Prohledat tento blog

pátek 14. listopadu 2025

Nesnesitelná krutost aneb polibte mi...

 Nejsem a nechci být moralista. Mám jen malý, pronajatý byt, velkou televizi, chytré hodinky, prázdné konto a dvě kočky...

A mám spousty myšlenek propojených do jednoho místa a v to místě hledám pevné body, kterých bych se chytil a nepustil.

Mám i balíček karet, který mi slouží jako relaxace. Jednou, někdy i dvakrát denně si vyberu náhodnou kartu, tu si položím vedle klávesnice a přemýšlím nad smyslem té náhody.

Dnes to byla dvojka křížová a náhodný výběr hudby mi zahrál Čajkovského.

Nemá smysl přemýšlet nad „náhodami“, ale...

Musel jsem vyrazit ze svého „kutlochu“ a jet na úřad, tedy ven „mezi lidi“. 

Jezdím tím autobusem čtyřicet let a mimoděk pozoruji vše kolem sebe.

Prázdné sedačky i unaveného opilce se skloněnou hlavou, co žmloulá v ruce špinavou rukavici. Připadá mi úplně stejný, jako ten před lety, kterého jsem zvedal před zastávkou ze sněhem zaváté silnice.

Na zadních sedačkám sedí mladíci s „revoluční“ náladou a nervózně pokukují po autobuse.

Řidič je zná.

Pozoruje je ve zpětném zrcátku. Nemá obavy, dělá to automaticky, ale cítí napětí, které se rozpíná vzduchem jako silný parfém cizinky, která se bojí.

Jen sam neví čeho a proč.

Maminka s kočárkem pořád věří v „naději“, ale v očích má strach. Ztrácí se v otázkách, které nedávají smysl, ale pro ni jsou pochopitelné...

„Bude ve školce ta nepříjemná učitelka?“

„Dostanu mateřskou?“

„Přinese mi pošťák obsílku k soudu?“

„Přijdu o malou stejně jako o malého?“

Paní , která si kdysi hrála na hřišti s rodinami prezidentů, zbohatlíků i odsouzenců, pozoruje krajinu za sklem a vzpomíná. 

Už je to roky, kdy se rozhodla „mu“ to říct, ale „on“ odešel a „ona“ mlčela...

A mlčí i dnes. 

Nikomu to neřekla a žije s tím svým, malým „strachem“, který cítí i muž stojící v uličce.

Na první pohled vypadá, jako opravdu „drsný“ muž, kterému z rukávu bundy vykuje tetování na předloktí.

Kolikrát už se ho chtěl zbavit. 

Kolikrát se jeho samotného chtěl zbavit i svět kolem.

Jen on ví, že se se svým zoufalstvím skrýval v nepoužitých betonových trubkách.

Schovával si tvář do dlaní a plakal. 

Ano, pláče i teď, kdy autobus prudce odbočuje doprava a zastavuje.

Chtěl by vystoupit, ale nemůže. 

Paní, která nastupuje se tváří odhodlaně, ale nervózně tiskne k tělu igelitovou tašku s plastovými květinami.

Jen ona ví komu a proč je veze.

Vzpomíná na matku i otce. Dokonce i na cestu, kdy jako malá cupitala po stejné silnici s maminkou se strachem z mrazu, sněhu a dokonce i z Mikulášské nadílky. 

V ten den totiž chodí čerti!

Paní stojící před dveřmi se upjatě drží tyče a sleduje to, jak řidič kouká do zpětného zrcátka. Jezdí tudy už dvacet let a ráno i odpoledne je to stejná cesta, ale ona se drží svého rituálu, který ji odcizuje i chrání.

Pohledem kontroluje řidiče, i když to nedává žádný smysl. 

On tuhle trasu jezdí už patnáct let a zavřený v kukani přemítá nad nedělním výsledkem Sparty. 

Mohl si vsadit a dokonce mohl vyhrát. 

Kdyby vyhrál, koupil by si letenku kamsi. Neví kam, ale určitě daleko odsud. Daleko od silnice po které jezdí každý den s nákladem osudů.

A můj svět je najednou tak malinký, nesmyslný, neuchopitelný...

Jako bych nebyl, nikdy neexistoval. 

Jako bych se vznášel i s tou nejmenší částečkou vzduchu a jen tiše zaznamenával změnu teploty, kapky vody, ale i radost, úzkost, samotu, nadšení i strach všech v tom autobuse..

Čtyřicet let a čas jakoby stál.

Jen na na filmu mých pohledů, pocitů i vzpomínek se odehrávají myšlenky, příběhy, osudy a konce...

Moje, jejich, 

ale i ty vaše...

sobota 1. listopadu 2025

Ut ameris, ama

Snad tisíckrát jsem začínal podobný dopis a nikdy jsem ho nedopsal.

Každý chlap je v podstatě slaboch.

„Bojovník s temnou duší a alibismem na jazyku,“ tak jsi to říkávala.

Právě proto jsem vzal papír, tužku a snažil jsem se vcítit, tedy „projít se ve tvých botách“. Týdny jsem skládal slova, zdálo se mi o tom, a jsem je zase mazal. Stín pochybnosti, plochost i neschopnost se vyjádřit... Víš, že psát dopisy opravdu neumím..

Stejně jsem se těšil na to, až ho budeš číst. Vídával jsem tě v představách. Tvé velké oči kloužou po bílém papíře a já nervózní stojím za dveřmi a čekám první reakci.

Pak se dlouze na mne podíváš, a já ucítím na zádech studený čůrek potu.

Pak uděláš krok a ten rozhodne.

Buď mne políbíš nebo projdeš okolo a necháš mne stojícího v prázdné ulici.

Bojím se toho okamžiku a přitom si přeji, aby už byl za mnou. Kdo se bojí nesmí do lesa. A já se bojím toho okamžiku, kdy mi zmizíš za nejbližším rohem nebo prostě odejdeš, tedy tak jak jsi odešla v pátek.

Klidně a rozhodně.

Tehdy jsi mne poprvé políbila a věděla jsi, že o tom okamžiku sním a budu snít snad celý život.

Říkáš si, že dopis píše jen blázen, který byl soudy prohlášen nesvéprávným šílencem, který si nabíhá na ostrou dýku tvého pohledu a vůbec mu to nevadí!

Ty mihotavé okamžiky pochybností a hledání sebe sama ve světě plném samoty.

Absurdita osudu.

Myslíš si, že se rád vzdávám, že nebojuji...

Možná si myslíš, že jsem bytostný romantik, který věří jen v lásku.

Ano, jsem bytostný romantik a lásku nechám, ať mne přesvědčí sama. Já jen urovnávám podmínky, vyrovnávám bagrem povrch a pak budu čekat na to, co láska sama postaví.

Každý vztah je složitý, ale upřímnost a čistota jsou zárukou kvality. I když je pravdou to, že moje i tvoje upřímnost a čistota je relativní pojem, který se nejen mění sám, ale měníme se i my a pak se z milovníků stávají utečenci a milovaných přístavy púro jiné bárky, které plují okolo a vyzařují pocity sounáležitosti.

Takových ztracených přístavů i lodí jsem už viděl...

Já tebe, tvou přítomnost prožívám a cítím, kdy láska začíná, i kdy láska končí. V našem případě je to opravdu složité.

Dva bytostní tuláci, oba máme problémy s alkoholem a oba dva si projdeme léčením. Tedy pokud se štěstím léčbu dokončím.

To víš mám už šest bodů a vypadám jako nenapravitelný kverulant.

A samozřejmě musíš ještě i ty nějakou léčbu nastoupit.

Věřím, že ji nejen nastoupíš, ale i dokončíš.

Podmínky máme dnes opravdu mizerné, oba dva bojujeme se stejným nepřítelem a oba dva si procházíme krizí sebevědomí i krizí naprosto nových emocí.

Já sice podléhám něžným úkazům lásky, ale neumím tě sbalit, jako housky na krámě a obluzovat tě podivnými sliby. Vím a umím jen jedno - tedy projít s tebou bouřlivým počasím a bez ohledu na hromy, blesky, prožít s tebou smysluplný čas, který je vymezený naší touhou.

Je to komplikované, ale jde to.

Zavři oči a nech mne ať hladím i skrytá místa.

Ucítíš podivný klid i tajemné vzrušení a to je Lauro „láska“.

Taková, která má smysl pro nás oba.

Vím, že dokážeme žít vedle sebe, respektovat se, milovat se... pohádat se a přesto k sobě najdeme cestu.

Mám rád tvůj klid i úsměv. Když se na mne podíváš, usměješ se a zamrkáš očima, tak jsem ztracený a zoufale už nechci být sám.

Výchozí podmínky máme stejné.

Nicméně já vnímám, že oba máme za sebou komplikované vztahy i komplikované životy. Oba jsme zranění minulostí a oba se s tím musíme vypořádat. Na cestě nebude rozhodovat o naší budoucnosti okolí, ale rozhodovat budeme my.

Vlastně ty, protože já jsem submisivní LEV. Vidíš, že jsi stejné znamení jako má matka a to byla panovačná PANNA. Myslím, že ty mi každé své rozhodnutí vysvětlíš.

Ale je to pár dní, kdy jsem tě už nechtěl vidět.

Byl jsem zmatený, raněný a sám.

Pro mne je důležitá důvěra a cit. Doufám, že to máš stejné. Také jsem si nevybral vztah v situaci, kdy se léčím a slyším negativní ohlasy, abych se citově neangažoval. Rozumím těm hlasům, rozumím skeptikům, kteří vynáší soudy bez průzkumu terénu.

Na druhou stranu je dost lásek, které tady vznikají a nejde ty vztahy jednoduše odsoudit. A víš co jim na ty hlasy a soudy řeknu: "Kdyby jste ji (myslím tebe) znali, pak pochopíte...! Ztratil jsem v minulosti hodně krve, ale všechny rány jsem si sám sešil, všechny jsou zacelené a já jsem tak otevřený nové lásce. Klidně projdu se svou průvodkyní tu nejdivočejší cestu, kterou nám osud připraví. "

Já se nebojím.

Srdce rozhodlo za mne a já musím jít tou cestou, která připomíná horský výstup na osmitisícovku.

Ano, vím, že ten souboj budu svádět i s tebou samotnou, s tvým strachem, který cítíš uvnitř. Často na něj myslím a víš proč. Je to jasné, já cítím ten strach podobně.

Pokud máš strachy a nezacelené rány, pak je dokážu vyléčit. Nejsem sice ranhojič, jsem jen obyčejný chlap plný citu, ale do boje s tvými větrnými mlýny jdu s hlavou nahoře.

