Terezko, já jsem nechtěla! - 2.díl

 

Probudil ji hluk v pokoji. Tiché sténání, přerývané výkřiky. Pohled ztracený v noční tmě klouzal po žlutavém stínu pouliční lampy. Otevřené okno  přinášelo noční vánek, který uměl pohladit.

Každé ráno se bála se jít do pokoje. Přesto mívala ráda ta rána, kdy maminka ještě spala a nekřičela na ni. Vstala a vylezla na okenní parapet. Pozorovala šedavý úsvit, který se rozléval nad vybledlou ulicí.

Vedle v pokoji byl klid. Najednou vše utichlo. Jediní ptáci venku zpívali ranní etudy o usínající noci.

Terezko, já jsem nechtěla! - 1.díl

Sedla si na koberec doprostřed pokoje s prstíkem v puse. V koutku očí se leskla slzička. Měla strach, že pro ni přijde babička. Bála se každé ráno, že přijde a unese ji z jejího světa. Nechtěla odsud, ale babička ji prostě ukradla...

Hrála si se starou máminou panenkou. Panenku měla ráda. Jmenovala se Evička. Hodně jí připomínala mámu. Usměvavou, veselou mámu, ne tu co jí mlátí a křičí. Máma se teď často mračila a bývalo jí špatně.

Už ji nebavilo sedět na koberci. Dveře pokoje tiše vrzly do ticha. Vydala se opatrně na cestu ranním bytem. Ráda se toulala bytem. Ráda se toulala ve svém království. Měla desítky schovávaček, kde měla své kousky tajemství: korálky, které vzala holčičce na pískovišti, dárek, co dostala v MC Donaldu, gumičky do vlasů od babičky.

Na stole v kuchyni byl nepořádek a pod stolem bylo něco rozlito, všude střepy a nedopalky. Upila malinko Coca Coly a s pocitem viny posbírala rozházené sýrové tyčky.

Sedla si k televizi. Blikající světlo obrazovky ozařovalo pokoj, ale ji přestalo rychle bavit. Vydala se na další výpravu. Cestou našla pohozeného medvídka a vzala si ho do náruče.

Prosklenými dveřmi viděla mámu v ložnici. Potichoučku otevřela dveře. Máma ležela nahá na posteli. Pohladila ji na zádech. „Máma je krásná,“ pomyslela si a dřepla na bobek. Dlouhé minuty pozorovala její obličej.

Milovala ji. Prstíky pohladily maminku na tváři a po vlasech. Pak se k ní schovala. Milovala ty chvilky, kdy spala a ona si k ní mohla vlézt a schovat se do tepla zahřáté peřinky. Přivinula se a políbila ji na tvář.

Petra se zavrtěla a zadrmolila cosi ze snů a pak se najednou převalila se a zavalila malou. 

Celou vahou zavalila dětské tělíčko a malá cítila, jak ztrácí dech. Ručičky osamoceně bojovaly o vysvobození. Pěstičky bouchaly do nahých zad a prstíky vrývaly do nahé kůže svůj podpis.

„Mamííí!“ snažila se křičet. 

Údery do zad a máma se ani nepohnula. Nic totiž necítila, nic nevnímala. Jen spala, tvrdě spala a malá se už nemohla nadechnout.

Vyprchával z ní život, pomalu a tiše.

Pomalu přestalo malinké srdíčko bít.

_________

Pokračování bude - Terezko, já jsem nechtěla! - 3.díl

Terezko, já jsem nechtěla! - 1.díl

Seděla na bobku a plakala. Dlažba na chodbě přijímala vlhké doteky slz. Klidně a vyrovnaně. Alespoň ta podlaha je dokázala přijímat. V ústech pach rumu od včerejška. Kolena nesla stopy obtisknutých zubů a bílá místa vytlačených obdélníků už začala červenat.

„Jsem kráva!“ zařvala a v kruzích obcházela těsnou chodbou.

Zmatená zamířila do kuchyně. Z poloprázdné láhve odlila další dávku. Vnímala mlhavě, jak se jí motá hlava, jak si další kapky opileckých slz prorážejí cestu rozmazaným líčidlem. Dlaní si opřela čelo a s bolestnými vzlyky zvracela na špinavou podlahu. 

