Usínám

Světýlko,

přišlo ke mně do pokoje.

Tiše se mihotá a přesto,

rozsvítilo!

Položilo si svou tvář na mé tělo,

něžně, teple, sladce,

zahřívalo.

Mé tělo studené

a hloupě stulené,

leží jakoby nebylo samo,

opuštěné.

Paprsky kloužou pokojem,

narážejí.

Narážejí na lampu, stůl, skříň,

je popletené.

Mlčky jej beru do dlaní,

"Copak světýlko něžné,

ztracené.

V přívalu nocí ztrácíš stopy,

Kam patříš, kam?

Kde máš své místo?

Jsi přece v mé náruči,

na mých víčkách,

rozpuštěné ve vlasech.

Víš to víš!

Usměj se na mě,

nejsi ztracené,

od teď a napořád,

budeš jen mé,

jen mé.