Víš lásko, a promiň, že tě tak oslovuji. Cítím to tak a nechci se schovávat za formality, jsem prostě otevřený a vždy se k tobě budu chovat zamilovaně. Až se přestanu tak chovat, budu už mrtvý.

Víš lásko, já nejsem hazardér, ale v našem případě neudržím své emoce. Neumím žít pragmaticky, nemám spočítané plusy a mínusy.

Víš lásko, já vím jen, že jsem se zamiloval a není to poblouznění. Nejsou to rozdivočelé emoce. Dáváš mi smysl a proto budu bojovat až do konce.

Ano, vidím tě s dlouhým oštěpem stojící na bitevním poli, vidím své znavené tělo i ránu v boku, ale budu ještě dýchat.

Pak je jen na tobě, jestli mne necháš krvácet a zmizíš a nebo se ke mně skloníš a dáš mému životu smysl.

„Ut ameris, ama.“


středa 29. října 2025

Scénář: Nejasná sebevražda osmileté dívky - Mutějovice

Reportáž ČT - pořad Reportéři ČT

Poslední prázdninový den si malá Soňa a její dvě sestry udělaly s babičkou výlet do Rakovníka. Chtěly si užít poslední volný den a nakoupit pomůcky do školy. Odpoledne se vrátily spokojené a šťastné. Společný den se vydařil. Jenže o pár hodin později našla čtrnáctiletá Zuzana svou mladší sestru oběšenou na zahradě na ocelovém lanku. Přes nesčetné podivné okolnosti případu si policie udělala bleskový závěr - sebevražda.

Tomuto závěru ale nevěří ani rodina malé Soni, ani námi oslovení odborníci. Jak policie v tomto případě pracovala, to vám poví reportáž Radka Hromuška.
__________
Zde by měl být link na on line vysílání pořadu, ale ten se nějak v archivech ČT a  Reportérů ČT ztratil... (hledají ho)
__________

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Těch nejhorších zážitků je víc. Jít na tu patologii a nechat si ji ukázat. To bylo vlastně v době, kdy ostatní matky nakupovaly dětem do školy a já jsem musela nakupovat věci do rakve.


Radek HROMUŠKO, redaktor: Jedenáctiletá Soňa Krupková byla šikovná a talentovaná dívka. Milovala svou rodinu, měla spoustu kamarádů a jejím snem bylo jezdit na novém koni, kterého jí maminka slíbila. Chtěla se konečně stát správným jezdcem. Milovala cvičení na neosedlaném koni zvaném Voltýš. Jenže poslední prázdninový den letošního roku všechno změnil. Soňu našla její sestra oběšenou ocelovým lankem na dvoře jejich vlastního domu. Její oblíbený kůň byl jediným svědkem záhadné smrti.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Dozvěděla jsem se to cestou vlastně z práce, když jsem na benzince brala benzin a dcera mně křičela hystericky do telefonu, že "mami, honem přijeď domů, Soňa se oběsila". Já jsem to teda nebrala původně vážně, myslela jsem, že je to jedna z jejích zase legrací a ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: Jak ti bylo v ten moment?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: No, hrozně, no. To se nedá ani říct, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Křičela jsi?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: Já jsem volala o pomoc a potom přiběhli sousedi, no.

Svědek: Manželka začala řvát, ať utíkáme vedle, že zaslechla, že se malinká Soňa oběsila. Tak jsme sem rychle běželi, ona vlastně ležela v kufru a my jsme ji vlastně hnedka vytáhli a zkoušeli jsme jí dávat první pomoc.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Kdy jste viděla malou? Už tady vodtud?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Ne, ne, ne, ona byla tma. Malá tam ležela na zemi, u ní byli sousedi teda, který se jí snažili oživit a zrovna jí dávali masáž srdce, umělý dýchání. Volali záchranku, tak ta je nějak navigovala, co mají dělat. No, ale podle toho, že měla uvázanej ocelovej drát na krku, jsem zjistila, že to asi prostě je málo platný, no. 


Radek HROMUŠKO, redaktor: V jaký poloze byla Soňa? Byla čelem k tý zdi, když si na to vzpomeneš?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: Ona byla takhle ..., no, čelem ke zdi vod auta jako.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A ty jsi byla ta, která jí sundala z toho ...?

Malá Soňa ještě půl hodiny před svou smrtí připravovala ustájení pro svého oblíbeného koně Galéna. Sestra Zuzka ji slyšela půl hodiny před smrtí, jak práská bičem a chodí po zahradě. Jenže když se Zuzka vrátila na dvůr, tak Soňa nikde nebyla. V domě Zuzka zjistila, že se zároveň ztratila i domácí ochočená straka, a tak se rozhodla ji najít.


Soňa KRUPKOVÁ, matka: Prošla to tamhle ve stodole a vracela se tady tudy zpátky. No, a když došla sem k tomu autu, pod kterým ta straka se někdy schovávala, tak vlastně zjistila, že tam Soňa klečí a nehýbe se.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A jak to vypadalo? Jak vám to popsala?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: No, že Soňa vlastně klečela. No, a ten drát vlastně napřed neviděla, až když se s ní snažila teprve pohnout, tak zjistila, že tam visí za ten krk a že se nehýbe.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A vlastně malá visela tady nad tím prázdným kufrem?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Nad tím kufrem.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Tady ten dekl tady tehdy nebyl?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Ne, my jsme to zakryli kvůli stopám, no ale ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: A jsou tam nějaký stopy?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Nikdo se tím nezabýval.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Tak se podíváme.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Ona měla nohy pokrčený a špičky měla jako nějak dozadu.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Takže takhle někde tady mohla mít nohy.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Nějak takhle.

Radek HROMUŠKO, redaktor: 

Zvláštní poloha těla a způsob oběšení zarazil nejen matku, ale i svědky. Všichni včetně policie, která přijela na místo činu, začala hledat Sonin dopis na rozloučenou. Marně. 

Myslíš si, že Soňa měla důvod k tomu, aby spáchala sebevraždu?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: Já si myslím, že ne, protože, ty jo, opravdu ani v tý době žádný problémy neměla, na všechno se těšila, na školu, na kamarádky, na všechno no.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: My jsme spolu prostě komunikovali úplně v pohodě. Já nevím, třeba ten den před smrtí jsme byly spolu na louce a tam se mi svěřovala s velice svejma intimníma věcma, třeba zrovna kterej kluk se jí líbí nebo kterýmu klukovi se zase líbí ona. Jo, říkala mi, že je prostě šťastná, že je nejvíce holek nejlepší kamarádka.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Jak byste popsal Soňu? Jaká byla holka?

Petr HROMADA, trenér: Velmi živá. Velmi živé dítě to bylo, ale nechalo se ukočírovat. I teda už kolikrát jsem jí řek, když jsme tady něco dělali, říkám: "Hele, Soňo, nech toho a mazej." Tak se sebrala a šla. To bylo v pohodě.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Soňa chtěla jezdit. I vlastně ten den před smrtí mi říkala, kdy už bude chovatelskej den v Rakovníku, že už zase chce nacvičovat Voltyš, protože už se těšila na to svoje veřejný vystoupení. A ona měla ráda popularitu, že zase bude v novinách. Říkala mi, že málokterá její vrstevnice je prostě tak často v novinách, že jako jí to těší, ta popularita a že už bysme měli začít trénovat, abysme to všechno stihli.

Malvína MELČOVÁ, babička: Pořád byla v budoucnosti. Vždyť ji čekaly samý pěkný věci a vo těch ona mluvila. To byly věci, který, kterýma žila. Takže naprosto nechápu, že by všecko najednou odvrhla, nechala tam stát kolečko na dvoře a běžela se rychle oběsit lankem, který nevím, kde by byla sebrala.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Ocelovým.

Malvína MELČOVÁ, babička: Ocelovým lankem ještě ke všemu. Takovým nástrojem profesionálního zabíječe, že?

Radek HROMUŠKO, redaktor: Je na jedenáctiletém dítěti to trauma, které vede k sebevraždě, která se má stát nebo stane se, je to rozpoznatelné? Je to markantní?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog: No, měly by tam být varovné známky. Například to dítě by mělo být pomlklé nebo smutné nebo nápadně nějaká změna chování. A samozřejmě ten čin, i když by to byla impulzivní sebevražda, tak vyžaduje nějakou přípravu. To dítě se musí někde inspirovat, musí najít návod k tomu chování.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Pane Hromada, vy jste byl poslední, kdo mluvil s malou Soňou. Je to tak?

Petr HROMADA, trenér: No, dá se to tak říct, že jsem byl poslední. Tady jsme jako se bavili spolu, ještě mně Soňa říkala, že jí máma obstará jinýho koně, abysme mohli na jaře fest trénovat, protože chtěla začít ve stopách svý matky jezdit military. No, a byla taková veselá, jo, normální jako. Nebylo na ní vidět nic, že by chtěla dělat nějaký alutrie.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Nenechala žádný dopis na rozloučenou, což je u ní hodně divný. Ona veškerý věci prostě, který nám chtěla sdělit, psala na kousky papíru nebo prostě i když jenom odbíhala do školy, tak se loučila aspoň třikrát. Jo, ještě u dveří vždycky volala "mami, ahoj". Kteroukoli prostě hloupost, všecko mi napsala. Nemám důvod si myslet, že ona by to udělala dobrovolně a schválně, že by prostě měla takový problém, s kterým by se nám nejbližším vlastně svým nesvěřila a že by to vyřešila tímhle stylem.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog: Ta holčička by už mnohokrát měla v anamnéze nebo několikrát by se tam muselo objevit, že si s touhletou myšlenkou zahrávala, že by měla věty třeba, jako je "já asi tady nemám být" nebo "nikdo o mě nestojí" nebo nějaký takovýhle výroky, které by nasvědčovaly o tom, že uvažuje o té vlastní smrti.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Indicií, že se nejedná o sebevraždu, je celá řada, ale policie se podle všeho držela své původní vyšetřovací verze, tedy sebevraždy.


René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Na základě jednak tedy prvotního ohledání těla zemřelé Soničky, na základě teda provedené soudní pitvy a vyjádření teda znalců z oboru soudního lékařství zatím nemáme jedinou indicii, která by nasvědčovala tomu, že by tam byla na té její smrti účast jiné osoby. Nicméně neříkáme, že je toto stoprocentní závěr, a znovu zdůrazňuji, že vlastně to šetření probíhá.