Hrudník vzdouvající se zoufalou nevolností se najednou uvolnil a nechal ji usnout.

Probudila se, když slunce vtíravě prosilo o pozornost.

Smrad zvratků a nepořádek na stole s propáleným ubrusem od zapomenuté cigarety jí v paměti přehrál včerejší zoufalství. Žaludek se obracel z pachů, hladu a strachu. Cítila strach a bála se jako každý den. Bála se usínat sama, bála se probuzení, bála se lidí, bála se světa, který ji neuměl a nechtěl přijmout. Opilá se často brouzdala špinavým bytem s pocitem viny. Neuměla pochopit, proč ty pocity mívá, ale s každým úsvitem přicházely.

Nenechávala nikoho zůstat do rána. Sama se cítila jako děvka a podle všech morálních a etických pravidel prostě děvkou byla.

Pohledem do zrcadla se už dávno nezabývala. Sedla si na zem a otřela si obličej špinavým ručníkem.

Už neměla sílu ani brečet, neměla sílu se zvednout a cítila, jak neudrží moč. Čůrek jí stékal po stehnech a rozléval osvobozující teplo. 

Bylo jí příjemně, cítila, že teď zase usne.

Oční víčka se ztěžka otevřela. V hlavě jí probíhaly obrázky včerejší noci. Všechny podobné večery jí splývají. Do pomalých žaludečních křečí problikávají obličeje a jejich smích a alkohol ve špinavých skleničkách.

Ještě teď cítí, jak se jí rum lepí v záhybech kůže. 

Rozléval ho někdo na ni, když ležela na zemi nahá, jasně, byla nahá. Ještě teď cítí drzé jazyky, jak loví kapky alkoholu v jejím pupíku. Hodinu ji olizovali a ona se nebránila. Trpce se usmála, vlastně ani neví, jestli to byla nepříjemná vzpomínka. 

Byla ráda, že je to vzpomínka, něco, na co si dokázala vzpomenout.

Ticho ji konečně probralo. Prošla zpátky do kuchyně a pomalu otevírala všechny skříňky kuchyňské linky. Našla jen otevřenou krabičku sardinek. Špinavou vidličkou brouzdala bezcílně v rozsekané rybině.

„Sakra, kde je malá?“ pomyslela si. Ranní bolesti hlavy jsou nesnesitelné a malá vždycky hrozně křičí. Asi ji vzala máma do školky. Máma ráno chodívá, a když ji vidí opilou, bere malou k sobě.

Asi ji opravdu vzala máma. Rybičky ležely na kuchyňské lince od minulého víkendu a pach už ztratil nádech olejovek. Udělalo se jí zase špatně.

Pažemi objala mísu a zvracela. Žaludeční šťávy zbarvily mísu do zelenožluta a ona padla skoro do bezvědomí. Těžce nabírala dech, ale žaludek se uklidnil. Opláchla se a lízla si rumu ze skleničky zapomenuté na umyvadle. Zrcadlo odhalilo zarudlá bělma a šedavou unavenou pleť po včerejším mejdanu.

Dveře do dětského pokoje byly zavřené, přesto vešla. Potichu a pomalu došla až k postýlce.

Malá spinkala tiše a klidně. V noci se počůrala a moč na matraci vykreslila obrys jako z dětské knížky. Vypadal jako krteček. Usmála se, ale zároveň jí projela zlost. Už je jí pět let a pořád se počurává. Hrůza, to se nedá vydržet.

„Vstávej, nespi už! Už je ráno!“

Malá nereagovala, spala tvrdě.

„Sakra, vstávej, musím tě převlíknout. Pochcala ses. Já nevím, co s tebou mám dělat. To se opravdu nemůžeš vyčurat?“

Malá dál ležela na mapě vlastní moči v mokré noční košilce, která obepínala její boky. Na kůži pod mokrou košilkou byla patrná husí kůže.

„Holka jedna, neser mě a vstávej!“

Marně třepal a povadlými ramínky holčičky. 

Je mrtvá, nežije, nedýchá...

_______________________________________

Pokračování:

Terezko, já jsem nechtěla 2.díl