Lásko, když se narodíš, jsi čistá a geniální ve své prostotě, a s prvním hříškem, který spácháš, dostaneš do vínku ten biblický pocit viny. Někdo tomu říká emoce, někdo hřích, ale já tomu říkám strach ze života, z věcí příštích.
Víš, lásko, pomalu svítá - 1. díl
Víš, lásko, pomalu svítá - 2. díl
Je to už dlouhá doba, co jsem byl s tebou, moje malá, éterická, něžná, ale já se přesto zabývám jen tebou.
Nezlob se, prosím, na jednoho ztraceného dobrodruha, co nemá moc odvahy vzít svůj život do vlastních rukou.
Je nás víc, viď, lásko.
Toulal jsem se často a všude jsem viděl spoustu zbytečného strachu. Dokonce i holub, kterému se zalíbil zbytek housky na nástupišti, se bál jít k němu blíž a ukrást ho svým soupeřům.
Usmíval jsem se, lásko, ale sám jsem byl plný stejných pocitů, když přijel vlak, který mne vracel do nesmyslného pekla, které jsem si sám připravil. Zní to hloupě, ale tak to je.
Žádný soud, žádný člověk netrestá tak, jak trestáme my sami sebe.
Vlak drnčivě a se skřípěním přijel na nástupiště, dveře se otevírají a lidé plni nedočkavosti nastupují do špinavých otevřených dveří místní lokálky, a já nechápu, kam že to mám jet.
Stejně jako před lety, lásko. Moje malinká zůstává a já mizím.
Já přece vím, na co se mne ptáš.
Mám strach z pravdy, vlastně jsem si ji nikdy nepřiznal.
Jsi první a určitě poslední, i já se budu snažit zamést stopy vlastních provinění.
Dlouho jsem byl sám, ale před potopou byla v mém životě žena, tobě tak podobná. Něžná, sladká, hodná, hysterická, umíněná i panovačná, prostě stejná jako ty.
Miloval jsem ji.
Nevzpomínám si jak, ale miloval.
Možná víc, možná méně než tebe.
Odešla a já mám strach rozhrnout mlhu vlastních vzpomínek a pocitů.
Je to bolestné tou syrovostí a bolestí, kterou cítím kdesi v podvědomí.
Vlastně si vzpomínám na útržky prožitků.
První jasný pohled mám na procházející se lidi kolem mne. Bylo to stejné jako v den, kdy jsem odjížděl od tebe, lásko.
Nádraží, nástupiště a křik z tlampače. Podivuhodný pach, co všechny stíny objímá a já sedící s cigaretou na kovovém zábradlí před deskou s odjezdy vlaků. Byť tehdy byla noc, lidé korzují a sledují, kdy to odjíždí.
Já věděl, že nikam už nikdo nejede, všechno jsou jen stíny.
Tiše jsem se zvedl a procházel s hořící cigaretou po hale. V hlavě mi straší milióny obrazů té jediné. Nedopalek přistál u koše a něčí ruce rozechvěle děkují té šanci, bez strachu okřídlených.
Koutky mi pohrává úsměv, přestože se smát nechci.
Spíš tichou bolestí opilý usrkávám u pokladny vlažný grog a vím, že tam půjdu.
Půjdu se přiznat!
Dívka, co přisedla vedle, prosí tichým žebravým hlasem o cigaretu a já, protože vím, že u toho nezůstane, podávám celou krabičku. Sama se zalekla svého úspěchu a tiše mizí mezi stíny.
Už vím, že to musím udělat.
Zvedám se a snad popadesáté procházím halou a jdu tam, kde se nechápavé unuděně přísné obličeje změní v překvapený výraz. Přiznal jsem se...
Stejně jako dnes!
_____________
Další díl...