Malvína MELČOVÁ, babička: Nevěřím, naprosto nevěřím ve variantu sebevraždy. Musela by to bejt nějaká snad okamžitá nějaká momentální intuice nebo inspirace, která by ji k tomu přivedla, ale nikdy takovýho nic podobnýho se nedělo u ní. Nikdy ne. Nevím, co by to bylo za případ, který by ji k takovýhle věci přinutil a ještě tím způsobem, jak se to stalo.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Hrála si, hrála si prostě různejma způsobama, jo, vymejšleli x nesmyslnejch prostě her, jo, ale že by to dělala takhle nebezpečně, když vedle tam vlastně kousek v tý dílně visel provaz ... Takovejhle provaz si myslím, že na demonstraci sebevraždy by byl mnohem určitě účinnější, kdyby chtěla třeba tu sestru vystrašit nějak. 

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Na základě tedy vyjádření soudních znalců máme k dispozici to, že příčina smrti, udušení tedy z oběšení a strangulační rýha, její umístění na krku odpovídá tomu, že to udušení bylo způsobeno váhou vlastního těla zemřelé Soničky. Z rozborů vlastně mikročástic, které měla na dlaních a na rukou, jednoznačně je potvrzeno, že s tím lankem, které měla okolo krku uvázané, tak i manipulovala.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog: Děti dlouho v sobě konflikty nenosí. To znamená, že tady chybí tohleto zvláštní chování nebo důvody, které by vedly k tomu činu, jsou jednou z nejvíce varovných známek, které by nasvědčovaly, že šlo spíš o násilný čin než o sebevraždu. V Čechách se často označují za sebevraždy činy, pro které jenom nemáme vysvětlení, bez ohledu na to, jestli psychologická fakta nasvědčujou pro sebevraždu. 

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Mně to přijde, že ta dívenka měla prostě zemřít. 

Radek HROMUŠKO, redaktor: Ohledání místa činu proběhlo přinejmenším zvláštně, a to i přesto, že i policejní prezident po případu manželů Stodolových důrazně upozornil na to, že každý případ sebevraždy se řeší stejně jako případ vraždy. Právě proto jsme se rozhodli provést malou rekonstrukci.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Ten den jí dopoledně sundávali sádru, kde měla naštíplej tenhle článek prstu. Ale poněvadž jí ta ruka pořád bolela, tak si ji zavázala obvazem. Měla takhle ty prsty stažený obvazem a tady to měla upevněný kolem zápěstí.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Levou ruku?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Levou ruku.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A ty prsty jí tedy bolely?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Stěžovala si kamarádkám, že ty prsty jí bolí, proto si to zavázala. 

Radek HROMUŠKO, redaktor: Takže jeden konec toho lanka musela vzít, dvakrát ovázat ...

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Musela to vzít, ale zavázanou rukou. 

Radek HROMUŠKO, redaktor: Zavázanou rukou ...

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Což šlo docela špatně.

Radek HROMUŠKO, redaktor: To z tý levý jde špatně, no. Tak, pak si musela kleknout v podstatě takhle. Je to tak?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Takhle nějak, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A ovázat si lanko ...

Soňa KRUPKOVÁ, matka: A zavázat. A ještě, čeho jsme si všimli teda, že měla tady odřený čelo čerstvě. Prostě jako kdyby ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: Jako kdyby ... Jako /nesrozumitelné/ lanka nejde dvakrát, ale opravdu pokud by mě bolely prsty levý ruky, to bych v životě nemohl uvázat. 

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: My jsme to zkoušeli taky a je to velice, velice těžko proveditelný. 

Radek HROMUŠKO, redaktor: To lanko je nepoddajný, takže ... A takhle musela zatáhnout. A teď v tenhle moment se musela spustit ...

Soňa KRUPKOVÁ, matka: No, nebo jí podjely nohy nebo prostě neumíme si to vysvětlit, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Dobře, ale proč by to zkoušela, zvlášť když jí bolela levá ruka?

Soňa KRUPKOVÁ, matka:To nevíme, to prostě nikdo neví. Máte znehybněný tyhle tři prsty, obvaz se vám motá do lanka prostě, jsou s tím docela problémy si to takhle uvázat. 

Radek HROMUŠKO, redaktorNašly se na lanku stopy toho obvazu, který měla v ten moment na sobě?

Radek HROMUŠKO, redaktor: Nepřipadá vám to zvláštní? 

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Zvláštní to je, ale samozřejmě musíme vycházet z toho, že teda manipulovala dlaněmi, že jo. Ten obvaz v podstatě byl výš, až na zápěstí. Je otázka, na kolik ty mikročástice dokáží ulpět, nedokáží ulpět, že jo, pod jakým úhlem, jak byla prováděna manipulace, jaké bylo sevření.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Právě naše rekonstrukce nám ukázala, jak nepravděpodobná byla verze sebevraždy. Zaprvé Soňa neměla žádné dlouhodobé nebo bezprostřední trauma, které by na nápad, že spáchá sebevraždu, přivedlo. Za druhé, proč použila Soňa ocelové lanko? Na dvoře a ve stáji jsou daleko vhodnější pomůcky. Za třetí, kdyby si Soňa sama vázala uzel na lanku, pak by zcela jistě byly na lanku stopy obvazu, kterým měla stažené tři prsty levé ruky. Za čtvrté, chybí zpráva od Soni. Za páté, objevily se zprávy o podivných zraněních malé Soni. 

Vladimír MELČ, dědeček: Já jsem si všimnul, že měla na čele škrábanec a měla i ucho mordovaný a modrý ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: Jak mordovaný? Jak byste mi to popsal?

Vladimír MELČ, dědeček: No, já to osobně neviděl, já to mám jenom když, než ji odvezli. A dozvěděl jsem se to až druhý den ráno, takže přesně nevím, jak to vypadalo. Ale všiml jsem si, když nám ji ukazovali ještě před tím aktem, že byla prostě napudrovaná a všiml jsem si toho na tom čele. Tak jsem se na to ptal.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Pitevní zpráva, co se týká vlastně uší zemřelé Soničky, tak hovoří pouze o otvorech na náušničky. Na jednom uchu teda jedna, na druhém dvě. A samozřejmě teda hovoří o nějaké starší rance na čele. Ranka staršího data. Jinak prostě jiné zevní nějaké oděrky, hematomy a tak dále, nic takového tam nebylo.

Radek HROMUŠKO, redaktor: To znamená, tam jakoby žádný hematomy v oblasti uší, že by pachatel přetahoval, tam nic nebylo?

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Pitevní zpráva o tom, o tom nehovoří.

Vladimír MELČ, dědeček: On nebyl velkej, byl to takovej škrábanec drátem nebo ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: Nebo lankem.

Vladimír MELČ, dědeček: Co? 

Radek HROMUŠKO, redaktor: Nebo lankem.

Vladimír MELČ, dědeček: Nebo lankem. Spíš na to lanko to vypadalo. A tak jsem si říkal, to nebylo žádný starý, protože ten den, ještě co se to stalo, byla u nás, seděla proti mně u stolu a neviděl jsem na ní nějaký zranění nebo něco takovýho.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Mělo smysl při ohledání místa činu zajišťovat, dejme tomu, otisky prstů z toho vozu nebo z toho vraku, z houpačky a podobně?

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Samozřejmě to, ten vrak toho vozu, kterej je odstavenej na dvoře, tak vlastně obsahuje na sobě otisky osob, které se pohybovaly na tom dvoře, ale víceméně expertiza z oboru daktyloskopie v podstatě zatím nebyla, nebyla prostě vyžadována.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Policie se tedy ani neobtěžovala vzít otisky prstů z vraku auta a stejně tak nezajistila ani další stopy z místa činu. Přitom matka malé Soni se na ně snažila policie upozorňovat. Marně. Policie dál šetřila smrt Soni jako případ sebevraždy. Podle svědectví Soniny sestry Zuzky bylo slyšet podivné šelesty z koruny stromu nedaleko místa činu přesně v momentu, kdy Zuzka Soňu našla oběšenou na houpačce.

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Jak jsme to tady tak prohlíželi všemožně, tak jsem vlastně zjistili, že na týhle větvi sousedící se sousedním pozemkem je ulomená tadyta jedna větvička, jo, tak jsme přemejšleli, jestli by nebylo možný, aby tudy prostě někdo skočil k sousedům dolů. No, a když jsme se dívali do trávy na tý druhý straně, tak jsme opravdu tam viděli jakoby samostatnou stopu nikde nenavazující a vedoucí odsud jako směrem pryč.

Radek HROMUŠKO, redaktor: A vy jste na to upozornila policii?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Upozorňovala jsem na to policii.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Policie přišla udělat otisk nebo něco?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Ne, nic.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Objevilo se tam nějaké šustění větviček a tak podobně, ale samozřejmě to je otázka. V té tmě to může způsobit cokoli.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Která ta větvička měla být ulomená?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Tady od vás vlevo.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Tady ta?

oňa KRUPKOVÁ, matka: Ne ... No, držel jste ji správně v ruce, tamtu, a ten konec jako tý malý. To je čerstvě ulomený.

Radek HROMUŠKO, redaktor: To vypadá jako čerstvě ulomená větev. Tady nikdo opravdu mohl sedět a měl výhled na místo činu. Když to řeknu tak, pokud někdo skočil, tak mohl tuhle větev, když se vo ni opře, využít jenom jako opěrku a ta se pod ním prolomila. Ta větev leží dole. A pak mohl skočit jedině na to jedno místo, jak jste udávala, kde, kde byla ta stopa.

Soňa KRUPKOVÁ, matkaTa byla přesně pod tou větví.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Přesně pod tou větví, no.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: Během toho ohledání vlastně nebyly zajištěny žádné trasologické stopy, že by se tam pohybovala prostě jiná osoba než ty domácí osoby. Zatím není tam prostě indicie k tomu, že by, že by ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: To bylo jenom svědectví o tom, že tam stopa za tím plotem byla. Druhý den ta stopa nebyla zajištěna. Já jsem si na ten strom vylezl, díval jsem se v podstatě na to místo činu. Pravdou pro mě je, že to je jedno z míst, kudy by pachatel mohl utéct. A pravdou taky je, že tam opravdu je čerstvý zlom.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník: My tady zase, stejně jako kdybychom hledali motiv té sebevraždy, tak ještě hůře se nám bude hledat motiv, kdo by měl zájem prostě vlastně spáchat takovýto čin.

Radek HROMUŠKO, redaktor: Máte nějaké konkrétní podezření?

