývl i když viděl jen letní kotouč Slunce.
„No a ten ocásek je sluneční vítr a já se pohybuji jako on a cítím ho...“
Ještě pár minut s pacientem pozoroval sluneční kotouč a pak v tichosti odešel a v ordinaci si ten zážitek zapsal.
Byl rok 1913 a v někdy v polovině třicátých let se v Egyptě našla tabulka s hieroglyfy, kdy bylo popsáno jak se „přivolává“ sluneční vítr.
__________
Ne, nejsem Jung i když být o sto let starší tak bych patrně byl jeho pacientem.
Faktem ovšem je, že „moderní“ společnost dneška není o otevřenosti, ale o skrývání.
Absurdita současnosti!
Všechno je otevřené. Na všechno jsou rešerše, gůglování, umělá inteligence a „rádoby“ otevřený přístup k informacím, ale výsledkem je opak.
Mám za to, že nás dnes neformuje „otevřenost“, ale naopak skrývání a předem připravené odpovědi. Když mluvíte s jakýmkoli personalistou, poradcem, pojiśťovákem, bankéřem – tak jsou věci o kterých jednoduše nemluvíte.
Dříve se tomu říkalo „bonton“, dnes se tomu říká „kaučink“. Tedy všichni vás připraví na realitu, ale vy musíte svou osobnost skrývat protože se jednoduše „nevejde“ do kolonek dotazníku a pokud se do těch „kolonek nevejdete“ ani vy, tak vám ani "Víra" nepomůže.
Získáte profil, který se s vámi nese stejně jako rodné číslo a každý to o vás ví...
„Viděla si ho? No to je ten o kterym se to ví...“, přičemž „to“ může být naprosto cokoli, co si vymyslí kdokoli, kdykoli a za jakýchkoli okolností a vy se “to“ ani nedozvíte.
Jen najednou cítíte, že už nejste součástí „sociální“ a tak musíte většinou „něco“ změnit. A tím „něco“ nemyslím „sebe“, ale svůj „profil“, „status“ nebo registr.
Většina lidí v té situaci hledá jakoukoli formu úniku... Zmizí, odjedou, přestěhují se, utečou, spálí za sebou mosty a pak někteří hledají sociální „skupinu“, kde mohou žít.
Asi jsem to měl udělat i já!
Slovo „někteří“ jsem zvolil záměrně, protože „někteří“ už nehledají NIC!
_________
Minulý čtvrtek jsem „kochal“ fotbalem v televizi a telefon mi vyzváněl. Po osmé večerní mívám vypnutý zvuk a telefon nekontroluji.
Fotbal skončil a já byl spokojený, že Plzeň ukradla v Římě tři body místnímu AS a jen tak mimochodem jsem zkontroloval telefon.
Bylo asi 22:30.
Okolo 23:00 jsem se pokoušel dovolat, ale nedařilo se.
Na začátku října bylo dámě 78 let.
Ano, je to takový emotivní vysavač, který umí lidi kolem sebe nejen vysávat, ale i využívat. Často jsem míval pocit, že žije ve světě, kde se dá koupit úplně všechno...
Ale nedá...
Osm volání během deseti minut už bylo dost i na mou maličkost, která se snaží být užitečná každému s výjimkou sebe samotného.
Zkusil jsem volat. Opakovaně. Nezvedala.
Pak najednou zvedla mé volání a poprosila mne, abych přišel, že mi chce něco říct...
Bylo 23:10.
A já šel.
Čekal jsem dlouho, ale nakonec otevřela dveře a pak se odšourala na své „kanape“ v kuchyni. Lehla si...
Snažil jsem se z ní dostat, co se vlastně děje, že už je po jedenácté večer.
Samozřejmě už nějakou drobnou životní zkušenost mám a tak jsem nijak „netlačil“ a trpělivě jsem čekal na odpověď. V hlavě se mi mihotala slova faráře o tom, že každý máme svého anděla...
„Víš, už se mi nechce žít... nechci být nikomu na obtíž... chci umřít...“
Ty tři věty se zařízly do tmy a já je cítil hluboko v podvědomí.
„Ale to já taky...“, vypustil jsem první emoci, kterou jsem cítil, ale v realitě už neodpovídala a asi minutu seděl, koukal na telefon, klepal na rameno paní sousedce a rozhodoval se co udělám.
