Papilio I.

 Jsou bolesti, v nichž člověk pouze sám si může pomoci, a silné srdce se chce jen na svou sílu spolehnout.

William Shakespeare

______________________________

Teplé jarní odpoledne prořezávají modré majáky sanitky. Sám cítil, jak ho nesou. Jakoby plaval. Bože, jak dlouho neplaval a přitom vodu miluje. Možná si to jen myslí. Sanitka vyjela do nádvoří nemocnicce.

Kolik stojí lidský život?

Nedá se změřit, nedá se zvážit... V seznamu komodit ho nenajdete.

A přesto, když se probíráte památníkem vzpomínek, tak najdete spousty osudů.

Kapky na bílém papíře, které vám zůstanou v paměti pěkně uschované. Vy tušíte ty obrysy, ale vzpomínka se vrátí ve chvílích, kdy ji ani nehledáte.

Ztracené kapky na bílém papíře mají stejnou podstatu, ale jsou každá jiná. Stejně jako rodina, stejně jako čas a stejně jako vteřiny čekání.

Nedávno jsem si prohlížel staré fotky a sám jsem byl překvapený, jak jsou staré. Některé dvacet a některé i padesát let.

Papír vybledl, ale obrysy postav na nich jsou pořád ostré...

1953, jaro

Tiché a nudné nedělní odpoledne je opravdu ospalé. Hodiny tikají a pravidelně odbíjí svou čtvrthodinu. Sedmiletý kluk sedící na kameninovém parapetu se nosíkem opírá o sklo. Prstíkem pak na zamlžené okno maluje nesmysly, jednou jsou to dvě neforemná kola připomínající jízdní kolo, který viděl u kluka ze sousedství. Maluje malé auto, které stojí na hliněné cestě před domem. Venku prší a vládne tam jarní plískanice. Nemůže ven.

Stejně by se bál! Nikoho tady nezná, i když tady bydlí dlouho. Po očku sleduje svého otce kolem kterého krouží modrý cigaretový dým. Rádio hraje monotónní hudbu, která všechny uspává. Maminka v kuchyni střídavě oplachuje nádobí nebo sedí na starém otomanu, který vydává podivné skřípění.

Táta, kterému všichni říkají „fotýnek“ sedí tiše na křesle a tváří se nepřítomně. Vteřiny se vlečou a on jen rytmicky oddechuje. Vteřina může trvat i minuty, tak tiše plyne nedělní brzké odpoledne. Fotýnek naprosto bez zájmu típne zežloutlý konec cigarety Lípy do popelníku a jen tak mimochodem se zadívá na malého Jirku sedícího na parapetu.

Už dávno to není ten malý uzlík, který jim přivezl Červený kříž, ale jen on sám ví, že ani na syna nečekají veselé zážitky. V hlavě mu probíhají vzpomínky na poslední dny války.

Je to tak dávno, ale zároveň tak blízko.

1945 jaro

Pral se s bráchou o samopal po Němcích. Praly se jako koně a on vyrazil bratrovi zub. Ještě teď vidí obrys, který výhrůžně šeptá: „Zabiju tě...“ Tehdy mu to bylo jedno.

Jenže jedno nedělní odpoledne před oknem viděl, jak každý vraždí každého!

Krev mu pěnila, když dva jeho sousedi pronásledovali asi čtrnáctiletou dívku. Ona ho viděla v okně a natahovala k němu ruce. Jenže jeden ze sousedů začal pálit z pušky. Dívka padla a na zádech se jí objevily krvavé mapy. Otevřel okno a začal křičet! Možná ze strachu, možná ze zoufalství. Ani on teď už neví...

Pak druhý soused doběhl k dívce a těžkou botou jí prošlápl vaz. Hlava jen poskočila a z úst dívenky vytryskl pramínek krve. A on jen křičel, stál v okně a křičel. „Tak tam kurva nestůj a poď ty svině s náma...“ Na moment se ty pohledy setkaly. Oba plné nenávisti, strachu i zoufalství a přesto odhodlání zabíjet.

„Proč tam sedíš...“, fotýnek se nehnul ani brvou, jen mimoděk vytáhl další cigaretu a pomalu si ji zapaluje.

„Fotýnku, prej nám umřel prezident...“, Jirka se zamyslel a pak tiše dodal: „Říkali to ve škole...“

„A ty jim rozumíš?“, otec zvedl obočí.

„Jen málo, ale prej byl nemocnej...“

Uvědomoval si, že ze strachu o život dostal rodinu tam, kde v kaolinovývh dolech umře...

___________________________________________________

Pokracování bude...