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Konkrétní podezření ... Je to jako velice vážná věc někoho obvinit, ale myslím si, že by to musel udělat jedině někdo, kdo to tu perfektně zná a kdo zná nebo koho perfektně znala malá Soňa.

Radek HROMUŠKO, redaktor: 

Policie těžko vysvětlí, proč nezajistila všechny stopy z místa činu, tedy otisky prstů, otisky stop, na které upozornila matka, a proč nevyžádala znalecké posudky, které by mohly vnést světlo do celého případu. Právě proto je možné, že už nikdy nezjistíme, jak malá Soňa zemřela. Není možné vyloučit ani jednu variantu, ale sebevražda nebo dětská hra jsou verze, které vypadají jako velmi nepravděpodobné.

Vy teď děláte pro malou Soňu tu poslední službu, křížek na hrob.

Vladimír MELČ, dědeček: No, nikdy jsem se toho nenadál, že to bude ...

Radek HROMUŠKO, redaktor: Chybí ti Soňa dneska?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra: Hrozně moc úplně. Prostě, ty jo, na všechno, co jste spolu, co jsme spolu dělaly, tak vždycky, ty jo, pořád na ni vzpomínám, no. Všude prostě ji furt vidím úplně všude a ...

Soňa KRUPKOVÁ, matka: Já jsem se s ní v podstatě nerozloučila doteďka. Já mám pořád tři děti, akorát to jedno je mrtvý.

Terezko, já jsem nechtěla! - 2.díl

 

Probudil ji hluk v pokoji. Tiché sténání, přerývané výkřiky. Pohled ztracený v noční tmě klouzal po žlutavém stínu pouliční lampy. Otevřené okno  přinášelo noční vánek, který uměl pohladit.

Každé ráno se bála se jít do pokoje. Přesto mívala ráda ta rána, kdy maminka ještě spala a nekřičela na ni. Vstala a vylezla na okenní parapet. Pozorovala šedavý úsvit, který se rozléval nad vybledlou ulicí.

Vedle v pokoji byl klid. Najednou vše utichlo. Jediní ptáci venku zpívali ranní etudy o usínající noci.

Terezko, já jsem nechtěla! - 1.díl

Sedla si na koberec doprostřed pokoje s prstíkem v puse. V koutku očí se leskla slzička. Měla strach, že pro ni přijde babička. Bála se každé ráno, že přijde a unese ji z jejího světa. Nechtěla odsud, ale babička ji prostě ukradla...

Hrála si se starou máminou panenkou. Panenku měla ráda. Jmenovala se Evička. Hodně jí připomínala mámu. Usměvavou, veselou mámu, ne tu co jí mlátí a křičí. Máma se teď často mračila a bývalo jí špatně.

Už ji nebavilo sedět na koberci. Dveře pokoje tiše vrzly do ticha. Vydala se opatrně na cestu ranním bytem. Ráda se toulala bytem. Ráda se toulala ve svém království. Měla desítky schovávaček, kde měla své kousky tajemství: korálky, které vzala holčičce na pískovišti, dárek, co dostala v MC Donaldu, gumičky do vlasů od babičky.

Na stole v kuchyni byl nepořádek a pod stolem bylo něco rozlito, všude střepy a nedopalky. Upila malinko Coca Coly a s pocitem viny posbírala rozházené sýrové tyčky.

Sedla si k televizi. Blikající světlo obrazovky ozařovalo pokoj, ale ji přestalo rychle bavit. Vydala se na další výpravu. Cestou našla pohozeného medvídka a vzala si ho do náruče.

Prosklenými dveřmi viděla mámu v ložnici. Potichoučku otevřela dveře. Máma ležela nahá na posteli. Pohladila ji na zádech. „Máma je krásná,“ pomyslela si a dřepla na bobek. Dlouhé minuty pozorovala její obličej.

Milovala ji. Prstíky pohladily maminku na tváři a po vlasech. Pak se k ní schovala. Milovala ty chvilky, kdy spala a ona si k ní mohla vlézt a schovat se do tepla zahřáté peřinky. Přivinula se a políbila ji na tvář.

Petra se zavrtěla a zadrmolila cosi ze snů a pak se najednou převalila se a zavalila malou. 

Celou vahou zavalila dětské tělíčko a malá cítila, jak ztrácí dech. Ručičky osamoceně bojovaly o vysvobození. Pěstičky bouchaly do nahých zad a prstíky vrývaly do nahé kůže svůj podpis.

„Mamííí!“ snažila se křičet. 

Údery do zad a máma se ani nepohnula. Nic totiž necítila, nic nevnímala. Jen spala, tvrdě spala a malá se už nemohla nadechnout.

Vyprchával z ní život, pomalu a tiše.

Pomalu přestalo malinké srdíčko bít.

_________

Pokračování bude - Terezko, já jsem nechtěla! - 3.díl

pondělí 27. října 2025

Andělé samoty a Kosmas

O víkendu jsem viděl dokument o „Kosmově kronice“ a je vidět, že beletrie stará 900 let a pořád „jede“. 

Zcela jistě Kosmas, v době "tvorby" už opravdu „starý“ člověk netušil, že jeho kroniku bude někdo číst za stovky let. Nemyslel na marketing , distribuci, slávu, postavení nebo státní vyznamenání... a přesto jsou s námi jeho slova ještě dnes..

Každý, kdo něco píše , zaznamenává, vytváří, tak v první řadě zcela jistě nemyslí na zisk nebo slávu. Píšící buď z nadhledu zaznamenává nebo se dokonce stává součástí příběhu. 

Všechno je to o emocích , osobním pocitu a puzení, které vás vede k zaznamenání čehosi, o čem si myslíte vy, jako autor, že to má smysl, význam nebo přesah. 

Všechno je o emocích , osobním pocitu a puzení, které vás vede k zaznamenání čehosi, o čem si myslíte vy, jako autor, že to má smysl, význam nebo přesah. To je vaše odpovědnost, co chcete říct, vyprávět a koho tím chcete oslovit.

Platí to i dnes i když, reklama, marketing nebo vyšší zájem rozhoduje o úspěchu.

O krátkodobém úspěchu!

__________

Měl jsem ve dvanácti letech sen... „Napsat knihu, vydat ji a i kdyby si ji koupilo jen sto lidí a deset z nich ji otevřelo, tři si ji přečetli a jeden ji ji s hnusem odhodil, jako blbost, škvár, hnus a jednoduše na ni zapomněl... Bylo by pak zajímavé, kdyby ji (tu knihu) po letech našel, otevřel ji a dočetl ji...“

Bylo mi dvanáct a moje třídní učitelka mne poslouchala jako kdybych přiletěl z jiné planety, ale já jí důvěřoval a tak jsem se svěřil. 

Teď se cítím jako ten človíček v tom snu jen s tím rozdílem, že jsem sice nějaké příběhy napsal, stal jsem se v řadě případů „součástí“ děje a dokonce jsem byl sám sebou znechucený, že jsem nedokázal napravit "nespravedlnosti" SVĚTA... 

Ale po letech nacházím nejen uvnitř sebe, ale i ve virtuálním světě, příběhy, které se mne stále dotýkají a já jsem nikdy neměl a ani nemohl vliv na jejich průběh.

Jen cítím, že se mé pohledy na děj i příběhy samotné v čase opravdu mění. Jako depresivní „novoromantik“ jsem cítil Rimbauda nebo Danteho zcela jinak než ho cítím dnes. 

Není to o moudrosti, není to o hloubce, ale je to o jiném úhlu pohledu, vnímání, pocitu a samozřejmě i závěru.

Jako hloupý mladík jsem chtěl „zachránit“ svět. Poslouchal jsem desítky příběhů a v desítkách jiných jsem figuroval. 

Cestu jsem si nikdy nevybíral, ale faktem je, že ve dvaceti jsem chtěl přivádět „padlé“ na „správnou“ cestu. 

Samozřejmě, jsem je neviděl jako „padlé“ a o “správné“ cestě nevím nic ani dnes...

Ještě dnes občas cítím to neuchopitelné „nadšení“, ale už jsem starší ročník a tak ta oblaka raději obcházím...

Stal jsem se pouhým diktafonem to, co se děje kolem mne a nemám vliv ani sílu něco měnit. Jen vnímám, cítím, zaznamenávám a píšu. Zatímco svět se potácí v nadšení potlesků, ocenění, estrád a předepsané „veselosti“, já přemýšlím o tom co mi „diktafon“ zachytí.

Někdy zuřivě bouchám hlavou do zdi, někdy pláču a někdy se „jakoby“ vznáším nad realitou. 

Ano, to zní celkem přesně. 

Jestliže chci dnes být součástí jakékoli „skupiny“ lidiček kolem sebe, tak musím o spoustě věcí mlčet a jen kývat hlavou. 

Zjistil jsem, že musím své „CV“ upravovat tak, aby byl nějak uchopitelný pro svého čtenáře. A pro každého jinak, takže v podstatě vytvářím alternace sama sebe... 

Kdybych totiž vyprávěl reálný příběh, tak už dávno jsem internovaný na nějakém oddělení, kde by mi určil „hodný“ lékař určil diagnózu a já bych přes pletivem chráněné okno pozoroval park, který by pravidelně měnil barvy.

Vzpomínám si na jeden příběh Carla Gustava Junga o kterém psal. Jednou vešel do pokoje k pacientovi, který stál za výše zmíněným oknem a kýval se pomalu ze strany na stranu. 

Klidně a tiše se spojenými rukami před sebou a Jung tem stál a pozoroval svého klienta.

Ten po chvíli vycítil, že není sám a bez toho, že by se ohlédl se tiše doktora zeptal jestli ví co dělá...

Jung se přiznal že neví a pacient jen namířil ukazováček k výhledu z okna. Jung se vedle něj postavil a snažil se poznat co mladík se schizofreniíí za zamřížovaným oknem vidí.


„Vidíte Slunce... a dole z něj vyzařuje takový malý ocásek. Vidíte to?“

Jung přikývl i když viděl jen letní kotouč Slunce.

„No a ten ocásek je sluneční vítr a já se pohybuji jako on a cítím ho...“

Ještě pár minut s pacientem pozoroval sluneční kotouč a pak v tichosti odešel a v ordinaci si ten zážitek zapsal.

Byl rok 1913 a v někdy v polovině třicátých let se v Egyptě našla tabulka s hieroglyfy, kdy bylo popsáno jak se „přivolává“ sluneční vítr.

__________

Ne, nejsem Jung i když být o sto let starší tak bych patrně byl jeho pacientem.