Viděl jsem ji jak bezmocně leží a viděl svou maminku. Viděl jsem v ní i sebe. Viděl jsem osamocení, vyhnanství, úzkost strach, bolest a beznaděj.
Beznaděj, ano, to je to správné slovo.
Ona mi volala v zoufalství o pomoc a já cítil, že ji chce. A anděl asi nikde nebyl. Jen tlumené světlo v garsonce, běhající pes a ticho.
Nevím, já sám bych asi nikoho v té situaci nevolal, jenže nikdo, nikdy nemůže vědět, jak se zachová ve vrcholném osamocení, bolesti a úzkosti.
Ta situace, ty emoce se nedají předvídat!
Jenže, dáma těžce oddechující volala mne a já tím, že jsem zvedl telefon se stal součástí rozhodování! Aniž bych chtěl, věděl "PROČ", přebíral jsem odpovědnost a i tu nedefinovatelnou bolest!
Pokora, to jsem v tu chvíli cítil.
Ta minuta v hlavě mi spustila spoustu hodin záznamu Vzpomínky, myšlenky a pocity viny se mi míhaly hlavou a já "jen tak" mimoděk zavolal záchranku, vysvětlil situaci a otočil dámu na bok, abych jí ulevil v dýchání a pozoroval mihotající světlo nad kuchyňskou linkou.
Kolem mne pobíhal její malý pejsek, který měl prázdné misky a tak jsem i jeho obsloužil a záchranářům, kteří už stáli u dveří, jsem vysvětlil situaci...
Dáma byla odvezena záchranáři, já bezmyšlenkovitě zajistil pelíšek pejskovi a zamknul jsem její byt.
Musím se přiznat, že když jsem si konečně lehnul do postele, tak jsem se cítil jako voják po bitvě s obrovskou ranou na hrudníku, krvácel jsem a hlava byla v jednom ohni.
Ten pocit mne pohlcoval, ale rval jsem se s tím i když jsem nemohoucně zíral do tmy.
Ještě v noci mi volala paní doktorka z nemocnice, že paní je v tuto chvíli „zabezpečená“, ale ráno ji čeká převoz na další léčbu.
Poděkoval jsem a myslel jsem to více než vážně, protože nejistota mne ubíjela...
Myšlenky, vzpomínky i úporná snaha neudělat chybu mne pronásledovala celou noc.
Navenek jsem asi vypadal klidně, protože ráno, i když moje hlava „nezabrala“ ani na minutu, jsem předal klíče od bytu a situaci vysvětlil paní vedoucí z pečovatelské služby
Pak jsem se doma zavřel na celé dva dny a nevycházel...
Paní mi nakonec volala a z nemocnice...
V podstatě řekne jen slovo a pak mlčí, ale já vím, že je na druhém konci a … žije?!
Člověk je tvor společenský, sám ztrácí sílu a nemůže přežít. Takový je zákon Homo Sapiens...
Vnitřně cítím a jsem o tom přesvědčený, že největším nepřítelem člověka je osamocení, ztráta kontaktu a neschopnost komunikace...
Ano, samota má na svědomí nejvíc lidských životů, i když o tom neexistuje a ani nemůže existovat žádná statistika.
Osamoceného člověka se nikdo nemůže ani nebude ptát na to, jestli cítí samotu.
Samota nemá stupnici, nedá se změřit, není na ní léčba a neexistují na ní ani odborníci nebo „uchopitelné“ studie.
Občas to s námi vypadá tak, že přestaneme listovat kontakty v telefonu, kytky za okny uschnou, okno se zavře, člověk se zamkne a vypne i zvonek u dveří...
Je to podobné, jako když domácí miláček ztratí pána smutně leží na rohožce. Jenže člověk za těmi dveřmi zůstane sám a samota ho pohltí...
Jsem rád, že mi paní z nemocnice telefonuje...
A do svého „CV“ to napsat samozřejmě nemohu a celý příběh o osamocení zůstane jen v mé hlavě. Časem zapadne prachem, květiny za oknem uschnou, dveře se neotevřou, telefon se vybije a zvonek nezazvoní...
A Kosmas? Ten si zcela jistě našel svého anděla, který vedl jeho ruku, já jsem svou knihu odhodil za postel, zhasnul jsem světlo a v duchu listoval svými kontakty.
Možná jsem hledal a hledám „svého“ anděla, ale cítím, že jsem ho musel hodně urazit a on to se mnou prostě vzdal...
Ale do nočního ticha mi zazvonil nečekaně telefon...
