Absence

Lásko,

něha vklouzla k nám do pokoje!

Cítíš?

Ten jemný záchvěv větříku,

když beru tě do dlaní,

odnáším tě sebou.

Modré mihotavé světlo noci

ozařuje naše tváře a prsty,

co kloužou nám po líčkách.

V dálce zuří blesky,

jsou jen kulisou našim výdechům.

Vem si mne, vem, jsem tvůj?

Já si tebe kradu lásko.

Zločin!

A přesto, nemohu jinak!

Jako květ slunečnice, otáčíš se,

dotýkám se a cítím

to teplo, teplíčko...

Těsné přimknutí povoluje,

svaly hraji unisono v něžném tanci,

který my svírající vypouštíme ven, lásko.

Rty připravené, zkoumající,

barevné doteky té žhavé lávy.

Pálí to pálí!

a spálený obličej žízní po utišení,

tiše pátrá a cítí pod pokožkou elektrické šoky.

Mozek už dávno nestačí vnímat

ty tisíce impulsů.

Vzdává to a odlétá do říše zvané něha.

V plamíncích co nás objímají

a nepouští,

našel jsem cestu.

Nacházíme místečko.

Kladívka lásky nechávají stopy,

sladké bílé šmouhy.

Tělo mám samý šrám,

vlásečnice nestačí vysílat,

hlasové strunky vibrují,

dech plný ohně.

Pohledy nočním tichem tápají.

Lásko, dávám se ti, dávám.

Šílený, nezvladatelný, umírající.

Tvůj!

Buď se mnou krásná,

stonek tvého těla usíná mi v náruči

slíbávám každou stopu únavy,

jsem s tebou, splýváme...

Patřil jsem ti dávno,

teď jsem jen celý tvůj.

Díky, bože!!!