Faktem ovšem je, že „moderní“ společnost dneška není o otevřenosti, ale o skrývání.

Absurdita současnosti!

Všechno je otevřené. Na všechno jsou rešerše, gůglování, umělá inteligence a „rádoby“ otevřený přístup k informacím, ale výsledkem je opak. 

Mám za to, že nás dnes neformuje „otevřenost“, ale naopak skrývání a předem připravené odpovědi. Když mluvíte s jakýmkoli personalistou, poradcem, pojiśťovákem, bankéřem – tak jsou věci o kterých jednoduše nemluvíte.

Dříve se tomu říkalo „bonton“, dnes se tomu říká „kaučink“. Tedy všichni vás připraví na realitu, ale vy musíte svou osobnost skrývat protože se jednoduše „nevejde“ do kolonek dotazníku a pokud se do těch „kolonek nevejdete“ ani vy, tak vám ani "Víra" nepomůže. 

Získáte profil, který se s vámi nese stejně jako rodné číslo a každý to o vás ví...

„Viděla si ho? No to je ten o kterym se to ví...“, přičemž „to“ může být naprosto cokoli, co si vymyslí kdokoli, kdykoli a za jakýchkoli okolností a vy se “to“ ani nedozvíte.

Jen najednou cítíte, že už nejste součástí „sociální“ a tak musíte většinou „něco“ změnit. A tím „něco“ nemyslím „sebe“, ale svůj „profil“, „status“ nebo registr.

Většina lidí v té situaci hledá jakoukoli formu úniku... Zmizí, odjedou, přestěhují se, utečou, spálí za sebou mosty a pak někteří hledají sociální „skupinu“, kde mohou žít. 

Asi jsem to měl udělat i já!

Slovo „někteří“ jsem zvolil záměrně, protože „někteří“ už nehledají NIC!

_________

Minulý čtvrtek jsem „kochal“ fotbalem v televizi a telefon mi vyzváněl. Po osmé večerní mívám vypnutý zvuk a telefon nekontroluji.

Fotbal skončil a já byl spokojený, že Plzeň ukradla v Římě tři body místnímu AS a jen tak mimochodem jsem zkontroloval telefon. 

Bylo asi 22:30.

Okolo 23:00 jsem se pokoušel dovolat, ale nedařilo se.

Na začátku října bylo dámě 78 let.

Ano, je to takový emotivní vysavač, který umí lidi kolem sebe nejen vysávat, ale i využívat. Často jsem míval pocit, že žije ve světě, kde se dá koupit úplně všechno...

Ale nedá...

Osm volání během deseti minut už bylo dost i na mou maličkost, která se snaží být užitečná každému s výjimkou sebe samotného.

Zkusil jsem volat. Opakovaně. Nezvedala.


Pak najednou zvedla mé volání a poprosila mne, abych přišel, že mi chce něco říct... 

Bylo 23:10.

A já šel. 

Čekal jsem dlouho, ale nakonec otevřela dveře a pak se odšourala na své „kanape“ v kuchyni. Lehla si...

Snažil jsem se z ní dostat, co se vlastně děje, že už je po jedenácté večer.

Samozřejmě už nějakou drobnou životní zkušenost mám a tak jsem nijak „netlačil“ a trpělivě jsem čekal na odpověď. V hlavě se mi mihotala slova faráře o tom, že každý máme svého anděla...

„Víš, už se mi nechce žít... nechci být nikomu na obtíž... chci umřít...“

Ty tři věty se zařízly do tmy a já je cítil hluboko v podvědomí.

„Ale to já taky...“, vypustil jsem první emoci, kterou jsem cítil, ale v realitě už neodpovídala a asi minutu seděl, koukal na telefon, klepal na rameno paní sousedce a rozhodoval se co udělám.

Varianta, že zmizím domu a pustím si záznam dalšího fotbalu byla vyloučená. 

Viděl jsem ji jak bezmocně leží a viděl svou maminku. Viděl jsem v ní i sebe. Viděl jsem osamocení, vyhnanství, úzkost strach, bolest a beznaděj.

Beznaděj, ano, to je to správné slovo.

Ona mi volala v zoufalství o pomoc a já cítil, že ji chce. A anděl asi nikde nebyl. Jen tlumené světlo v garsonce, běhající pes a ticho.

Nevím, já sám bych asi nikoho v té situaci nevolal, jenže nikdo, nikdy nemůže vědět, jak se zachová ve vrcholném osamocení, bolesti a úzkosti. 

Ta situace, ty emoce se nedají předvídat! 

Jenže, dáma těžce oddechující volala mne a já tím, že jsem zvedl telefon se stal součástí rozhodování! Aniž bych chtěl, věděl "PROČ", přebíral jsem odpovědnost a i tu nedefinovatelnou bolest!

Pokora, to jsem v tu chvíli cítil.

Ta minuta v hlavě mi spustila spoustu hodin záznamu Vzpomínky, myšlenky a pocity viny se mi míhaly hlavou a já "jen tak" mimoděk zavolal záchranku, vysvětlil situaci a otočil dámu na bok, abych jí ulevil v dýchání a pozoroval mihotající světlo nad kuchyňskou linkou.

Kolem mne pobíhal její malý pejsek, který měl prázdné misky a tak jsem i jeho obsloužil a záchranářům, kteří už stáli u dveří, jsem vysvětlil situaci...

Dáma byla odvezena záchranáři, já bezmyšlenkovitě zajistil pelíšek pejskovi a zamknul jsem její byt.

Musím se přiznat, že když jsem si konečně lehnul do postele, tak jsem se cítil jako voják po bitvě s obrovskou ranou na hrudníku, krvácel jsem a hlava byla v jednom ohni.

Ten pocit mne pohlcoval, ale rval jsem se s tím i když jsem nemohoucně zíral do tmy.

Ještě v noci mi volala paní doktorka z nemocnice, že paní je v tuto chvíli „zabezpečená“, ale ráno ji čeká převoz na další léčbu.

Poděkoval jsem a myslel jsem to více než vážně, protože nejistota mne ubíjela...

Myšlenky, vzpomínky i úporná snaha neudělat chybu mne pronásledovala celou noc.

Navenek jsem asi vypadal klidně, protože ráno, i když moje hlava „nezabrala“ ani na minutu, jsem předal klíče od bytu a situaci vysvětlil paní vedoucí z pečovatelské služby

 Pak jsem se doma zavřel na celé dva dny a nevycházel...

Paní mi nakonec volala a z nemocnice... 

V podstatě řekne jen slovo a pak mlčí, ale já vím, že je na druhém konci a … žije?!

Člověk je tvor společenský, sám ztrácí sílu a nemůže přežít. Takový je zákon Homo Sapiens...

Vnitřně cítím a jsem o tom přesvědčený, že největším nepřítelem člověka je osamocení, ztráta kontaktu a neschopnost komunikace...

Ano, samota má na svědomí nejvíc lidských životů, i když o tom neexistuje a ani nemůže existovat žádná statistika.

Osamoceného člověka se nikdo nemůže ani nebude ptát na to, jestli cítí samotu. 

Samota nemá stupnici, nedá se změřit, není na ní léčba a neexistují na ní ani odborníci nebo „uchopitelné“ studie.

Občas to s námi vypadá tak, že přestaneme listovat kontakty v telefonu, kytky za okny uschnou, okno se zavře, člověk se zamkne a vypne i zvonek u dveří... 

Je to podobné, jako když domácí miláček ztratí pána smutně leží na rohožce. Jenže člověk za těmi dveřmi zůstane sám a samota ho pohltí...

Jsem rád, že mi paní z nemocnice telefonuje...

A do svého „CV“ to napsat samozřejmě nemohu a celý příběh o osamocení zůstane jen v mé hlavě. Časem zapadne prachem, květiny za oknem uschnou, dveře se neotevřou, telefon se vybije a zvonek nezazvoní...

A Kosmas? Ten si zcela jistě našel svého anděla, který vedl jeho ruku, já jsem svou knihu odhodil za postel, zhasnul jsem světlo a v duchu listoval svými kontakty.

Možná jsem hledal a hledám „svého“ anděla, ale cítím, že jsem ho musel hodně urazit a on to se mnou prostě vzdal...

Ale do nočního ticha mi zazvonil nečekaně telefon...

středa 22. října 2025

Multiorgasmus a tantrická láska...

Klidný víkendový večer. 

V televizi šaškuje dobře placený kašpárek, vařící voda ve vaně nádherně rozpouští depresívní myšlenky. Vůně eukalyptu a pěna se lehce dobývají do nosu i očí. 

Prostě nedělní pohoda.

Lehké skřípnutí dveří narušuje mé mužské, tiché rozjímání nad „ničím“.

„Miláčku, vlezu si k tobě.“ 

Roztomilý hlásek nevěstí nic dobrého. 

Když je ženská roztomilá, tak většinou z toho koukají problémy a pasivní rezistence v těch momentech vůbec nefunguje!

Velmi pomalu posunuji jsem pravé koleno malinko doprava. Jasně tím dávám najevo, že nehodlám ze svého pohodlí moc slevit. Voda se vlní a její tělo tiše vklouzlo do vařící lázně.

Já jsem totiž požitkář.

„Máš to vařící...“

Jako kdybych to nevěděl. Právě to mne uklidňuje. 

Vařící voda a spousta vůně... 

Chvilky, kdy se všechno rozpustí do tichého rozjímání.

Zavrněl jsem nespokojeně, otočil list svých myšlenek a věnoval se zítřejším pracovním povinnostem. 

V těchto chvilkách, tedy ve vaně, jednoznačně vítězím na pracovních poradách. Ředitel mi sám od sebe nabízí manažerský post i se svou osobní sekretářkou a já skromně přijímám.

Jó, Martina! Sním o ní už dost dlouho a jen pánbůh ví, že v mých hříšných představách je mou bohyní.

Faktem je, že po poslední dávce růží mne vyhnala z kanceláře jako psa, ale všeho do času. 

Po zítřejší poradě budu pít kapučíno s nádhernou mléčnou pěnou a konečně ji pozvu na tah. Šéf s ní chodí taky, přitom je to intelektuální zaostalec, který se do funkce dostal jen proto, že jeho maminka firmu vlastní.

„Miláčku, koupila jsem si knížku,“ vytrhla mne ze snů ta Moje, zrovna když ve snu Martinka ukazovala nový model podprsenky, který má každého chlapa rozpálit do běla...

