Vzpomínka

Vídávám je před sebou,

něžné oblinky tvých ramen.

S něžnou hebkostí alabastru tvé kůže.

Sladké dolíčky něhy

a vrcholky vášně.

Ó, jak rád je líbávám!

Nasávám vůni,

zadržuji dech.

Prsty kloužou po mapách tvého těla,

tisíce něžných vrcholků,

stovky útesu,

desítky řečišť.

Tříštím se na nich, jak bílé vlny,

rozbíjím se jako skleněná miska

na kamenné podlaze.

Vídávám ji před sebou,

stydlivě skloněnou tvou tvář.

S modrým třpytem světlometů naší lásky.

Sladké rysy tvého těla,

tichá něha polibků.

Ó, jak rád je prožívám!

Nasávám vůni,

zadržuji dech.

Rety se krásně míjejí,

tisíce horkých omylů,

stovky sladkých potkání,

desítky tajných pohledů.

Rozpouštím se jako kostka ledu.

Skládáš si mě jako roztrhaný obrázek.

Na bílém plátně,

pod bílou střechou.

Nahá těla,

dech plný vášně,

stulená pod ničem,

uložená v prostoru.

Něžně má!

Něžně tvůj!

Výšky padají,

dotýkám se hloubek.

Černé kamení rudé žárem,

Hrany plné oblých doteků.

Sladká!

Má!

Stulená!

Něžná jako jarní vánek,

Ruce spletené.

Vůně, kterou slíbávám.

Teď, ještě teď.

Stále!

Kamení vypouští žár.

Lásko, usínej.

Chráním tě svým deštěm,

co hladí tě na skráních

a stéká lesem po úbočích

do mé náruče.

Stulená, spící, LÁSKA!?