„A co mám dělat, naposled jsi stejně četla knížku JAK MÁM NASRAT RELATIVNĚ KLIDNÉHO CHLAPA!“

Sarkasmus miluju, a ta moje ho nesnáší! 

Poměrně solidní záruka, že dosním sen o mém povýšení a zároveň ponížení svého šéfa, kterého nemám rád, evidentně proto, že on sám mne nemůže ani vidět.

„Miláčku, ale já jsem zjistila, že na svých téměř třicet let mám veliký deficit doteků, něhy a hlavně poznání všech stran mého sexuálního vyžití.“

Tak to mne opravdu probralo. 

Za prvé hrozilo nějaké poznání týkající se mých velmi intimních tajemství a za druhé z toho vždy plynou oznámení, která nám líným mužským řádně komplikují život, ale bůhví, co ta ženská vlastně myslí, nebo spíš, na co myslí.

„Víš ty něco o mých erotogenních zónách?“

No, něco jsem o tom tušil, ale bojím se pomyslet na to, co tím vlastně myslí.

„Nevíš, věděla jsem, když se tak připitoměle usmíváš, tak vím, že nevíš nic, a víš vůbec, jaké druhy orgasmů může žena prožívat, a víš ty vůbec, že kvalitní průpravou může pár docílit takzvaného MULTIORGASMU?“ 

Pořád se usmívá a je připravená. Tedy, aspoň teoreticky, myslím...

„Jasně, a tučnáci v Patagonii jezdí lovit ryby na skútru,“ teď jsem se usmál já. Vylezl z vany a schovávám se do bezpečné osušky.

„Nedělej si z toho srandu, vstoupila jsem podle Cosmopolitanu do zralého věku a mám předpoklady podle testu dokázat žít plnohodnotný sexuální život plný klitoridálních a vaginálněklitoridálních orgasmů, a až zvládneme tuto teorii, tak přijde i doba multiorgasmů.“ 

Pořád se připitoměle usmívá.

„Podle jakýho testu?“

„Jste sexuálně nevyužitá?“ 

Teď už nade mnou kraluje naprosto ve všem.

Miláčku, o čem to tady mluvíš, minulý týden, když jsem se k tobě přitulil, tak jsi mi vysvětlovala, že procházíš složitým životním obdobím, a teď tohle, tomu už fakt nerozumím.“, a opravdu udiveně jsem na ni zíral.

„Uvědom si, že každý podobný výkon, změna postoje, vyrovnání se se svým tělem musí být prostě připraveno, a já už připravená jsem. Našla jsem svých třináct erotogenních zón, chci s tebou lokalizovat bod G a pak chci i všechno ostatní.“

Tak tohle bylo silný kafé, opravdu silný kafe. Raději jsem se otočil a vykráčel notně zmatený z koupelny. 

V kuchyni jsem si umíchal vajíčka, namazal chleba, zapnul televizi a nemyslel na nic. Zítřejší porada dopadne stejně naprd, šéf mi dá třetí výstrahu, Martinka mi maximálně ukáže záda a ne žádnou podprsenku, prostě to bude zase jeden normální, debilní den, jakých bývají stovky.

„Atmosféra je velmi důležitá, koupila jsem vonné svíčky a novou aroma lampu. Sehnala jsem nádherné saténové povlečení, miláčku, že to zkusíme...“ už byla tady, fúrie jedna.

Pozoruji ji nepřítomně a nechápu, co vlastně chce.

„Nezbláznila ses? Já celej tejden nejed, přijdu domu, najdu tě unuděnou na gauči, dlabeš čokoládu a sleduješ Riskuj. Jídlo si dělám sám a ještě musím s odpadky, večer si sednu k televizi a ty mi přepneš Ligu mistrů na nějakou švihlou Danielle Steelovou, a pak si sedneš k počítači, kde surfuješ do tří do rána a já pořád čekám. Nakonec NIC. Ráno vstanu do podělaný práce a musím chodit po špičkách, abych tě neprobudil, a když se to náhodou stane, tak mě div že nezmlátíš. Třikrát denně mi voláš do práce, co mám nakoupit, a tak nakoupím. A pak doma, doma se děje úplný...“

Lehce se pohrává se snubním prstýnkem a palcem poloobnažené nohy se pokouší o mé vzrušení. Ztratil jsem chuť k jídlu. Vajíčka jsem raději odhodil na linku a mne pořád pozoruje jako lvice zraněnou gazelu.

Objímá mne...

„Ale no tak, miláčku, přečetla jsem si teorii tantrického sexu a všechno ostatní, co potřebujeme k dosažení chtěného, lásko, uklidni se...“ hladila mě na prsou, ale já cítím, jak mě špikuje jak předem připravený špíz. Nemohu se zbavit vnitřního pocitu nedělní svíčkové.

„Prosím tě, a kde jsi to všechno sebrala? Všechny ty klitoridální a vaginálněklitoridální orgasmy, tantrickou lásku a podobný věci?“ 

Opravdu nechápu, o co tady v té hře běží.

„Franta mi to poradil a poslal mi přihlášku na kurs tantrické lásky,“ usmívala se a já přemýšlel, jak se jmenuje náš pošťák.

Vyjasňuje se!

„Co to říkáš, jakej Franta, jaká tantrická láska?“

„Prostě kamarád, píšeme si a poslal mi spoustu literatury a já si uvědomila sílu mého ženství. Chápeš? A ten kurs je perfektní, četla jsem program, opravdu tě naučí prožívat tělo i doteky jiným způsobem. Franta tam dělá instruktora.“

„Počkej, stop, zpátky, nějakej Franta ti píše o kursech tantrický lásky a multiorgasmech, jen tak sám od sebe. Napojil se na tebe, pochopil, co potřebuješ, a teď ti dělá tělesného dotykového instruktora. Si ze mě děláš srandu?“

„Ne, potkala jsem ho na webu, byl úžasnej, přesně věděl, co žena potřebuje, a tak mi začal psát emaily, a teď mi poslal přihlášku na kurs, jen čtyři tisíce pět set korun, ale vyplatí se to.“

„Jasně, já ráno vstávám, chodím do blbý práce, večer nemám ani co k žrádlu, hladovím a můj sladký drobeček mezitím rozebírá kurs tantrické lásky s nějakým buzerantem, si ze mě fakt děláš prču!“

„Miláčku, ne, ten kurs je pro nás oba, František nás povede.“

„Jasně, jsem hladovej, nasranej a večer si půjdu pokecat s Frantou o osahávání mojí manželky! A ještě za to budu platit nějakýmu kreténovi?“

„Ne, miláčku, Franta nám pomůže objevit netušené možnosti našich těl.“

„Tak netušený možnosti, říkáš, a to si to vyměňujete prostřednictvím tohohle kreténa,“ ukázal jsem prstem na monitor! 

„Tak tahle pixla může za to, že když přijdu domů, tak hladovím, když si chodím lehnout, tak usínám sám, když vstávám, tak ty spíš první hodinu, a ještě k tomu ti objevila taje multiorgasmu! A ty mi ještě chceš říct, že mám Frantovi platit, abych měl doma teplý večeře?! Víš co, drobečku, tak když je takovej hrdina, tak ať si tě vezme celou i s tím hladem, nepořádkem a tvýma náladama!“

„Miláčku, jsi nervózní, neřeš to, František za chvilku přijde a vysvětlí ti to.“

Celej svět se nějak zbláznil a já asi s ním...

úterý 21. října 2025

SERIÁLY (přehled) - Umělé bradavky a ženská přirozenost "1.-8. díl"

Můj přítel mi napsal drobný postřeh: "Člověk, který se zabývá sám sebou, zapomíná na své nejbližší...". 

To je samozřejmě pravda a doba je dnes opravdu nemilosrdná! Rozbíjí společenství nejen na rodiny, které se ztrácí ve "společnosti milující peníze, moc a postavení, ale dokonce na jedince, kteří zůstávají velmi osamoceni... 

Rozbíjí se atom a po rozbití už není ani samota... 

Není nic...

… a nebo je...

Nazvěme to "nadějí".

Naděje znamená i úsměv a ten nám dává šanci uniknout z poněkud depresivní reality.

Právě proto se dnes vrátíme k seriálu: „Umělé bradavky a ženská přirozenost“, které zítra pokračují už 9. částí...

_____________________

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 1.díl

Výstavní trojky, postava jako bohyně a blankytný pohled - to byla opravdu vzrušující kombinace. Já se moc nedokážu prodávat, ale kdo to umí, má vyhráno…

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 2.díl

Opravdu jsem nechápal, o co jde.

Proč mě vzali do práce, kde jsem se ani nedostal k přijímacímu pohovoru? Nebudu si hrát na majora Zemana a opravdu připustím to, že bojovná lvice s postavou modelky jednoduše získala místo i pro stárnoucího psavce. 

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 3.díl

Tramvaj ujela dvě zastávky a já si najednou uvědomil, že mám ještě spoustu času. Vystoupil jsem na prosluněném náměstí. Nesnáším hádky s vlastní ženou. Romantika a zamilování vystřídal trvalý válečný stav. 

Vzdal jsem to. 

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 4.díl

Na zastávce nikdo nevystupoval a byla prázdná. Cítil jsem se jako odložený bezdomovec. Tramvaj zmizela v zatáčce a já se podíval v kolik mi jede zpátky. Směšné pro chlapa, který jde odněkud, kam se vrátit nemůže.

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 5.díl

Otočila se jako ve snu. S grácií pak spustila svou něžnou postavu do modravého bazénu. Ta chvilka trvala vteřinu, ale já si ji přetáčel tam a zpět. Propnuté tělo se mazlilo s vodou a rukověť jejího luku připomínala práci starých mistrů. Kdyby měl sochař najít předlohu trojské Heleny, pak by musel zazvonit u jejích dveří.

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 6.díl

Asi bych byl pyšný na vybavení a hrdě bych objal Angeliku a jako Reskátor bych ji ukradl celému světu!

Jenže to by mi muselo být dvacet a dnes jsem už nebyl arogantní gigolo... Ladně se postavila a donesla ve skleněné misce salát a položila ho mezi dvě opalovací lehátka a lehla si. Rukou mi zamávala. Sednul jsem si na lehátko vedle a pozoroval padající večer.

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 7.díl

Než přišel noční chlad, tak jsem si ji ukradl ještě několikrát. Měl jsem v sobě tolik lásky i něhy, že jsem šílel z jejích doteků. Nevím proč se chlap jednou za čas tolik odevzdá, ale logika v lásce neexistuje a nikdy neexistovala.

Umělé bradavky a ženská přirozenost - 8.díl

Klára vplula do místnosti a usmála se na mě. "Jahodový tričko ti fakt sekne."

Vzala si z linky hrnek s kávou a posadila se vedle mě. Položila mi hlavu do klína a rukama mne objala. Pak se zadívala na hrnek na stole a zapomenutou krabičku Dunhillek na stole.

_____________________

A zítra ráno, tedy 22.10.2025 v 9:00 pro vás připravím 9. díl...

středa 15. října 2025

Program pro knihovny, aneb „Jak překonávám sám sebe“

Název příspěvku je takový „maniodepresivní“. 

Ano, dělám a připravuji programy pro knihovny jejichž základem je reportáž nebo dokument a mezitím probíhá vyprávění a na závěr i prostor pro otázky.

A dělám je pro všechny knihovny ZDARMA! (takže se vážené knihovny klidně můžete přihlásit na radek.hromusko@gmail.com)

Série „Kainovo znamení“ je vlastně série dokumentů od „Spartakiádního vraha 2005“ přes sérii “Hry na smrt“ až po šikanu ve školách, řádění Romana Postla a tak dále.

Opravdu není jednoduché si vybrat program a vytvořit jej. Teď aktuálně si chystám program o bezdomovcích a bezdomovectví a to je velmi složité a těžké téma, nicméně velmi aktuální i u nás v Karlových Varech... (jedna z povídek na toto téma: "Možná přijde i konec")

V dalších program jsou dokumenty nejen o bezdomovcích, ale například o jediném rockovém koncertu v uzavřeném vězení - koncert ve vězení Oráčov (2009) až po příběh Moniky Jandové.

Mohlo by se zdát, že vyhledávám smutná až "hraniční" témata. 

Faktem je, že na začátku je můj takový vnitřní "předpoklad", ale ten "využil dramaturg pořadu "Reportéři ČT" Zdeněk Pokorný. Ten mne v podstatě odhadl a "vysílal" na příběhy, které možná nikdo nechtěl nebo se jednoduše Zdeněk rozhodl a já kývl... Bývám v něčem velmi "pokorný"... 

Samozřejmě, že se snažím i témata odlehčit a proto V Městské knihovně Karlovy Vary na Růžovém vrchu s názvem „Vteřiny, které mi změnily život“... V programu samozřejmě nejde o mne samotného, ale o tři příběhy, které spojuje jedno místo – Rehabilitační ústav Kladruby (tedy ty u Vlašimi).

Vraťme se k otázce „Proč“...

Nikdy jsem nebyl aktivista, neumím se prosazovat a marketing v jakémkoli smyslu toho slova neumím. Ano, umím se pohybovat mezi lidmi, poslouchat je a dostávat se k podstatě příběhů. 

Umím se uživatelsky pohybovat v sociálních médiích, umím si vybrat programy v televizi, a píšu si blog "Mlčenlivé ticho" (a jsem první, kdo ve spolupráci se skvělými lidmi vydal knihu „Jsem fakt impotent?!", která je první kniha v ČR vycházející z povídek uveřejněných v blogu), dvakrát jsem objel hranice ČR vlakem - "Cesta Kolem" (inspirace článkem Rudolfa Křesťana vydaného v roce 1978) atd...

Více se dnes o sobě dozvím z umělé inteligence (AI), ale nijeka to nevyhledávám...

To co opravdu „mluví“ jsou příběhy, které jsem zažil a umím o nich vyprávět. Velkou část (ne všechny) zachytily i kamery zejména České televize...

Dlouhé roky ve mně zrálo rozhodnutí o tom, že příběhy budu vyprávět veřejně.

Nikdy jsem neměl problém mluvit veřejně. Byl jsem v diskuzních pořadech nejen v České televizi (vzpomínám na Jiřího Vondráčka, bývalého šéfa „Aktuální publicistiky“), ale třeba v té slovenské (díky Andree Vadkerti)... 

Nicméně, je to takové povídání za zrcadlem, kontakt s divákem je přes sklo kamery a to je takové malinko odtržené od přímého kontaktu. Po něm jsem vlastně toužil, ale dlouho jsem hledal cestu "Jak na to..."

Osobní povídání s lidmi je někdy velmi intenzivní, ale v těch momentech jsem měl pocit, jako bych „spadl“ z Měsíce a vyprávím cosi neuvěřitelného, neuchopitelného a tak trochu se člověk začíná cítit jako „hochštapler“. 

Spousta lidí získá pocit nebo i jistotu, že proti nim sedí Baron Prášil a já na to nemám protiargument, který by jim vysvětlil, že člověk sedící proti nim, teď já, opravdu natáčel v televizi, opravdu žil na ostrově bohatých v USA a opravdu vydal knihu (zejména "Nelítostně") a opravdu se už 17 let chystá podle knihy i film.

Teď, když to čtu po sobě, tak vlastně pochybuji sám o sobě...  Ale to "de facto" prožívám celý život.

Všechno dohromady mne přivedlo, že se vrátím k povídkám a psaní samotnému. Vzal jsem staré i nové příběhy a začal jsem s psaním blogu. A to pěkně po staru. Tedy povídku za povídkou a začal jsem i se seriály: „Očima vraha“, „Umělé bradavky...“, nový „Jsem fakt impotent?! 2025“ a další.

Mezitím jsem hledal i tzv. sociální adaptaci, tedy práci v kolektivu, užitečnost pro okolí a to jakýmkoli způsobem, tedy i tím „sebezničujícím“!

Pro "podivnou" osobnost, které na sebe nechtěně strhává pozornost, i když jen vyjde na ulici. Nevnímal jsem to tak, ale řada lidí co mne, třeba jen povrchně zná, mne na ten fakt upozorňuje. Já to nezměním, neumím změnit svou osobnost a v podstatě ti vlastně ani nejde. Nejsem schizofrenik, ale zcela jistě jsem "podivná" a složitá osoba.

Neumím marketing, ale zkusil jsem si připravit programy pro veřejnost, tedy programy zejména pro knihovny. Každý z programu si podrobně chystám a dělám si i scénář, což jsem nedělal ani před natáčením v televizi (Zdeněk Pokorný by mohl vyprávět).

Může se to zdát jednoduché, ale opak je pravdou. Nikdy a to dokonce ani v dobách, kdy televize vysílala něco s mým jménem, jsem nesledoval premiéru ani opakování. Neprocházel jsem archivy, youtube, tiktok ani facebook. Nedělal jsem si podrobné rešerše a do dnešní "novinařiny" nebo publicistiky se asi nehodím.


A teď jsem to musel udělat. Tedy celkem složitý bodový scénář, ale nakonec byl výsledek na jednotlivých programech byla a bude kombinace přípravy, emocí v ten daný moment, kdy se program uvádí a divácká nálada... 

Jsem jednoduše řečeno "velmi empatický" a podle toho je každý program v podstatě premiéra.  

Před prvním programem v Městské knihovně v Nové Roli jsem byl opravdu připraven a to jsem se vracel do města (Nová Role), kde jsem vyrostl a program probíhal v prostorách, kde před 50-ti lety pracovala moje maminka. Takže opravdu vše bylo velmi emotivní.

Bylo téměř nebo zcela plno... A program jsem zvládl, ale bylo to velmi emotivní. Vracel jsem se zpátky ve vzpomínkách k momentům, kdy se natáčelo, jak se natáčelo a hlavně i k emocím, které to přinášelo...

Celkem třikrát jsem diváky v Nové Roli ničil než jsem jim dal možnost si odpočinout. Pokud ovšem knihovna i obec budou chtít, vrátím se a třeba i s autorským čtením...

V programech jsem musel a to musím stále  potlačit své EGO (které opravdu není velké) a tak zvaně „vytáhnout“ podstatu příběhu. To však nikdy nebyl problém a dokonce není problém v konfrontaci s aktuální realitou, kdy je česká publicistika v podstatě po smrti (s výjimkou Stanislava Motla - můj osobní nestor) a v mediálním prostředí dnes určují realitu odosobněné „podcasty“, minutové zpravodajství plné krve a přestárlé osobnosti, které vypráví o přežití něčeho, co už je 30 let pohřbené.

Konfrontace dnešní reality a mých příběhů tedy funguje a to přesto, že v každém programu dostávám nové otázky, ale i impulsy, kdy se musím zamyslet nad smyslem nejen programů, mé snahy o „užitečnost“ a toho, že vyprávím často i lidem, kteří jsou z jiné generace než jsem já.

Ano, bylo mi 57 let a každá věc, každý program, každý text by měl mít smysl, přesah a obstát i v dnešní realitě. 

Tedy v realitě, kdy vyrůstají moje vnoučata a já sám píšu a snažím se lidem, kteří do knihoven vyprávět příběhy ne kvůli svému EGU, ale protože některé z nich mají smysl vyprávět i dnes...

Víte k čemu jsem se zatím neodhodlal? 

Autorské čtení a to bych měl udělat. Nejen z toho co už vyšlo, ale i z toho co chci dokončit – „Myšlenky“„Očima vraha“„Umělé bradavky...“.

Cvičím se v tom, ale některé texty i mne dostávají do úzkých „Tiché svítání“. Tím nechci říct, že jsou mé texty „kvalitní“, ale dejme tomu emotivní...

Teď je řada na poděkování a to bude opravdu dlouhé. Nicméně to musím udělat.

__________________________

Děkuji svým sestrám, svým dětem i vnoučatům... (záměrně vynechávám jména...)

Samozřejmě nemohu vynechat mou maminku Evu v první řadě. Dala mi život, dala mi domov, lásku, soulad, pochopení i kritiku.. A já jí vnímal a miloval...

Jenže mi odešla aniž bych se ní správně rozloučil a řekl jí: "Díky za všechno maminko..." Ten moment, ta chyba mne zavazuje a tak hledám způsob, jak to napravit... 

Což zcela jistě nepůjde..., ale...

_______________________

Děkuji, opravdu děkuji:

Městské knihovně Karlovy Vary – zejména Ivaně Hřebíčkové

Městké knihovně Nová Role – zejména Marcele Toužimské, BBus (Hons)

pak i mým bývalým spolupracovníkům:

dramaturgovi, šéfovi a mému příteli Zdeňkovi Pokornému,

dramaturgyni Andree Majstrovičové,

bývalému vedoucímu „Aktuální publicistiky“ Jiřímu Vondráčkovi

a samozřejmě i bývalému řediteli zpravodajství Zdeňkovi Šámalovi (jeho životopis zde)

a zejména i mým blízkým splupracovníků, kteří si se mnou „užívali“ i mé osobní PEKLO:

Ivanu Barešovi, skvělému režisérovi,

Milanu Hodkovi, kamera, cit a skvělý člověk,

Zbyňkovi Fialovi, režie, cit a hlavně klid, který mi hodně pomáhal.

Děkuji i samotné České televizi a pořadu „Reportéři ČT“ (iVysílání pořadu)

Samozřejmě nemohu vynechat člověka se kterým už nemohu mluvit - Helenu Husárovou, ale mohu mluvit s člověkem, který mi vždy pomohl a pomáhá stále, tedy paní Danu Šoulejovou (můj človíček, který má se mnou vždy trpělivost, i když i já sám už se sebou nemohu vydržet...

A tím, kdo mne dokázal zvednout ze dna musím poděkovat opravdu od srdce - tedy Jiří Kotek - DÍKY MOC!

Za obrovskou trpělivost samozřejmě děkuji i paní Ivetě Semanové...

________________________

A děkuji vlastně všem, které jsem  potkal... 

Jste mi inspirací a já s pokorou děkuji vám všem, že jsem vás někde, někde a třeba náhodou POTKAL!


Tiché svítání

Odešla... a už se nevrátila!


Tiše se zvedl z postele a v tom tichu se zadíval na prohlubeň na polštáři, která zůstala kousek od jejího obličeje. 

Usmál se a zapálil si cigaretu. 

Cítil se absurdně, když procházel nahý bytem. 

Nahý a naposled tady, v tomhle bytě, tak blízko své maličké.

Věděl, že musí odejít. že po něm zůstane hodně bolesti. Neuměl se ubránit smutku, ale rozhodl se odejít. 

Svazovalo ho to spojení. 

Spojení nebo láska?

Káva něžně zavoněla kuchyní a sprcha mu zchladila tvář. Cítil každou krůpěj vody a užíval si bičíky padající vody. Myslel na její tělo, na její polibky. Tušil, že mu budou chybět. 

Začínala ho bolet hlava. 

Znal tu bolest a měl z ní strach!

V kuchyni se zadíval z okna a nechal na obnaženém těle osychat kapičky vody. Měl rád ten chlad, který jím prostupoval. Lehce usrkl kávy a zapálil si cigaretu. 

Až teď si všiml, že ona stojí ve dveřích.

Objala ho něžně a políbila na krk. Pohladil její havraní lokny a poplácal ji na zadečku. Byl něžný a vábivý. Lákal a hřál. Miloval každý kousek jejího těla. 

"Odcházíš?" Usmála se trpce, až jím projel blesk pochybnosti. 

"Musím, lásko." Věděla stejně jako on, že jsou spoutaní a přece tak opuštění. 

"Mám tě ráda." 

"Já vím." 

Zalila si kávu a posadila se naproti. Její ňadra vrhala kouzelný stín na bílý ubrus.

"Koupím si zítra tu skříňku, jak si mi pomáhal vybírat." 

Odklepl popel a usmál se. Tancovala tehdy obchodem, aby ho přesvědčila, že tu skříňku nutně potřebují. Prý bude jen jeho. Nevěřil jí. Obsadila každou skříňku, každé odkládací místo. 

"Jedině tu bukovou, lásko."

Kývla a prostředníčkem si odklidila neposlušný pramínek vlasů na čele. Tiše vstal, políbil ji na čelo a prošel chodbou do pokoje. Oblékl se a pak se ještě naposled zadíval z okna na ulici. 

Miloval ten pohled na zaparkovaná auta a tichou ulici. Stál tam u okna a obdivoval žlutavé záblesky opožděně svítící pouliční lampy. Venku lehce mrholilo a on tušil, že už nikdy nebude držet její tělo v náruči, že už nikdy nebude slyšet její prosebný hlásek a už nikdy se s ní nebude hádat o tom, kdo je nejlepší herec na světě.

Usmíval se, když si vzpomněl, jak schválně prohrával v kanastě a ona se radovala jako malá holčička. Usmíval se a po tváři mu stékala slza. 

Tolik vzpomínek, které budou za pár minut pryč.

Cítil, jak ho objala a spojila ruce na jeho prsou. Cítil ty vlhké polibky a láska najednou bolela.

"Lásko, já jdu. Miloval jsem tě nejvíc na celým světě. Dokonce víc než Karolínu."

Usmála se a on viděl, jak se jí slaně leskne tvář. Už nemělo smysl ji trápit dál.

Vzal tašku a odešel.

Stál ještě chvilku před domem a koukal do okna. Stála za záclonou a on cítil, že pláče.

Proč tak bolí loučení?

U kraje chodníku zastavila sanitka. Zamával, tiše nastoupil a sanitka se rychle rozjela, jakoby tušila, že rychlý řez je milosrdnější... 

Věděl, že se nevrátí. Už nikdy se nevrátí, protože tam, kam jede, už žádné sanitky nejezdí.

Cítil bolest v hlavě.

Nádor rostl a on už věděl, že ta bolest ho nikdy nepřejde. Nikdy!

Jak je čas relativní, viď Lásko.

úterý 14. října 2025

Bílá jachta

Znáte to: den, kdy se nic, ale naprosto nic nestane a vy přesto stojíte a čekáte, že „něco“ přijde. 

Například se otevře nebe a konečně sestoupí Michael s ohnivým mečem, anebo se konečně srazí na křižovatce ty trapný tramvaje, které se každé ráno těsně míjejí a nebo nevyjde v žádných novinách politický komentář, který stejně nikdo nečte protože jim nerozumí.

Stál jsem na té křižovatce a přemýšlel. 

Bůhví nad čím a bůhví proč! 

Sedl jsem si na zastávku a pozoroval lidi. Úžasný pocit vidět kolem sebe spěch a vnitřně zastavit čas. 


Lidé chodívají sem a tam v pravidelném rytmu a míhají se mi v zorném poli. Čas stojí, jen cigareta za cigaretou vypouští šedavý dým a já jen zbytečně mačkám v ruce mobil. Doufám, že někdo zavolá. Já v podstatě ani nemám komu volat. Seznam  kontaktů narvaný lidmi, ale mezi nimi nikdo, koho bych chtěl volat. Vlastně mi to je jedno.

Samota...

Je to jako modlitba, doufat a přesvědčovat sám sebe, že „TO“ má smysl. Život, láska, čas, Bůh nebo „JÁ“ sám. Má něco z toho reálný smysl? 

Nemá a nemá a nemá. 

Vlastně nemá smysl ani ta chvíle čekání, i když je to chvíle klidu a souladu.

Miluji ty zbytečné chvilky, kdy se zasním a říkám si, že přijde den, kdy se probudím a bude na stole snídaně a moje láska nebude sladce chrnět, ale naopak uvaří kávu a už nebude hledat noční košilku...

Těším se na den, kdy se po snídani něžné mazlení zvrhne ve vášnivý sex. 

Po sladkém spánku se rozhodneme projít starým městem a já zajdu do banky pro drobnou část úspor a koupím nám oběma úžasnou večeři s nádechem exotiky. Seženeme lístky do Národního a po představení nás spolkne noční život.

Iluze, ano iluze snad každého chlapa co kdy chodil po světě...

Jenže pak zazvonil telefon. 

"Ahoj," volala bejvalka, "poslal jsi mi ty peníze? Musím jít dneska k holiči." 

"Neposlal. Nemám." 

"Neblbni, já tam musím." 

"Dobrá..." zaklapl jsem hovor právě včas, abych byl ušetřen kavalkády objektivních důvodů. 

Do alimentů ještě pár dní zbývá a já se nechtěl nechat rušit v ranním rozjímání...

Jenže ten otrava telefon zazvonil podruhé. 

"Ahoj, zlatíčko." 

"Kdo je?!" 

"Já přece, hele, nemám čas, jsem v práci a nestíhám. Přijdu za chvilku domů a pak razíme s Janičkou někam na Starý město! Kamarád Janičky tam otevírá bar." 

"Aha." 

"Jó, abych nezapomněla. Prosím tě, odvez auto na tu výměnu pneumatik, víš jak je mám sjetý." 

"Dobrá..."

Zaklapl jsem podruhé. 

Vzduch voněl po jaru a kolem stále chodili lidé na spojení kamkoli. Toulavý pes se vyčůral u sloupu a vítězně se zatvářil na celý svět.

Myslel jsem na tu bílou jachtu, kterou jsem si zamiloval na ostrovech v Karibiku. Chodíval jsem po nábřeží snad tři měsíce a pozoroval ji.  

Byla něžně bílá s velkou plachtou. Pořád stále v modrých vlnách a byla zoufale opuštěná. Vlastně byla jako já, jenže já stál na břehu a ona se pohupovala ve vlnách.

Nedosažitelná! 

Doufal jsem, že se jednou otočí na bok a já ji vysvobodím. Jednoduše vejdu do vln, doplavu k ní, vyškrábu se na její bok a prohlásím ji za svůj majetek. Už jsem měl pro ni i jméno: „Clara“, tedy čistá jako vlny ve kterých jsem ji našel.

Bylo by to úžasné snění, ale Clara se nikdy na bok neotočila. Přitom by to bylo tak krásné, zachránit ji... Pak prodat všechno to málo co mne pojí s pevninou, nakoupit zásoby a zmizet. 

Jednoduše napnout plachty a nechat přístav zmizet v modré záplavě mihotajících se vlnek.

Crrrrrrnk. 

"Tati, necháš mi dvě stovky na beyblejda na stole?" 

"Dobrá..." 

Zaklapl jsem potřetí a myslel na to, proč si lidé vlastně volají.

Crrrrrrnk. 

"Nazdar, tady Petr. Hele, byl jsem berňáku, a ten odklad nám nedají. Mám to zaplatit?"

"Dobrá..." 

"Jó a propustil jsem Gábinu... Měla nějaký pletky s Pepou, a to nejde, když jsem s ní chtěl mít pletky já..."

Telefon zhasnul. Baterka se vybila. Zvedl jsem se a šel domů. Odvezl auto do pneuservisu, pak jsem se vykoupal a šel spát.

Ten den se nic, ale vůbec nic nestalo. 

Jen, když si vzpomenu na tu jachtu, tak je mi líto, že jsem si ji tehdy neukradl. 

Oceán je totiž tak veliký...

"Salát na scénu"

Člověk, který píše, čeká odezvu. Nečeká zisk, nepočítá objednávky neví co to je tabulka nebo graf. Jednoduše Excel“ nežere. Jediné po čem t...